| O FARNOSTI |
23. 9. 2008
Do Horšovského Týna
přišel nový kněz a krátce se nám představil.
Pocházím z
Leopoldova, ze slovenského městečka v Trnavském kraji, které je asi tak velké
jako Horšovský Týn. Po skončení střední hotelové školy v Piešťanech jsem
pracoval v pohostinství dokud mě nepovolali na dvouletou vojenskou službu. Po
ní jsem nastoupil na studium teologie v Bratislavě, později v Římě.
Po kněžském svěcení jsem byl kaplanem v Římě ve dvou různých farnostech. V Římě jsem vystudoval doktorát z eschatologie (věda zabývající se životem po smrti). Po šestiletém pobytu ve Věčném městě jsem se stal správcem jedné z bratislavských farností, v městské části Bratislava-Rača. Kromě farní správy jsem začal vyučovat dogmatickou teologii na Univerzitě Komenského, jako odborný asistent římskokatolické teologické fakulty.
Byl jsem ustanoven diecézním moderátorem hnutí
Světlo-život, a od roku 2002 zvolen prezidentem sdružení Soteria
- střediska křesťanského vzdělávání a evangelizace. Po svém odchodu z
Bratislavy jsem se stal duchovním otcem církevní školy sv. Jozefa
v Hlohovci. V hlohovecké farnosti jsem byl také pověren přípravou věřících ke svátosti biřmování a
všeobecnou pastorací mládeže.
O misi v České republice jsem usiloval už
několik let. V dubnu 2005 jsem poprvé navštívil plzeňského biskupa Mons. Radkovského a požádal jsem
ho o přijetí do diecéze, ale tehdy tomu okolnosti nepřály. Po třech letech jsem
se znovu pokoušel o možnost pastorace v českém pohraničí a tentokrát úspěšně.
Byl jsem přijat do plzeňské diecéze a poslán do farnosti Horšovský Týn.
K 1. září jsem tedy zanechal vyučování na půdě Univerzity Komenského, opustil jsem slovenské farnosti a pastoraci slovenské mládeže a v důvěře v Boží prozřetelnost dávám se do služby lidem na Domažlicku. Věřím, že poslání, které jsem dostal od Boha je nadpřirozené, že Bůh mě posílá k lidem, kteří mají dosáhnout věčného cíle. A prosím ve svých modlitbách, abych ve své službě neochaboval a abych přinášel naději všem, kdo v beznaději a v zklamáních zabloudili, anebo alespoň trochu Božího světla těm, kdo ve všedním životě prostě hledají štěstí.
P. ThDr Miroslav Vančo
18. 12. 2007
Po rekonstrukci
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
18. 11. 2007
V těchto dnech se dokončuje první část opravy interiéru kostela sv. Petra a Pavla. Opravovat se začalo už snad před desetiletím. Rozsah prací je značně komplikovaný hlavně vlhkostí zdiva. Doufáme, že podstatnou část výmalby vnitřku se podaří dokončit v příštím roce. Opravu provádí firma pana Josefa Škopka. V letošním roce si oprava vyžádala téměř 600000,- Kč. Podstatnou část, díky tomu, že jsme v památkové rezervaci, uhradilo Ministerstvo kultury (366000,- Kč) a Město Horšovský Týn (140000,- Kč). I když na vlastníka památky zůstalo "jen" necelých 20% nákladů, máme značné problémy částku obstarat, ale bez ní bychom o dotace přišli. Věřím, že se vše podaří a že to bude ku prospěchu celého města. Všem dobrodincům děkujeme za pomoc a modlitby.
|
Číslo účtu: |
2800028027 / 2010 FIO družstevní záložna |
|
Adresa: |
Římskokatolická farnost |
Příloha: fotografie z opravy kostela sv. Petra a Pavla
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Z DĚJIN MĚSTA HORŠOVSKÉHO TÝNA |
Historický přehled
náboženských poměrů na Chodsku.
Dr. Otakar Kalandra
Chodský lid se
vyznačoval vždy silným sklonem k realistické zbožnosti a náboženské vřelosti,
zabíhající někdy až do pověry a skutečné bigotnosti. Neměl tak smysl pro
náboženské spory a teoretické hádky, nýbrž vyžadoval spíše náboženské reality,
které zato pronikly celým jeho životem a podporovaly jeho tvůrčí schopnosti v
lidových uměních a v lidové poezii. Katolická církev se svou životní silou,
svými okázalými pestrými slavnostmi a obřady rozdělením celého církevního roku,
pamatujícím na radovánky a pokání, na postní dni a na posvícení, církevním
vybraným uměním, kostelní hudbou, uctíváním svatých, poutěmi, procesím,
působila vždy silně na letoru chodského lidu a byla mu bližší než studený
luteranismus. Proto i v dobách, když v jiných krajích Čech utrakvisté, čeští
bratři a luteráni vytlačili téměř úplně katolicismus byl na Chodsku ještě stálé
značný počet katolíků a chodští sedláci zůstali této víře velmi nakloněni.
(Přípis horšovskotýnského arciděkana Bartoloměje Cadera
arcibiskupovi pražskému z roku 1586.) Zejména to platí o Mrákově.
Tato obec musela však za svou setrvačnost v katolické víře mimo jiné příkoří
strpět i to, že jinověrci její jméno pro potupu hanebně přezdili. Kterážto
potupa byla smazána teprve koncem XIX. století za farářování Lamberta Ludvíka (píše Dr. M Řehák).
