METHODICKÝ

 

VÝKLAD NOVÉHO KATECHISMU.

 

 

SEPSAL

 

P. VÁCLAV DAVÍDEK

 

Katecheta c. k. státní reálky a ředitel diecésního studentského Konviktu

Ml. Boleslavi  

 

 

 g  ČÁST PRVNÍ. h

 

Schváleno nejdůstojnější arcibiskupskou konsistoří v Praze

V PRAZE  1900

 

Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství  V.  Kotrba

 

 

P

nově zrevidováno v r. 2010 jako

 

METODICKÁ PŘÍRUČKA

 

KATOLICKÉHO KATECHISMU

 

PRO UČITELE NÁBOŽENSTVÍ

 

 


Předmluva

 

„Je nevděčné napsat katechezi, neboť má málo čtenářů, kteří by ji četli a přitom je pracovně velmi náročná. Tak jako nemůžeme dát každý nábytek do každého pokoje, tak také není vhodná každá katecheze pro každou školu. Musíme dbát na to, abychom zvolili pro každý kraj a pro každé místo vhodný způsob. I když jsme jen malým národem, přesto používáme různá slova v rů­zných krajích a mnohá z nich nejsou vůbec běžná. Často by jen čtení jednotlivých katechezí pro několik tříd trvalo mnoho hodin a ještě by nebyl katecheta  připraven. Vhodnější by bylo dát k dispozici pomůcky, které by krátce nastínily praxi různých katechetů, které používají při výkladu jednotlivých statí katechismu. Podrobné vypracování musí připravit sám katecheta, protože katecheze musí být přiměřená schopnostem žáků výběrem slov i obsahem[1].“

To jsem si přečetl, když jsem se připravoval k sepsání práce a rád přiznávám, že jsou to slova jako by byla z mé duše. Nechci popírat, že dobře vypracované katecheze jsou velmi užitečné a ukazují cestu zejména začátečníkům. A tak do té doby než vydali důstojní rakouští biskupové nový katechismus, považoval jsem za nutné či dokonce ne­zbytné vydat nejdříve tuto metodickou příruční pomůcku.

S mým úmyslem souhlasil náš věhlasný pedagog a kate­cheta na slovo vzatý, důstojný pan kanovník dr. A. Skočdopole, profesor pastorálky v Českých Budějovicích, stejně tak i slavný Katechetický spolek. Z obou stran se mi dostalo vzácné podpory, takže díky nim mohla má práce rychleji postupovat. Jmenovaný důstojný hodnostář pročetl celý rukopis a kde bylo třeba poopravil, ba dokonce mně i sám v milém dopise naznačil, jaký postup mám zvolit. Jeho výborný článek: „Bemerkung über die katechetísche Aufgabe in den letzten Jahrgängen der Volksshule und der Bürgerschule[2]“, byl mou užitečnou pomůckou. Milý kolega, důstojný pán, katecheta E. Žák, zasloužilý předseda Katechetického spolku, mně též pomáhal mnohou vzácnou radou. Za jakoukoliv pomoc a v pravém slova smyslu nezištnou obětavost chci jmenovaným pánům vzdát vřelé díky.

Na začátku knihy, zvláště v kapitole o Božích vlastnostech, jsem vypracoval katecheze podrobněji a zdržel jsem se déle než bylo třeba. Přidal jsem neočekávaně i více příkladů, ano, ponechal jsem navíc i některé části, u kterých mi radili, abych je vypustil.

Ke zpracovávání katechezí mne nutilo pomyšlení, že to prospěje „nováčkům“ v katechezi. Byl to zároveň i pádný důvod. A že jsem tu a tam přidal těžší učební látku, tomu se nebude nikdo divit, když si domyslí, že „Velký katechismus“ je předepsán i pro první a druhou třídu středních škol.

Dovoluji si ještě připomenout, že jsem neměl v úmyslu nic původního, zbrusu nového sestavit, ale že jsem chtěl nalézt to nejlepší, uvést do souladu s textem katechismu, být všude stručný a praktický a tak shromáždit materiál vhodný k dalšímu zpracování.

Zda jsem svůj úkol splnil, to ukáže kritika, která sice není tak neužitečná, ale častěji je míněna spíše jako přátelská rada.

Připravil jsem i rozvrh církevních zpěvů na turnovských školách. Ten bude ovšem všeobecně praktický jen tehdy, bude-li vydán společný školní zpěvníček pro království České. Morava učinila v tomto směru potěšitelný pokrok, proč by se tak nemohlo stát též u nás[3]? Katecheta, je-li zpěvák a hudebník, musí dnes nacvičovat s žáky především kostelní zpěv a uvidí-li učitelé jeho dobrou snahu, jistě ho podpoří. Jen společným a jednotným cvičením lze dosáhnout toho, aby žáci zpívali v chrámu Páně lehce, harmonicky a zbožně. Takový zpěv, jak praví sv. Efrém, „může i kamenná srdce roztavit v slzy: zbožně zpívat je zaměstnání andělů.“

 Nezapomínejme na to, že hlavní oporou náboženských vědomostí jsou kostelní písně, podporující mravnost. Jsou nejlepším projevem citu jak v utrpení tak i v radosti a budiž jim proto věnována ve škole náležitá péče!

  Pomůcky, z nichž jsem čerpal, jsou tyto:

„Praktisches Handbuch fiir Katecheten“ von dr. František Oberer, „Praktishes Handbuch der Katechetik“ von Augustin Gruber, „Erklärung des mittleren Dehrbaischen Katechismus“ von dr. Jakob Schmitt, „Vypracované katecheze“ a „Biblické katecheze od dr. Antonína Skočdopole, „Katolický katechismus“v příkladech“ od M. Okáče aj. viz dr. Oberer ve slovním výkladu. Gruber pak svými vhodnými příklady a dr. J.Schmitt se mi zamlouvali pro svou praktičnost: z nich jsem čerpal nejvíce.

Byl bych šťastný, kdybych touto publikací usnadnil poněkud svým spolupra­covníkům na vinici Páně v současnosti obtížnou katechetickou práci. Považoval bych to jenom za novou pobídku k další práci. Nuže, s tímto přáním a s tímto úmyslem posílám tuto knihu do milovaných českých luhů.

 

V den Nanebevzetí Panny Marie, L. P. 1899

                                                                                                                                                                   V. D.

 


 OBSAH

 Původní zdroj je knihou svázanou s čísly stránek a přechodem na www-formát htm je náš

vjem stránkování publikací setřen. Naštěstí byl text coby foliant odpovědí na četné otázky

a ona čísla otázek svedou stránkování suplovat a toho bylo k orientaci v tu rozsáhlém textu

v htm i vhodně využito až na Přídavek, nemající sic otázkovou osnovu, byl však přehledný

i sám o sobě. 

  Žádaný celek                         je těsně před číslem otázky (Ot. #)

Předmluva                                                                                .........................….                    1

Úvod                                                                                          ..............................   1

DÍL PRVNÍ                                                                         …………………..    6

Část první. O víře a apoštolském vyznání víry

Oddělení první. O křesťanské víře                                             ..…….............…..       6

Oddělení druhé. O apoštolském vyznání víry                                  ………........           37

První článek víry                                                                         ……...................       40

Druhý článek víry                                                                                                                                                                                                                   ……. ................    108

Třetí článek víry                                                                             …..................       124

Čtvrtý článek víry                                                                      ……..................    144

Pátý článek víry                                                                        ……................... 158

Šestý článek víry                                                                      ……................... 165

Sedmý článek víry                                                                   ……................... 170

Osmý článek víry                                                                    …….................... 178

Devátý článek víry                                                                  .................……...            193

Desátý článek víry                                                                  ……..................... 238

Jedenáctý článek víry                                                             ……..................... 242

Dvanáctý článek víry                                                            ……….................     247        

Část druhá. O naději a modlitbě                             ………………….. 254

Oddělení první. O křesťanské naději                                     ………...........…..         254

Oddělení druhé. O modlitbě                                                 ……….................  258

1. O modlitbě obecně                                                            ……….................             258

2. O modlitbě Páně                                                                ……................….  281

3. O pozdravení andělském                                                 …………..............     305

4. O některých jiných modlitbách a pobožnostech              …………..….......        317

DÍL DRUHÝ                                                                ……………………        327

Část třetí. O lásce a přikázáních                            ………………………..  327

 

Oddělení první. O křesťanské lásce.                                  ……………..........            327

1. O lásce k Bohu                                                                ………..................              328

2. O křesťanské lásce k sobě                                              …………..............              333

3. O křesťanské lásce k bližnímu                                       …………..............         335

Oddělení druhé. O desateru Božích přikázáni                    ……………...…...       344

O prvním Božím přikázání                                                  …………..............       349

O druhém Božím přikázání                                                 …………..............       382

O třetím Božím přikázání                                                    …………..............          394

O čtvrtém Božím přikázání                                                 ………..................         402

O pátém Božím přikázání                                                    ………..................           420

O šestém Božím přikázání                                                   ………..................          431

O sedmém Božím přikázání                                                ………..................         440

O osmém Božím přikázání                                                  …………..............       453

O posledních dvou Božích přikázáních                               ….………............. 469

Oddělení třetí. Patero církevních přikázání                                  ....…….........   477

O prvním církevním přikázání                                                ……….............. 479

O druhém církevním přikázání                                           ………….............. 486

O třetím církevním přikázání                                              ………….............. 493

O čtvrtém církevním přikázání                                           ………….............. 502

O pátém církevním přikázání                                              ………….............. 505

DÍL TŘETÍ                                                                     …………………..      508

Část čtvrtá. O milosti a svátostech.

Oddělení první. O milosti                                                    ………................…508

Oddělení druhé. O svátostech obecně                                    …………...........            523

Oddělení třetí. O jednotlivých svátostech                                 . ………...........        542

1. O svátosti křtu                                                                 …......…..................     542

2. O svátosti biřmování                                                    .………..................                   559

3. O Nejsvětější svátosti oltářní                                          …….……..............             5574

4. O svátosti pokání                                                            ………...................                    634

5. O svátosti posledního pomazání                                    ...……...…….........            714

6. O svátosti svěcení kněžstva                                           .............…………..         725

7. O svátosti stavu manželského                                        ....………...............          732

Oddělení čtvrté. O svátostinách a církevních obřadech     ………………..…       745

Část pátá.O křesťanské spravedlnosti a čtyřech

                                               posledních věcech člověka.   …………………        754

Oddělení první. O křesťanské spravedlnosti                                ……….........       754       

První oddíl křesťanské spravedlnosti                                 …………….......... 755

O hříchu osobním a jeho druzích                                       ………….............. 757

A) O sedmeru hlavních hříchů                                            …………..............         772

B) O šesteru hříchů proti Duchu Svatému                                ……….….......   .    788

C) O čtveru hříchů do nebe volajících                                ……………..........     790          

D) O devateru cizích hříchů                                                …………..............       792

Druhý oddíl křesťanské spravedlnosti                                ...……….…..........      794

A) O křesťanské ctnosti                                                        ………..................   796         

1. O božských ctnostech                                                          ……..................         800        

2. O mravních ctnostech                                                      ………..................        809            

A) O čtveru hlavních ctností                                               …………..............    811

B) O ctnostech, které jsou protikladem sedmera hlavních hříchů  ……….....               817

C) O ctnostech, které se zvlášť velebí v kázání na hoře       ………………….  825

D) O ctnostech, které se nám zvlášť přikazují v evangeliu  …………………… 828

A) O dobrých skutcích                                                         …………...…........829

B) O snaze po křesťanské dokonalosti                                ……………..…….   845

Oddělení druhé. O čtyřech posledních věcech člověka.   …………………….    851

1. O smrti                                                                              ……......................         853

2. O soudu                                                                             ……......................     858

3. O pekle                                                                              ……......................        867

4. O nebi                                                                                …..........................         873

Rozvrh zpěvů církevních (pro měšťanské školy)                …………. hned za 877

Vysvětlivky                                                                         ………….……dtto…..

V postě před pozdvihováním                                               ...……………..dtto…..

Přídavek                                                                                ..……………návazně..

Modlitby                                                                             předposlední partie textu

Zpovědní zrcadlo                                                                     závěrečná část textu

 

 

 

 

 

  

Úvod

1. Jaké učení je  n e j p o t ř e b n ě j š í ?

Nejpotřebnější učení je učení katolickému nábo­ženství.

Milé děti! Mám z toho radost, že vás před sebou vidím v tak hojném počtu. Prázdniny již minuly a my začínáme s pomocí Boží nový školní rok. Aby nás Pán Bůh podporoval a posiloval svou milostí, o to jsme právě  zbožně poprosili.

Povím vám dnes krásnou příhodu. Stala se sice před mnoha a mnoha lety, ale že je krásná, neupadla do zapomenutí.

Žil kdysi jeden hoch a jmenoval se Ansgar čili Oskar. Když mu byly čtyři roky, zemřela mu dobrá matička. Jeho otec byl zámožný pán. Měl mnoho starostí v obchodě a nemohl dohlížet tak často na svého syna jako dohlížela matka. Stalo se proto brzy, že malý Ansgar byl ve škole nepozorný, tvrdohlavý, nedbale vypracovával úkoly a tak působil otci veliký zá­rmutek.

Poslyšte, co se mu jednou přihodilo! Měl podivný sen. Zdálo se mu, že je v pusté, bahnité prohlubni. Bláto se mu obalilo na nohy tak, že nemohl z místa. Namáhal se, až se mu lil z čela pot, ale nadarmo! Ve své úzkosti spatřil najednou blízko pěkně ušlapanou cestičku. Po obou stranách byly stromy, zelený trávník lemoval její okraje. „Kéž bych se jen odsud dostal“, volá ve spaní, „tam na trávníku bych si oddechl!“ Poslyšte, co však náhle spatřil? Viděl, že se blíží po té vyšlapané cestičce mnoho spanilých žen. Všechny byly oblečeny v čisté, bílé roucho a jejich tvář zářila podivuhodnou krásou. Nejkrásnější ze všech byla první. Ansgar se na ni díval a ona se na něho usmívala. Byla to Panna Maria. Vedle ní poznal svou zemřelou maminku, k níž chtěl přiskočit. Jak si přál políbit ji na tvář, i obejmout ji, ale nadarmo! Nebylo tedy divu, že se dal do usedavého pláče. „Chceš-li se dostat k nám a ke své milované matce, milé dítě,“ promluvila k němu najednou ta nejkrásnější paní, „musíš se změnit. Zanechej darebností a buď pilný, hodný žák. Potom k nám jistě přijdeš!“

Takový sen měl Ansgar. Vzpomínal na něj několik dní, zvláště poslední slova, která k němu promluvila ona krásná paní, vyvstávala mu stále na mysli. Vzal si je k srdci. Odložil všecku rozpustilost a stal se bohulibým žákem, později výborným hlasatelem Božího slova. Když umřel, přišla jeho duše do nebe, protože sloužil celý svůj život Pánu Bohu, tj. dělal vždy a všude, co poroučí Pán Bůh. Pánu Bohu sloužit se naučil sv. Ansgar podle naší svaté víry, podle katolického nábo­ženství. I vy, milé děti, naučíte se podle katolického ná­boženství sloužit Pánu Bohu tak, abyste se dostaly po smrti do nebe a navěky byly spaseny.

Ve škole se učíte mnohým věcem, které potřebujete vědět a umět, např. čtení, psaní, počítání, atd. Čtení, psaní, počítání je potřebné učení. Ale jsou potřebné jen pro život na světě. I kdyby se jim člověk naučil velmi dobře, přece by se ještě z nich nenaučil, co má konat, aby sloužil Bohu a dosáhl spásy na věky. Odkud se tedy učíme, co máme konat, abychom sloužili Bohu a dosáhli věčné spásy? Z katolického náboženství! A protože nás tomu učí ka­tolické náboženství, je učení se katolickému nábo­ženství nejpotřebnějším učením. To uvádí i kate­chismus.

2. Učení se katolickému náboženství je nejpotřebnější učení tím, že nás učí  co  máme  konat  abychom  sloužili  Bohu a dosáhli  věčné  spásy.

Pamatujte si, milé děti, že učení se katolickému ná­boženství je nejpotřebnější učení, protože nás učí, co máme konat, abychom sloužili Bohu a byli na věky spaseni. I kdyby měl člověk na světě veliké bohatství, i kdyby tu zažil všechny radosti a byl ctěn a chválen lidmi, nebylo by mu to nic platné, když nesloužil Bohu. Po smrti by nebyl věčně spasen a nedostal by se do nebe, přišel by do pekla. Na světě trvá všecko jen krátce, ale po smrti bude trvat bez konce buď radost a blaženost v nebi, nebo trápení v pekle. „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?“ (Mt l6, 26 ) To učil Pán Ježíš.

A protože se můžete naučit jenom z katolického náboženství, co máte konat, abyste sloužily Bohu a byly na věky spaseny, buďte pozorné ke svatému učení. Dbejte, abyste si toto učení vštípily nejen do paměti, ale také hluboko do srdce, tj., abyste ne­jenom věděly, čemu učí svaté náboženství, ale abyste se také snažily sloužit Bohu a líbit se mu. A budete sloužit Pánu Bohu a zalíbíte se mu, budete-li dě­lat to, co Bůh nařizuje skrze svaté náboženství. Toto všecko slibte dnes Pánu Bohu a říkejte:„Slibujeme Tobě, Bože náš, že se budeme pozorně učit svatému náboženství, že si je budeme vštěpovat hluboko nejen do paměti, ale také do srdce. Budeme žádat, abychom činily vždy a všude to, co Ty poroučíš skrze svaté náboženství. Neboť co by nám bylo platné, kdybychom získaly celý svět, ale utrpěly škody na duši a po smrti přišly do pekla? Pomáhej nám nebeský Otče, abychom i skutečně konaly to, co nyní slibujeme. Dej nám to pro zásluhy Ježíše Krista a blahoslavené Panny Marie!“ Amen.

3. Jak se jmenuje kniha, ve které je obsaženo krátce učení katolického náboženství?

Kniha, ve které je obsaženo krátce učení katolického náboženství, se jmenuje katechismus.

Katechismus je učení o Bohu a jeho svaté vůli. Ukazuje nám, jak máme žít zbožně, abychom umírali spokojeně a dosáhli věčné blaženosti. Je to velmi důležitá kniha, neboť ob­sahuje nejpotřebnější věc pro člověka, tj. učení jedině pra­vého katolického náboženství. 

Všechno učivo je v něm rozděleno na části, je to tak proto, abyste lépe pochopily celé učivo a mohly se mu snadněji naučit. Pan učitel vás též neučí psát všechna písmena najednou, ale jedno po druhém. Ví jistě, že jenom tak se naučíte pěkně psát.

4. Na kolik částí dělíme katechismus?

Katechismus dělíme na pět částí.

Přečtěme si, o čem jednají jednotlivé části. Vezměte katechismus a vyhledejte si l. stránku!

5. O čem jedná pět částí katechismu?

         Pět částí katechismu jedná:

1. o víře a apoštolském vyznání,

2. o naději a modlitbě,

3. o lásce a přikázáních,

4. o milosti a svátostech,

5. o křesťanské spravedlnosti a čtyřech posledních věcech člověka.

        Poučení: Poslouchej pilně i pozorně vyučování sva­tému náboženství a vtiskni si je hluboko v srdce, abys dosáhl věčné blaženosti! Neboť „co prospěje člověku,když získá celý svět, ale ztratí svou duši?(Mt 16, 26)


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

      

DÍL PRVNÍ

_______

Část první

O víře a o apoštolském vyznání víry.

Část druhá

O naději a modlitbě

______________ 

 

 


Část první

O víře a apoštolském vyznání víry

první části se budeme učit:

 l. co je křesťansky věřit, neboli co je křesťanská víra,

2. těm svatým pravdám, které jsou obsaženy v modlitbě „Věřím v Boha[4]“. Této modlitbě říkáme také „Apoštolské vyznání víry“.

Přikročíme k prvnímu oddělení:

Oddělení první

O křesťanské víře

6. Co je „křesťansky věřit?“

„Křesťansky věřit“ je považovat všecko za pravdu to, co Bůh zjevil a předkládá prostřednictvím katolické církve k víře.

Věřit znamená mít za pravdu to, co mi někdo vypravoval, nebo nějakým způsobem oznámil. Když vám vypravuje pan učitel, že slunce je mnohem větší než naše země, pak mu věříte, tj. řeknete si v duchu: „Je to tak, protože to náš pan učitel řekl.“ Když něco mám za pravdu, tj. věřím-li, co mi pan učitel, otec, matka a jiní lidé vypravují, mám lidskou víru.

Věřím-li s Boží pomocí tomu, co nám zjevil Bůh, mám křesťanskou katolickou víru. První i druhá je dů­ležitá, ale v katechismu je obsaženo jen učení o katolické víře.

Povím vám krátký příklad: Když byli lidé na světě zlí, zůstal přece jeden muž věrný Pánu Bohu. Jmeno­val se Abrahám. Hospodin mu řekl: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, již ti ukáži. Udělám tě arciotcem velikého národa a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš požehnáním. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země.“ (Gn 12, 1-4) Abrahám ten slib považoval za pravdu, přestože ještě neměl potomka. Protože Bohu uvěřil, poslechl a vystěhoval se ze své vlasti. Uvěřil, protože věděl, že Bůh je vševědoucí a nejvýš pravdomluvný, že se nemůže mýlit a nechce nás klamat. Říkáme tedy, že Abrahám ... věřil.

Zjevit znamená oznámit něco neznámého. Zjevil jsem někomu něco, řeknu-li mu: Dnes je pondělí? Nezjevil, protože to již věděl. Proto zje­vit … oznámit něco neznámého.

Co Bůh oznamuje lidem, tomu říkáme: „Zjevení Boží.“ Bůh tak zjevil, neboli ozná­mil, lidem mnohé věci, jež by sami nikdy nemohli poznat, ale které je nutné vědět, aby mohli být spaseni.

V katechismu se praví: „Křesťansky věřit“ je to, co je skrze katolickou církev předkládáno k víře. Bůh nám ozna­muje svaté náboženství skrze učící církev. Za učící církev ustanovil Pán Ježíš nejdříve svaté apoštoly, kterým nařídil: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.“(Mt 28, 19) Po svatých apoštolech je učící církví papež spolu se všemi katolickými biskupy.

To, že budeme křesťansky věřit, jsme slíbili na svatém křtu. Povstaňte a slíbíme Pánu Bohu, že ten slib nikdy nezrušíme, ale budeme mu věřit až do smrti. Pomodlíme se na důkaz své oddanosti a víry v něj „Apoštolské vyznání víry".

7. Proč musíme považovat za pravdu to, co zjevil Bůh?

To, co zjevil Bůh, musíme považovat za pravdu proto, že Bůh je pravda sama a nemůže se ani mýlit ani klamat.

Kdyby mezi nás přišel člověk lhář a vypravoval by nám zajímavou událost, věřili bychom mu? Proč ne? Všichni bychom si myslili, že nás chce zase klamat. Ale kdyby ti otec něco vypravoval, věřil bys mu? Proč? Protože víš, že nechce lhát.   

                       

Často se stává, že člověk sice nechce lhát, myslí si, že mluví pravdu, ale přece to není pravda.Takový člověk se mýlí[5]. Ale Pán Bůh se nemůže mýlit, protože je vševědoucí a nejvýš pravdomluvný.

Mám-li tedy někomu věřit, musím vědět:

a) že ten, kdo mi to vypravuje, nechce klamat, ale chce mi říci pravdu,

b) musím vědět, že to ví, že tedy neklame. či nemýlí, sám sebe a že může povědět pravdu.

      V katechismu se praví: „Co Bůh zjevil“... nemůže tedy se ani mýlit ani klamat. Jestliže nám tedy Bůh něco zjevil, musíme to mít za pravdu, neboť:

 l. je pravda, sama. Jak to?

Řeknu-li tedy o nějakém člověku: „Je vtělená dobrota, je dobrota sama,“ chci říci, že je vždycky dobrý, že se ani neumí hněvat. Pravím-li tedy: „Bůh je pravda sama“ znamená to: „Co Bůh mluví, je vždycky pravda, nemůže ani klamat. Proto praví svatý Pavel: „Bůh přece nemůže lhát…." (Žid 6, 18) Zje­vuje-li proto Bůh něco, můžeme si snad myslit: „To asi není pravda.“ Nikoli!

 2. Bůh se ani nemůže mýlit, ani nechce klamat.

Jednou se stalo, že chlapec, když přišel do ko­stela, spatřil tam jednoho pána. Měl oblek, podobu, všechno jako jeho strýček. Když přišel domů, řekl matce: „Strýček byl v kostele!“ Mluvil pravdu? Proč ne? (Zmýlil se!) Chtěl matku obelhat? Nikoli! Zmýlil se! Lidi se často mýlí. Můžeme si též myslet, když nám Pán Bůh něco oznamuje: „Snad se mýlí?“ Nikoli! Bůh ví všechno, a proto se nemůže mýlit. Ví všechno, (je vševědoucí), nejen dnes a včera, nýbrž od věčnosti do věčnosti. Proto je pravda sama.