Když roku 1558 zavítal do Domažlic jezuita Jan Viktoria ubírající se na vizitaci koleje u Sv. Klimenta v Praze, nabídl mu senát i přední muži ve městě, třebaže tehdy po husitsku smýšlejícím, své pohostinství a štědře ho obdaroval, jak se činilo jen hostům nejvýznamnějším. Také jeho žádosti, aby směl v městském chrámě kázat, bylo s největším porozuměním vyhověno. Na kázání se dostavili i přemnozí z domácího lidu ač vlašské řeči nerozuměli (píše P. Schmidl ve svém historickém díle o působení Tovaryšstva Ježíšova v Čechách).
Bůh sám milý ví, kolik se v Čechách na konci
XVI. století z původních kališníků utvořilo sekt. Jako na venkově převládali
kazatelé českobratrští, tak ve městech zase luteránští, na oko staršího vyznání,
podobojí se přidružující. Nelze říci, že by to byli predikanti dobře snášeli, a
tu lid, vida rostoucí zmatky, utíkal se často ke kněžím katolickým, kteří nade
všechny sektáře vzděláním a ochotou lidumilství vynikali. Alespoň za takového
kněze dlužno mít Bartoše Cadera, arciděkana týnského.
Obcházeje krajem posilňoval rozehnané katolíky, těšil a pomáhal jinověrcům.
Chodové ho měli rádi žalujíce mu na své duchovní správce (píše P. Teplý a J. Š.
Baar).
Postoj Chodska nebyl ani v oné době ke
katolicismu úplně odmítavý. Nápadná je ostatně také lhostejnost těchto jindy
tak statečných strážců hranic k rozkazům Kalvínského Krále Bedřicha Falckého
roku 1620. Tím vším si lze vysvětlit poměrně krátký a minimální odpor proti
rekatolizaci, která se v chodských vesnicích na Domažlicku (nikoli však v městě
samotném) obešla bez Jezuitských mocnářů a snad i bez Huertových
dragounů, a že jak praví Baar, kvůli náboženství
neopustila Chodsko ani noha.
Zcela jiné poměry byly v severovýchodních
Čechách, kde se nedopracovala rekatolizace nikdy úplného úspěchu a kde
náboženské boje spojené úzce se sociálními bouřemi, trvaly až do vydání
tolerančního patentu. Odpor proti rekatolizaci by byl na Chodsku ještě menší,
kdyby světská vrchnost, pověstný rod pánů z Lamingerů,
nenakládala při provádění rekatolizace na poddaný lid tolik a nesnažila se ho
tu uvrhnout do politického a sociálního ponížení. A kdyby měla katolická církev
ihned zpočátku za odešlé luteránské predikanty dostatečný počet způsobilých
kněží. Proto uhasla nechuť proti katolické víře teprve, když dorostla a
uchopila se duchovní správy nová generace katolického kněžstva, pocházející ze
samotného lidu a mající pro ně větší pochopení. Ba lze přitom pozorovat, že
chodští sedláci přilnuli opět k této víře a kulturnímu životu, sice spojenému,
celým svým temperamentem. Za těchto poměrů se rozvinula právě na Chodsku, v
záři baroka, pobádajícího každý talent, k úplnému
rozvoji jeho schopností, tak mohutně prostonárodní náboženská kultura a
vykvetly právě zde ty nejkrásnější květy lidového umění.
Nutno si dále povšimnout, že u tohoto prostého
a svérázného lidu, vrátivšího se do lůna katolické církve a tím zachráněného
před vystěhováním, zachovalo se také upřímné české smýšlení. Odtud vychází pak
ona dlouhá řada kněží buditelů, spisovatelů vrcholící J. Š. Baarem.
Josefův toleranční patent z roku 1781 nemění na náboženských poměrech na
Chodsku již ničeho. V Chodských vesnicích se již nikdo nestal evangelíkem a
tyto poměry trvaly do popřevratových, radikálních odpadových agitací (1918).
Ale ani toto hnutí nemělo na Chodsku velkého
ohlasu, neboť z 8406 obyvatel zůstalo katolíky 8182, kdežto nekatolíků jen
nepatrné procento, 224 osob (srov. Dr. František Roubík: Dějiny chodů u
Domažlic - Náboženské poměry).
Kladný poměr Chodska ke katolicismu vyjádřil v naší době mohutným způsobem Arcichod, profesor Jan Hruška, ve své filosoficko-náboženské úvaze "Proč jsem neodpadl a neodpadnu". Nemluví zde pouze za sebe, a to právem, neboť předem nevyhovoval všem podmínkám, jichž je zapotřebí k hlubokému a správnému poznání a pochopení náboženství a filosofie chodského kraje. Pochopil, že nejpřednější místo v kultuře každého celku je náboženství, s nímž je národní filosofie v nerozlučném spojení.
(Z farní kroniky Horšovského Týna)
Dějiny města Horšovského Týna jsou převážnou měrou dějinami Horšovskotýnské církve.
Stářím ctihodný arciděkanský kostel Husova
náměstí s ponurou klenbou a četnými náhrobky byl s vyjímkou
zámecké kaple, jež nám, jako jediný zbytek starého biskupského hradu, ještě
dodnes zůstala zachována, snad prvním křesťanským místem tohoto hradního města
a celého okresu a mohl by nám, kdyby jeho kovová ústa dovedla mluvit,
vypravovat celé svazky dějinných událostí jež se zde seběhly. On sám byl
svědkem onoho období lesku, oněch vznešených svátečních dnů, jež tu byly
slaveny, nesčetných kněžských, jáhenských a biskupských svěcení, jež tu častěji
udělovali duchovní pánové hradu za nejslavnostnější asistence. U jeho dveří
byly vítány bratrským polibkem duchovní hlavy katolické církve Bavorska, odtud
byli propouštěni poslové duchovního vládce za zbožného žehnání, byvše
pověřováni vysokými posláními.