Uslyšíte-li tedy o něčem: to zjevil Bůh, velte svému srdci: „To musí být pravda! Neboť Bůh je pravda sama a nemůže se mýlit, ani klamat.“

Když byl svatý Roman, mučedník, obžalován pro víru v Krista, zavolal si dítě jedné křesťanské matky a tázal se ho za přítomnosti pohanského soudce: „Milé dítě, co věříš o Kristu Pánu?“ křesťanské Dítě zvolalo hlasitě: „Věřím, že Ježíš Kristus je pravý Bůh!“ „Kdo ti to řekl?“ tázal se rozhněvaný soudce. „Moje matka mi to řekla.“ odpovědělo dítko, „a matce to řekl Bůh.“ Kdyby se vás někdo tázal: „Odkud víte, že je jen jeden Bůh, ve třech osobách, že Ježíš Kristus nás vykoupil a že je pravý Bůh?“ Řekly byste: „Zjevil nám to Pán Bůh sám“ …. tj. církvi a církev nám[6].

I když nebudeme rozumět mnohým věcem, ne­říkejme, ba ani nemysleme, že se Bůh mýlí, když je zjevuje! Člověk se může mýlit, a Bůh nikdy!

8. Skrze koho zjevil Bůh to, čemu máme věřit?

To, čemu máme věřit, zjevil Bůh skrze patriarchy a pro­roky a nakonec skrze svého Syna Ježíše Krista.

         Slovem „patriarcha“ rozumíme praotce lidského pokolení, zvláště vyvoleného izraelského národa. Místo „patriarcha'' můžeme říci též „arciotec“, (pozn. nově: praotec), což znamená totéž co zvláště vyznamenaný otec (jako arcibiskup, tedy zvláště vyznamenaný biskup). Tak praotcové lidského pokolení jsou Adam a Noe, praotcové vyvoleného pak izraelského národa: Abrahám, Izák, Jakub a jeho dvanáct synů. Prorokové jsou oni mužové osvícení Bohem, kteří oznamovali židům Boží vůli, oznamovali a předpovídali mnohé věci, zvláště ty, co se týkaly očeká­vaného Vykupitele (Mojžíš, Eliáš, Izaiáš, Daniel atd.). Apoštolové jsou poslanci vyvolení samotným Kristem a první hlasatelé jeho učení, např. sv. Petr, sv. Pavel, sv. Jan atd.    

Avšak Bůh nezjevil ani skrze patriarchy a proroky ještě všechno to, čemu věřit a co máme konat. Teprve Ježíš Kristus nám to všechno pověděl.

Co všechno Bůh zjevil skrze patriarchy, proroky a naposled skrze svého Syna Ježíše Krista nám může říci jenom ten, komu Bůh svěřil toto zjevení, a to je katolická církev.

9. Komu svěřil Ježíš Kristus to, co zjevil Bůh?

To, co zjevil Bůh, svěřil Ježíš Kristus katolické církvi.

Aby nebylo učení Pána Ježíše znehodnoceno, svěřil a odevzdal je katolické církvi. Té přislíbil svou ochranu a pomoc až do konce světa.

10. Proč svěřil Ježíš Kristus katolické církvi to, co zjevil Bůh?      

 To, co zjevil Bůh, svěřil Ježíš Kristus katolické církvi proto, aby to zachovávala neporušené, učila všecky lidi a jim, předkládala, čemu mají věřit a co mají konat, aby byli spaseni.

Slovo „k čemu“ můžeme nahradit slovem jiným: „proč“, (neboli „za jakým účelem“. A „účelem“ nazýváme to, čeho chceme dosáhnout. Bůh tedy chtěl dosáhnout tím, že svěřil…).

Bůh svěřil svaté církvi mnohé pravdy naší svaté víry proto, aby:

1. zachovávala tyto neporušené pravdy, tj. církev je povinna dbát, aby se nezměnilo či neopravovalo žádné učení svatého náboženství, ale aby bylo zvěstováno všechno tak, jak zjevil Bůh a jak učil Pán Ježíš. Proto se nazývá katolická církev také „ochránkyně neboli strážkyně pravdy“.

2. oznamovala zjevení všem lidem neboli, aby učila lidi. Svatá církev to činí v kostele i ve škole. Po­slouchá tak slova svého Mistra: „Jděte……… a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám při kázal.“ (Mt 28, 18 – 20)

3. má předkládat zjevení lidem, tj. vy­světlovat, aby každý mohl poznat pravdu. Proto se nazývá katolická církev „učitelkou pravdy.“   

Protože Pán Ježíš svěřil katolické církvi své učení za tím účelem, aby je zachovávala neporušené, bude jí vždy nápomocen, aby se neodchýlila nikdy od pravdy. Přislíbil jí svou pomoc slovy: „Já jsem s vámi až do konce světa.“ (Mt 28, 20)

11. Proč musíme považovat za pravdu to, co nám předkládá katolická církev k víře?

 

To, co nám katolická církev předkládá k věření, musíme považovat za pravdu, protože:

                                               1. Ježíš Kristus udělil církvi dar neomyl­nosti,

2. poručil výslovně, abychom poslouchali církev.

Neomylný se nazývá ten, kdo se nemůže mýlit. Učící církev, tj. papež se všemi biskupy, se nemůže mýlit ve věcech víry a mravů. Pán Ježíš se o to po­staral tím, že jí slíbil svou stálou přítomnost a pomoc Ducha Svatého. Kdy se tak stalo?

Čtyřicátého dne po svém zmrtvýchvstání se ukázal Pán Ježíš apoštolům naposledy. Přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale aby očekávali seslání Ducha Svatého. „Ale až na vás sestoupí Duch Svatý“, pravil k nim, „dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec světa.“ (Sk 1, 8)

Když to pověděl, vyvedl je na Olivovou horu a tu jim řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy , křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všecky dny až do konce světa.“ (Mt 28,18-20)

 Jestliže je tedy Pán Ježíš pravda sama s církví, tj. s papežem a s biskupy, pak On, který se nemůže nikdy mýlit, nedopustí, aby církev učila to, co není pravda a aby se mýlila.

A když se loučil se svými apoštoly a věděl, že bude zrazen a ukřižován, pravil jim: „A já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy.“ (Jan 14, 16, 17) Proto svatý apoštol Pavel věděl, že Duch Svatý nikdy nepřipustí, aby se svatá církev mýlila a nazval ji .… „sloupem a utvrzením pravdy! [7]“. ( 1Tim 3, 15)

3. Pán Ježíš poručil, abychom církev po­slouchali. Poručil to, když řekl apoštolům: „Kdo slyší vás, slyší mne a kdo odmítá vás, odmítá mne. Kdo odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal. (Lk 10, 16) Pán Ježíš totiž ustanovil svaté apoštoly a jejich nástupce za duchovní představené místo sebe a poručil, aby je lidé poslouchali: „Kdo vás…“ Tato slova znamenají: Kdo poslouchá své církevní představené, je to tak, jako by mne poslouchali. Kdo pohrdá církevními představenými je to tak, jako by pohrdal mnou samým. Duchovní představení jsou totéž, co nazýváme také učící církví. A protože ona učí namísto Pána Ježíše, je každý povinen mít za pravdu to, o čem učící církev prohlašuje, že to zjevil Bůh. Sv. Augustin napomíná každého člověka: „Po­slouchej církev, svou matku: nemůže mít Boha za otce ten, kdo nemá církev za matku.“

12. Kde je obsaženo to, co zjevil Bůh a předkládá k víře skrze církev?

To, co Bůh zjevil a předkládá k víře skrze církev je obsaženo jednak v Písmu svatém neboli Bibli, jednak v ústním podání neboli tradici.

Kdykoli katolická církev předkládá něco k věření,­­­ vždycky to bere z Písma svatého nebo z tradice. Proto nazýváme Písmo svaté a ústní podání „prameny víry“.

13. Co je Písmo svaté?

Písmo svaté je sbírka knih, které byly sepsány vnuknutím Ducha Svatého a církví byly uznány za Boží slovo.

Některé z těch věcí, jež Bůh zjevil, napsali svatí mužové, které osvítil Duch Svatý. Tyto muže si vyvolil a povzbudil je, (rozkázal jim), aby napsali, co nám zjevil Bůh. Pomáhal jim při této práci, tj. osvítil jejich rozum a řekl jim, co mají psát. Nemohlo se ani stát, aby napsali něco nepravého.

Toto psané zjevení nazýváme Písmo svaté. Jen svatá církev má moc je vysvětlovat, nikdo jiný. Písmo svaté se nazývá též Bible, tj. tolik jako kniha.

Některé z vás snad již viděly Písmo svaté. Tu jsem vám je přinesl, abyste je všechny viděly. Nazývá se Písmo „svaté“, protože to, co je v něm napsáno, je zjeveno od Boha a je tedy svaté. Proto je máme mít v co největší úctě.   

V knížce se praví, že Písmo svaté se nazývá „sbírka“ knih. Je tomu tak proto, že se skládá z mnoha men­ších a větších  spisů, které společně nazýváme Písmo svaté. Katechismus praví dále o těchto knihách čili spisech, že byly sepsány vnuknutím Ducha Svatého[8]. Duch Svatý dal svatým mužům poznat to, že chce, aby napsali určité věci z Bo­žího zjevení. On je také, jak jsem vám již pravil, osvítil, aby se nezmýlili v tom, co zjevil Bůh. Je tedy Písmo svaté tak pravdivé, jako by je napsal samotný Bůh, proto říkáme, že Písmo svaté jsou listy psaní, která poslal Bůh z nebe svým dětem na zemi.

Konečně se říká : „... a od církve za Boží slovo byly uznány…“    

Komu svěřil Pán Ježíš všechno Boží zjevení? Proč je svěřil církvi? (Ot. 9) Jaký dar udělil církvi? Kdo tedy mohl a dosud může poznat, že jistá kniha je sepsána vnuknutím Ducha Svatého? A o kterých knihách to poznala učící církev? O těch, o nichž to též veřejně vyhlásila čili uznala, že se v nich obsahuje zjevení, čili Boží slovo a že vnuknutím Ducha Svatého byly sepsány. Církevní dějiny vypravují, že někteří podvodníci také sepsali knihy a říkali o nich, že jim je vnukl Duch Svatý, aby psali, ale neomylná církev poznala, že to není pravda a proto je zavrhla a zapověděla je číst. 

Jak se přesvědčíme o tom, které knihy jsou sepsány skrze Ducha Svatého a patří k Písmu svatému? Např. kdyby zemřel bohatý člověk a po jeho smrti by nalezli jeho přátelé dlouhé psaní, ve kterém odkazuje všecko své jmění jednomu příbuznému, jak poznáme, že je to psaní skutečně od onoho bohatého pána? Když se přihlásí lidé, kteří byli při sepsání té listiny (viděli ji, byli svědky), nebo dal-li by tu listinu někomu, stačí se ho jen zeptat, zdali je to ona. Přisvědčí-li, vě­říme, že je tomu tak.    

Podobně napsali např. někteří svatí apoštolové z vnuknutí Ducha Svatého knihy. Kdo nám může říci, které to jsou? Katolická církev! Ona již tehdy jistě byla a jí odevzdali také svatí apoštolové knihy, které sepsali. Řekne-li tedy nyní svatá církev: „Tyto knihy jsou od svatých apoštolů sepsány pomocí Ducha Svatého a náleží k Písmu svatému!“, pak je  musíme tedy uznat za Boží slovo.

Povím vám pěkný příklad: Sv. Antonín žil se svými učedníky na poušti mnoho let. Proto se nazývá „Poustevník.“ Pro svůj přísný a svatý život byl tak vážen, že mu psal sám císař Konstantin i jeho synové. Ale světec odložil císařský list, ani si ho valně nevšímal. I prosili ho učedníci, aby rychle odpověděl císaři. Obávali se jeho hněvu, kdyby mu svatý Antonín neodepsal. Světec odpověděl: „Proč se divíte, že císař, tedy člověk, mi psal? Spíš bychom měli žasnout, že Bůh, Král králů, psal skrze svaté muže Písmo svaté. Toho si všímejme, rádi v něm čtěme! Podle Písma svatého za­řiďme svůj život! Císařův list je sice pro mne vyznamenáním, ale co je to proti Písmu svatému?“

Mnoho křesťanů se dalo raději mučit, než aby vydali tuto svatou knihu pohanům k zneuctění. Sv. Karel Boromejský a mnozí jiní čítali Písmo svaté vkleče. Při mši svaté okuřuje kněz Písmo svaté, znamená je svatým křížem a nakonec je líbá. Když křesťan slavnostně přísahá, klade na ně ruku.

Ale svatí apoštolové nenapsali všechno, čemu Kristus Pán učil. Sám sv. apoštol Jan dosvědčuje to těmito slovy: Je ještě mnoho jiného, co Ježíš učinil. Pokud by se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslím, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané.“ (Jan 21, 25)

To, co svatí apoštolové nenapsali o učení Ježíše Krista, ale hlásali ústně a teprve po nich to jiní svatí mužové za­znamenali, nazýváme ústním podáním, neboli tradicí. Později vám povím více o této tradici. Dnes si pamatujte, že má právě takovou cenu jako Písmo svaté.

14. Jak se dělí Písmo svaté?

Písmo svaté se dělí na Písmo svaté Starého a Nového zákona.

To, co zjevil Bůh lidskému pokolení před narozením Krista Pána, sepsali Mojžíš, proroci a jiní nábožní muži. Svaté knihy sepsané před narozením Pána Ježíše jsou Písmo svaté „Starého zákona“. To, co napsali svatí apoštolové a jejich učedníci, podle Ježíšova učení, nazýváme Nový zákon.“   

Slovo „zákon“ znamená totéž co „úmluva". S izraelským lidem učinil Bůh s Mojžíšem úmluvu na hoře Sinaji. Tato úmluva se stala takto: Bůh oznámil Izraelitům přes Mojžíše, že budou jeho vyvoleným národem, a že jim požehná, jestli budou věrně dodržovat jeho zákon. Izraelité slíbili, že chtějí učinit všechno, co od nich Bůh žádá. Potom byla úmluva stvrzena zvláštní obětí a všechen lid byl pokropen krví obětovaných zvířat. Boží úmluva s izraelským lidem se nazývá stará úmluva neboli „Starý zákon“.

Tato úmluva měla ovšem trvat jen tak dlouho, dokud by nepřišel zaslíbený Vykupitel. Když přišel Vy­kupitel, uzavřel Bůh s celým lidským pokolením novou smlouvu (Nový zákon ), která má trvat navěky.

Bůh slíbil svou pomoc a prostředky k dosažení věčné blaženosti a lidé zas slíbili, že budou věřit tomu, co Ježíš Kristus rozkázal. Můžeme tudíž říci: „Skrze Ježíše Krista uzavřel Bůh s lidským pokolením novou úmluvu, která se nazývá „Nový zákon““.

15.  Co obsahuje Písmo svaté Starého zákona?

            Písmo svaté Starého zákona[9] obsahuje Boží zjevení od stvoření světa až  po  Krista Pána. (Vysvětlení bylo již podáno v předešlém.)

16Co obsahuje Písmo svaté Nového zákona?

Písmo svaté Nového zákona obsahuje zjevení, které nám učinil Bůh skrze Ježíše Krista a jeho apoštoly.

 Knihy Nového zákona[10]  jsou: 4 evangelia[11]Evange­lium znamená tolik jako „radostné zvěstování, radostná zpráva.“ Všechna 4 evangelia nám vypravují radostnou zprávu o vykoupení lidského pokolení skrze Ježíše Krista, vypravují nám též o životě, učení a skutcích,o utrpení a smrti, o zmrtvýchvstání a nanebevstou­pení Páně. Knihy skutků apoštolských nám vypra­vují, co svatí apoštolové, zvlášť sv. Petr a sv. Pavel učinili k rozšíření katolické církve, jak hlásali Boží slovo podle rozkazu Páně a ty, kteří jim uvěřili, pokřtili, atd. Sepsal je sv. Lukáš.  Listy zasílali svatí apoštolové křesťanům od nich vzdáleným a v nich vysvětlovali Kristovo učení. Ve zjevení sv. Jana jsou obsaženy tajemné věci, jež Bůh zjevil tomuto apoštolu o osudu svaté Církve. Je to kniha prorocká.

Čtyři svatí evangelisté jsou znázorňováni různým způsobem, podle toho, čím začíná každý z nich své evangelium: Sv. Matouš má u sebe jinocha, protože začíná své evan­gelium knihou rodu Ježíše Krista, a sv. Marek je zobrazován se lvem, protože zmiňuje Kristova před­chůdce, sv. Jana Křtitele, který kázal na poušti o pokání a ohlašoval Krista. Na poušti žije lev a odtud to vyobrazení. Sv. Lukáš začíná své evan­gelium zprávou o Zachariášově oběti, který jako kněz Starého zákona přinášel Bohu oběti. Často byl obětován vůl, a proto nalézáme u něho vola. Sv. Jan se zobrazuje s orlem, neboť začíná své evangelium učením o pravém Božství druhé Božské osoby. (Na počátku bylo Slovo) Vznáší se myslí vzhůru k Nejsvětější Trojici, jako bystrooký orel ke slunci.

Učili jsme se, že Boží zjevení je částečně obsaženo v Písmu svatém, ale že tu není napsáno všecko[12]. Mnohé pravdy, jež kázali sv. apoštolové, nebyly zaznamenány, nýbrž byly jimi a jejich nástupci jen vypravo­vány. A tyto jdoucí od „úst k ústům“, čili vy­právěné, pravdy zvemeústní podání“.

17. Co rozumíme ústním podáním?

 Ústním podáním rozumíme zjevené pravdy, které apoštolové sice kázali, ale nenapsali.

Sv. apoštolové neměli rozkázáno, aby napsali to, co jim bylo zjeveno. Kristus Pán jim jen rozkázal: „Jděte do celého světa a kažte evangelium!“ Proto sv. apoštolové také vše nenapsali, nýbrž jen něco příležitostně. Jejich božský Mistr chtěl, aby se katolické učení rozšířilo kázáním (hlásáním). Proto praví apoštol národů: „Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Krista.“ (Řím 10, 17) Sv. Eusebius říká: „Mojžíš napsal na deskách mrtvých Starý zákon, ale Kristus napsal v živých srdcích ustanovení Nového zákona“. Ony Božské pravdy, které byly kázány, ale nenapsány, se nazývají ústní podání (tradice). A to má pravě takovou cenu, jako samo Písmo svaté. Neboť Boží slovo zůstává Božím slovem, ať je oznamujeme písmem anebo řečí. Sv. apoštolové sami přikládali ústnímu podání takovou cenu jako svému písemnému učení a vyznali, že v jejich knihách není obsaženo všechno, co slyšeli z Božských slov a činů Ježíše Krista a viděli. Tím potvrzují, že se nesmíme spokojit jen s napsanými pravdami, ale že i to je každý povinen věřit a zachovávat, čemu se naučil ústním podáním. To byl důvod, že sv. apoštolové důtklivě napomínali lid k víře v ústní podání. Sv. Pavel např. volal: „Nuže, tedy, bratři, stůjte, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme Vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem.“ (2 Sol 2, 15) Proto napsal svému mi­lovanému učedníku Timotejovi tato slova: „A co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné.“ (2 Tim 2, 2) Nedal by asi apoštol svému učedníku takový rozkaz, kdyby ho k tomu nedoháněla velká cena a po­třeba toho, co oznámil ústně před mnohými posluchači[13].

V mysli nám vyvstane otázka: „Ale kdo nám poví, které pravdy náležejí k ústnímu po­dání?“ Snadno lze odpovědět takto: „Poví nám to nejlépe ten, kdo byl již na světě, když Pán Ježíš a svatí apoštolové hlásali svaté učení. Ten, kdo to učení slyšel a ještě nyní žije. Katolická církev! Kristus svěřil apoštolům a jejich nástupcům (papeži a biskupům) všechnu pravdu: přislíbil jim, že s nimi zůstane až do konce světa, a že jim bude pomáhat Duch Svatý. Proto nám mohou říci, co je pravda zjevená od Boha.  

18. Jak se dostalo ústní podání až k nám?

Ústní podání se dostalo až k nám:

1. ústním vyučováním a obřady, 

2. vyznáními víry, jimiž svatá církev vyznávala svou víru,

3. výroky papežů a církevních sněmů a

4. spisy církevních otců a církevními památkami.

Různým způsobem se dostalo ústní podání až k nám. Čtyři z nich jsou uvedeny v katechismu.

l. Ústním vyučováním náboženských pravd. Tak jako se první křesťané, biskupové a kněží, učili od sv. apoštolů z jejich kázání, čili z jejich ústního podání, tak se učili i mladší od starších. Učili se i zjeveným pravdám, které byly na­psány, i těm, které napsány nebyly. A tak to pokračovalo dál a dále, i když už knihy Písma svatého Nového zákona byly sepsány. Katechismus dál uvádí o ústním podání, že se dostalo k nám obřady svaté církve .

Obřady jsou úkony při mši svaté, udělují se svaté svátosti aj. a pocházejí z dávných časů, všechny modlitby ve svatých obřadech jsou složeny podle zjeveného náboženství, a proto obsahují v nich takové zjevené pravdy, které jsou napsány v Písmu svatém, i takové, které napsány nejsou.

2. Vyznáními víry, jimiž svatá církev vyznávala svou víru. Nejdříve složili sv. apoštolové modlitbu „Věřím v Boha“, aby mohl každý vědět, jaké jsou prvořadé pravdy svatého náboženství. Této modlitbě říkáme Apoštolské vyznání víry. Kdo se ji modlí, vy­znává pravou víru. Když bylo třeba v pozdějších dobách hájit pravou víru proti bludařům, skládala učící církev podobná vyznání víry.V nich jsou obsaženy i takové zjevené pravdy, které sice nejsou obsaženy v Písmu svatém, ale pokládaly se v církvi svaté už od apoštolských časů za Boží zjevení.

3. Výroky papežů a církevních sněmů. Když papež svolá a shromáždí biskupy celé církve, aby se po­radili o duchovních věcech, je to církevní sněm. Když vyhlašuje církevní sněm některé učení svatého náboženství za pravé Boží zjevení, víme jistě, že je to pravda, i když to nebylo napsáno v Písmu svatém.

4. Spisy církevních otců[14] a církevními památkami. Církevní otcové se nazývají ti mužové, kteří žili v prvních dobách svaté církve a vykládají nám pravdy hlásané apoštoly. Svými spisy dokazují pravost učení naší svaté víry, sepsáním důležitých spisů, kterými nás vzdělali, se stali našimi otci.  Svaté otce, kteří vynikali zvláštní učeností, nazývá církev svatá církevními učiteli, jako sv. Augustin, Ambrož, Jeroným atd. Muže, kteří všeobecně napsali o církevních událostech knihy, nazýváme církevními spisovateli.

Ústní podání se rozšířilo až na nás též: církevními památkami z prvních  křesťanských dob. Jsou to ná­pisy na hrobech, kamenech, obrazy Pána Ježíše a Panny Marie, svatých  atd.

Ze všech těchto tvrzení poznáváme, čemu věřili dávní křesťané a že jejich víra byla táž, jako je naše.

19. Můžeme poznat zjevené pravdy také rozumem?

Některé zjevené pravdy můžeme poznat také rozumem, mnohé však nemůže poznat žádný stvořený rozum a tím méně pochopit.

Některé pravdy svatého náboženství může poznávat rozumný člověk, např. že je Bůh, že je všemohoucí, nejvýš moudrý, dobrotivý, že duše je nesmrtelná, že má ctít rodiče atd. Ale protože byl zatemněn rozum prvním hříchem a vůle je nakloněna ke zlému, nebyl by poznal ani tyto pravdy dostatečně bez zjevení. Proto bylo potřebné, aby mu byly zjeveny i tyto pravdy. Pravdy a zákony nadpři­rozeného řádu, které jsou potřebné člověku, má-li dosáhnout věčné blaženosti, sám člověk nemůže poznat pouhým rozumem, protože převyšují jeho rozum.

20. Jak zveme zjevené pravdy,  jež žádný stvořený rozum  ani poznat, ba nemůže ani pochopit?

 

           Zjevené pravdy, které nemůže žádný stvořený rozum poznat ani pochopit, se nazývají tajemství víry.

  Slovem tajemství rozumíme něco tajného, skrytého, neznámého.     