Arciděkanský kostel se sousední nadací byl
opevněn vlastními hradbami a sloužil za druhou záštitu a biskupský hrad
pražských arcibiskupů, jež máme jmenovitě zaznamenány již kolem roku 1200,
odtud začínalo obrácení na víru západních Čech, jež byly ještě oddány
pohanství, on byl sídlem a střediskem mladého křesťanství v dnešních okresích
Domažlice, Týn a Tachov. V oněch dnech se žil život staré hradní záštity Týna
jen kolem těchto dvou hradů a zdá se, že v tomto období druhá biskupská tvrz,
dnešní arciděkanství s kostelem, vlastní hrad leskem a vážností značně
převyšovala. A tak si musíme představit starý Týn jako pravé biskupské město,
jako místo duchovní vlády, jejíž blaho i bol byl těsně spojen s blahem a bolem
měšťanské obce, kterémuž to vtiskoval nesmazatelné znamení církevní nadvlády
jež nám ještě dnes zaznívá vstříc ve jménu Biskupská Týnice
- německý název Horšovského Týna. V tomto zrcadle se jeví naše město až
k počátku husitských válek a tímto časovým úsekem, kterým počíná utrpení a
trýzeň z divokých válečných litic, končí
Biskupská Týnice - Horšovský Týn své období lesku.
Všeobecně se přijímá, že Boleslav II. v roce
973, tedy v roce založení pražského biskupství, mu přidělil statek Týn do
vlastnictví. Jest považovati za jisté, že také statky
okolo Týna již v roce 973 patřily k tomuto biskupství. Dokazují nám to dvě
rozhodující příčiny: jednak kronikář Kosmas - žil kolem r. 1125 - říká
výslovně, že vše co biskupství v jeho době vlastnilo, již od Boleslava II. bylo
věnováno sv. Vojtěchu a Horšov uvádí již jako
biskupský majetek.
Víme, ze zcela spolehlivých svědectví (církevních
akt), že panství pražských biskupů začali nad dvorem Goršov
(Horšov), že první církevní úřad pokřesťanění
této krajiny se jmenoval arcijáhenství Goršov, kam i
biskupové řezenští, arcibiskupové mohučští jimž bylo pražské biskupství
podřízeno, posílali svá psaní, ba, že od pražských biskupů bezprostředně
zřízená arcijáhenství čítala mezi sebou arcijáhenství Goršovské
mezi prvními (Kladrubská klášterní akta). V uvedených aktech se výslovně
praví: svědek, Kryštof Týnský, arcijáhen - hospodářský správce u pana biskupa v
Horšově.
Ve starých spisech a církevních katalozích naše
krajina se jmenuje župa Tuhost nebo Tugost se
střediskem Tuhosti v Domažlicích. V témže okamžiku však, kdy biskupové pražští
nastoupili panství ve starém župním hradu Goršově,
když odtud organizovali Církev, stalo se to místo střediskem duchovního života
tohoto kraje a celá oblast byla nazvána jednoduše župa Horšov
či Goršov. V Goršově
bylo zřízeno také děkanství, jež samojediné zahrnovalo celou oblast
arcijáhenství, kdežto jiná arcijáhenství byla rozdělena na více děkanství, a po
něm rovněž dostalo jméno.
Teprve v pozdějších letech, snad v 11. století,
založili duchovní pánové biskupského stolce v Praze na skále zdejšího zámku
nejprve dům, z něhož potupně vznikl mnohověžatý hrad,
a na druhé straně u nynějšího arciděkanského kostela ve starém sídlišti druhý
hrad s opevněnými hradbami nazvali místo Týnskem,
přesídlil nyní arcijáhen a toto místo se stalo napříště střediskem veškeré
církevní organizace této župy, jáhnové vládli odtud a bylo později nazýváno též
Goršov - Týn nebo Tyngorsov.
Do této doby, totiž do roku 1263, připadá stavba biskupského hradu, jakož i založení
kolegiátní kapituly ve starém Týně biskupem Janem III. z Dražic.
Jest pokládat za jisté, že obě založení se týkají Velkého předměstí, tedy
starého Týna, neboť zámek, či spíše věžatý hrad na skále, byl zbudován péčí
arcibiskupa Arnošta z Pardubic.
Prvním proboštem této kapituly byl Bohumín z
Týna, jenž je nám jmenován v roce 1278, později, pak se stal dómským proboštem
pražské kapituly.
Biskup Tobiáš z Bechyně (1278 - 1296) je
zakladatelem dnešního městského kostela, důkaz to, že i tento Týn v oněch dnech
již měl svůj význam (1279 - 1261). Toto založení se dá vysvětlit takto. Po
těžkém neštěstí na Moravském poli přešly přes Čechy chmurné dny. Otakarův
nástupce a synovec, Ota Braniborský, který přejal poručnickou vládu, byl snad
německými občany srdečně vítán, avšak nalezl zášti české šlechty, konečně pak
protivenství svého příbuzného a nově zvoleného biskupa Tobiáše z Bechyně. Toto
protivenství vedlo k nesčetným bojům, v jejichž průběhu biskupský majetek byl
zpustošen.
V roce 1283 byly také oba Týny s dvorem a
hradem biskupa, jakož i biskupský dvůr v Goršově,
ohroženy potulnými rotami markraběte Otty a nyní dal Tobiáš příkaz k co
nejrychlejšímu opevnění hradu a kostela na pravém břehu řeky a biskupského domu
na levém břehu. Tímto opevněním v roce 1283 byl položen základní kámen k
pozdějšímu biskupskému hradu, dokonce jednotliví dějepisci tvrdí, že dnešní
zámecká kaple, nejstarší to část zámku, pocházející z této doby. Pohybovat se
v tomto názoru dobře nedá, neboť nenacházíme v pozdějších dobách nic ve
zřízení zámecké kaple.
S opevněním této části osady bylo přirozeně
spojeno i založení dnešního městského kostela. Opevněný dům biskupův nebo hrad,
jak jej my nemůžeme chápat, byl snad již pohodlněji zařízen, neboť tu občas
vládli samotní biskupové se svým dvorem. Jinak spravovali hrad biskupští
purkrabí v Goršově.
S biskupem Janem IV. z Dražic
odešel poslední z pražských biskupů, neboť jeho nástupce Arnošt z Pardubic byl
prvním arcibiskupem této země. První arcibiskup pražský (1343 - 1364) se stal pro
Týnec největším podporovatelem. Nejprve se stal druhým zakladatelem kolegiátní
kapituly, neboť od této doby je v Týně vedle probošta, dle dokladů, také ještě
jeden děkan a více kanovníků. Propůjčil úřad prvního probošta Sezimovi z Ústí, který tu je jmenován v letech 1355 -
1388.
Arcibiskup Arnošt je dále budovatelem biskupského
hradu, na místě zmíněného biskupského domu. Mohutný duchovní hrad se dvěma
vysokými věžemi, se čtvercovými základy, obklopený hlubokými ochrannými
příkopy, jejichž stopy ještě dnes zřetelně vidíme, opatřený dvěma zdvihacími
mosty, svítil dolů do vlídného údolí Radbuzy.
Arcibiskup Arnošt, za jehož vlády vidíme Týnec
vzrůstat z hradiště na tržiště, z hradního městečka na opevněné a městským
právem obdařené biskupské město, zemřel 30. Června 1364 na svém hradě v
Roudnici. Jeho nástupcem se stal Jan Očko z Vlašimi (1364 - 1380), přítel z
mládí Karla IV. a jeho vrstevník.
Nástupem druhého arcibiskupa byl Jan z Jenštejna (1380 - 1390) synovec svého předchůdce, muž
světového významu. O čtvrtém arcibiskupu a hradním pánu Olbramu
ze Škvorce (1396 - 1402) nám není pro dějiny Týna
známé nic. Jeho nástupce, pátý arcibiskup pražský, Mikuláš Puchník,
zemřel po několika měsících působení a šestý arcibiskupský pán, Zbyněk Zajíc z Hasenburku, (1402 - 1411) nastoupil po něm. Za vlády
Zajícovy již poprvé vystoupil mistr Jan Hus. Nástupcem Zajícovým byl arcibiskup
Albík (1411 - 1412). Nyní následuje poslední
arcibiskup tohoto období Konrád z Vechty, původem z
Vestfálska (1412 - 1421). S ním spatřujeme poslední obraz v tomto zlatém
období zmohutnělého a významu nabyvšího Týna.
Za období Konrádova byl purkrabím v Týně Jan
ze Sobětic, jenž byl současně podkomořím
arcibiskupství. Jan ze Sobětic byl spravedlivý
purkrabí a "mocně vedl město" jak se vyjadřuje dějepisec. V roce 1415
převzal dary od poddaných měšťanů a obchodníků města a předal je tehdejšímu arcijáhnu Mikuláši na starém Týně, aby mohl pečovat o více
kněží zdejšího kostela. V roce 1418 potvrdil arcibiskup Konrád všechny výsady a
práva Týňanů.
S rokem 1418 stojíme v předvečer strašlivé
husitské války, neboť zakrátko již se hlásí temné předzvěsti husitství, jež
v troskách pochovává všechnu bývalou nádheru a vymoženosti. Je
pochopitelné, že církevní spisovatelé arcibiskupa Konráda rovnou proklínají,
protože v roce 1421 opustil úřad a zanechal arcibiskupské odznaky husitské
konzistoři. Sedmnáct velkých panství v Čechách, mezi nimi jako jedno
z nejmenších Týn, mnoho malých statků a jedno panství na Moravě a jedno v
Bavorsku nazývala "mrtvá ruka Čech" svým vlastnictvím, k tomu ještě
stovky statků bohatých klášterů, ústavů a pousteven. Král Zikmund se snad
dozvěděl, že Konrád chtěl i panství a město Týn dát do zástavy a vztáhl ruku po
něm, to jest, poručil nám známému Zdeňku z Držky, aby
Týn obsadil a proti každému nepříteli statečně hájil. To se stalo asi již v
roce 1419 nebo 1420.
Od té doby má Týn nového purkrabího, nikoliv
dosazeného a zplnomocněného od arcibiskupského pána hradu, nýbrž od krále země.
Tehdy končí též pro Týn zlatý věk, biskupská doba, Týn přestává být biskupským
městem. Berla jež vládla nad městem 450 roků, mizí a žezlo, znamení královské
moci, nastupuje po ni. Týnice se stala královským
ochranným městem.