 Tajemství víry jsou zjevené pravdy, které nelze pochopit rozumem, jak a proč je to tak? Taková ta­jemství jsou: že Bůh je ve třech osobách, Nejsvětější svátost, Boží milost atd. Těmto tajemstvím musíme věřit, Bůh nám je předkládá skrze svatou církev a tu musíme poslouchat  jako matku. Neříkejme: „Můj rozum to nemůže pochopit, tedy tomu ne­věřím!“ V přírodě máme také mnohá tajemství a nerozumíme jim a přece o jejich jsoucnosti nemůžeme pochybo­vat. Proto při tajemstvích víry zvolejme: „Je tomu tak! Katolická církev má rozkaz od svého zakla­datele, aby jim učila, poslechněme ji proto!“

21. Potřebujeme víru ke spáse?

Víru nevyhnutelně potřebujeme ke spáse, neboť… „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu.“ ( Žid 11,6)

Víru potřebujeme ke spáse, protože bez ní nemůžeme být spaseni. Řeknu-li: Nohy jsou potřebné k chůzi, znamená to: Potřebuji nohy, bez nich nemohu chodit. Podobně je to s vírou. Řeknu-li: Víru potřebujeme ke spáse znamená to: Chci-li přijít do nebe, potřebuji víru, protože tam bez ní nemohu přijít. Řekli jsme nezbytně, což je asi tolik, že se nedá ničím nahradit. Jiným prostředkem než vírou nemůžeme být spaseni, proto říkáme: „nevyhnutelně ji potřebujeme[15].“

Tak jako izraelský lid na poušti by nemohl přijít do zaslíbené země, kdyby mu neukazoval oblakový sloup cestu, tak také my bychom nemohli dosáhnout věčného života, kdyby nám nesvítilo jasné světlo víry. To dosvědčuje Duch Svatý skrze sv. Pavla: „Nelze se líbit Bohu bez víry,“ tj. kdo nevěří, ten se nemůže líbit Bohu a kdo se Bohu nelíbí, nebude spasen. Náš Spasitel Ježíš Kristus to sám dotvrzuje slovy: „Kdo však neuvěří, bude odsouzen.“ (Mk 16, 16)  

22. Proč potřebujeme nezbytně víru ke spáse?   

Víru potřebujeme nezbytně ke spáse, protože člověk směřuje k cíli, který může poznat jen skrze víru a dosáhnout jen životem podle víry..

Již v prvních hodinách (Ot. 2) jsem vám sdělil, že jsme zde proto, abychom sloužili Bohu a byli navěky spaseni. Tento cíl a zároveň prostředky, jimiž bychom ho dosáhli, jsou něco nadpřirozeného, tj. něco, co přesahuje přirozenost, neboli naše síly. Člověk by ho sám od sebe, tj. svou vlastní silou, nepoznal. Jenom skrze svatou víru jej poznává, teprve svatá víra mu ukazuje tento cíl a samotná víra mu praví: Na tomto světě není naše pravá vlast, nýbrž na onom světě, na věčnosti, a do ní můžeme přijít, když činíme co přikazuje Bůh. Abychom poznali a dosáhli náš cíl, potřebujeme nezbytně víru. Člověk bez víry by svůj cíl nejen nepoznal, ale ani nedosáhl.

Svého cíle může dosáhnout člověk jen životem podle víry, tj. žije-li tak, jak mu to přikazuje svatá víra. Sv. otcové přirovnávají pozemský život k moři, po němž plaveme k přístavu věčného života. Jak snadno by mohla být převrácena lodička na rozbouřeném moři, kdyby ji neřídilo silné veslo! Sv. Řehoř praví: „Jako loď, kterou kotva nedrží, bývá zmítána větrem právě tak náš duch bývá sem a tam zanášen větrem různého učení a zdání, jestliže ho nevede víra.“ ) Cokoli nám ukládá víra, musíme činit, protože to chce Bůh. Kdo nevěří, nemůže dosáhnout svého cíle. Tak učil Pán Ježíš sám: „…kdo však neuvěří, bude odsouzen…“ (Mk 16, 16) 

Radujme se, milé děti, že nám Pán Bůh dopřál poznat své učení, katolickou víru. Kolik je milionů nešťastných lidí, kteří nemají toto štěstí. Pomodleme se dnes za misionáře, tj. za ony kněze, kteří opustili svou vlast a šli hlásat svatou víru pohanským národům.

23. Jaká musí být naše víra?

        Naše víra musí být:

1. obecná,

2. pevná,

3. živá,

4. stálá.

Kdyby naší víře chyběla jenom jedna z těchto vlastností, neměli bychom pravou víru. Přihlédněme blíže k těmto bodům!

24. Kdy je naše víra obecná?

          Naše víra je obecná, věříme-li všemu, co učí katolická církev, zcela.

  Pán Ježíš  řekl apoštolům: …„učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal[16]..(Mt 28, 20) Máme věřit všemu, co Pán Ježíš zjevil, ani více, ani méně. A ten, kdo věří všemu, co zjevil Pán Ježíš, má obecnou víru. Abrahám tak věřil všemu, co mu řekl Bůh. Věřil, že mu ukáže zemi, kterou dá jeho potomkům, věřil, že bude praotcem velikého národa, že budou požehnány všechny národy jedním z jeho potomků.

Kdybychom však nepřijali jenom jednu jedinou pravdu, ne­měli bychom obecnou víru. Když žádal místodržitel Modestus jménem svého chybujícího císaře Valense sv. biskupa Bazila, aby změnil jenom v jednom jediném místě své mínění ve víře, aby zaměnil jenom jediné slovíčko (aby dmoioύsιος, říkal místo dmooύsιος) tedy, že Syn je podobná bytost, místo stejná bytost s Otcem), odpověděl mu světec: „Čemu učí katolická církev, to obdržela od Boha, chci zastávat tuto víru vším, co mám, ano i svou vlastní krví. Ani slovo, ani hlásku ne­smím změnit v této víře[17].“

25. Kdy je naše víra pevná?

 Naše víra je pevná, věříme-li tak, že nepochybujeme o ničem.

Pevnou víru měl Abrahám. Bůh mu oznámil, že bude mít syna, a že jeho potomci se rozmnoží jako hvězdy na nebi. Abrahámova manželka byla již stará, takže se mohl domní­vat, že je to nemožné. Ale Abrahám věřil. Pomyslil si: „Bůh to řekl, tedy je to pravda.“ Syn se potom skutečně narodil. A později, když měl obětovat na Boží rozkaz tohoto svého jediného syna, také mohl pochybovat, zda je pravda, že bude mít tolik potomků, co je hvězd na nebi. Ale on nepochyboval. „Bůh se postará o to, aby se vyplnilo, co přislíbil,“ pravil sám sobě. Že měl pevnou víru, Pán Bůh jej velmi miloval. On je nám pří­kladem pevné víry. Římský setník nepochyboval, že Pán Ježíš může uzdravit služebníka, když ho ani nespatřil:  měl rovněž pevnou víru.

Může se nám stát, že budeme pochybovat o svaté víře a zvláště proto, že někteří lidé mluví proti svaté víře, nebo čte-li někdo špatné knihy, jež obsahují něco proti víře. V takových okamžicích vzbuďme pevnou víru slovy:„Věřím v tebe, pravý, ve třech osobách jediný Bože! Věřím, že jsi věčná pravda.'' Vzpomeňme si: „Jen Bůh a svatá církev oznamují svatou pravdu!“

Abychom měli vždy pevnou víru, navštěvujme pilně kázání, čtěme nábožné knihy, modleme se za dar pevné víry! Např., když bylo řečeno králi Ludvíkovi (z Montfortu), aby šel hned do chrámu, že tam spatří v Nejsvětější svátosti zázračnou podobu Spa­sitele, odpověděl: „Ať spěchají do chrámu ti, kteří pochybují o přítomnosti Ježíše Krista v této převelebné svátosti, já tomu věřím pevněji, než kdybych viděl vlastníma očima podobu Spasitele v této svátosti.“

26. Kdy je naše víra  živá?

         Naše víra je živá, žijeme-li tak, jak si to víra žádá.

Kdy říkáme, že je člověk živý? Když dýchá, vidí, mluví, pracuje atd. Když nedýchá, nemluví, nevidí atd., je mrtev. Tak i víra je živá, když člověka k tomu pobízí a vede, aby „žil podle té víry," tj. tak jednal, jak mu to víra předpisuje a nařizuje. A co nám předpisuje naše svatá víra? Abychom se varovali zla a činili dobro. Dbá-li křesťan tohoto rozkazu a plní-li skutečně Boží přikázání, koná-li dobro a chrání se zla, je jeho víra živá.

Onu víru měl Abrahám: jednal dle víry, když činil to, co mu rozkázal Bůh. Tak živou víru mělo 5 panen opatrných. I první křesťané byli jedné mysli a jednoho srdce. Nebyl mezi nimi bídný. I sv. Terezie tvrdila: „V Boha nevěřit je zjevné bláznovství, v Boha věřit, ale nedbat jeho přikázání, je nejvyšší stupeň největšího bláznovství[18].“

Pravili jsme: Nedýchá-li člověk, nemluví-li a nevidí-li aj., je mrtev. Shodně i víra je mrtvá, nežije-li člověk s ní v souladu. Sv. apoštol Jakub říká: „Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak i víra je mrtvá bez skutků.“ (Jak 2,26) Pán: „Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane,“ vejde do nebeského království, ale ten kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7, 21) (Věřit, ale i konat!)

Příklady: Mrtvá víra je víra zlých duchů, o nich říká sv. Jakub: „I démoni tomu věří, ale hrozí se toho...“ (Jak 2, 19) Mrtvá víra byla i u 5 panen neopatrných.   

Dokazujme vždy a všude, že jsme opravdoví kato­líci a to dokážeme jen tehdy, když budeme živi podle víry, tj. budeme-li činit, co nařizuje svaté náboženství a nečinit to, co zapovídá Bůh!

27. Kdy je naše víra stálá?

 Naše víra je stálá, jsme-li ochotni všechno, i život odevzdat, než abychom odpadli od víry nebo ji zapřeli.

Stálý se nazývá ten, kdo zůstává pevně stát a nedá se odvést ničím ze stanoviska. Např. vojín na stráži, nesmí opustit své místo, ať se děje cokoli!

Též naše víra je stálá víra jen jsme-li v ní stálí a nedáme se od ní odradit ničím, ani hrozbami, sliby, dočasnou škodou, mučením, smrtí atd. Neboť jak říká katechismus: „Víra je stálá, jsme-li ochotni...“ tj. obětovali-li bychom spíš vše, např. radost, bohatství, zdraví atd., ba i svůj život, ale hlavně neodpadali od víry či nezapírali ji!

 Stálou víru nám ukázali sv. mučedníci. Všechno (bohat­ství, důstojnost, radovánky) obětovali pro víru. Mnozí z nich oplývali pozemským štěstím, měli dobré rodiče, bratry, sestry, slibovali jim královský trůn aj., ale to všechno je nezlákalo tomu, aby odpadli od víry. To sliboval král Antiochos sedmi bratrům makabejským, že je obohatí, oblaží, odstoupí-li od víry, ale oni si raději dali sedřít kůži z hlavy, usekat ruce a nohy, péci se na pánvi, než by odpadli. Příkl.: Daniel. Tři mládenci v ohnivé peci. Eleazar.

Za císaře Diokleciána žil sv. Vít, patron Království Českého. Císař jej žádal, aby odpadl od naší víry a říkal mu: „Uposlechneš-li, budeš mým miláčkem, dám ti zlaté prsteny a hojnost všeho. Neuposlechneš-li však, dám tě vhodit do kotle s rozpálenou smolou a rozpáleným olejem. A sv. Vít odpo­věděl: „Jsem křesťan a vím, že jenom Bůh křesťanů je pravý Bůh. Jemu sloužit chci až do posledního vydechnutí, a žádná muka na světě mne neodloučí od víry v něj.“ Ukrutný císař jej dal vhodit do kotle s vařícím olejem, a když mu ani var neublížil, ba ani lev, jemuž ho předhodili k žrádlu, jej nezabil, poté odvedli sv. Víta ještě se dvěma vyznavači (Modesta a Krescenca) do žaláře, kde ho natahovali na skřipec a ukrutně ho týrali, až skonal v nevýslovných bolestech[19].

Víru by zapřel ten, kdo veřejně řekne, či sepíše, že některé náboženské pravdě nevěří, či zapře své katolické křesťanství. Užít to druhé se ani lstí ne­smí. Příklady: Sv. Petr: „Neznám toho člověka(Ježíše).“ Když někteří ze zástupu nutili Eleazera jen naoko se tvářit, že jí maso vepřové, aby si život uchoval, odmítl: Nesluší se přetvářka mému věku!“(2 Mak 6,24-31)

Proto se nestyďte nikdy za svou víru! Vyznávejte ji rády. Buďte připraveny obětovat pro ni i své životy. Kristus Pán řekl: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi….“ (Mt 10, 32) Znejte se vždy a všude k naší svatováclavské víře, aby se k vám též pak znal Pán Ježíš a zpravil Otce, jste byli věrní ka­toličtí křesťané.

28. Můžeme věřit jen obecně tomu, co zjevil Bůh?

Nemůžeme věřit jen obecně tomu, co zjevil Bůh, ale máme se snažit, abychom poznali zjevené pravdy a věřili jim.

Křesťan je povinen znát zjevené pravdy, neboť zná-li je, může se jimi řídit a zasloužit si tak nebeské království. Obecně věřit, ale nevědět, co zjevil Bůh, nestačí. A některé pravdy musí znát přesně každý ka­tolický křesťan a věřit jim, chce-li být spasen. Tyto pravdy se nazývají „základní pravdy“, čili jsou základem křesťanského života, neboli nejdůle­žitější, protože všechny ostatní se od nich odvíjejí.

29. Které pravdy musíme znát přesně a věřit v ně?

Zvlášť přesně musíme znát šest základních pravd a věřit jim, tedy že:

1.                           je jeden Bůh,

2.                           Bůh je spravedlivý soudce, který dobré odměňuje a zlé trestá,

3.                           jsou tři Božské osoby,

4.                           druhá Božská osoba je učiněna člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupila a spasila,

5.                           duše lidská je nesmrtelná,

6.                           milosti Boží je nezbytně potřeba ke spáse.

Jakmile nabude křesťan rozum, musí znát nevyhnutelně nutně tyto pravdy a věřit jim. Řekl jsem: „jakmile přijde k rozumu,“ to znamená, když umí rozeznávat, co je dobro a co je zlo. I vy již víte, co je dobro a co zlo. Proto jste povinny se naučit těmto pravdám. Později je podrobně vy­světlím.

30. Proč musíme znát přesně šest základních pravd a věřit jim?

Musíme znát a věřit šesti základním pravdám proto, že jsou základem křesťanského života.

          Při stavbě domu, má-li být pevný a stabilní, musí dbát stavitel na to, aby vybudoval řádné základy, na těchto základech zá­visí trvanlivost celého stavení. A tak jak jsou důležité základy pro každou bu­dovu, tak je důležitá pro život křesťana víra a poznání těchto šesti základních pravd. Neboť kdybychom nevěřili, že Bůh odplácí na věčnosti štědře dobro, které vykonáme na zemi, a kdybychom nevěděli, že naše duše je nesmrtelná a jen díky Boží milosti se může radovat věčně na nebesích, konali bychom snad dobro a toužili po spojení s Bohem? Nikoli! Vždyť člověk nemůže toužit po tom, co nezná. Proto bychom také Boha nemilovali. A kdybychom nevěřili v Nejsvětější Trojici, v Ježíše Krista a v to, že nás vykoupil svou smrtí, řídili bychom se v životě snad sv. evangeliem, a snažili bychom se přivlastnit si zásluhy Ježíše Krista? Bez víry v Boží milost by se musel člověk vzdát veškeré naděje na dosažení věčné spásy. Z toho je naprosto patrné, že je nutné znát šest základních pravd a věřit v ně.

31. Co musíme ještě znát kromě šesti základních pravd?

Kromě šesti základních pravd musíme ještě znát:

1.   Apoštolské vyznání víry.

2.   Modlitbu Páně a Andělské pozdravení.

3.  Desatero Božích přikázání a Patero (pozn. nově: pět) církevních přikázání.

4.  Sedm svátostí.

5.  Hlavní pravidla křesťanské spravedlnosti.       

I tyto pravdy musíte znát. Až vyjdete po letech ze školy, zapomenete na mnohé věci, jimž jsme se zde naučili, ale na tyto pravdy zapomenout nesmíte. Choďte rády na kázání. Když bude špatné počasí, nebo budete-li mít dalekou cestu do kostela, otevřete si aspoň doma sv. evangelium a přečtěte si z něho úryvek na ten den připadající, nebo si vezměte modlitby, růženec a pomodlete se doma. Mějte doma vždy katechismus a opakujte si v něm!

32. Stačí, abychom jen znali víru a měli ji v srdci?

Nestačí, abychom víru jen znali a měli ji v srdci. Musíme ji vyznávat také zjevně slovem i skutkem.

Musíme vyznávat svou víru zjevně tak, aby jiní lidé mohli o nás říci: „To jsou jistě křesťané!“ Jak je možné vyznávat víru zjevně?

 1. slovy: Když řeknete např.: „Jsme katoličtí křesťané, věříme tomu, čemu učí katolická církev.“

 2. skutky: Budete-li navštěvovat bohoslužby, přijímat svátosti, znamenat se znamením sv. kříže, klekat před Nejsvětější svátostí, plnit desatero Božích přikázání atd. Podle toho pozná každý:„To jsou křesťané!“ Proto tedy slovem i skutkem vyznáváme svou víru.

Příklady: Tři mládenci v ohnivé peci (Dan 3 8-12, 14-23, 24.) Sedm bratrů makabejských (1 Mak 1-2,9-19). Petr a Jan před veleradou. Sv. Petr uzdravil chromého od narození a poučovat tím žasnoucí lid. Nato byl uvězněn se sv. Janem. Druhého dne se shromáždili nejvyšší kněží a starší lidu, a když byli přivedeni sv. apoštolové, tázali se jich: „Čí mocí nebo čím jménem jste to udělali?“ (Sk 4,7) I odpověděl Petr: „Tedy ať to víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, jehož jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něj stojí tento muž mezi vámi zdravý. On je ten kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kámen nárožní. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“ ( Sk 4, 10 – 12)  Sv. mučedníci.       

Vyžaduje-li to povinnost, musíme vyznat svou víru slovy, neboť řekl Kristus Pán: „Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“ vejde do nebeského království, ale jen ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ Podobně to platí i skrze skutky, vyžaduje-li to povin­nost:Ne každý, kdo mi říká…“ (Mt 7 21)

Příklady: Nábožný král David pečoval o Boží služby. Sám kráčel před kněžími, když byla přenášena archa úmluvy. Daniel, Ananiáš, Misael a Azariáš. Maria, matka Ježíšova, a sv. Jan, pod křížem.

Jak vy budete vyznávat víru skutky? Budete-li opravdu žít křesťanským způsobem života a budete-li dodržovat Boží a církevní zákony. Až odrostete, choďte pilně do chrámu Páně, přijímejte často svaté svátosti, neděle, svátky svěťte, dodržujte desatero Božích a patero církevních přikázání.

Jsme vždy a všude povinni vyznávat víru slovem i skutkem? Víru nesmíme nikdy zapřít, ale mnohdy je lépe zachovávat víru mlčky. Sv. Tomáš Akvinský říká: „K dosažení věčné blaženosti není třeba víru vždy a na každém místě, nýbrž jenom tehdy, když by se jí samé nevyznáváním Bohu patřičná odnímala úcta a tím trpěla spása bližního“. (S. 2, 2, qu. 3. a. 2.)

Jsme povinni vyznávati víru, když to vyžaduje čest a Boží sláva, např. před nadřízenými. Sv. mučedníci vyznávali vždy před soudy, že jsou křesťané, i když věděli, že budou mučeni a usmrceni, když to vyžaduje spása našich bližních, např. kdyby byli uraženi skrze naši dvojitou výpověď, nebo byli svedeni ke hříchu. I když apoštolové měli přísně zakázáno hlásat Krista židovskou veleradou, přece neuposlechli.

Musím vás varovat před hádkami o sv. náboženství, zvláště před takovými, které se vedou v hostincích. Takovou místnost raději hned opusťte! Modlete se často za obrácení pohanů, za zbloudilé a odpadlíky!

33. Jakým znamením vyznává katolický křesťan svou víru?

Katolický křesťan vyznává svou víru zna­mením svatého kříže.

Katolický křesťan ukazuje, že je katolík různým způsobem, zvláště znamením sv. kříže. Znamenáme se znamením sv. kříže, protože

       1. Je to milé Pánu Bohu. Neradoval by se Pán Bůh z toho, když činíme všechno v jeho jménu? A v jeho jménu děláme kříž, než začínáme pracovat. První křesťané to dělali rádi, naučili se tomu od sv. apoštolů.

       2. Tímto znamením jsme chráněni od ďábelských úkladů.  

Jeden římský císař měl ochočenou srnu a často ji pouštěl do lesa, který se prostíral kol jeho paláce. Aby jí však neublížili, ani ji nezabili, dal jí zhotovit na krk zlatý ře­tízek s nápisem: „Patřím císaři pánu“. Rozumí se, že se nic srně nestalo.[20]  

Tak jako to zvíře bylo poznamenáno zlatým řetízkem, že náleží císaři, tak i my skrze znamení sv. kříže se pro­hlašujeme za Boží  vlastnictví. Děláme kříž a naznačujem: „Náležím Pánu Ježíši, Ježíš  mě vykoupil.“ A ďábel, kterého zdolal Kristus křížem, má hrůzu z kříže  a vzdálí se proto se od nás.

        3. Tímto sv. znamením získáváme mnoho milostí a dobrodiní od Boha Tak Sv. František z Pauly udělal kříž nad rozbouřeným mořem a zároveň vzýval jméno Ježíš a bouřka se hned uti­šila. I Sv. Benedikt požehnal každý pokrm a nápoj sv. křížem. Stalo se mu jednou, že zlí lidé mu přidali do vína jed. Světec o tom netušil a žehnal víno jako obyčejně, a tu obal otrá­veného vína praskl. Zna­mením sv. kříže byl zachráněn od jisté smrti. Též jiní svatí znamením sv. kříže uzdravovali nemocné a odvraceli neštěstí. Rádi a často se žehnejte křížem, hlavně vstáváte-li ráno, před každou modlitbou, je-li prudká bouře, nacházíte-li se v nebezpečí života atd.

34.. Jak děláme kříž?

Kříž děláme dvojím způsobem tak, že:

1. znamenáme palcem pravé ruky čelo, ústa a prsa znamením kříže,      říkáme:    „Ve jménu Ot + ce, Sy + na i Ducha + Svatého. Amen.

2. dotýkáme se pravou rukou čela a prsou, pak levého a posléze pravého  ramene, říkajíce:„Ve jménu Otce - i Syna - i Ducha  Svatého.Amen.“

Křížem na čele prohlašujeme, že se nebudeme nikdy stydět za svou víru, na ústech, že ji budeme vždy vyznávat, na prsou, že ji budeme v srdci nosit, tj. budeme podle ní žít.  Vídáváte často, že se kříž dělá také ještě jinak „Pravou rukou dotýkáme se čela a…“ I tento způsob dělání kříže je významně poučný. Dotýkáme se čela, nejvyšší části svého těla, a říkáme: „Ve jménu Otce“, přitom si máme připomínat, že Bůh určil lidi k vznešenému cíli, totiž aby byli jeho dětmi a dědici nebeského království. Potom táhneme ruku dolů k prsům a říkáme: „I Syna“, lidé byli zbaveni pro svou neposlušnost své vznešené důstojnosti, takřka svrženi z výše nebes, ale Kristus Pán sestoupil z nebes dolů na zemi, ponížil se, aby lidi opět povýšil. Nato táhneme ruku od levé strany k pravé, říkajíce: „I Ducha Svatého. Amen“. To připomíná, že Kristus Pán nás přenesl z levice na pravici, tj. že nás vysvobodil od věčné smrti a přivedl k věčné spáse. Přitom se dotýkáme levého i pravého ramena. Ramena naznačují činnost, práci, máme si tedy vložit zároveň do mysli, že, chceme-li být účastni díla vykoupení Je­žíše Krista, musíme také pracovat sami na spáse své duše, ale k tomu je nám nutná pomoc Ducha Svatého. Tento kříž nazývá se velký či latinský.

My budeme dělat ten první, nazývaný malý. Dělejte jej vždy řádně a zbožně. Pán Bůh vás bude mít za to rád a uchrání vás od mnohého ne­štěstí.

Sv. Kunhuta,[21] císařovna, měla ve zvyku, nábožné knihy čítat večer ještě na lůžku při lampě. I stalo se jednou, že se lampa převrhla. Když počalo hořet její lůžko, udělala zbožná císařovna s pravou pobožností k ohni znamení kříže a oheň uhasl.[22]    

Mnozí lidé z nedbalosti nebo ve spěchu dělají kříž jen lehkým dotknutím  a to nemůže být milé Pánu Bohu.

35. Které pravdy svaté víry vyznáváme znamením svatého kříže?

         Znamením svatého kříže vyznáváme hlavně dvě pravdy svaté víry, že:

1.    jsou tři božské osoby,

2.    Ježíš Kristus nás vykoupil svou smrtí na kříži.

Říkáme-li: „Ve jménu“, odpovídá to: „Věřím v jednoho Boha ve třech osobách, Otce, Syna a Ducha Svatého. Chápu ve víře Nejsvětější Trojici.“

Znamením sv. kříže (tj. děláme-li kříž) vy­znáváme, že věříme v toho, jenž zemřel za nás na kříži a tím nás vykoupil pro víru v milost a spásu.

Slovo „Amen“ značí „staň se!“ a žádá vyplnění ústy proneseného. 

Ušetřete ono křesťanské znamení. Poráží ďábla, našeho největšího nepřítele.