Na jaře 1422 Týn, bývalé biskupské město s
vysloveně přísně katolickým smýšlením, nový královský purkrabí, vynikající člen
katolické protistrany, to vše bylo jednookému Žižkovi již dávno trnem v jediném
oku a poskytlo vítaný podnět pro "anděly pomsty", aby se pokusili
také zde o smutnou kulturní činnost. Museli jednat rychle, neboť opatrný
purkrabí z Týna vyslal spěšně jezdce Janu z Bavor, aby ho úpěnlivě prosili o
naléhavou pomoc. Náhlý úder husitů, jehož se dokonce i ženy účastnily, neměl
naštěstí úspěch. Zdeněk z Držky, statný purkrabí,
jakož i stateční měšťané Týnští, bojovali až k zoufalství a odrazili hrdinským
heroizmem všechny útoky.
Vítanou posilu a podporu dostali týnští od
přichvátavších měšťanů neopevněné části města a kněží kolegiátní kapituly, od
několika rytířů z okolí, kteří se pří přiblížení nepřátel uchýlili do dobře
opevněného Týna. Bylo tu v Týně několik set statečných obránců, kteří, vedeni
osvědčeným válečným hrdinou, obrátili v nic všechny údery rozlíceného
nepřítele. Nadarmo hřmotili husitští "bratři" řetězy svých vozových
hradů, nadarmo útočilo zběsilé vojsko strašlivými bodly a mlaty, kosou a cepem,
proti zataraseným a hlídaným branám, nadarmo metalo oheň do ohroženého města,
nadarmo utíkaly "sestry" společně s "bratry" proti dobře
krytým obráncům. Tu náhle přišla od Týňanů s
úzkostlivým toužením očekávaná zpráva s nástupu bavorského osvoboditelského
vojska. Jan z Bavor vyrazil hned po příchodu spěšných poslů se svými
těžkooděnci od Chamu, aby v tvrdé nouzi přispěl
spřátelenému pohraničnímu a celnímu městu Týnu na pomoc.
Jan Zenger, zvaný divoký Jan, ačkoli sedmdesátiletý stařec, se nedal prosit a táhl s sebou, aby zahnal husity. Jak radostně zněly tu rohy ze strážních věží hradu a městského kostela, když mohly ohlásit tuto zprávu, jak horlivě a odvážně spěchali měšťané k poslednímu výpadu. Nyní se obrátil Žižka, po této zprávě, proti nehájenému předměstí, aby si zde vylil zlost. Zle řádili husité zde v kostelích a nadačním ústavě, dnešním děkanství. Slabé zdi kolem předměstského kostela a ústavu byly shlazeny, budovy v překotném spěchu zpustošeny, kostely vykradeny a vydány stravujícím plamenům. Co se nezdálo hodno býti loupeže, bylo vrženo do ohně, cenné poklady zajištěny ve vozových hradech. Kostel sv. Kryštofa (děkanský kostel), kostel sv. Fabiána a Šebestiána, kostel sv. Kunhuty, oba poslední stojící na místě bývalé městské nemocnice, nadační ústav a četné měšťanské domy lehly popelem a byly úplně zničeny. Nepřítel byl sice od měst odehnán, avšak předměstí mu nemohlo uniknout a stopy, jež tu zanechal, byly příšerné. Ještě desítky let později dokazovaly hromady sutin a rozvalin "křesťanské smýšlení" těchto náboženských fanatiků.
V této době (v r. 1500) stála na místě dnešního
kostela sv. Anny dřevěná kaple, zřízená ke cti sv. Anny od týnského měšťana
Křečky, jež se těšila určité oblibě jako místo milosti, a aby tam mohli měšťané
postavit kostel kamenný, založil bratrstvo sv. Anny, v jehož čele stál městský
hejtman tachovský, Jiří z Ramšperku s manželkou. V
roce 1507 mohlo bratrstvo položit základní kámen ke stavbě, jež byla za účinné
podpory týnského arciděkana Mikuláše z Budějovic v devíti letech dokončena,
načež kostel byl posvěcen 5. dubna 1516, světícím biskupem řezenským.
Novým purkrabím na Týně se stal Jan Popel z
Lobkovic. Za něho v roce 1547, přišlo na Týn hrozné neštěstí. Ve středu po
velikonocích tohoto roku vypukl ve městě oheň, který se následkem těsné
blízkosti dřevěných domů rychle rozšířil a celé město se zánikem i předměstí
proměnil v popel, při čemž 40 lidí v plamenech přišlo o život. Byla tu věru
smutná velikonoční nálada, když měšťané bloudili kouřícím zbořeništěm a v duchu
počítali, co vše bylo pochováno v suti a popelu. Na rozvalinách však nyní
začala čilá stavební činnost.
Hradní pán závodil s pilnými měšťany, obdarovával
je, kde mohl, jen aby co nejdřív viděl stopy požáru zahlazené. Vystavěl zámek v
oné mocné podobě, jež ještě dnes vzbuzuje obdiv.
Teprve v roce 1555 byl Týn a zámek opět
postaven, ovšem mnohé v jiné podobě než dříve. Dne 12. dubna 1570 zastihla
hradního pána Jana Popela z Lobkovic v jeho vlastním domě
v Praze smrt. Jeho mrtvola v cínové rakvi převezena do Týna a
v městském kostele za všeobecného smutku dne 8. května uložena. Jeho
manželka dala mimo hrobku zřídit nádherný náhrobek z nejjemnějšího bílého
a hnědého mramoru, zdobený uměleckými sochami a obrazy. Když v roce 1708 městský
kostel znovu vyhořel, zničila zřítivší se klenba nejen toto umělecké dílo, ale
i všechny ostatní zde stojící náhrobky, jež proto upadly v zapomenutí.
Jan Popel z Lobkovic zanechal po sobě dcery
a dva syny, Kryštofa a Viléma. Kryštof byl při smrti otce už plnoletý a převzal
Týn, zatímco Vilém byl nezletilý a zdržoval se u matky v Pátku. Kryštof
spravoval vládu sám a přikoupil v roce 1576 Staňkov.
V roce 1582 nebo 1583 podnikl pouť do Halic
k Matce Marii Loretské a zřídil v upomínku na pouť vedle zámku první
Loretánskou kapli v Čechách. V kameni vytesaný nápis je nám ještě
dodnes doslova zachován a poněvadž je český je vysvědčením, že páni i měšťané
Týnští tehdy byli národnosti České. Kaple byla vystavěna
Adam Matyáš z Trauttmansdorffu
založil Týnský klášter na Pražském předměstí, jak zaznamenává kronikář. Dle
poslední vůle svého otce Maxmiliána založil Adam Matyáš v roce 1650
“Fundus instructus” (zřizovací fond) ke stavbě
Kapucínského kláštera s rodinnou hrobkou tehdy ještě hraběcího rodu Trauttmansdorffu. Při klášteře zbudoval kostel ke cti
zemských patronů Víta, Václava a Vojtěcha, který byl 25. července 1654 pražským
arcibiskupem kardinálem Harrachem slavnostně
zasvěcen. Dvacet pět řádových bratří se tu současně usadilo a zůstali tu do
roku 1785, kdy císař Josef II. dvorským dekretem klášter zrušil. Císařské
rozhodnutí je datováno 24. září
Ovdovělá hraběnka Anna Marie z Trauttmansdorffu, je zakladatelkou hrobní kaple (1697)
vedle kostela sv. Anny, jež prý je vystavěna přesně dle originálu v Jeruzalémě.
V roce 1696 dala postavit podél silnice z Týna k sv. Anně šest
velkých soch. Ty však časem velmi trpěly a dnes již vůbec nečiní náboženský
dojem.
Roku 1708 vypukl v Týně druhý velký požár,
jemuž městský kostel padl úplně za oběť. Při něm byl nádherný mramorový pomník
nejvyššího purkrabího Jana Popela z Lobkovic zřítivší se kostelní klenbou
úplně zničen, jsa poslední památkou na tyto bývalé dobrodince města, kteří nyní
umírají i jako strašidelní duchové “hrad Popelů” v ústech lidu. Latinský
nápis nad vchodem městského kostela připomíná tuto smutnou událost a zní
v překladu” Po smutném požáru města Týna, když osvícená Marie Terezie,
svobodná paní z Trauttmansdorffu rozená Párová a
osvícený Adam Kryštof, svobodný pán s Trauttmansdorffu,
byli patrony Týna, byl farní kostel “sv. Petra a Pavla”, který byl zpustošen
požárem 12. června 1708, opět postaven. Jak se tam nápis dostal je
nevysvětlitelné, neboť dle genealogie Trauttmansdorffů
je nesprávný. V něm uvedená Marie Terezie z Trauttmansdorffu,
svobodná paní Párová, byla manželkou u hraběte Jana Josefa a nikoli Adama
Kryštofa. Jan Josef z Trauttmansdorffu byl také
při požáru majitelem panství (1659 -1713) a tím i patronem, zemřel
Dne 8. června 1801 vyhořelo znovu 47 městských a 35 domů v klášterním předměstí. Tehdy vykonával duchovní správu v Týně, arciděkan a pět kaplanů, z nichž jeden byl zavázán zastávat místo katechety nadací arciděkana Jana Wagnera. Česká řeč ztratila převahu v Týně již kolem roku 1700. Od té doby Týn je také stále více zmítán vřavou doby, a jest si jen přáti, aby zase jednou prožíval ony klidnější “zlaté časy” jejichž svědkem jednou byl.
Opsáno
z farní kroniky.
Úryvek textu z farní kroniky Horšovského Týna str. 205 až 211, přeloženo z němčiny
Během zatčení důstojného Monsignore arcijáhna Leopolda Klímy a po jeho odchodu až do obsazení beneficia spravoval administraturu důstojný pán kaplan Franz Pretzl, který v Horšovském Týně dostal své první pastorační místo.
1. září 1942 dostal do správy arciděkanské beneficium sv. Apolináře v Horšovském Týně dosavadní farář v Nových Hamrech (Neuhammer) v Krušných horách (pražská arcidiecéze) od nejdůstojnějšího ordinariátu v Regensburgu (Řezno) Dr. Theol. Josef Huttl (Hyttl). Narodil se 1. března 1908 v Altsattel okr. Tachov. Na kněze byl vysvěcen 29. června 1932 v katedrále sv. Víta jeho excelencí, důstojným pánem arcibiskupem Karlem Kašparem. Když přišel do Horšovského Týna, byla právě dětská mše sv. u příležitosti začátku nového školního roku. Návštěva byla pro něho přímo zdrcující. Celkem zde bylo 30 dětí z obecných a měšťanských škol. O nedělích a svátcích se objevovaly i děti z Valdorfu, z Kocourova a z Dolního Metelska. Celá bohoslužba byla stále sledována a její návštěvníci pokaždé od speciálně určených stranických funkcionářů kontrolováni. Hlášení se uskutečňovalo skrze bezpečnostní službu na gestapo do Karlových varů přes okresní služebnu. Kromě toho byla mše svatá v 9 hodin v městském kostele pravidelně rušena burácející mládeží Hitlerjugend (HJ) a Svazu německých dívek (BdM).