 Sv. Antonín, poustevník, býval hojně ďáblem pokoušen, ale zvítězil nad ním vždy znamením sv. kříže: svým žákům říkával: Znamení kříže stačí, aby úplně zmařilo lest a jiné ďáblovy úskoky.“ (Brev. 17. ledna)

36. Kde je krátce obsaženo to, čemu má věřit katolický křesťan?

To, čemu věří katolický křesťan, najdeme v apoštolském vyznání víry.

Apoštolské vyznání víry obsahuje hlavní křesťanské pravdy. V něm je vyjádřena krátce naše sv. víra. I vám dal Pán Bůh tu milost, že jste křesťany. Modlete se často a rády apoštolské vyznání víry. Až do­rostete, rády vyznávejte tu víru, za niž procedilo krev mnoho mučedníků. Potom se dočkáte od Pána Boha i té milosti, že budete umírat šťastně a radovat se věčně v nebi. Zapamatujte si toto napomenutí slovy, jež máte v knize pod názvem.

Poučení: Děkuj Bohu za milost svaté víry a drž se pevně učení katolické církve, neboť, jak říká sv. Augustin „není bohatství, není pokladu nad katolickou víru." Vyznávej vždy veřejně a statečně svou katolickou víru a nikdy se též nestyď za znamení svatého kříže! Blaze ti, můžeš-li někdy zvolat se sv. Pavlem: „Dobrý boj jsem zažil, doběhl jsem, i víru zachoval. ( 2 Tim 4, 7) 

__________


Oddělení druhé

O apoštolském vyznání víry

 

 

37. Jak zní apoštolské vyznání víry?

        Apoštolské vyznání víry zní:

„Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.

I  v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,

 jenž se počal z Ducha Svatého, narodil se z Marie Panny,

 trpěl pod pontským (nově: Ponciem) Pilá­tem, ukřižován, umřel i pohřben jest,

   sstoupil ( pozn. nově: sestoupil) do pekel, třetího dne vstal z mrtvých,

 vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,

 odtud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha Svatého,

 svatou církev obecnou, svatých obcování (pozn.nově: společenství svatých), 

hříchů odpuštění ( pozn. nově: odpuštění hříchů),

těla z mrtvých vzkříšení ( pozn. nově: vzkříšení těla)

a život věčný: Amen.“

38. Proč zrovna apoštolské vyznání víry?

Dříve než se sv. apoštolové rozešli do celého světa hlásat Boží slovo, sestavili krátký obsah Ježíšova učení, které měli kázat nyní všem národům. Věděli, že budou vzdáleni na zemi od sebe daleko, ale že Kristovo učení mají kázat všichni jednohlasně. S pomocí Ducha Svatého napsali 12 článků, ve kterých je krátce ob­saženo, čemu má učit katolická církev a čemu má věřit katolický křesťan. Těchto 12 článků nazýváme vy­znání víry. Jmenuje se vyznání víry, protože ten, kdo je upřímně říká, vyznává, že je křesťan. Nazývá se apoštolské proto, že je složili apoštolové.[23]

39. Kolik má apoštolské vyznání víry článků?

                 Apoštolské vyznání víry má dvanáct článků.

Říkáme články, protože jednotlivé díly modlitby tak mezi sebou souvisí jako články u řetězu. Kdybychom vytáhli z řetězu jen jediný článek, řetěz by se rozpadl. A kdybychom zavrhli jen jediný článek a nevěřili tomu, co je v něm obsaženo, nebyla by naše víra obecná.[24]

První článek víry

40. Jak zní první článek víry?

První článek víry zní: „Věřím v Boha, Otce vše­mohoucího, Stvořitele nebe i země.“

41. Čemu učí první článek víry?

          První článek víry učí:

1. je jeden Bůh,

2.  první božská osoba se jmenuje Otec,   

3. Bůh stvořil nebe i zemi.

V prvním článku se učíme nejdříve, že je Bůh, kdo je, a jaký je, čili o Boží  bytosti a o Božích vlastnostech.

l. Mluví se zde o Bohu Otci, a z toho vyplývá, že je i Bůh Syn, a Duch Svatý čili že jsou tři božské osoby. V prvním článku poznáváme, že první bož­ská osoba se nazývá Otec. Proto čteme v katechismu nápis:

2. O třech božských osobách, tj. oznamujeme nej­důležitější část našeho učení  o Nejsvětější Trojici.

Věřím v Boha, Stvořitele nebe i země,“ těmi slovy nás učí první článek víry, že Bůh stvořil nebe a zemi. Proto čteme v katechismu:

3.    O stvoření, zachování a řízení světa, tj. oznámení všeho toho, co nám předkládá naše svatá víra o stvo­ření, zachování a řízení světa.

    

1. O Bohu

Apoštolské vyznání začínáme slovy: „Věřím v Boha“, (Žid 11, 6) Místo „Věřím v Boha“ můžeme také říci, „věřím, že je jeden Bůh" a to takový, jak o něm učí naše svatá víra. Že je skutečně jeden Bůh, uznáváme již i rozumem. Boha poznáváme z viditelného světa, z krásného pořádku v přírodě a ze zachová­vání a řízení světa. Abychom se však přece jen nemohli vy­mlouvat, že takto nemůžeme poznat Boha, zjevil se Bůh lidem a oznámil jim sám sebe.

42. Kdo je Bůh?

Bůh je bytost, která je sama od sebe a nekonečně dokonalá.

Jeden král jménem Hiero tázal se mudrce Simonida: „Kdo je Bůh?“ K zodpovězení té otázky si vyprosil Simonides dobu jednoho dne a když druhého dne se ho král žádal o odpověď, prosil mudrc o další dobu dvou dní. Když i tyto dva dny uplynuly žádal o čtyři dny, ale ani pak ještě nebyl sto odpovědět králi dostatečně. „Ach, králi“, volal celý u vytržení, „čím dále o tom přemýšlím, tím nesnadněji mohu odpovědět .“

A tak tomu je skutečně. Že Bůh je, poznává každý, kdo řádně užívá rozum. Kdo je Bůh, to nemůžeme pochopit my lidé dokonale a úplně a nemůžeme to říci. Říkáme krátce: „Bůh je bytost, která je sama od sebe a nekonečně dokonalá."

Říkám: „Bůh je bytost.“ Co je to „bytost?“ By­tostí nazýváme všechno, co je skutečné. Každý člověk je bytost, zvíře je bytost, slunce je bytost. Pán Bůh také je, je to tedy také bytost. O této božské bytosti nám říká katechismus, že je:

 1. sama od sebe,

 2. nekonečně dokonalá.

 Přihlédněme k první i druhé větě blíže!

43. Co znamená: Bůh je sám od sebe?

Bůh je sám od sebe, znamená: Bůh nevznikl a nedostal svou dokonalost od žádné jiné bytosti.

Bůh nevznikl, tj. Bůh nezačal být a nemá začátek od někoho jiného. Všechny jiné bytosti vznikly. Nebyly zde, ale časem zde začaly být, a to ne samy od sebe, nýbrž od Pána Boha. Celý svět, andělé, slunce, hvězdy, země, lidé jsou od Boha. Ale Bůh je sám od sebe. Proto pravil k Mojžíšovi: „Jsem, který jsem.“ (Ex 3, 14 ) Žádná bytost není mu rovna ani na nebi, ani na zemi, Písmo sv. říká: „Nikdo ti není podobný, Hospodine, ty jsi veliký a veliké je svou mocí tvé jméno!“ (Jer 10, 6)

Bůh nedostal svou dokonalost od žádné jiné bytosti, tj. Bůh nemá své dobré vlastnosti od nikoho jiného, nežli sám od sebe. Abyste byly chytřejší, chodíte do školy a rodiče, učitelé i já vám musíme k tomu pomáhat. A tak je to se všemi bytostmi na světě. Vše, co mají, dostaly od Pána Boha: „Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky.“ (Řím 11, 36) A všechny krásné vlast­nosti neobdržel Bůh od nikoho jiného, má je sám od sebe od věčnosti do věčnosti.  

44. Proč říkáme: Bůh je nekonečně dokonalý? 

Říkáme: Bůh je nekonečně dokonalý, protože má všechny dobré vlastnosti  v nejvyšší míře.

Každá bytost, která je taková, jaká má být, je dokonalá bytost. Neboť: každá věc jíž nic ne­schází co k ní náleží, zve se dokonalá.

Víme z předešlého, co je bytost. Žák je např. bytost, ale jaký má být? Jistě pilný, pozorný, poslušný, tichý, nábožný atd. Je-li skutečně takový, řekneme, že má dobré vlastnosti, že je takový, jaký má být hodný žák, neboli že je dokonalý. Má-li proto člověk všechny orgány a schopnosti, které má zdravý člověk, je tělesně dokonalý. Kdyby mu však schá­zela ruka, nebo noha, byl by nedokonalý. Usekl-li by si prst na ruce, byla by ruka nedokonalá. Má-li pět prstů, je dokonalá. Pánu Bohu také nic neschází, a je dokonalý. Ale každá bytost i věc, jíž nic neschází, jež je dokonalá, mohla by být ještě i lepší, ba více dokonalá, dokonalejší. Jen Pán Bůh je takový, že již nemůže být lepší, proto říkáme, že je nejdokonalejší čili nekonečně dokonalý. Kdyby nějaký člověk byl sebevíce dokonalý, přece jen není nejdokonalejší.

Poslyšte příklad! Chlapec opisoval předlohu. Podíval se vždy napřed na předlohu a pak se snažil každý tah, každou čárku napodobit co nejlépe podle vzoru. Otec viděl jeho píli a řekl ostatním dětem: „Hleďte, milé děti, jak je Jaroslav pilný! Chce psát podle svých sil vše co nejlépe. Mám zato, že bude jednou psát krásně!“ Otcova slova se splnila. My máme též vzor a podle dle něj máme žít. Je to sám Pán Bůh. Tak jak se ten chlapec díval vždy nejdříve na předlohu a až pak to psal, tj. hleděl ji co možná nejlíp napodo­bit, tak i my máme dojít podoby s Pánem Bohem. Bůh je nejvýš dobrotivý, buďte i vy takoví. Je nejvýš svatý, kdo z vás by ho chtěl urážet hříchem? Je...

A proč je Bůh nekonečně dokonalý? Protože všechny dobré vlastnosti v nejvyšší míře.

Co je „vlastnost?“ Vlastností rozumíme to, co je vlastní nějaké bytosti před všemi ostatními by­tostmi. Bůh může mít jenom dobré vlastnosti, protože je nejdokonalejší bytost. Vaše matka je dobrá, ale i kdyby byla k vám nejlaskavější, přec jen je sám Pán Bůh nejdobrotivější. Krásný je pohled v letním dni na rozkvetlé květiny. Až se nám často tají dech, když vidíme krásný východ a večer západ slunce. Ale všechna krása světa není nic proti Pánu Bohu. Má všechny dobré vlastnosti v nejvyšší míře, tj., že nemohou být lepší: má jich tolik, že jich ani nemůže být více a žádná jednotlivá sama o sobě nemůže být zvětšena. Např. Bůh je všemohoucí, má veškerou moc, takže nemůže ani být mocnější. Jeho moc, moudrost, všemohoucnost nepřestává nikdy a nikde.

Nekonečné nazýváme to, co nikde nepřestává a nikde nekončí. Bůh je nekonečně dokonalý a to znamená, že má tolik dobrých vlastností, že bychom nebyli nikdy u konce, kdyby­chom je chtěli vypočítat. Řekneme-li tedy: Bůh je nekonečně dokonalý, chceme tím říci, že je tak dokonalý, že to nikdo nemůže pochopit, kdo je On a jaký je On. Proto praví sv. František z Assisi (Serafinský): „Kdo jsi ty, ó Bože! A kdo jsem já? Ty jsi nepřehlédnutelné moře moudrosti, shovívavosti a všeho dobra, já pak jsem hlubina nevědomosti, křehkosti, zla a hříchu.“ Tak volejme i my, kdykoli se přibližujeme k Pánu Bohu modlitbou. Mezi Božími vlastnostmi jsou však některé zvlášť pro nás důležité a proto se jim budeme učit nazpaměť.

45. Které Boží vlastnosti si máme zvlášť pamatovat?

          Boží vlastnosti, hodné zapamatování, jsou:Bůh je pouhý duch, věčný i nezměnitelný, všudy­přítomný i vševědoucí a vcelku nejvýš všemohoucí, moudrý, svatý, spravedlivý, dobrotivý, milo­srdný,  pravdomluvný i věrný.

          Jako ze slunce vycházejí paprsky, má Bůh krásné vlastnosti, a to dvanáct hlavních. Znázorním vám to.[25] (Viz obr. na další str. 38)

46. Co znamená: Bůh je pouhý duch?

Bůh je pouhý duch, to znamená: Bůh je bytost, která má nejdokonalejší rozum a nejdokonalejší svo­bodnou vůli, ale nemá tělo.

Člověk, lidská bytost, má duši a tělo. Co je důležitější? Když Bůh učinil Adamovo tělo, chodil již? Stalo se tak, až když mu vdechl nesmrtelnou duši. Duše tedy oživuje lidské tělo, bez duše je naše tělo pouhou mrtvolou. Duše má však ještě mnoho krásného a zvláštního, má rozum, jímž myslí, má svobodnou vůli, jež chce (volí) buď dobro, či zlo.

 

Duše ale není nic tělesného, nemůžeme ji ani spatřit, ani se jí dotýkat rukama. Bytost, jež má rozum a svobodnou vůli, ale nemůžeme ji pozorovat svými smysly, zveme duchem. Duše je duch s rozumnou i svobodnou vůli. A nemá nic těles­ného, abychom ji mohli vnímat svými smysly.

Dokonalejší duchové, než jsou naše duše, jsou andělé. Neboť mají lepší, dokonalejší rozum a dokonalejší vůli. Nemají ovšem tělo. Jenom někdy jim Pán Bůh propůjčil tělo, zvláště když měli oznámit lidem jeho vůli. Tak jejich sochy a obrazy spatřujeme v chrámu Páně v lidské podobě.

Nejdokonalejší duch je však Bůh sám, jelikož nejdokonalejší rozum (ten nejlepší)má on sám. Tuto pravdivost po­znáváme již z pozorování krásně stvořeného světa, všechno má své vykázané místo, všechno se děje v pravý čas, všechny věci jsou tak krásně a umělecky vytvořeny, že by je ani ten nejmoudřejší člověk lépe neučinil. Bůh však má také nejdokonalejší svobodnou vůli. Jenom chtěl, a již zde bylo všechno. Bůh je ten, jenž se stará přelaskavě o všechny tvory a denně jim připravuje pokrm, oděv a mnohé radosti. Bůh je ten, kdo nám dal rozum, svobodnou vůli, ale sám nemá tělo tj. nemůžeme Jej vidět, ani rukama se Jej dotýkat, nemá nic, čím bychom Jej mohli poznat pomocí některých smyslů. Mojžíš viděl sice hořící keř, slyšel Boží hlas, ale neviděl postavu. Izraelský národ slyšel na hoře Sinaj, jak Bůh oznamuje „Desatero“ ale nespatřil Jej. Proto praví Písmo sv.: „Bůh je duch, a ti, kdo jej uctívají , mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ (Jan 4, 24)

 

Boha nemůžeme spatřit ani se Jej dotýkat ani rukama. Přece malíři, sochaři a jiní umělci Jej ale znázorňují různě, abychom našli snadnější před­stavu. Často zobrazují Boha jako na trůně sedícího krále, s žezlem v pravé ruce, kouli drží v levé: jako znamení jeho veliké moci i vlády nad celým světem. Jindy představuje starce o dlouhém bílém vousu, v naznačení jeho věčnosti, s trojúhelníkem nad hlavou: Bůh je trojjediný, ve třech osobách.

Jestliže je Bůh pouhý duch, co učiníme, abychom se mu zalíbili? Pán Ježíš nám to oznámil slovy: „Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, v duchu a v pravdě mají se klanět. Pamatujte si ta slova a řiďte se jimi. Bůh se rozhněval na izraelský národ, protože ten jej chválil jen slovy, ale nesvědčil o tom svým duchem a srdcem, tj. svými skutky lásky. Pána Boha musíme ctít nejen slovy, ale skutky, zejména zachováváním jeho přikázání. 

Poslyšte příklad: Jeden král dal svým národům velice pro­spěšná nařízení, své zákony. Škoda, že je poddaní neza­chovávali, žili by ve štěstí a spokojenosti. Aby se zalíbili však svému králi, kdykoli slavil své jmeniny, okrášlili své domy prapory, hudba hrála celé odpoledne a k večeru se shromáždili u jeho paláce a volali: „Ať žije náš král!“ A vrátili se do svých příbytků v pocitu, že král je za připravení oslavy pochválí.

Jednoho dne ale promluvil král ke svému lidu takto: „Že vyvěšujete o mých jmeninách prapory, že hraje hudba a v ho­stincích se tančí, to se mi nelíbí. Radostí by oplývalo i mé srdce, plnili-li byste mou vůli tj. zákony, jež jsem vám dal. Radoval bych se vida, že jste řádní občané, ale takto se rmoutím, neplníte-li má nařízení!“

Kdo je ten král? Bůh! A jeho poddaní? My, křesťané! Jeho zákony? Svaté náboženství. Jeho jmeniny jsou neděle a svátky, palácem je kostel. Průvody ulicemi jsou prosebné průvody. Nelíbili bychom se našemu králi, tj. Pánu Bohu, kdybychom nedodržovali jeho přiká­zání. Bůh je duch a chce, abychom mu sloužili v duchu a v pravdě. Čiňte tak, Pán Bůh vás bude mít za to rád a povolá vás jednou k sobě do nebe.

47. Co znamená: Bůh je věčný?

Bůh je věčný, to znamená: Bůh byl, vždy je a bude navždy.    

Císař Karel V. vystrojil svým stavům bohatou ho­stinu. Na hostině vše jásalo a zdálo se, že zármutek opustil navždy císařovy komnaty. Když se hosté nejvíce radovali, ukázal Bůh drsným způsobem, jak je na světě vše pomíjivé. Císařovna Izabela, man­želka Karlova, upadla náhle do mdlob a než se panstvo vzpamatovalo, byla mrtvá. Mezi hosty se nacházel sv. František z Borgie. Nařídili mu, aby převezl mrtvolu císařovny do rodinné císařské hrobky. Po přibytí s průvodem do starobylé Granady, otevřeli rakev a sv. František spatřil hnilobou zohyzděnou mrtvou. Zvolal: „To že je kdysi krásná císařovna Izabela?". Zřekl se nádher a dbal poté již jen o svou duši.

Na světě pomíjí všechno. Květinka rozkvete zrána a večer je už zvadlá. Ona císařovna byla zrána veselé mysli a za několik okamžiků nato byla mrtvá. Vše světa pomíjí, jen Bůh je věčný, tj. byl, vždy je a bude navždy.  

Pravíme: byl vždy, tj. byl dříve, než svět, andělé a lidé, dříve než hory, které venku vidíme. Proto praví Písmo svaté: „Dříve, než se zrodily hory, než povstala země a svět, od věčnosti do věčnosti jsi ty, Bože!“….“Neboť tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který minul, a jako noční hlídka.“ (Ž 90 /89/ 2 4) Naše duše není věčná, nýbrž nesmrtelná. Nikdy sic nezahyne, avšak i ona měla začátek, vznikla. Byl čas, kdy počala být. Pán Bůh však je bez začátku, byl vždy.

Bůh také nebude mít konce, bude navždy. Slunce, měsíc a hvězdy,  celý svět potrvá jen, dokud bude chtít Bůh. Všechno doslouží, jen Pán Bůh ne, neboť nemá začátek a nebude též mít konec. Víra v Boží věčnost nás naplňuje radostnou útěchou. Hleďte! Otec i matka vám mohou umřít, a také vám někdy zemřou. Kdo se o vás bude starat? Bůh! Neboť je věčný.

Poslyšte příběh: Hodný chlapec Vratislav přišel v jedenácti letech o svého starostlivého otce. Plakal hořce velmi dlouho. Každý den se chodil modlit na otcův hrob. U hrobu stál pomník, ten představoval anděla, jak jednou rukou ukazuje na nebe a v druhé má nápis: „Otče náš, jenž jsi na nebesích.“ Chlapec se zadíval ještě jednou na ta slova, utřel slzy a zvolal: „Dobrý Bože! Povolal jsi na věčnost mého starostlivého otce. Na koho se mám nyní spolehnout? Ach, vím, že se postaráš o mne sám. Volal jsem k tobě: „Otče...“ a vím, že ne nadarmo. Doufám v tebe, že mne neopustíš, miluji tě nade všecko.“ Tak se modlil Vratislav a Bůh jej vyslyšel. Poslal mu dobré lidi, kteří se o něj po­starali a vychovali ho tak, aby byl dobrý a řádný muž.

Pro ctnostného člověka je myšlenka: „Ještě žije ten starý Bůh“, velmi povzbudivá, ale jak je asi hříšníkovi, když si vzpomene, že Bůh je věčný? Proto, bude-li vás svádět ďábel, či zlí lidé k hanebnostem, vzpomeňte, že Bůh je věčný a že by vás jednou přísně ztrestal, a proto zůstaňte hodní.

48. Co znamená: Bůh je nezměnitelný?

Bůh je nezměnitelný, tzn., že je od věčnosti do věčnosti v sobě vždy týž.

Na světě se všecko mění. Na jaře rozkvétají květiny a ptactvo vesele prozpěvuje, pak nastává léto, kdy dozrává ovoce a obilí, na podzim očesáváme ovoce, svážíme obilí a v zimě příroda odpočívá. Na nebi je vidět někdy množství hvězd, jindy se zase schová i měsíček. I ptactvo přilétá z horkých krajin a po několika měsících zase odlétá. Hleďte, samá změna! Ba i když pozorujeme samy sebe, po­znáváme, že se měníme. Žádný z vás již není tak malý, jako když mu byly teprve dva roky. Nohy, ruce, ústa, hlava, vlasy, to vše se změnilo! V celé přírodě, všude vidíme samou změnu. Jenom Bůh se nemění. „Neboť já jsem Hospodin a nezměnil jsem se.“ ( Mal 3,6 ), praví sám o sobě. Nikdy se neunaví, nestárne, jaký byl před miliony a miliony let, takový je až dodnes. Nemění se jeho všemohoucnost, ani jeho dobrota, láska a věrnost. I andělé se mění. Oni lépe poznávají Boha, mají víc a více vědomostí. Jediný Bůh se nemění, je nezměnitelný.

Bůh je nezměnitelný, znamená: „Bůh je od věčno­sti .“ Protože je tedy od věčnosti nezměnitelný, nemění své úmysly tak jako člověk. A přece čteme v Písmu svatém: „že Bůh změnil svou mysl, že se rozhněval, že mu bylo něčeho líto atd.“ Avšak tyto výpovědi ne­smíme vykládat tak doslovně. Je to pouhé pojmenování Božích vlastností srozumitelným (lidským) způsobem. Bůh se nemění, ale lidé se mění. Užiji podobenství. Člověku s nemocnýma očima zdá se sluneční světlo tak ostré, že zavírá své oči, aby nepocítil nové bolesti. Kdo má zdravý zrak, vítá rád sluneční jas. A přece je to jedno a totéž sluneční světlo, které svítí jak nemocnému, tak zdravému člověku. Podobně má-li člověk nezkažené srdce a bohaté ctnostmi, zdá mu, že je Pán nejvýš dobrotivý, je-li však hříšné, vidí v tomtéž nezměnitelném Pánu Bohu přísného a tresta­jícího soudce. Že je tomu tak, dosvědčuje nám Adam a Eva. Dokud poslouchali Boha, byli blažení, když s nimi rozmlouval, jakmile zhřešili, skryli se před ním. Hlas, jímž je tak příjemně volal, zazníval jim nyní hrůzostrašně. Bůh zůstal týž, ale prarodiče se změnili. A což izraelský lid? Dokud po­slouchal Boha, poznával jej jako svého milostivého ochránce, jakmile však proti němu začal reptat, zdálo se mu, že je přísný soudce: Bůh se ale nezměnil, to jen izraelský lid se změnil.

Sv. Tomáš Kempenský byl v dětství zbožným ctitelem Matky Boží, denně ji uctíval modlitbou. V pozdějších letech buď pro práci, nebo z vlažnosti opomíjel Pannu Marii, až ji nakonec docela přestal uctívat. Následek byl ten, že se mu práce už tak nedařila jako dříve. Stěžoval si jednou sám sobě slovy: „Pane Bože, proč jsi mne opustil? Proč ses změnil?“ A vtom usnul. Bůh mu seslal sen. Zdálo se mu, že je ve škole. Najednou se zjevila Panna Maria s anděly, chválila horlivost učitelů a pravila, že kde není učenost spojena se ctností, marně byla vylita krev Božího syna. Potom šla, objala každého žáka a políbila jej. Radostí byl naplněn malý Tomáš doufaje, že i jemu se dostane té milosti, ale když se Maria k němu obrátila, podívala se na něho přísně a řekla: „Mé dítě, proč naříkáš, že se Pán Bůh změnil? Ty ses změnil! Kde jsou tvé dřívější modlitby, kde tvá láska k Pánu Bohu? Buď opět zbožný, a Pán Bůh bude s tebou!“ A chlapec se po­lepšil. Kdopak se tedy změnil? A tak, kdo z vás urážel Pána Boha, nechť se změní a vše napraví. Bůh sám je nezměnitelný.

49. Co znamená: Bůh je všudypřítomný?

Bůh je všudypřítomný, znamená: Bůh je všude, na nebi i na zemi.

Má-li vás učit pan učitel čtení, počtům, kreslení, atd. musí být u vás, čili musí být přítomen. Před malou chvílí jsme byli v kostele, byli jsme tam tedy přítomni a nyní jsme ve třídě, tak jsme ve třídě pří­tomni. Můžeme být přítomni ve třídě a v kostele zároveň, neboli v témže okamžiku? Nikoli! Ale hleďte! Pán Bůh může být zde i v kostele zároveň, najednou. A on také skutečně je! A ještě více. Nejen na těchto dvou místech, Pán Bůh je přítomen v jedné a téže době na kopcích, v propastech, ve skalách a údolích, jedním slovem: všude, na nebi i na zemi. Není místečka ve světě, kde by nebyl přítomen Bůh. Je tedy všudypřítomný [26].

         Když Jakub utíkal před svým bratrem Ezauem, stihla ho noc v širém poli. Bylo mu smutno o samotě. Ale byl unaven, vzal kámen, podložil si jej pod hlavu a usnul. I viděl ve snách žebřík, jehož vrchol se dotýkal nebes a anděly sestupující dolů a vystupující nahoru. Když potom procitl ze snu, udiveně zvolal: „Skutečně je zde Hospodin a já jsem to nevěděl.“ Radoval se, že není sám, ale že je zde s ním Hospodin. Proto i když jste někde samy, třeba v noci, nebojte se. Vzpomeňte, že Bůh je s vámi.

Ano, Bůh je všude! Vždyť je to jeden a týž Bůh, který dává vzrůst všude polní trávě, stromům, bylinám a rostlinám. Poskytuje všem zvířatům i lidem potřeb­né živobytí. Je to všude jeden a týž Bůh, který velí slunci vycházet a zapadat, měsíci pravidelně se pohybovat. Všude je to týž Bůh, který stvořil všechno, zachovává a spravuje všechno. Je na všech polích, lukách, zahradách, lesích atd., je ve všech chatrčích, domech a palácích. Je všude na zemi. Je zejména v kostele, proto se nazývá kostel „dům Boží.“ Je též ve vašich srdcích. „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?“ (1 Kor 3, 16) Avšak Bůh je nejen na zemi, nýbrž také na nebi. Vždyť nás naučil Pán Ježíš modlit se: „Otče náš, jenž jsi na nebesích!“ Nebe je jeho trůn a země mu slouží jako podnož. „Tak praví Hospodin: Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou“ (Iz 66, 1) Je v očistci a konečně i v pekle, ale ne proto, aby tam těšil zavržené duše, nýbrž trestal. Žalmista Páně volá: „Kam bych zašel od ducha tvého a kam ....“

Bůh je všudypřítomný: to nám oznámil i jeho Syn Ježíš Kristus. Když jednou přišel k městu Sichemu, a posadil se u Jakubovy studny, přišla z toho města Samaritánka a tázala se ho: „Pane, pověz mi, kde se máme klanět Bohu: zde na této hoře, nebo v Jeruzalémském chrámu?“ I odpověděl jí Ježíš: „Ženo, věř mi, že přichází hodina, ano, nyní je tu (s mým učením), kde se Bohu nebudete klanět ani v Jeruzalémě, ani na hoře.“ (Jan 4,19-21) (nejen, nýbrž všude). Je všudypřítomný.[27]

Všudypřítomnost Boží nás naplňuje

a) velikou radostí. Bude vám smutno, až budete vzdáleny od svých rodičů, až bu­dete samy… Tam vám nebudou moci pomáhat a nenajdete třeba ani dobrého přítele. Vzpomeňte potom, že Pán Bůh je všudypřítomný, a že vám může pomoci nejlépe.

Zbožný kněz se plavil s mnoha jinými cestujícími z daleké ciziny do svého domova. Náhle se moře rozbouřilo a ustra­šení lodníci si nevěděli rady, ani pomoci. Kněz se otáčel na všechny strany v úzkosti a spatřil usmívajícího se chla­pečka. „Ty se nebojíš?“ volá na něj. „Proč bych se bál, vždyť je u mne náš tatínek, tam vpředu řídí loď!“ Pročpak se nebál tento chlapec? Ale řekněte mi: Mohl jeho otec utišit bouři? Kdo to jenom může? Bůh! Copak nás to nena­plňuje radostí? Byl-li chlapec veselý za největší bouře, protože jeho otec byl u něho, copak my bychom v neštěstí, trampotách nemohli tím spíše zvolat: „Čeho bych se bál? Otec nebeský je u mne a ten mne neopustí!“ 

b) Bůh je všudypřítomný, chraňme se tedy něco myslit, mluvit a činit to, co by uráželo Boha. Když vás bude něco pokou­šet ke hříchu, zvolejte s Josefem egyptským: „Jak bych mohl učinit takovou nešlechetnost a hřešit před Bohem, jenž na mne hledí?“ Aby nám Pán Bůh připomínal skrze anděla stráž­ného, že nás vidí všude, že je svědkem všech našich činů…Proto vstaňte, pomodlíme se: „Anděle Boží, strážce můj…“!

50. Co znamená: Bůh je vševědoucí?

Bůh je vševědoucí, což znamená, že Bůh ví všechno, minulé, přítomné, budoucí. Zná i naše nejtajnější myšlenky.

Je-li na nebi i na zemi, tedy nejen všechno vidí, co se děje, nýbrž i o všem, co se děje. Pán Bůh ví, co se nyní děje, ví, co se dříve přihodilo a co se teprve stane. Ví nejen to, co mluvíme, nýbrž i to, co si myslíme a co zamýšlíme. Bůh ví všechno. Vždyť je vševědoucí.

Ví všechny okolnosti, věci i události:

a) minulé tj. co se již stalo. Ví, co se stalo před námi. Ví, jak se dařilo vašim rodičům před mnoha a mnoha lety. Co se stalo před tisíci lety ví tak dobře, jako by se to stalo nyní. Viděl Adama a Evu jíst zapovězené ovoce a potrestal je. Viděl, že Kain zabil bratra Ábela. „Krev tvého bratra volá ke mně o pomstu!“ volal na Kaina.

b) přítomné, tj. všechno to co se odehrává v tomto okamžiku. Bůh nás vidí nyní ve škole, jak se učíme svatému náboženství, vidí vaše rodiče, ať jsou od vás vzdáleni jakkoli, vidí, co dělají a ví, jak se jim daří. Proto praví Písmo svaté: „Není tvor, jenž by se před Bohem mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat.“ (Žid 4, 13)    

c) budoucí, tj. ty, které se teprve stanou. Ví, co vás vše potká ve světě. Ví, zdali se dostanete do nebe. Bůh předvídal (na­před věděl) potopu světa, zkázu města Sodomy a Gomory, a dopustil tyto tresty na lidi, aby je odvrátil od hří­šného života. Podobně předpověděl skrze pro­roky narození Vykupitele, jeho utrpení a smrt, jakož i jeho zmrtvýchvstání, nanebevstoupení a seslání Ducha Svatého. Ze všech předpovědí proroků pozná­váme důležitou pravdu: „Bůh ví i co se stane, ví bu­doucí věci.“ Neboť jak by svatí mužové mohli vědět něco napřed, nezpravil-li by je Bůh? Ano, Bůh ví i věci příští.

d) o našich nejtajnějších myšlenkách. Proniká našimi nejtajnějšími myšlenkami, jako my pronikáme zrakem čistou   vodu a vidíme v ní ryby. „Hospodin zná myšlenky lidí: jsou věru marné.“ (Ž 94 (93), 11) říká Písmo svaté. Bůh vidí hned, když máte ošklivé myšlenky, neposloucháte rodiče a nemodlíte se zbožně v kostele. Jako by měl oči, vidí vás vždy a všude. Bůh vás zná lépe než vy samy. Bůh viděl i Kainovu závist, zrádné Jidášovy myšlenky, vražedné plány Ježíšových nepřátel, když je vševědoucí.

„Zlé i dobré skutky lidí svaté oko Boží vidí!!

        Pán Bůh ovšem oči nemá, všechno však, co se děje, ví. My říkáme, že „oko  Boží všechno vidí."

Otec si vyšel se synem Františkem na procházku. František se zadíval na slunce a pak zvolal: „Hle, otče! Kamkoli jdeme, všude v patách za námi nás sleduje slunce. Kdyby mělo oči, mohlo by vidět všechny lidi, i jejich práci.“ Otec odpověděl: „Slunce nemá oči, ale někdo je nad sluncem, měsícem a hvězdami a ten všechno vidí a slyší, co konáme. I kdyby byla noc, vidí a slyší to. A tento někdo, mé dítě, je Bůh. Pamatuj si to slovy: „Zlé i dobré skutky lidí svaté oko Boží vidí!“

Otcova slova si František skutečně zapamatoval. Když šel jednou s chlapci kolem zahrady, spatřil v ní zralé hrušky. Netrvalo dlouho, chlapci přelezli plot a již byli na stromech. František chtěl za nimi. Ale v tom si vzpomněl na slova otcova: „Zlé i dobré… “, a hned šel svou cestou dále. Šťasten byl František, že si vzpomněl na slova: „Zlé i dobré … “, neboli, že Bůh všechno vidí, všechno ví a je vševědoucí. Uchránil se hříchu! „Bůh mne vidí!“ volejte, když vás někdo bude svádět ke zlému. „Bůh mne vidí!“ zvažte, až vás bude ďábel svádět a zvítězíte vždy! (Věci skryté)

51. Co znamená: Bůh je nejvýš moudrý?

Bůh je nejvýš moudrý, to znamená: Bůh pořádá všecko tak, že vždy dosáhne svých nejsvětějších úmyslů.

Kdo z vás nezná hodiny? Najdeme je téměř v každém obydlí. Hodiny vidíte, ale málokdo ví, z kolika koleček, drátků a zoubků jsou složeny. Kdy­bychom se podívali dovnitř, přesvědčili bychom se o tom. Poznali bychom, že zoubky každého kolečka do zoubků druhého tak pěkně zapadají, že kdyby se vzalo jenom jediné kolečko, nebo se ulomil jediný zoubek, hodiny by se zastavily. Ten, kdo ta kolečka, a všecky ostatní součástky tak sestavil, aby hodiny šly a ukazovaly čas, pracoval moudře.

Moudrý je tedy člověk, který umí věci uspořádat tak, aby dosáhl dobrého (dovoleného) úmyslu. Na světě jsou mnozí moudří lidé, ti svedou uspořádat vše tak, aby dosáhli své dobré úmysly. Rolník má úmysl (chce), aby sklidil dobrou žeň. Moudrý rolník obdělává pole v pravý čas, vyklízí z něj kamení i plevel, dává mu mrvu, zasévá dobré semeno a modlí se za Boží požehnání, dělá vše pořádně, aby dosáhl svého úmyslu a měl dobré žně.

Ale všecka lidská moudrost není nic proti Boží moudrosti. Někteří lidé jsou moudří, jiní jsou ještě mou­dřejší, ale Pán Bůh nejmoudřejší. Je nejvýš moudrý, pořádá vše tak, že vždy dosahuje svých nejsvětějších úmyslů.

Pán Bůh má nejsvětější úmysly.

Učili jsme se, že Bůh má nejdokonalejší a nejlepší vůli. Kdo si ještě pamatuje, co chce Pán Bůh vždy, má-li nejdokonalejší vůli? Ano, chce vždy jen to dobré, co je svaté. Tak jaké má úmysly Pán Bůh? Bůh má ty nejsvětější úmysly a učiní vše k dosažení svých nejsvětějších úmyslů.

A proto je Pán Bůh nejvýš moudrý.

Pán Bůh je nejvýš moudrý, což poznáváme na pří­rodě čili na stvořeném světě. Nežli jej Bůh stvořil, měl úmysl. A jaký byl ten úmysl? K čemu stvořil Bůh tento svět? Budete si pamatovat: Bůh stvořil svět pro svoji čest a slávu, aby živí tvorové požívali blaho i radost. A Bůh spořádal ve světě všecko tak, že toho úmyslu i dosáhl a dosahuje pořád. Lidé poznávají ze stvořeného světa, že Bůh je všemohoucí, nejvýš dobrotivý, nejvýš moudrý, a proto že se mu mají klanět a děkovat. A když lidé poznávají Boží vlastnosti ze stvořeného světa a proto se klanějí Bohu a jemu děkují, rozmáhá se čest a chvála Boží mezi lidmi. („Jako je vysoko nebe nad zemí, tak převyšují moje myšlenky myšlenky vaše.“ V Iz 55/9 čteme doslova: „Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“) A Bůh také uspořádal ve světě všechno tak, aby živí tvorové požívali blaha. Tak např. Bůh si přál, aby v zimě odletělo ptactvo. Chtěl, aby rozmnožený hmyz neškodil příliš lidem a tak stvořil zvířata, která se živí hmyzem. Hnijícími věcmi se kazí vzduch, stvořil tedy zvířata (krysy, myši, mouchy) ničící hnilobu, mouchy a komáři čistí vzduch, živí se malinkými mikroby, nám neviditelnými, škodícími lidskému zdraví. Proto připomínáme-li si jen tyto věci, mu­síme zvolat: „Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Vše jsi moudře učinil, země je plná tvého tvorstva!“(Ž 104 (103), 24)

         Josefa prodali do Egypta jeho vlastní bratři. Chtěli se mu po­mstít. A ejhle! Josef stal se správcem Egypta a za­chránil celou egyptskou i kananejskou zemi před hladem. A pak se jim dal poznat, odpustil jim, zvolav: „Ne­bojte se. Jsem snad na místě Božím? Vy jste sice měli se mnou zlý záměr, Boží záměr byl nakonec ale lepší, uchovat naživu mnohé. Proto se nebojte. Postarám se o vás a vaše rodiny!“. (Gn 50, 19 20 21) Z toho poznáváme, jak Bůh řídí vše moudře a je nejmoudřejší[28]. (Zlé může obrátit v dobré)

52. Co znamená: Bůh je všemohoucí?

Bůh je všemohoucí, znamená, že Bůh stvořil nebe i zemi i všechno, co je a může všechno, co chce.

Někdy onemocní dítě a přivolaný lékař sdělí, že nemůže pomoci. Kdo nám může pomoci v takových chvílích, kdy nestačí lidská pomoc? Jen Pán Bůh, ten je všemohoucí. Tak archanděl Gabriel Panně Marii, zpravil ji, že bude matkou Syna Božího: „Neboť u Boha není nic nemožného“ (Lk 1, 37) 

         Nejlíp se ukázala všemohoucnost Boží skrze stvoření světa. Jen chtěl a již  bylo nebe a země. Učinil, stvořil vše z ničeho. Jenom chtěl a již zde bylo to, co chtěl.

Řekni mi, co stvořil Pán Bůh prvního dne? Co druhého? Třetího? Čtvrtého? Pátého? Šestého? A naposledy? A z čeho stvořil všechno? Z ničeho! Dobře tedy zvolal žalmista Páně sv. David:Všechno jsi moudře učinil, země je plná tvého tvorstva, je zde moře mohutné a široširé, v něm nespočetné hemžení živočichů drobných i velkých.“ (Ž 104(103), 24 25) Podobně píše sv. Ambrož: „Tážeš se, v jak kratičké době stvořil Bůh svět? Slyš! V okamžiku! Rozkázal, a již bylo vše hotovo.“

O lidech nemůžeme nikdy tvrdit něco podobného. Uhlíř musí mít dřevo, zedník kámen, kovář železo, obuvník kůži, kladivo, nůžky atd., má-li něco zhotovit. Lidé nemohou okamžitě zhotovovat předměty. Ba nemohou vyrobit vůbec ani některé věci. Kdo z nás může rozkázat burácejícímu větru, aby se utišil? (Saduceům: „Neznáte ani písmo, ani Boží moc.“)

Jeden král v dávných dobách, jmenoval se Filip, byl jednou se svým malým synem v lese. Tu najednou začalo silně pršet. Syn často slýchal o svém otci, že je velmi mocný a může mnoho udělat. I vzpomněl si na to a řekl: „Otče, poruč, aby přestalo pršet.“ Král Filip odpověděl: „Milé dítě, to já nemohu, to může jenom nejvyšší Pán na nebi a na zemi, který je všemohoucí a může učinit všechno, co chce[29].“

Mocný král nemohl a žádný člověk nemůže učinit, aby přestalo pršet. A podobně žádný člověk nemůže způsobit, aby pršelo, nebo aby svítilo slunce, nemůže udělat ani nejmenšího živého broučka, ani stéblo, ani jediné zrníčko písku. Bůh stvořil celý svět, on jediný může také nyní učinit co chce, a není nic, co by nemohl učinit. Jen chtěl a přišla potopa na hříšný lid a zahynuly všechny lidské bytosti, které byly na zemi, od člověka až po zvířata, od ptáka až po červa v prachu. Bůh chtěl a oheň a síra spálily města Sodomu a Gomoru s bezbožnými obyvateli i všechnu krajinu na prach a popel. Bůh chtěl a na pyšného faraóna a jeho lid přišly strašlivé rány, voda se změnila v krev, žáby přikryly egyptskou zemi, objevily se štěnice, mouchy, mor a Egypťanům uhynula všechna zvířata. Přišly kobylky a všechno vyhubily, tma trvala tři dny. Bůh chtěl, a zemřeli všichni prvorození synové od králova prince až do prvorozeného syna nádeníka. Bůh chtěl a rozestoupilo se moře a voda stála jako zeď, horký vítr vysušil cestu a Izraelité přešli suchou nohou. Bůh chtěl a moře se zavřelo a pohřbilo faraónova vojska.

Poznali jsme, že Bůh nám nejen chce, nýbrž i může pomoci. Kdyby otec nebo matka onemocněli a lékař nemohl pomoci, kdo jiný je může uzdravit? Nebo kdyby se vzňal velký oheň a lidé ho nemohli uhasit, kdopak to zmůže? K Bohu se tedy utíkejte ve všech strastech, on může pomoci, kde sami nemůžeme, ani jiní nemohou. Když v létě neprší a země je vy­prahlá a rolník nemůže orat, kdo nám může pomoci?

Bylo to před 800 lety, když divoký národ Tatarů chtěl vzít našim předkům majetek a zničit naši vlast.V krátkém čase dobyli sousední říše: ruskou, polskou, slezskou a zasta­vili se na samé hranici naší vlasti.Tu náš král Václav II. vypravil proti nim vojsko, bylo ho méně než Tatarů, ale naši vo­jáci důvěřovali, že jim Pán Bůh pomůže. Ohradili se nedaleko města Olomouce na posvátné hoře Hostýn a odtud statečně bojovali. Ale zdálo se, že budou přemoženi, ne­přátel bylo mnoho a kromě toho tam nebyla žádná voda. Trápeni žízní a téměř vysíleni, odebrali se do kapličky Matky Boží a tam se modlili na kolenou, aby se Panna Maria přimluvila a Pán Bůh jim seslal déšť. V krátké době se objevil na obloze mrak a brzy vydatně pršelo. Křesťané se posilnili a s důvěrou, že je Pán Bůh neopustí, zazpívali píseň ke svatému Václavu, udeřili na Tatary a šťastně je přemohli. To se stalo jen s Boží pomocí a na přímluvu Panny Marie. A zapamatujte si tento příklad! Pán Bůh nám vždy pomůže, když budeme v něho důvěřovat a modlit se k němu s kajícím srdcem a prosit Pannu Marie o její přímluvu. Vstaňte a pomodlíme se: „Pod ochranu Tvou“ nebo: „Doufám a důvěřuji ...“

53. Co znamená: Bůh je nejvýš svatý?

Bůh je nejvýš svatý znamená: Bůh chce a miluje jenom dobré a nenávidí zlé.

(Zlo je z pýchy) Bůh miloval Ábela, protože byl zbožný a poslušný, nemiloval Kaina, protože jeho skutky byly zlé. „I shlédl se zalíbením Hospodin na Abela a jeho dary, na Kaina a na jeho dary ani nepohlédl.“

I my tak činíme. Milujeme toho, kdo činí dobré věci a nechválíme toho, kdo koná zlé.

Odkud to tak je? To pochází od Boha. Bůh to byl, kdo nám vštípil do srdce hlas svědomí, nás naplňující radostí konáme-li dobro, bázní a úzkostí,  zhřešili-li jsme. Volá k nám: …„Posvěťte se a buďte svatí, neboť já jsem svatý.“ (Lv 11, 44) Je to Bůh a stvořil nás tak, že si přejeme a chceme konat dobré věci a nenávidět zlé. A ten, kdo vždy a všude chce a miluje dobro a nenávidí zlo, nazývá se „svatý“. Bůh je svatý, neboť „chce a miluje jen dobré a zlé nenávidí.“

Dobrý otec také chce, aby jeho děti byly dobrými lidmi a dělaly mu radost. Říká jim, co je dobré a co je zlé, co mají činit a čeho se varovat, tedy přikazuje a zakazuje jim. Podobně jedná Pán Bůh s námi. Již prvním lidem řekl, co mají činit a čeho se mají varovat, aby zůstali dobří. Mluvil s nimi tak přátelsky v ráji jako dobrý otec se svými dětmi, poučoval je a dal jim přikázání: „Ze všech stromů v zahradě smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla jíst nesmíš, neboť v den, kdy bys z něho jedl, musíš zemřít.“ (Gn 2,16 17) Ještě lépe poučil Bůh lidi později: co činit, čeho se varovat: dal jim Desatero. Ano, aby lidé nezapomněli co je dobré, i jeho vůli, poslal k nim mnoho zbožných mužů, nazývané proroky, a ti měli utvrdit lid v dobrém. Naposledy mluvil k nám skrze svého jediného Syna Ježíše Krista. Tomu přímo rozkázal, aby nás naučil konat dobro a nenávidět zlo.

Co chce Pán Bůh? Jak se proto nazývá? „Chce a miluje jenom dobro a nenávidí zlo“, proto je chápán jako „svatý“.

I vy máte chtít a milovat jenom dobro a nenávidět zlo. Je to často ale obtížné a chceme-li se jednou v nebi radovat, musíme tak konat. Proto tisíce a tisíce mužů, žen, jinochů a dívek opustili všechno, co měli, aby mohli snadněji činit dobro a mohli se varovat zla, odebrali se do samoty, aby mohli lépe sloužit Pánu Bohu. Kolik jich jen odešlo k divokým národům a tam prolilo krev při hlásání Božího slova?! Ti všichni se již radují v nebi. Na světě ještě nebyli úplně bez všech hříchů, avšak u Pána Boha je tomu zcela jinak. V něm je nejvyšší svatost, nedopustil se nikdy žádného hříchu.

Mluví-li se přece v Písmu svatém, že se Bůh rozhněval, litoval, co učinil atd., chce se naznačit těmi slovy obrazně jeho nelibost nad zlým lidským činem a jeho trestající spravedlnost[30].

 Přečteme z katechismu tuto vlastnost: Bůh je nejvýš svatý, znamená: Bůh chce a miluje jenom dobro a nenávidí zlo.

Jak nás to blaží, že je Bůh nejvýš svatý! Nehledí na to, kdo je bohatý nebo chudý, vznešený nebo prostý, hezký nebo ošklivý, to je vedlejší. Bůh hledí jen na srdce a miluje každého, kdo činí dobro.

Bůh miloval Josefa ne proto, že měl pěkný oděv od otce, ale pro jeho nevinnost a zbožnost. Je to ten, kdo mluvil k proroku Samuelovi, když jej poslal k Jesseovi, aby pomazal jednoho z jeho synů za krále: „Nevšímej si jeho vzhledu ani jeho vysoké postavy, neboť ho vylučuji. Nedívám se totiž jako člověk: člověk soudí podle zdání,Hospodin vidí do srdce.“ (1 Sam 16, 7) A tak se stalo, že byl nejmladší syn Jesseův, David, vyvolen a posvěcen a stal se králem v Izraeli. –– Panna Maria nechtěla bohatství. Pocházela sice z královského rodu Davidova, ale byla chudá. A přece ji Bůh povýšil nade všechny královské dcery. –– Svatý Josef byl chudým tesařem. A přece byl vyvolen za otce Pána Ježíše. Jména mnohých knížat zanikají, ale památka světce svatého Josefa je slavena všemi křesťany. I pastýři betlémští byli chudí, ale Bůh je vyznamenal pro jejich zbožnost přede všemi knížaty.

U Boha má největší cenu zbožné srdce, to dobře pochopil svatý Alois. Aby se lépe dostal k Bohu a stal se svatým, zřekl se titulu vévody a všeho bohatství. Vstoupil do kláštera v Římě. Zde vypukl náhle hrozný mor, který schvátil tisíce a tisíce obětí. Svatý Alois obsluhoval sám nemocné, nosil jim sám pokrm, čistil je vlastníma rukama, až brzy v noci dne 21. června zemřel ve stáří 23 let. Jeho duše odletěla jako bílá holubička k nebeskému Otci a nyní se raduje v nebi s andělskými kůry.