Učitelstvo bylo téměř zcela věřící.
Je třeba zdůraznit, že mnoho věřících projevilo velkou statečnost a tlaku neustoupili. Horšovský Týn byl znám jako nacistické okresní město. Dobře míněným varujícím slovům zasloužilého dlouholetého pastýře, jejich pastýře, důstojného pána Monsignore Leopolda Klímy se dostalo jen chabého přijetí. Po jeho návratu z koncentračního tábora v Dachau mělo jen málo věřících odvahu prokázat vyznavači a statečnému knězi svou radost nad záchranou z pekla Dachau.
Vidi: Joannes Knarr, ep. dec. commin.
Naneštěstí i v řadách confratrum (spolubratří) byl v okrese nejeden, který byl neblahým následovníkem muže z Kariotu (Jidáše Iškariotského).
Holandský Němec Johanes Welsch, farní administrátor v Poběžovicích byl v nejužším spojení s tajnou státní policií Karlovy Vary. Faru v Poběžovicích pravidelně navštěvoval gestapák Lemm, který hlásal satanskou nenávist proti církvi a kléru.
Tak se objevil tento Lemm právě 17. září 1942 odpoledne v kanceláři u arciděkana, Dr. Huttla, a cynickým způsobem oznámil: „Brzy se uvidíme.“
19. března 1943 o svátku sv. Josefa, půl hodiny před ohlášenou Křížovou cestou byl arciděkan Dr. Huttl zatčen gestapákem Lemmem, který provedl i obvyklou domovní prohlídku a při ní si přivlastnil, co se mu pro jeho osobní potřeby zdálo užitečné. Tři měsíce vězení na gestapu v Karlových Varech s výslechy na esesácký způsob, pouze v noci, dalo zatčenému arciděkanovi poznat, že do těchto lidí vstoupil satan. V průběhu výslechu bylo předloženo udání farního administrátora Johanna Welsche z Poběžovic, které bylo podáno 17. září 1942. Tím bylo jednoznačně prokázáno a potvrzeno to, co se mezi klérem všeobecně předpokládalo, že Welsch je pomocník agenta tajné státní policie v Karlových Varech. Nejiného ražení byl z diecéze Mainz pocházející exkarmelitán Elbert, administrátor v Blížejově, který se později stal apostatou (odpadlíkem).
6. července 1942 (ale pravděpodobně se jedná o rok 1943) šel (Dr. Huttl) ve stopách důstojného Monsignore Klímy do koncentračního tábora v Dachau, kde byl až do 6. dubna 1945. Z tohoto pekla byl zachráněn jenom modlitbou, neustávající modlitbou jeho farníků a známých, a milostí Boží. Nestačilo zatčení dvou duchovních pastýřů, zlý nepřítel nechal jít stejnou cestou jako Klimu a Huttla, i mladého zastupujícího horlivého vikáře, důstojného pána Maxe Eckla, výborného kněze. Ale modlitba věřících ho již po třech měsících osvobodila z věznice gestapa v Karlových Varech. Přesto i on musel z Horšovského Týna odejít jako nežádoucí (Gauverwiesene) a dostal se jako expositus do Zenchingu u Furth im Wald.
Duchovní správu potom vedl administrátor Ludwig Reithmeyer až do doby než se vrátil osvobozený arciděkan Huttl 6. června 1945.
Mezi tím nastal konec války. Členové nacistické strany, kteří se doma během války předváděli jako hrdinové, se teprve teď ukázali v pravém světle, jako méněcenní. Tak našel rozeštvaný svedený a podvedený lid opět cestu do kostela a k Bohu.
Nejpotřebnější pastorační prací byla nyní katecheze pro školní děti a mládež. Ihned se započalo s výukou k Prvnímu sv. přijímání, kde se vždy objevilo kolem 130 dětí. Bohužel klesal tento počet až do dne 1. sv. přijímání na 70 v důsledku odsunu a útěku rodin.
Také pro ostatní se ve farním kostele konaly pravidelné katecheze. Ozvláštní zájem měly děti o církevní zpěv, který pro ně znamenal něco zcela nového. Právě ve středu, v 8 hodin, nově zavedené dětské mše s mešními texty od Klemense Tilmanna měly průměrnou účast 130 dětí. Posloužily také k hlubšímu pochopení Nejsvětější oběti za strany dospělých.
Katecheze pro mládež: Každou neděli odpoledne byla nyní do katecheze vtažena také mimoškolní mládež. Potěšitelná byla zvláště pravidelná účast a především to, že se člověk mohl na mládež na katechezi se objevující opravdu spolehnout. Děti a mládež také pomohli uspořádat v září při farním dnu rodin náš adorační den, jaký zde nikdy nebyl. Stejně tak bývala ve farnosti křížová slavnost mládeže o nedělích, organizovaná naší mládeží samostatně a náboženská hodinka zvláštního druhu.