Copak si nepřejete i vy jednou s anděly zpívat: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů.“? (Iz 6, 3) Chtějte, milujte dobro a konejte dobro, varujte se zlého a dočkáte se toho. Vstaňte a modleme se „Anděle Boží, strážce můj!“

54. Co znamená: Bůh je nejvýš spravedlivý?

Bůh je nejvýš spravedlivý znamená: Bůh odměňuje dobré a trestá zlé podle toho, jak kdo zasluhuje.

Bohatý pán měl dva služebníky. Jeden z nich mu sloužil 50 let věrně a miloval jej jako vlastního otce. Druhý služebník šidil svého pána kde jen mohl, ba jednou jej chtěl i zabít. A poslechněte, co se stalo! Pán rozkázal uvrhnout věrného služebníka do tmavého žaláře a přikovat jej silnými řetězy ke zdi. A toho nevěrného, podvodného služebníka, ač věděl o všech jeho šibalstvích, nařídil vozit ve svém kočáře, koupil mu krásné šaty a dal mu tolik peněž, co si jen přál.

Táži se vás: jednal ten pán dobře? Kdo zasloužil spíše krásné šaty? Kdo zasloužil odměnu? Kdo měl být trestán? Neboť jen spravedlivý člověk zasluhuje odměnu, protože člověk musí být odměněn. Zlý člověk zasluhuje trest. To nám říká již náš rozum. Bůh to byl, který nám tento cit vštípil do srdce. On je to, kdo k nám volá: „Dobrý člověk musí být odměněn, zlý potrestán.“ Kdo poslouchá Boží hlas, poslouchá i hlas svědomí a podle možnosti dobré odměňuje a zlé trestá, je zván spravedlivý. Jinými slovy: „Spravedlivý se nazývá ten, kdo každému dá, co mu náleží, a nepřihlíží k osobě.“

Kdo dává sobě, co mu náleží, je spravedlivý k sobě. Kdo dává jinému, co mu náleží, je spravedlivý k jinému. Oboje činí Bůh[31]. Dává sobě, co mu náleží a chce, aby jej všichni milovali, jemu se klaněli, jej poslouchali. Dává lidem jim náležící: odměňuje dobré a trestá zlé.

A tak jednal vždycky Bůh a proto se nazývá spravedlivý. Nehledí na osobu, nýbrž na skutky. Písmo svaté říká: „Bez přijímání osob soudí podle skutků každého.“ (1 Petr l, 17) A jinde: „On odplatí každému podle jeho skutků: věčným životem těm, kdo jsou v dobrém vytrvalí a usilují o to, aby došli slávy, cti a nesmrtelnosti, ale jeho prudký hněv dopadne na lidi sobecké a na ty, kdo jsou nevnímaví k pravdě, ale vnímaví ke špatnosti.“ (Řím 2,6-8)  Boháč a chudý Lazar. Job (čl. 29)

Ano, Bůh je spravedlivý, on zachránil spravedlivého Noema s jeho rodinou a zlé lidstvo zahubil potopou. Dobrým synům Noemovým, Semovi a Jafetovi požehnal, zlého Chama potrestal. Bůh poslal anděly zachránit čestného Lota, hříšné lidstvo Sodomy a Gomory zničil ohněm a sírou z nebe. Bůh se postaral, aby Josef byl vysvobozen ze žaláře, oblečen slavnostně, ozdoben zlatým řetězem a prstenem a ustanoven královým zástupcem, jeho nehodní bratři byli žalářováni. Bůh je spravedlivý. Poznali jste to i ze Samuelova životopisu. Byl zbožný a hodný, proto se líbil Hospodinu i všemu lidu. Zlí synové Eliho, Chofni a Pinchas, byli zabiti ve válce. Zbožný a pokorný David stal se králem, pyšného obra Goliáše přemohl. 

Bylo to po válce (francouzské), kdy byl převezen zraněný voják do nemocnice s usekanýma nohama i rukama. Když přišel k němu kněz, aby jej potěšil, řekl mu: „Ach, duchovní otče, chcete mne potěšit? Zasloužil jsem si to neštěstí, jež mne potkalo. Slyšte! Když jsme byli na pochodu proti nepříteli, přišli jsme k nevysokému návrší a tam stál kříž. Já jsem se vyšplhal ve své hříšné bujnosti na posvátné dřevo kříže a tak uťal jsem šavlí obě ruce a nohy Pánu Ježíši. Brzy na to jsme se utkali s nepřítelem a já přišel o obě ruce a nohy. Zasloužil jsem si to. Bůh mne potrestal právě na těch končetinách, kterými jsem jej tak velmi zneuctil.“

Ve světě však často vidíme, že dobrý člověk ne­bývá odměňován vždy na zemi podle zásluhy, ale že se vede dobrému špatně a hříšnému člověku dobře. Viděli jsme to na onom věrném služebníku, o němž jsem vám vypravoval na začátku hodiny. Tak se děje až dodnes. Mnohá dobrá matka má bídu, je nemocná a zlí lidé ji pomlouvají, někdo zase nejde ani v neděli a ve svátek do kostela, doma hubuje, na Pána Boha si ani nevzpomene, je bohatý a každý se mu zdaleka uklání. Ale bude tomu tak i na věčnosti? Písmo svaté říká: „Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení.“(Jan 5, 28 –29)

Když soudce odměňuje dobro a trestá zlo, nazývá se spravedlivý. Avšak na světě nemůže žádný soudce dobro tak odměňovat a zlo trestat podle zásluhy a viny člověka. Neboť soudce neví všechno, co učinil ten či onen dobrého a zlého, a ani nemůže (nemá tolik prostředků), aby odměnil každé dobro a potrestal každé zlo. U Pána Boha je to však jinak. On ví všechno a může všechno, je vševědoucí a vše­mohoucí, odmění každého podle zásluhy. Proto se na­zývá nejvýš spravedlivý.  

Varujte se zla, varujte se hříchu! Bůh trestá hřích věčnými tresty. Šťastně budete umírat, budete-li vždy konat dobro a budete-li čestní.

55. Co znamená: Bůh je nejvýš dobrotivý?

 Bůh je nejvýš dobrotivý znamená: Bůh je plný lásky ke svým tvorům a všecko dobré máme od něj.

Brzy ráno řekl sta­rostlivý otec v létě svým dětem: „Vyjdeme si na procházku, a já vám ukážu veliký stůl, na němž je připravena každodenně potrava pro tisíce a tisíce lidí, ano i všechna zvířata se mohou nasytit z pokrmů uchystaných na tomto stole.“ Děti se hbitě ustrojily a byly plny radosti a nedočkavosti, až spatří ten veliký stůl. Vyšly na vysoký kopec a když se rozhlížely do širého, krásného údolí, pravil otec: „Hleďte, milé děti. Tato země, kterou vidíte před sebou, je ten velký stůl, který jsem vám slíbil ukázat. Jíme z něho všichni. Bůh otvírá svou ruku a naplňuje každého tvora požehnáním.“ Děti byly tak dojaty otcovým vypravováním, chválily a velebily Boha, a kdykoli se modlily před jídlem a po jídle, stávalo se to s větší zbožností. Jak dobrotivý je k nám lidem a ke všem živým tvorům nebeský Otec! Sv. apoštol Pavel (1Kor 4, 7) se táže se každého člověka: „Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?“

Stromy ovlažuje deštěm a krášlí květem, polní kvítí obléká v krásný šat, že nic podobného ani nejlepší umělec nezhotoví. Proto volá Ježíš: „Podívejte se na ptáky: Nesejí, ani nežnou, ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí.“ (Mt 6, 26) „A proč si děláte starosti o svoje oblečení? Pozorujte polní lilie, jak rostou: nelopotí se, nepředou – a říkám vám: ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich. Jestli tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je, a zítra se hodí do pece, čím spíše vás, malověrní!“ (Mt 6, 28-30)

Bůh je plný lásky ke zvířatům. Stará se o potravu orla ve vysokých skalách, ale nezapomíná ani na nejmenšího červíčka. Ptáci nesejí, ani neshromažďují do stodol, a přece je o ně postaráno v zimě v létě. Bůh se jim postaral o potravu a přeje jim i radost. Ptáci si prozpěvují, ryby se prohánějí ve vodách, všude samá radost.

Plný lásky je však k nám lidem. Kamkoli pohlédneme, všude vidíme jeho dobrotu. Krajíc chleba, který vám matka dává, je Boží dar. Neboť Bůh dá vzrůst obilí na poli, člověku potom to, jak má dělat mouku a z ní chléb. Mlýnský kámen, který drtí obilí, je také Boží dar. Oheň, který peče, je právě tak Boží dar jako dříví, jehož užíváme při ohni. Vlna, z níž máte šaty, je Boží dar. Bůh to je, jenž dává nejen potřebné živobytí, ale přeje nám též radost. Slunce, měsíc a hvězdy, celá nebeská obloha, ano, i nebe nad námi a země pod našima nohama nám zvěstují Boží dobrotu. Vaše oči, jimiž vidíte, vaši ruce, jimiž můžete pracovat, jsou Boží dary.

 Nebeský otec je nejvýš dobrotivý ke všem lidem na světě. Jako slunce osvětluje svými paprsky žebrákovu chatrč nebo palác boháče, tak obdaruje přehojnými dary mocného i prostého. Přikazuje stejnému slunci vycházet nad spravedlivým i hříšníkem, déšť sesílá na pole, ať náležejí komukoli.

 Pán Bůh není jako my lidé, aby nás naplňoval radostí a štěstím jen někdy, jeho dobrota trvá od věků navěky. Byl dobrotivým otcem hned prvnímu člověku, dal mu krásnou za­hradu k užívání, mluvil s ním a sám byl jeho učitelem. Před­váděl mu zvířata a naučil Adama je pojmenovat. Dal prvním ro­dičům krásný ráj s krásnými stromy, z nichž mohli jíst nejchutnější ovoce, kdykoli se jim zachtělo. Vymínil si však, že jen z jednoho stromu nesmějí trhat ovoce. Chtěl, aby Adam a Eva si zasloužili věčnou blaženost poslušností. Dobrotivý nebeský Otec též to byl, který řekl Noemovi: „Vstup do archy ty a celá tvá rodina, neboť jen tebe jsem viděl jako spravedlivého před sebou mezi tímto pokolením!“ (Gn 7, 1) Sám zavřel za ním dveře a učinil vše k jeho záchraně. A kolikrát poznal i Mojžíš dobrotu Boží? Jaká bázeň jej na­plňovala, když prchal před králem, který jej chtěl usmrtit. Utekl do Egypta a Bůh se mu postaral o příbytek u kněze Jethra.  Mnohá jsou dobrodiní prokázaná izraelskému národu… Vysvobodil zázračně židy z faraónovy moci, ukazoval jim cestu na poušti, sytil je chlebem z nebe a přivedl je do zaslíbené země. Seslal jim statečné muže: Gedeona, Jiftácha, Samsona a Samuela, aby je vyprostili od nepřátel. A když byli později zajati a odvedeni do vzdálené země Asýrie a mnozí z nich neměli co jíst, vzbudil jim dobrotivý nebeský Otec milosrdného Tobiáše, co sytil lačné, odíval nahé a pohřbíval uctivě mrtvé.

I když jsou vaši rodiče k vám velmi dobří a rádi by vám snesli všechno na světě, přece jen zcela všechno nezmohou.

 Mohou vám na příklad odpustit hříchy a uvést vás do nebe? Ale Pán Bůh to může učinit. Proč seslal svého jednorozeného syna na svět? Proč se vtělil Pán Ježíš? Proč  ustanovil člověku anděla strážného?

Může být člověk tak dobro­tivý jako Pán Bůh? Proto máte v katechismu: Bůh je nejvýš dobrotivý. (I dobří rodiče přece jen nedávají dětem úplně všechno.) To, že je Bůh k nám daleko dobrotivější než lidé, poznáte ještě z příkladu.

Nějaký hrabě si dal vytesat krásného mramorového anděla. Když byla socha hotova, postavil ji ve své světnici. Na levé ruce měl anděl zavěšený na hedvábné nitce stříbrný a na pravé ruce na řetěze zlatý, démanty posázený prsten. Princ i princezna se tázali, co ty prsteny znamenaly. Hrabě odpověděl: „Kdo z vás uhodne, co znamenají oba tyto prsteny, obdrží je darem.“ „To je snadné,“ odvětil princ. „Prsteny zobrazují přátelství a lásku.“ „Dobře,“ odpověděl otec, „ale proč je jeden ze stříbra a druhý ze zlata? A proč visí stříbrný na hedvábné nitce a zlatý na řetízku posázeném démanty? Princezna od­pověděla: „Stříbrný prsten označuje přátelství a lidskou lásku tj. tu, kterou člověk prokazuje člověku. Je zavěšena na nitce, kterou lze snadno přetrhnout. Zlatý prsten je obraz Boží lásky, tj. ukazuje nám, jak nás Pán Bůh miluje. Ta je pevná, nelze ji zničit.“ „Uhodla jsi“, odpovídá otec. „Kéž byste se vždy snažili více milovat lidi, než vás budou oni milovat. Kéž bychom milovali Boha tak, jako Bůh miluje nás!“ Potom daroval hrabě stříbrný prsten princi a zlatý princezně.  

Můžeme však říkat: „Bůh je nejvýš dobrotivý“, když vidíme, že sesílá na lidí tolik nehod a křížků? Ano!

       1. Nehody, neštěstí a nepohodu si často lidé způsobili sami. Tamten člověk stůně, protože mnoho pil, kouřil, tanco­val nebo prováděl ještě něco horšího. Teď ovšem na­říká, jako by jej Pán Bůh pronásledoval. Ne­podobá se děcku, které chtělo zničit krásnou růži a přitom upadlo do trní a popíchalo se? Teď ovšem také pláče a naříká, hubuje na růži, ale proč tam lezlo?

       2. Člověk zapomíná na Pána Boha, když má všeho dost a vede se mu dobře. Jakmile ho však stihne nehoda, vzpomíná na Boha a prosí (modlí se) o pomoc. Kdyby nebylo ve světě tolik bídy, nemocí a proná­sledování, nebylo by ve světě také tolik lidí dobro­činných, soucitných a pokorných. To, co my často pokládáme za trest, bývá pro nás výborným lékem. Tak jako otec, když má nemocné dítě a lékař mu předepíše trpký lék a on jej podává svému dítěti a nutí je, aby uží­valo, i kdyby křičelo sebevíce, stejně tak to též činí nebeský Otec, sesílá-li na nás trápení. Ví zajisté, že utrpení nás přivede k modlitbě a ta nám otevře nebeské království.  Pamatujte na to a ať vás potká v životě cokoli, děkujte za to Bohu, vězte, že je nejvýš dobrotivý, a že sesílá neštěstí proto, aby snadněji uzdravil vaši duši.

Sv. Norbert, náš český patron, narodil se v městě Santenu (Xanten) (pozn. nově: dnes Magdeburk) ve vévodství klévském v Porýní. Jeho rodiče byli velmi zámožní. Byl pečlivě vychován a pro své výborné vlohy rodiče do něj vkládali velké naděje. Byl miláčkem císaře Jindřicha V. i jeho dvořanů, ale při tom zapomínal na svou nesmrtelnou duši. Honil se po zábavách a tělesných rozkoších. Klesal čím dále hůře a byl by jistě zahynul, kdyby se nad ním nesmiloval dobrotivý Bůh.

 Jednoho krásného letního dne vyjel Norbert na koni a provázel jej zestárlý sluha do vsi Vreedenu, kde se měla téhož dne se­jít společnost mladých šlechticů na hlučnou zábavu. Pojednou se zahalila obloha černými mraky, hrom burácel a blesky se křižovaly. Norbert pobodl koně a hnal se úprkem kupředu, aby se dostal někam pod střechu. Sluha, který jej provázel, volal marně: „Pane, co to děláte? Vraťte se, mocná Boží ruka je proti vám!“ Náhle sjel za strašného rachotu do země blesk přímo před jezdcem. Kůň se vzepjal a svrhl Nor­berta, jenž potom ležel téměř hodinu v mrákotách na zemi. Když se probral ze mdlob, přemítal, jak byl blízko smrti a uvědomil si svůj dosavadní hříšný život. Blesk, jenž ho omráčil, otevřel mu oči a osvítil jeho duši. I pocítil v srdci hořkou lítost a povzdechl si hluboce, vypravil ze sebe slova, jež kdysi vyřkl Šavel cestou do Damašku: „Pane, co chceš, abych činil?“ Bylo mu, jakoby zaslechl hlas: „Ukonči zlo a čiň dobro!“ Norbert se najednou změnil.Vrátil se neprodleně domů a odpoutal se okamžitě od světa. Žil kajícně. Po dlouhém, tuhém pokání byl vysvěcen knězem. Jako kněz projel hojně krajin a všude zvěstoval pokání[32] (pozn.nově: Zakladatel řádu premonstrátů, jehož ostatky spočinuly v klášteře Strahova v Praze).

Nebylo tedy ono neštěstí, jež seslal Pán Bůh na sv. Norberta vlastně štěstím? Poprosme i my dnešního dne Boha nejvýš dobrotivého, aby nám dal milost, abychom všechno trpělivě sná­šeli, poznávali jeho dobrotivost ve všem a radovali se s ním jednou v nebi.

56. Co znamená: Bůh je nejvýš milosrdný?

Bůh je nejvýš milosrdný: odpouští rád hříchy a odvrací od nás zlé.

Koho nazýváme milosrdným? Milosrdným nazýváme toho, kdo má soucitné srdce, kdo pomáhá rád žebrákům, trpícím a nešťastným lidem.   

Největší neštěstí pro člověka je hřích, vždyť jím na něj seslané zlo může být buď dočasné, nebo i na věky. Hříšník je nejvíce nešťastný tvor na světě. Proto trestá Bůh hříšníky někdy již na tomto světě různými pokutami, a zemřou-li ve svých hříších, bude se věčně trápit jejich duše v pekle. Nedělají si sami sobě své neštěstí?

Nad člověkem v bídě postaveným i nešťastným se Bůh smilovává a je ochotný odvrátit od něj zlé vidí-li, že mu to bude pomocí pro spasení; proto říkáme: Bůh je milosrdný. Pán Bůh je, při své lásce, ochoten nám pomáhat ještě více odvrácením zlého od nás, než jsme schopni vůbec uvědomit a proto v té souvislosti říkáme, že je nejvýše milosrdný.  Svedou to snad lidé? Nikoliv. Vídáváme tu a tam, že někteří soucítí s žebráky, i se zklamanými, mnoha způsoby, přispívajíce takovým jak to jen jde. Lze postřehnout, že nazlobení lidé si dokáží i odpustit, že jsou k sobě i milosrdní. Ale spolu s tím vnímáme, že další lidé naopak nechtějí pomoci, ba často ani nemohou. Bůh ale pomáhá vždycky, jen litujeme-li a snažíme-li se polepšit.Tuto lásku, tedy toto již milosrdenství, není nám Pán Bůh povinen prokazovat, a činí-li to přeci, jde o pouhou milost. Proto se nazývá nejvýš milosrdný.

Bůh nám rád odpouští hříchy, tj. Pán je k nám milosrdný, smilovává se nad námi a proto nás:

 1. volá k po­kání (někdy zázračně, jako sv. Norberta),

 2. uposlechne-li hříšník jeho hlas, odpustí mu. 

Bůh volá hříšníka k polepšení: svou milostí, hlasem svědomí a různými jinými věcmi, jako např. ká­záním, dobrou knihou, neočekávaným úmrtím přítele atd. Boží milosrdenství je znázorněno v podobenství o „Dobrém pastýři“ a o „Marnotratném synu“. Bůh na něho seslal hlad, nouzi atd. jen proto, aby jej přivedl na dobrou cestu. Učinil to z lásky, byl k němu nej­výš milosrdný.

Bůh odpouští hříšníkovi, lituje-li on hříchu a má opravdovou vůli se polepšit. Odpouští mu i důvodný trest za hřích a přijímá jej zas za své dítě.  

Když prarodiče zhřešili a pak litovali svého přestupku, smiloval se nad nimi a odpustil jim. Slíbil jim též Vyku­pitele aby je vymanil z bídy, do níž je stáhl hřích. Bůh se smiloval i nad Davidem a odpustil mu jeho provinění, protože je milosrdný. I prorok Natan oznámil na Boží rozkaz Davidovi: „Hospodin ti promíjí tvůj hřích!“ Bůh odpustil i obyvatelům města Ninive a netrestal je tresty, jimiž hrozil a jakmile se Izraelité polepšili a litovali svých hříchů, odpustil jim Hospodin a přestal je trestat.

Nedbá-li hříšník Božího hlasu a nechce se polepšit, nemůže očekávat od Pána Boha milosrdenství a odpuštění, Pán Bůh odpouští jen kajícím.

Často vídáte ve světě, že se vede dobře špatným lidem, že žijí v nadbytku a radovánkách. Nemyslete si, že ujdou zaslouženému trestu. Pán Bůh totiž netrestá hříšníka hned po spáchaném hříchu, ale často dlouho čeká na jeho polepšení, je shovívavý. Sto dvacet let čekal na polepšení lidí před potopou světa. Bůh je nejvýš shovívavý. Na polepšení města Jeruzaléma čekal ještě 37 let po smrti Páně. Bůh nemusí trestat na zemi ihned, má na to celou věčnost. Upomeňme si boháče v Písmu svatém. Žil vesele, denně hodoval skvěle. Přišla ale smrt, s přesným trestem na něj, když o po­lepšení  nestál.

Ty, z vás děti, kdo neposloucháš své rodiče, zapomínáš na každodenní modlitby, umiň si, že se polepšíš ode dneška. Bůh ti to dosud promíjel a netrestal tě. Kdo ale může vědět, jak jeho shovívavost k tobě bude dlouhá? A tak, i kdyby to i bylo po léta, přijde smrt a s ní i trest, jako u boháče výš.

A je-li k nám Pán Bůh tak milosrdný, že nám odpouští nejtěžší hříchy, buďme i my milosrdní ke všem lidem. Odpouštějme jim a když mají bídu, pomáhejme jim dle možnosti, Písmo svaté praví:„Buďme milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ (Lk 6, 36)

57. Co znamená: Bůh je nejvýš pravdomluvný a věrný?

  Bůh je nejvýš pravdomluvný a věrný, znamená: vše, co Bůh mluví, je pravda a to co slibuje nebo čím hrozí, to i splní.

 Starý Tobiáš byl velmi dobročinný ke svým kra­janům, kteří byli odvedeni do asyrského zajetí. Za­jaté navštěvoval, těšil a obdarovával je podle potřeby i penězi. Jednou jej obdaroval král Salmanasar deseti hřivnami (talenty) stříbra. S těmi penězi se odebral do městečka Rages, aby je rozdal nuzným. Zde potkal svého příbuzného Gabela, velice chudého, ale zbožného. Když poznal, že nemá co jíst, půjčil mu všech deset hřiven stříbra. Gabel mu písemně dosvědčil, že tuto částku je skutečně dlužný. Proč si žádal Tobiáš listinu? Jen proto, aby se ujistil, že se mu půjčené peníze zase vrátí. Tato listina mu dávala jistotu, že Gabel zaplatí.

Jestliže se tedy spoléháme na pouhý podpis člověka,(který nás přece může klamat ), proč bychom ne­měli věřit Bohu, který je pravda. (Jan 17, 17) Lidé mohou často klamat a mýlit se, avšak Bůh ví všechno. Může vždycky mluvit pravdu. Mnozí lidé jsou zlí, rádi lžou, nemůžeme jim vždy věřit. Avšak Bůh je nejvýš svatý a nenávidí všechnu lež. To lidé nemohou často splnit, co slíbili, avšak Bůh je všemohoucí, může učinit, co chce a co slíbil. A nakonec mnohý člověk nám nepřeje, nemiluje nás a proto neřekne pravdu, Bůh je však nejvýš dobrotivý. Miluje nás nade všecko, vždyť jsme se stali svatým křtem jeho dětmi. Mohl by nám zamlčet pravdu? Copak řekl Bůh hadovi, když svedl první lidi k hříchu? „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ A jestlipak nevyplnil tuto předpověď? Když nastal čas, přišel slíbený Mesiáš a hada (ďábla) přemohl. A co slíbil Pán Bůh Abrahámovi? „Učiním tě otcem mnohých národů. Učiním tě nadmíru plodným, rozmnožím tě v národy, i králové z tebe vzejdou.“ (Gn 17, 4) Cožpak nevyplnil tento slib? Abrahám se stal otcem kterého národa? Božský Vyku­pitel pocházel z kterého pokolení? Všechno se vyplnilo. Nepatrný počet židů vzrostl v mohutný národ, přišel do zaslíbené země, zaslíbený Mesiáš skutečně přišel.

I vám něco slíbil Pán Bůh : „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi." Slib čtvrtého přikázání vám vyplní, budete-li své rodiče ctít, milovat a poslouchat je. Vyplnil ve Starém zákoně všechna zaslíbení a tak dá i vám všechno, co vám slíbil.

Ještě připomenu něco ke slovům : „To, čím hrozí, splní“. Potrestá každého, kdo se nepolepší.

Adamovi a Evě řekl: „Ze všech stromů v zahradě smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla nesmíš, neboť v den, kdy bys z něho jedl, musíš zemřít.“ (Gn 2, 16 17) Adam a Eva neuposlechli, a skutečně přišly pro jejich hřích na svět bolesti, nemoci a smrt. Bůh též řekl Kainovi: „Proč se zlobíš a proč chodíš se svěšenou tváří? Budeš-li jednat správně, budeš chodit s hlavou radostně vztyčnou! Nebudeš-li však jednat správně, u brány se ti usadí hřích, bude se chtít k tobě přimknout, ale ty ho musíš ovládnout!“ (Gn 4 ,6) Kain neuposlechl a stal se bratrovrahem. Práce se mu nedařila na poli, byl tulákem a poběhlíkem. Bůh hrozil i oby­vatelům města Sodomy a Gomory ohněm a sírou z nebe a když neuposlechli, vyplnil to. Bůh hrozil též faraónovi: „Uprostřed noci projdu Egyptem, každý prvorozenec v egyptské zemi zemře, od prvorozence faraónova, který má sedět na jeho trůnu, až po prvorozence služky, která mele u mlýnku, i všechno prvorozené z dobytka. Po celé egyptské zemi nastane veliký křik, jaký ještě nebyl a nebude. Ale u Izraelitů nezaštěkne pes ani na člověka, ani na dobytek.“ (Ex 4 – 7) Král váhal lid propustit a proto Bůh vyplnil, čím hrozil. A na Boží rozkaz zvěstoval Eliáš Achabovi, který nařídil ne­spravedlivě kamenovat Nabota, aby získal jeho vinici: „Zabil jsi a zmocnil ses? Na místě, kde lízali psi krev Nabotovu, budou psi lízat i krev tvou!“ „Psi sežerou Jezabel před hradbami Jizreele.“ (1 Král 21, 19 23) A tak se také stalo.

         I vám hrozí Pán Bůh velikými tresty, stejně jako synům Eliho, nebudete-li ctít své rodiče, milovat je a poslouchat: „Kdo se posmívá otci a pohrdá úctou k matce, tomu vyklovou oči havrani od potoka, orlí mláďata je zhltnou.“ (Př 30, 17) Boží trest přichází někdy pozdě, ale jistě. Plňte věrně čtvrté Boží přikázání.

          Bůh je tedy nejvýš pravdomluvný a věrný a my jsme také povinni vždy mluvit a plnit pravdu, i to, co jsme slíbili. I kdybychom měli z toho dočasnou škodu, nebo nás pomlouvali zlí lidé, bude nás vždy sílit pomyšlení, že jsme pravdo­mluvní a podobní Pánu Bohu.

58. Z čeho poznáváme, že Bůh je a jaké má vlastnosti?

    Že Bůh je a jaké má vlastnosti, poznáváme:

1. z viditelného světa,

2. z hlasu svého svědomí,

3. z nadpřirozeného zjevení.

Otec se vydal na cestu a neřekl svým dětem, kdy se vrátí. Když uplynulo několik dní, přišel k dětem jejich strýček. Děti mu běžely naproti a volaly: „Otec je již doma.“ „Viděly jste ho? Mluvily jste s ním?“ tázal se strýc. „Nikoli.“,odpověděly skoro najednou. „Odkud to tedy víte? „Když jsem se vracel z procházky", pravil nejstarší, „a přišel jsem k domovu, uslyšel jsem u nás líbeznou hudbu. Tak krásně neumí nikdo hrát, pomyslil jsem si, to je náš tatínek, inu a nezklamal jsem se!“

Druhý řekl: „Mně to řekl vnitřní hlas. Byl jsem tak ve­selé mysli, když jsem se blížil k domovu, že jsem tušil, že otec je doma. A bylo tomu tak!“  

Třetí chlapeček konečně odvětil: „Mně to řekla tetička, vi­děla jej, když přijížděl a mluvila s ním. Nezklamala mne!“

Tak jako tři chlapci poznali trojím způsobem, že je jejich otec doma, tak také můžeme i my poznat trojím způsobem, že Bůh je a to, jaké má vlastnosti.

Ad l. Poznáváme jej z viditelného světa, tj. z věcí, které vidíme kolem  sebe na světě.

 (Důkaz kosmologický): Koule [33] je v klidu a zůstane v klidu, dokud ji někdo neuvede do pohybu. Má-li se pohybovat, je třeba, aby ji někdo jiný uvedl do pohybu. Naše země je rovněž obrovská koule. A pohybuje se dvojím pravidelným pohybem: otáčí se kolem své vlastní osy, kolem sebe a zá­roveň okolo slunce. Pohybovat se nemůže sama od sebe, nýbrž někdo ji uvedl do pohybu. A ten, kdo ji uvedl do pohybu, je Bůh. Na nebi spatřují hvězdáři rovněž pravidelné obrazce a cesty. Hvězdy tvoří skupiny přesně vyměřené, po­hybují se v pravidelných drahách. Jsou jich miliony, a přece nepřekáží jedna druhé a ani nenarazí jedna do druhé. Hvězdáři ještě dříve, než mohli užívat dokonalého daleko­hledu, vypočetli s naprostou jistotou, kde se nalézá ta či ona hvězda. Neviděli ji a přece věděli, že je tam a musí tam být. A co nám dokazuje tato pravidelnost? Někdo to vše uspořádal a vyměřil dráhy. A to je Bůh.[34]

(Důkaz teleologický účelově vedený): Na účel­nost říše (organické) ukazují slova Písma svatého: „Jen se ptej na to zvířat, a ta tě poučí, nebeského ptactva a to ti oznámí nebo mluv k zemi a ta ti odpoví, budou ti to vypravovat mořské ryby. Kdo by v tom všem nepoznal, že to způsobila Hospodinova ruka?“(Job 12,7-9)

Všechno je v přírodě vhodně uzpůsobeno potřebám a okolnostem. Každý živočich podle slov Písma svatého je živým důkazem Boží moudrosti. Kdo z vás ví, proč např. kukačka ukládá svá vajíčka do hnízda jiných ptáků? Dělá to tak proto, že snáší vajíčka v delších pře­stávkách než jiné ptactvo a sama by je tedy nemohla vysedět. I mnohá zvířata (např. jezevec) celou zimu prospí, tráví zároveň ze svého uloženého tuku. Proč? Protože se vyskytuje jejich potrava v přírodě jedině v době jarní nebo letní. Jiná zvířata sbírají zásoby na zimu, ukousávají přitom zrnkům koneček obilí (myš polní), aby neklíčily.

A pozorujeme-li rostliny, poznáváme např., že se rozvíjejí z nepatrných zárodků do pozoruhodné dokonalosti. Jednotlivé části (organismu) se ­tvoří tak, že vzniká celek nejen života schopný, nýbrž i vyniká souměrností. Vyskytnou-li se překážky, které se tomuto postupu stavějí do cesty, organismy se samy snaží, aby je překonaly anebo obešly: získané rány usilují zacelit a zahojit, místa, kde by ne­přítel mohl nejsnadněji uškodit, opevňují a ohrazují, např. strom se kryje korunou. Tomu, co je k životu nejpo­třebnější, věnují větší péči např. mícha, mozek jsou obaleny pevnými kostmi, srdce a plíce jsou umístěny v prsní dutině.

Není zde patrná Boží péče o všechny tvory?

Proč pluje losos z moře proti proudu do řeky? Činí tak proto, že jeho mláďata mohou žít jen ve sladkých vodách. Opět se tážu: „Není zde patrný účel Boží?“ Mluví se i o slané mořské vodě a o sladké říční vodě. Proč je tomu tak? Mořská voda je bohatá na sůl, nehnije a tak snadno též nezamrzá. Dobře praví Písmo svaté: „Zeptej se jen“… „Příroda zrovna křičí a mnohými mohutnými hlasy volá po Bohu, působí tím až nesnáze tomu, kdo se snaží, aby to velkolepé množství svědectví uvedl v soulad a soustavu.“ (Apolog. Křesť., Dr. P. Vychodil, I. str. 82)

Ad 2. Z hlasu svědomí. (Důkaz mravní čili etický)

Každý[35] člověk ví, že se v něm ozývá zákon, který mu praví: „Toto máš konat, onoho se máš uchránit.“ Máš ctít rodiče, máš se chránit krádeže atd. Tento zákon si nedal sám člověk. Kdyby si jej sám dal, mohl by jej sám též zrušit. Ale výčitky svědomí, které se vždy dostaví, přestoupí-li ten zákon a jichž se ničím nemůže zbavit, (na př. u Kaina)[36], ukazují, že je na tom zákoně závislý a že mu jej dal kdosi jiný, vyšší. Tím kdo dal člověku ten zákon je Bůh[37].

 Ad 3. Bůh je a jaké jsou jeho vlastnosti, poznáváme zejména nadpřirozeným zjevením (skrze proroky a na­posled skrze jednorozeného svého Syna Ježíše Krista, čili ze svatého katolického náboženství). Co je  zjevení?

 Řeknu-li vám, co jste ještě nevěděli, tedy jsem vám něco zjevil. Můžeme tedy říci: „Bůh se nám zjevil viditelným světem a hlasem našeho svědomí!“ Neboť každý může z viditelného světa (z přírody[38]) poznat Boha svým vlastním rozumem. Tomuto zjevení říkáme zjevení přirozené. Avšak Bůh se nám zjevil zvláště (tj. ještě lépe), dal poznat zje­vením, které je vyšší než přirozené, a které se proto nazývá nadpřirozené.

   Spatříte-li v čerstvě napadlém sněhu stopy, poznáváte, že někdo tudy šel, ba ano, i podle velikosti šlápoty usoudíme, zda to byl dospělý člověk, či snad jenom dítě.

    Podobně učinil Bůh ve viditelném světě (a ve svě­domí) stopy, podle nichž jej poznáváme. Lepší poznání jsme o něm obdrželi od jeho Syna Ježíše Krista, který jej viděl, ba je sám Bůh. Ten nám řekl mnohem více o Pánu Bohu než nejmoudřejší člověk z viditelného světa mohl poznat, ba mnohem více, než by nám mohl říci nejpřednější anděl (sám od sebe ).

Co jste tedy dosud slyšeli o Bohu a ještě budete slyšet nebo číst, to máme od Pána Ježíše. Je to tedy Boží slovo. Slyšte a čtěte je uctivě a plňte je věrně. A ve vaší knížce se proto i praví:

Poučení: Raduj se z toho, že Bůh je nejvýš dokonalý a miluj ho nade všechno. Jedině on může oblažit tvé srdce. „Koho mám na nebi kromě tebe?“ „Když jsem u tebe, nevábí mě země.“ (Ž 73 (72), 25 26)

2. O třech božských osobách

59. Je více než jeden Bůh?

Bůh je jen jeden.

Rozumem můžeme poznat, že je jen jeden Bůh. Rozumný člověk poznává, že Bůh je nejvyšší a nejdokonalejší bytost. Je-li nejvyšší a nejdo­konalejší bytost, nemůže být ještě někdo jiný nejvyšší, neboť jeden by byl omezován druhým a nebyl by ani jeden ani druhý nejdokonalejší, tj. Bůh.

Bůh sám oznámil lidem, že je jeden. „Já jsem Hospodin, jiný není, není Boha mimo mne. (Iz 45 5)  

60. Kolik je osob v Bohu?

        V Bohu jsou tři osoby .

Slovem „osoba“ rozumíme bytost, která je sama sebou, o sobě ví, má rozum a svobodnou vůli. Každý člověk je osoba, protože je bytost, která má rozum a svobodnou vůli. Člověk má pak lidskou osobu, protože má lidský rozum a lidskou vůli.

V Bohu jsou tři osoby a jeden a týž rozum, i jednu a táž vůle. Je  jediný Bůh a tak tři božské osoby jsou jediná božská přirozenost, či podstata.  

V Bohu jsou tři božské osoby, to znamená: v Bohu jsou tři, které mají jednu rozumnou přirozenost a to božskou přirozenost. Odkud to víme?

To, že jsou tři božské osoby, víme ze zjevení.Ve Starém zákoně naznačil Bůh, že je více božských osob. Řekl: „Učiňme člověka ke svému obrazu, podle naší podoby!“(Gn 1 26) Židům to nezjevil, protože jsouce mezi pohany, byli by věřili, že jsou tři bohové.

Přesněji než ve Starém zákoně vysvětlil Ježíš Kristus „v Bohu tři osoby“. Než vstoupil na nebesa, rozkázal apoštolům, aby kázali a křtili ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého. A za křtu Pána Ježíše bylo slyšet hlas z nebe (Otec), který nazýval Pána Ježíše svým Synem(druhá božská osoba) a Duch Svatý (třetí božská osoba) se vznášel v podobě holubičky nad Pánem Ježíšem. A sv. Jan říká: „Tři jsou, kteří vydávají svědectví na nebi: Otec, Slovo a Duch Svatý a ti tři jsou jedno.“ (1 Jan 5 7)

61. Jak se jmenují tři božské osoby?

Tři božské osoby se jmenují: první Otec, druhá Syn, třetí Duch Svatý.

62. Je každá božská osoba pravý Bůh?

        Každá božská osoba je pravý Bůh: Otec je pravý Bůh, Syn je pravý Bůh, Duch Svatý je pravý Bůh. Přece  je jen jediný Bůh. (Důkazy z Písma.)

Každá božská osoba je pravý Bůh, má-li každá ony božské vlastnosti: Jaký Otec, takový Syn, takový Duch Svatý. Věčný Otec, věčný Syn, věčný Duch Svatý. Ne tři věční, jen jeden věčný. Též Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch Svatý. Nejsou tři bohové, nýbrž jen jeden je Bůh. (Vyzn. sv. Atanasia.)

          Že každá ze tří božských osob je pravý Bůh, to víme i z Božího zje­vení. Sv. Pavel praví:Pochválen buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista.“ (Ef l ,3) Sv. Jan: …to Slovo byl Bůh...“ (= Syn). (Jan l, l) A konečně Skutky apoštolské vyznávají o Duchu Svatém, že je Bůh: „Ananiáši, proč ti satan ovládl srdce, že´s obelhal Ducha Svatého? …Nezalhal jsi lidem, ale Bohu.“ ( Sk 5, 3 4Ale přece je jen jeden Bůh.

  63. Proč jsou tři božské osoby a jen jeden Bůh?

Tři božské osoby jsou jen jeden Bůh, protože mají všechny tři osoby jednu a tutéž nedílnou bytost a přirozenost a tudíž i tytéž božské vlastnosti.

Po mořském břehu při záři zapadajícího slunce se prochází ctihodný mudrc pohroužen do hlubokého rozjímání. Jeho duch zalétá k nebeskému království a hlavou mu prochází stále jedna otázka: „Jak je to možné, aby tři božské osoby byl jeden Bůh?“ ]e to sv. Augustin, který tak přemýšlí. A než domyslel otázku, spatřil náhle spanilého mládenečka na břehu, kde se procházel, jak nabírá skořápkou vodu z moře a přelévá ji do nepatrného důlku vyhrabaného v písku. Augustin se za­stavil, hledí na milé dítě a táže se: „Pověz mi, milé dítě. co to děláš?“ „Rád bych“, odvětil mládenec, „přelil mořskou vodu do tohoto důlku.“ „Nech, nech, milé dítě“, praví s úsměvem mudrc, „té práce. Kdybys tu seděl tisíce let, moře nevyvážíš a moře nepřeliješ“. „A přece bych toho snadněji dosáhl“, odpověděl hoch „nežli se podaří tobě vyzkoumat tajemství Nejsvětější Trojice'“ To odpověděl spanilý mládeneček a zmizel.

Jak je možné, aby tři božské osoby byly jen jeden Bůh, to nemůže pochopit žádný člověk, tuto svatou pravdu nazýváme nepochopitelným,čili  ne­vyzpytatelným tajemstvím. Dokud nebylo zjeveno to tajemství, lidský rozum je neznal a když bylo konečně oznámeno, nesvedou je lidské mysli chápat. Proto Pán Ježíš řekl: „Nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit." (Mt 11, 27) A jinde opět:Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží.“ (1 Kor 2, 11)

        Tři božské osoby jsou skutečně jeden Bůh, kdo by o tom pochyboval, když tomu tak učí katolická církev? A odkud má svatá církev toto učení? Bůh jí je sám zjevil. Sv. Jan, miláček Páně, dotvrzuje skutečnost této pravdy slovy: „Tři jsou, kteří vydávají svě­dectví na nebi: Otec, Slovo a Duch Svatý a ti tři jsou jedno.“ (1 Jan 5, 7) A Kristus Ježíš: „Já a Otec jsme jedno.“(Jan 10, 30) Hned v prvních křesťanských dobách nařídila svatá církev, aby křesťané prozpěvovali chválu Nejsvětější Trojici takto: „Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jakož byla na počátku, i nyní, i vždycky, až na věky věků. Amen.“(Přiblížit se tajemství skrze podobenství.)

U nás lidí ovšem platí: kolik osob, tolik lidí, tři osoby, tři lidé. Ale nikoli u Boha. Bůh není tvorem. U něho tři osoby je jeden Bůh.    

Tajemství o Nejsvětější Trojici si můžeme vysvětlit obrazem slunce, paprsku a jeho tepla, Paprsek pochází od slunce a ani se od něho se nedělí. Teplo vychází ze  záření slunce. Tři spojené pochodně dávají jeden plamen, tak také tři božské osoby jsou jeden Bůh. Sv. Diviš Alexandrijský i sv. Atanáš zmiňují podobenství o prameni, řece a moři, jež jsou přeciž jedna a táž voda. Nejlepší připodobnění k trojjedinému Bohu je člověk, obraz Boží: má rozum, vůli a cit, trojí rozdílnost v jedné a téže duši.

Ještě si vysvětlíme, co je bytost a přirozenost. Praví se, že tři božské osoby mají jednu a touž ne­dílnou bytost a přirozenost.

Přirozenost je totéž, co bytost. Užíváme obou slov, abychom dali větší váhu svému tvrzení. (Podobně: stav a povolání, cíl a konec.) Bytostí člověka např. rozumíme všechno, co náleží k člověku (co činí člověka člověkem). K člověku náleží tělo a duše (vše, co má: tělo, síla, rozum atd.). Každý člověk má jen jednu lidskou bytost a to každý svou vlastní. Ty, ty, ty... jste tři lidé, tři osoby. Všichni tři máte lidskou bytost, tělo, duši, rozum atd. Avšak máš ty, N., totéž tělo, tutéž hlavu atd., jako ti druzí? Mají oni stejný rozum jako ty? Tvou vůli? (Nikoli. Jinak byste oba shodně myslili, mluvili atd.) Každý z vás má své vlastní lidské bytí (tj. to, co k člověku náleží, ale každý má sám to své). Proto jsou tři lidé tři lidské byt­osti.

Tři božské osoby však mají jednu a tutéž přirozenost božskou. Božskou bytostí rozumí­me všechno, co náleží k Bohu, tedy to, co činí Boha Bohem (činí božskost ) jako: nejdokonalejší duch, věčnost, vševědoucnost, všemohoucnost, svatost atd., zkrátka všechny božské vlastnosti. Avšak Bůh Otec nemá svou zvláštní božskou bytost (jako každý chlapec měl sám pro sebe lidskou bytost), Syn také ne a Duch Svatý též ne, nýbrž všichni tři mají jednu bytost. Otec má zcela týž rozum, tutéž vševědoucnost jako Syn a Duch Svatý, Syn nemá jiné vůle než Otec a Duch Svatý, Duch Svatý má i tu moudrost, svatost atd., jako Otec i Syn. Proto říká sv. Jan to, co já vám již řekl: „Tři jsou, kteří vydávají svědectví na nebi: Otec, Slovo a Duch Svatý, a ti tři jsou jedno.“ Ne: „Tito tři jsou jedna osoba,“ ale „jsou jedno“! Jsou jedna bytost, mají vše stejné, co činí Boha Bohem.

(Mohu říci též: Kdo jsi? (a mám na mysli tvou osobu) a ty odpovíš: Jsem N. N., ptám-li se: Co jsi? (mám na mysli bytost), odpovíš: „Člověk“).

Mluvili jsme o důležitém tajemství. Oživme víru náboženské pravdy modlitbami: „Věřím v Boha“ i „Sláva Otci i Synu…“, k Nejsvětější Trojici.

64. Jak se rozeznávají tři božské osoby?

 Tři božské osoby liší se od sebe tak: Otec je od věčnosti sám od sebe, Syn je od věčnosti zplozen Otcem a Duch Svatý vychází od věčnosti z obou.

       Nalevo jsem vám nakreslil obrázek. Doprostřed na­píši slovo „Bůh“ (jeden obrázek je jeden Bůh). Má tři rohy (úhly) = tři božské osoby: Otec, Syn a Duch Svatý. Jak se rozeznávají tyto božské osoby od sebe? (Ukazuj na obrázek). Otec je sám od sebe od věčnosti, to znamená: první božská osoba, má božskou bytost a přirozenost samu od sebe. „Já jsem, který jsem“, tj. já jsem bytost, která od žádné jiné bytosti ne­pochází.

Otec nebyl nikdy bez Syna, jako je Otec věčný, tak je zplozen Otcem od věčnosti Syn, Syn přijal od Otce při­rozenost, ale tím Otec nic neztratil. V Synu je celá božská přirozenost, avšak tato božská přirozenost zde není dvojitým způsobem, nýbrž jenom jediným. Otec a Syn mají jednu a tutéž božskou bytost od věčnosti.

Duch Svatý vychází od Otce i Syna zároveň od věčnosti, to znamená: třetí Božská osoba má Božskou přirozenost od Otce i Syna zároveň, neboť od Otce i Syna zároveň vychází: vychází od věčnosti , takže Otec i Syn bez Ducha Svatého nikdy nebyli.

I když Duch Svatý vychází od Otce a Syna, přece Otec a Syn ničeho neztrácejí. V každé osobě je ta stejná božská při­rozenost, takže jsou sice tři osoby, avšak jen jedna božská přirozenost.

Každá božská osoba je pravý Bůh. Všechny tři mají jednu božskou vůli, žádná z nich nekoná něco jiného, než druhá. Všechno, co Bůh činí, je společné všem božským osobám. Ale připisují se každé osobě zvláštní skutky, jako by je učinila ona sama.

65. Které skutky se připisují jednotlivým božským osobám?

Jednotlivým božským osobám se připisují tyto skutky: Otci stvoření, Synu vykoupení, Duchu Svatému posvěcení.

 Otci se připisuje stvoření, to znamená: Bůh Otec stvořil všechno, dal bytí a všechno všemu,co je zde, na­zývá se proto Stvořitel. Synu se připisuje vy­koupení, protože nás vykoupil svým utrpením a svou smrtí na kříži z moci ďábla, neboli vysvobodil. Duchu Svatému se připisuje posvěcení, neboť nás posvětil u svatého křtu a posvěcuje nás i skrze ostatní svátosti.

Ačkoli se jednotlivým božským osobám připisují tyto zvláštní skutky, přece nic nekoná jedna bez druhé, nýbrž konají všechna díla společně. Můžeme si to zná­zornit asi takto: Namaluje-li malíř krásný obraz, říkám, že jde o dílo jeho rukou, ačkoli mu pomáhalo celé jeho tělo a duše. Podobně napíše-li spisovatel knihu, říkáme, že ta kniha je dílo jeho ducha, ačkoli mu vůle, ruce atd. napomáhaly, neboli pracoval celý člověk. A proč to říkáme? Protože v prvém případě (u malíře) to, co je vlastností rukou, v dru­hém pak (u spisovatele), co je vlastností rozumu, více vyniká. Podobně se staví do popředí při stvoření to, co je vlastní Otci, při vykoupení co Synu a při posvěcení co Duchu Svatému.

66. Jak se jmenují tři božské osoby dohromady?

Tři božské osoby dohromady se jmenují Nejsvětější Trojice.

(Slavnost Nejsvětější Trojice.)

Chceme-li vyjádřit jedním slovem, že v jednom Bohu jsou tři božské osoby, neboli, že tři božské osoby jsou jeden Bůh, nazýváme Boha Nejsvětější Tro­jicí. Řekli jsme si, že je to tajemství, které nemůže pochopit lidský rozum. I když svým rozumem nemůžeme po­chopit to veliké tajemství, přece v ně věříme. Vyznáváme víru v Nejsvětější Tro­jici tak, že děláme znamení sv. kříže, každou z těch osob jmenujeme, nebo když říkáme: „Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému.“ Ústní podání vypravuje, že sami apoštolové chtěli, abychom vyznávali víru v toto tajemství. Proto učí jeden církevní spisovatel (Tertullián], že každý křesťan je povinen značit čelo křížem, kdykoli vchází do domu, když se obléká, když se myje, když jí, rozžíhá svíci, uléhá, sedá, vstává, nebo při jakékoliv práci. A ptáš-li se, proč se má často opakovat toto znamení, odpovídám ti, že ústně tomu všemu učili apoštolové[39].