Pro matky a ženy byl určen jeden nedělní večer v měsíci s náboženskou přednáškou. Něco podobného začalo i pro muže (přes 50 mužů bylo na první přednášce), bohužel poměry doby znemožnily pokračování. Při adoračních dnech v září jsme opět obnovili rodinné svaté přijímání. Byl to požehnaný a radostný den naší farnosti! Na dušičky položily školní děti v místním hřbitově na hroby pochovaných kněží ručně zhotovené věnce s kněžskými symboly a tím ukázaly, že ani kněží nejsou mezi lidem zapomenuti.
V Dušičkovém měsíci se ale konal také druhý odsun obyvatel Velkého předměstí, Horšova a Kocourova do vnitřních Čech. Věřícím, kteří byli ubytováni ve sladovně Velkého předměstí, udělil arciděkan ještě jednou své kněžské požehnání, než je odvezli auty. Všichni byli se svým duchovním v písemném styku. Když tito věřící odešli z naší farnosti, poklesl o něco i počet návštěvníků bohoslužeb.
Bohoslužba pro česky mluvící katolíky: O svátku sv. Anny se konala první bohoslužba pro česky mluvící katolíky. Od té doby byla každou neděli a ve svátek v 8 hodin v městském kostele a v 10 hodin v klášterním kostele pravidelná bohoslužba (česky). Svátostné požehnání ve čtyři hodiny odpoledne v klášterním kostele od P. Donáta Bohumila Bartáka Quardiána O.Cap.
Charita: Dobové poměry si také vynutily stoupající nasazení katolické charity v pravém smyslu Evangelia. Teprve nyní mohli věřící opravdu bez mnoha slov pochopit a ocenit pravý a vysoký smysl a význam naší charity ve srovnání s tolik vychvalovanou NSV. Do konce listopadu mohl být z prostředků věřících vybrán příspěvek, který bude jednou v dějinách diecézní charity s hrdostí zmiňován a připomene nám prvotní církev: „Hle, jak si navzájem pomáhají!“
Bratrské poměry v městském kléru: V červenci byl znovu otevřen Kapucínský klášter, který byl během III. říše zrušen. Do Kapucínského kláštera se nastěhovali dva Otcové: P. Donatus Barták (české národnosti) jako Quardian pocházející z Brna a P. Wilhelm Tschider, původem z Meclova, který zde, v klášteře, slavil také svou První oběť Mše svaté v roce 1939.
V městě Horšovském Týně byli nyní tito duchovní:
Důstojný pán Anton Feyrer,
katecheta na odpočinku jako senior
Uprchlý farář Johannes Rommerskirch ze Slezska
Dr. Josef Huttl,
arciděkan
P. Donatus
Barták O.Cap. Quardian
P. Wilhelm
Tschider O.Cap. současně
kaplan pro arciděkanátní pastoraci
Mezi všemi vznikl skutečně bratrský vztah bez jakékoliv žárlivosti, čehož si také věřící všimli a s radostí přivítali.
Nadšení jedinou myšlenkou pracovat v pastoraci, se od té doby společně domlouvali na pořadu bohoslužeb a dokazovali připravenost ke spolupráci. Požehnané působení této jednoty bylo také na první pohled viditelné všude.
Mnoho, mnoho bylo ještě plánováno, aby se pokračovalo v rozšiřování a rozmnožování dědictví dlouholetého zasloužilého důstojného pana arciděkana Monsignore Leopolda Klimy. Bůh všemohoucí a vševědoucí dopustil jinak. Slibné jaro v životě naší svaté církve v Horšovském Týně sice začalo a věrnost naší svaté církvi znovu vzrostla. Věčný Velekněz nám ale ukázal jinou cestu. Jemu a jeho nebeskému Otci se podřizujeme v opravdové pokoře a vědomém radostném odevzdání! Kéž všechno příkladné odevzdání našich statečných věřících, kteří byli tak těžce zasaženi, přinese Boží požehnání a projeví se také jako odměna ještě zde na zemi! Kéž všichni moji farníci se stanou opravdu tak silní ve své důvěře v Boha, aby při jejich cestě ze svého domova, který jim byl tak milý a drahý, odcházejíce z jejich přes generace obdělávané půdy, kdekoliv rozptýleni v cizině, si vystavěli nový domov s Božím požehnáním a také tam věrně sloužili svému Bohu a jeho chválili.
Při obhlídce beneficia důstojným pánem osobním děkanem Josefem Zahrádkou z Čachrova, důstojným pánem Wolfgangem Jilečkem a důstojným pánem Jindřichem Seuftem, všichni české národnosti (napsáno česky), bylo dosavadnímu arciděkanu Dr. Josefu Huttlovi, který je kanonicky investován a instalován pro arciděkanské beneficium Horšovský Týn, dáno na vědomí, že i on, se svými věřícími, musí odejít.
Proto vyslovuji na tomto místě mým statečným věřícím, mému týneckému kléru, obzvláště důstojnému pánu seniorovi katechetovi Leyrerovi za jeho neúnavnou příkladnou spolupráci v duchovní správě, kterou vždy nezištně vykonával: Kéž mu věčný velekněz jednou bohatě odplatí!
Bůh, náš Pán, kéž ale požehná mému těžce postiženému, zkoušenému věřícímu německému lidu! Kéž ho touto zkouškou nechá uzrát pro to, co po tomto trápení z něho vzejde.
Bohu, mému Pánu, ale vyjadřuji osobní dík za mou téměř zázračnou záchranu z pekla koncentračního tábora v Dachau a za požehnání a všechny milosti, které mě v pastoraci v Horšovském Týně udělil.
Horšovský Týn, 10.
ledna 1946, Dr. Josef Huttl, arciděkan