Vyznávejme rádi víru v Nejsvětější Trojici, svátek toho velkého tajemství připadá na první neděli po Sv. Duchu.

Poučení: Klaněj se pokorně Nejsvětější Trojici s vírou v nevysvětlitelné tajemství a děkuj Otci, který tě vykoupil a Duchu Svatému, který tě posvětil. „Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jakož byla na počátku, i nyní i vždycky až na věky věků Amen.“ Také nikdy nezapomínej, co jsi slíbil Nejsvětější Trojici u svatého křtu. (Obnova křestního slibu)

3. O stvoření, zachování a řízení světa

67. Proč se jmenuje Bůh „Stvořitel nebe i země“?

Bůh se jmenuje „Stvořitel nebe i země,“ protože stvořil celý svět: nebe i zemi a všechno to, co máme.

Slovo „Stvořitel" pochází od slova „stvořit“. Bůh se nazývá „Stvořitel,“ protože stvořil celý svět. A co znamená slovo „svět?“ Svět je všechno, co je, kromě jediného Boha. Bůh stvořil celý svět znamená, že stvořil všechno to, co je. Katechismus vypočítává, co ke světu náleží: nebe a země, a k nebi, i k zemi, ná­leží všechno, co je na nich, vše viditelné i nevidi­telné.

68. Co znamená slovo „stvořit“?

Slovo „stvořit“ znamená: učinit z ničeho něco.

Můžeme říci, že truhlář, krejčí, obuvník atd. něco stvořil? Ne! Neboť „stvořit", znamená „z ničeho něco udělat.“ Co může učinit krejčí? Obuvník? Truhlář? Ale může truhlář, krejčí, obuvník udělat stůl, kabát, botu z ničeho? Nikoli! Potřebují k tomu dřevo, látky, nástroje, čas atd. Potřeboval Pán Bůh něco podobného? Ani látku, ani nástroje, ani čas. Proto říkáme, že svět „stvořil,“ tj. učinil z ničeho. Odtud se nazývají řemeslníci také zhotovitelé, ale jen Pán Bůh „Stvořitel“. Jenom chtěl, a již bylo, co chtěl.      

Než Bůh stvořil nebe a zemi, nebylo nic. Bůh učinil všechny věci z ničeho, jen chtěl, aby byly, a již bylo nebe a země a všechno to, co je na nebi a zemi. Stvořil nebe i zemi svou pouhou vůlí . (Stvoření světa v šesti dnech se zde může krátce zopakovat[40])

69. K čemu stvořil Bůh svět?

Bůh stvořil svět :

1. ke své cti a slávě,

2. k blahu tvorů.

Tážu-li se: „K čemu (proč) stvořil Bůh svět?“, je to právě tak, jako bych řekl: „Jaký měl úmysl?“ Stvořil svět:

 l. ke své cti a slávě, tj. aby byla zjevena jeho dokonalost, aby tvorové, ( andělé, lidé) poznali, jak je Bůh vznešený a aby totéž mohli vy­jádřit (jej chválili a velebili), jej milovali a jemu slou­žili.

 2. k blahu tvorů, chtěl, aby se jim dobře vedlo a všichni byli šťastni.

Bůh nepotřeboval svět. Stvořil jej pro blaho tvorů. Vystavil-li by si bohatý pán v naší osadě krásný dům a u něho rozsáhlou zahradu a tuto zahradu nechal chudým zdarma, aby jej měli za to rádi, jemu sloužili a šťastně žili, musel dát zahradu zdarma? A proč to tedy učinil? Učinil to: ke své slávě a k blahu lidu. Podobně stvořil Bůh svět:

l. ke své cti a slávě. Říkáme „svět“, to jsou vysoké hory, nepřehledné moře, miliony zvířat, rostlin, hvězd, z nichž mnohé jsou tisíckrát větší než naše země. Jestlipak všechno, co kolem sebe vidíme, nevolá k nám: „Jak mocný je Bůh, jenž všechno pouhým slovem, pouhou vůlí učinil.“ Proto praví Písmo svaté: „Nebesa vypravují o Boží slávě, a dílo jeho rukou zvěstuje obloha.“ (Ž 19,(18) 2), tj. ukazují nám, jak je Bůh vznešený, mocný a slavný. Zvířata, která nemají rozum, hlásají Boží slávu, přesto, že nemohou mluvit a nevědí nic o Pánu Bohu. Lidé by však neměli ukazovat jen jeho slávu, jak je Pán Bůh vznešený, ale mají znát, jak je mocný a dobrý a proto jej mají milovat a poslou­chat.      

Když se ptali sv. Antonína, jak může takovou dlouhou dobu žít na poušti, odpověděl: „Každý kámen a všechno, co vidím v přírodě, je pro mě jako kniha, ve které mi každé písmeno vypravuje o Boží velebnosti.“ Jak prospěje člověku kniha, nečte-li ji? Podobně lidé, kteří jen hledí na věci ve městě a nemyslí na Pána Boha a nepoznávají z nich, jak je krásný Bůh atd., připomínají člověka, který má krásnou knihu, ale nečte v ní. A proto, vidíte-li krásné obilí, louky a lesy atd., vzpomeňte si, že to všechno učinil náš nejvýš dobrotivý Pán Bůh. Všechno vypravuje o jeho slávě.

2. Bůh stvořil svět k blahu tvorů. Neboť Bůh chce, aby všichni jeho tvorové byli šťastní a blažení. To proto zařídil na světě všechno tak krásně. Zvířata, byliny nám dávají potravu a oděv, lék v nemocech, pomáhají nám při práci, ptactvo nás obveseluje, ba všecko, všecičko k nám volá: „Milujte Boha, který pro vás všechno tak krásně zařídil.“ A všechno nám má sloužit na světě jen k tomu, abychom dosáhli dříve nebeské blaženosti. Jsme na světě jen proto, abychom poznali Boha, milovali jej a sloužili mu.To je naše úloha, to je náš cíl.

Když sv. Bernard vstoupil do kláštera, říkával si často: „Bernarde, ad quid venisti? Bernarde, proč jsi vstoupil do kláštera?“ A těmi otázkami zachoval svou duši a nyní se ra­duje v nebi. Podobně čiňte i vy, když přijdete do kostela, do školy atp. Spasíte tak snadněji svou duši.

Bůh nejen stvořil tak krásný svět, ale též se stará o něj.

70. Jak pečuje Bůh o svět, který stvořil?

        O svět, který stvořil, pečuje Bůh tak, že jej stále zachovává a spravuje.

Vystaví-li stavitel dům, musí jej časem prohlédnout, zda se zdi nedrolí deštěm nebo se nesesypávají, tašky nepadají se střechy atd. a musí opravit co se kazí, či co je zkaženo. Asi tak se stará Bůh o trvání světa. Katechismus říká: Bůh pečuje o svět tak, že jej ustavičně zachovává a spravuje.“

71. Co znamená: Bůh zachovává svět?

Bůh zachovává svět, znamená: Bůh působí svou všemohoucností tak, že celý svět a každý jednotlivý tvor trvá tak dlouho, dokud Bůh chce.

Víme, že Bůh sám stvořil celý svět, má-li svět dál trvat, závisí to na jeho Stvořiteli – Bohu. Mohl by svět zničit každou chvíli. Ten jediný působí skrze svou všemohoucnost, že svět dosud je, existuje a trvá. Stvořil jej svou vůlí: jen chtěl a již bylo to vše! Když tedy Bůh chce, aby svět byl a trval, říkáme tomu, že Bůh zachovává svět. Pokud si děl­ník postaví obydlí a časem zbohatne, stává se často, že baráček rozboří a vystaví si velký dům. Stačí, aby dělník jenom chtěl, aby jeho obydlí bylo rozbouráno? Nikoli! Musí je rozbořit buď sám, anebo jiní. Bůh kdyby chtěl, aby svět déle netrval, nemusil by jej bourat, ale jen chtít, aby přestal a on by přestal. Proto říkáme: „Bůh pů­sobí.... dokud Bůh chce.“

A jak zachovává svět, tak každý jednotlivý tvor nemůže žít bez Boží vůle. Kdyby silný muž držící v ruce zvednuté dítě šel po úzké lávce přes propast, mohl by dítě pustit a hned by leželo mrtvé v propasti. Nejednalo by dítě pošetile, kdyby popuzovalo onoho muže ke hněvu tak, aby se rozhněval a pustil je dolů? Podobně jednáte i vy, když urážíte a hněváte Pána Boha hříchem. Bůh může jen chtít, abyste nebyly a okamžitě budete zničeny, tj. uvrženy navěky do pekla. Slibte dnes, že ho nechcete urážet hříchem.

72. Co znamená: Bůh spravuje svět?

         Bůh spravuje svět znamená: Bůh řídí a vede všechno k dobrému a nic se  neděje bez jeho vůle, ani bez jeho dopuštění.

Bůh řídí všechno, tj. Bůh všechno srovnává, takže každá věc má své vykázané místo a hodí se a slouží k tomu, k čemu je stvořena. Bůh činí vše ve světě jako dobrý hospodář v domácnosti. Hospodář rozka­zuje dětem, čeládce, kam mají jít, co mají dělat, kde práci začít atd. A moudrý hospodář také vede všechno, tj. přikazuje, aby všechno bylo tak, jak on chce. Tím Bůh řídí nebo vede všechno ve světě k dobrému, tj. přikazuje (působí), aby byl ve světě krásný pořádek. Rozkazuje, aby slunce vycházelo a zapadalo, aby se střídalo čtvero ročních období v předepsaném pořádku, způsobil, že zvířata slouží lidem. Bůh sta­novil také pořádek mezi lidmi, že se potřebují navzájem a mají pomáhat jeden druhému. Např. potřebuje-li boháč oděv, zhotoví mu jej krejčí, za to mu musí boháč zaplatit. Z těchto peněz nakupuje krejčí sobě a dětem to, co je zapotřebí. Tak Bůh vede všechno na světě k dobrému, někoho obohatí, jiného navštíví ne­mocí, pro jiného pošle smrt, činí to vše v náš prospěch, nic se neděje bez jeho vůle. Proto praví Písmo svaté: „Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě.“ (Mt 10, 29 30) Šavel mínil pronásledovat křesťany, ale Bůh chtěl, aby byl z něho horlivý apoštol, a stalo se tak! Často se nám nedaří všechno tak, jak bychom si přáli, ale pamatujme, že Bůh řídí všechno a vede k našemu dobru.

Nic se neděje bez jeho vůle nebo bez jeho dopuštění, tj. to, co se děje nebo neděje, chce Bůh výslovně nebo nemůže-li to chtít, protože je to zlé, dopouští to a nezabraňuje tomu, přestože by mohl.

Bez Boží vůle a Božího dopuštění se nic neděje. Náhoda nemůže světem vládnout. Říkáme-li však přece: to a ono se stalo náhodou, to je náhoda, chceme tím naznačit, že Bůh tomu chtěl, aby se to tak stalo. Bůh to dopustil, ač my nevíme proč a jak se to stalo.

Ve světě je mnoho nehod a utrpení: nemoci, chudoba, pronásledování, zármutek, požár, povodeň atd.

73. Bůh řídí a vede k dobrému i nehody a utrpení?

Bůh řídí a vede k dobrému i nehody a utrpení. Chce jimi potrestat i napravit hříšníky, spravedlivé zkoušet, i rozmnožit jejich zásluhy pro nebe.

Zlé, tj. hříšníky Bůh trestá nehodami a různým utrpením, takže musí zvolat: „Děje se nám to spravedlivě! Zasloužili jsme si to.“ Bůh je ale nejvýš dobrotivý, proto chce skrze nehody hříšníky zároveň napravit, chce skrze nehody a utrpení dosáhnout toho, aby hříšníci poznali své hříchy, lito­vali jich a polepšili se.

Až když Josefovi bratři upadli do neštěstí, poznali veliký hřích, jehož se dopustili, když prodali Josefa : „Co máme říci, anebo čím se spravedlivě hájit? Bůh našel naše nepravosti, proto nás to zlé potkalo,“ řekli si, když našli stříbrný koflík u Benjamina. Když poslal Bůh jedovaté hady na Izraelity a jejich uštknutí pálilo jako oheň, přišli k Mojžíšovi a řekli: Zhřešili jsme, protože jsme mluvili proti Ho­spodinu a proti tobě, pros, ať odejme od nás hady!“ Když už měl marnotratný syn hlad, poznal své hříchy a polepšil se. Neposlušného proroka Jonáše trestal bouří a žalářem v břiše veliké ryby, aby se polepšil a šel do Ninive.

Bůh chce zkoušet spravedlivé nehodami a utrpením, tj. chce, aby se ukázalo, zda i v utrpení mu zůstanou věrní a zbožní. Mají dokázat, že je jejich ctnost pravá a vytrvalá.

Příklady: Bůh zkoušel Abraháma, když mu rozkázal, aby obětoval svého syna Izáka, dal mu příležitost, aby dokázal skutkem, zda miluje svého Boha nad všechno. Bůh zkoušel Josefa mnohými útrapami: byl prodán do cizí země a zde dlouho uvězněn. Tak byla zkoušena jeho víra, pokora atd. I spravedlivý a bohabojný Tobiáš musel trpět také mnoho: přišel o všechen majetek, měl být zabit, musel utéci se svou ženou i synem, aby královský rozsudek na něm nebyl vykonán. Když se pak mohl vrátit do domova, oslepl. I když zažil veliká utrpení, nikdy si Tobiáš nestěžoval. Proto mu pravil anděl Rafael: „Byl jsem poslán, abych tě zkoušel.“ (Tob 12, 13)

Bůh chce rozmnožit nehodami a utrpením spravedlivých zásluhy pro nebe. Kdo lépe pracuje, obdrží větší plat, zaslouží si více, má větší zásluhu. Tak budou odměněni Pánem Bohem jednou více i ti, kteří pro něho pracovali více na zemi a dosvědčovali mu větší lásku. A nejlepší příležitost nám poskytují různá utrpení jako nemoci, pronásledování, nedostatek atd. Prospívají nám před Pánem Bohem, když je snášíme trpělivě. Poslouchá-li služebník svého pána jen proto, že mu platí dobře, nelze poznat, zda ho má rád, poslouchá-li ale pána i když mu neslouží a když je pán na něj přísný, svědčí to o jeho veliké lásce a věrnosti k němu. Podobně i my neukazujeme, že milujeme Pána Boha nade všechno, když se nám dobře daří, až když sesílá na nás Pán Bůh utrpení za utrpením, bere nám jmění, zdraví, rodiče atd., nu a my mu přece zůstáváme věrni a milujeme jej, pak osvědčujeme pevnou víru a naději v něho, a tím vším nabýváme ve­likých zásluh. Job je tím nejlepším důkazem.

Jednomu[41] pětiletému chlapci vyrostla na nožičce veliká boule, která mu způsobila veliké bolesti a trápení, takže plakal a křičel ve dne v noci. Jeho rodiče požádali lékaře, aby mu pomohl. Lékař prohlížel bolestivé místo a řekl ro­dičům, že není jiné pomoci, že se musí boule vyříz­nout, hned také připravoval nože a jiné nástroje, které k tomu potřeboval. Chlapec to všecko slyšel a viděl, začal velmi bědovat a křičet, nechtěl si dát sáhnout na nohu a nechtěl uvěřit, že bolest potom přestane. Lékař přemluvil tiše rodiče, aby přivedli někoho silného, který by držel chlapce, dokud mu bouli nevyřízne. Otec přivedl služebníka a ten držel chlapcovy ruce i nohy tak, že se nemohl ani hnout, lékař mu vyřízl postižené místo na noze, namazal ránu mastí a potom zavázal. Ještě téhož dne polevily chlapci bolesti, za několik dní byl zdráv, běhal, skákal jako jindy. Kdyby se mu boule nevyřezala, byl by chromý a zůstal by postižený až do smrti.

Bylo to řezání chlapci užitečné? K čemu bylo užitečné? Proč se ale tomu bránil? Nerozuměl tomu, že to tak musí být a že je to tak dobře. Milovali rodiče chlapce? Proč dovolili, aby mu lékař bouli řezal?  A tak činí také i Pán Bůh. Posílá na nás leckdy zlé.

Anglický kupec se chtěl se plavit za moře do dalekých zemí, aby tam nakoupil zboží. Byl již připraven v přístavu, aby vstoupil na loď. Upadl a zlomil si nohu. Odjet nemohl, donesli ho domů. Měl to za veliké neštěstí. Za pár dní přišla zpráva: prudká mořská bouře vedla k ztroskotání lodi, na níž se i on měl plavit, všichni z ní zahynuli.

I na vás sešle Bůh různé nehody a utrpení. Sná­šejte je trpělivě! Neboť:

 1. vzpomenete-li, jací jste byli v minulosti a poznáte, že jste uráželi Pána Boha často svými hříchy, nuže, přijímejte každé utrpení jako trest za hříchy,

 2. přemýšlíte-li o své budoucnosti a tušíte, že budete mnoho trpět, pohleďte na vzor utrpení, na ukřižovaného Spasitele a myslete si, že vás Ježíš zve, abyste mu pomohli nést těžký kříž,  kříž mu pak zlehčíte, když budete snášet trpělivě utrpení,

 3. pohlédnete-li k němu, napadne vás myšlenka, abyste si vzpomněly na duše, jež se trápí v pekle. Cožpak není mnohem lepší trpět zde na zemi, než jednou trpět navěky v pekle, nebo trpět dočasně v očistci?

 4. konečně obraťte zrak k nebi a vzpomeňte na radosti, které jsou při­praveny duším, které snášely trpělivě na zemi nehody a utrpení. Nejste odhodlány všechno snášet, jen abyste spatřily Boha v nebi[42]?

Mnozí lidé velmi hřeší. Bůh je nejvíc svatý a nenávidí všechny hříchy. Nechce, aby lidé hřešili. Mohl by zabránit všem hříchům, mohl by vzít život člověku, který chce zhřešit a také se již často stalo, že náhle umřel člověk, než mohl spáchat hřích, co chtěl udělat. Ale Pán Bůh vždy nebrání hříchům, dopouští je. A proč Pán Bůh dopouští hříchy, to učí katechismus. 

74. Proč dopouští Bůh i hříchy?    

Bůh dopouští i hříchy, protože nechce zbavit člověka svobodné vůle a protože umí změnit následky hříchů v dobro.

Proč dopouští Bůh hříchy:

1. Učili jsme se (Ot. 46), co je duch. Kdo to umí ještě povědět? Které jsou duchovní bytosti? A protože je každá lidská duše duch, má každý člověk i svobodnou vůli. Ale vůle lidí není dokonalá. Co je to: Bůh má nejdokonalejší vůli? Takovou vůli nemá žádný člověk. Bůh nechce a nemůže chtít nic zlého, chce jen to, co je dobré, protože má nejdokonalejší vůli a je nejvýš svatý. Vůle lidí ale může chtít nejen dobro, ale i zlo. A když člověk chce a činí zlo, co Bůh zapovídá, dopouští se hříchu. Kdyby Pán Bůh zabránil každému hříchu tak, aby člověk nemohl chtít a dělat zlo, bylo by to tak, jakoby člověku vzal svobodnou vůli, bylo by to tak, jakoby člověk přestal být člověkem. Bůh dal lidem svobodnou vůli a nechává jim svobodnou vůli i když chtějí hřešit.

Jiný výklad: Matka učí dítě chodit, aby neupadlo, podává mu své ruce, drží je. Dítě se však nechce držet matčiných rukou, ale chce samo chodit, matka je varuje, ale když nechce poslechnout, nechá mu jeho vůli i když dobře ví, že upadne. A skutečně po chvíli dítě upadne. Matka je zvedne, a teprve teď se dítě rádo nechává vodit. Proč dopustila matka, aby šlo dítě samo? Jistě jen proto, aby mu udělala po vůli, protože chtělo samo. Věděla dobře, že až upadne a uhodí se, že se potom dá vést rádo.

Bůh je nejvýš svatý a chce, abychom byli také svatí. K tomu nás vede svými zákony, neboli přikázáními a svou milostí. Mnozí lidé nechtějí být vedeni Pánem Bohem, nechtějí ho poslouchat a opovrhují jeho pomocnou milostí, domnívají se, že mohou být sami šťastni (bez Boží pomoci). Bůh je na­pomíná, varuje různým neštěstím, ale oni se vzpírají jeho vůli. Když si tedy nedají říci, nechá jim Pán Bůh jejich vlastní vůli a oni hřeší. To ovšem nechce Pán Bůh, aby hřešili, avšak dopouští to, poněvadž je nechce zbavit svobodné vůle.

2. Proč dopouští Bůh hříchy? On umí měnit následky hříchů v dobro!

Co udělali bratři Josefovi? Věci zlé. Chtěl Bůh, aby škodili Josefovi? Nikoli! Mohl tomu za­bránit, ale nezabránil, dopustil to a obrátil v dobré. Egypt byl zachráněn, okolní krajiny a Jakubova rodina od smrti hladem, Josef sám povýšen za prvního po egyptském králi. Židé ukřižovali např. Pána Ježíše. Tomášova nevěra. (Ve vyšších třídách po­ukážem na pronásledování církve svaté: Bůh to vše dopouští, ale vše obrací v dobro.)

75. Jak se jmenuje péče, jíž pomocí Bůh vše zachovává a spravuje?  

          Péče, jejíž pomocí níž Bůh všechno zachovává a spravuje, se jmenuje Boží prozřetelnost.                       

Slovo prozřetelnost pochází od slovesa prozírat dopředu do budoucnosti, poznávat, co by se mělo dělat a jak by se to mělo dělat, aby bylo dosaženo dobrého úmyslu. Prozřetelný hospodář shromažďuje obilí na zimu, píci pro do­bytek, aby ho bylo dost na celou zimu a až do nových žní, prozřetelný hospodář také dohlíží, aby se šetřilo a neplýtvalo obilím a pící, protože by se objevil potom nedostatek. Prozřetelný člověk uvažuje a zkoumá, co by se mohlo přihodit a umiňuje si, co bude dělat, kdyby se to stalo. Ale jen málokdy lidé mohou vědět nebo uhodnout dopředu, co se přihodí, jak se vyhnout škodě, co by měli dělat, aby dosáhli jistého úmyslu. Jedině Pán Bůh ví dopředu čili předvídá všecky budoucí věci a protože je nejvýš moudrý, řídí všechno tak, aby dosáhl svých úmyslů. Proto říkáme: „Bůh všechno zachovává a spra­vuje.“ Tuto péči nazýváme Boží prozřetelnost.

Příklady: Josef egyptský, Rut: Boží prozřetelnost se postarala, aby Rut šla na Boazovo pole a ten poznal její ctnosti a vzal si ji za manželku. Tak se postarala Boží prozřetelnost o Rut a její tchyni Noemi: jejich ctnosti byly odměněny. Spasitel světa se měl narodit v Betlémě z předpovědi proroka Micheáše (725 př. Kr.), Panna Maria bydlela v Nazaretu, (30 hod. vzdáleném od Betléma). Zde jí bylo zvěstováno, že je zvolena matkou Božího Syna. A hle! Tu se starala Boží prozřetelnost, že právě v tom čase, kdy se měl narodit Boží Syn, pohanský císař nařídil sčítání lidu. Proto se vydala Panna Maria do Betléma. Prozřetelnost Boží se tak postarala o vy­plnění proroctví: 

I když nechápeme, proč to či ono Bůh do­pustil, nereptejme, neprotivme se Jeho řízení. Ani nebuďme úzkostliví na svou budoucnost. Budeme-li vždy plnit Boží přikázání i povinnosti svého stavu, Pán Bůh o nás ochrání.

Vzhledem k tomu se podobáme poutníku, jemuž se nelíbily mnohé věci na světě. Na své pouti po pusté krajině přišel jednoho dne k osamělému kostelíčku, jehož dveře byly otevřeny. Vstoupil do něj a spatřil, že stěny postrádají jakoukoliv výzdobu, jediné okno, které kostelíček měl, zastupovalo zároveň oltářní obraz a bylo pomalováno různými barvami. Při pohledu na nepravidelnou a nepěknou malbu, roz­horlil se nad ní a zvolal: „Ta malba je opravdu věr­ným obrazem tohoto světa, ve kterém také panuje jen zmatek a nepořádek.“ Sotva pronesl ta slova, vyšlo slunce, které bylo až dosud zahaleno mračny a osvítilo okno koste­líčka. Tu se objevil poutníku krásný obraz: Spatřil hořící keř, v něm se skvělo Boží jméno v úplné kráse. Nedaleko viděl Mojžíše ležícího na tváři a kořícího se Hospodinu. Po­někud dál viděl louku, v níž se pásly ovce Mojžíše. V tom pohledu se objevilo světlo i v poutníkově duši a proto pln obdivu zvolal: „Ano, svět se podobá tomuto obrazu! Našemu zatemnělému rozumu se jeví mnohé věci neužitečné, ba nepěkné, ale když je nám osvítí světlo božské pravdy, tu jim již rozumíme a seznáme, že Bůh nejvíc moudrý. Co Bůh činí, dobře činí!

Poučení: Měj vždy pevnou a dětinskou důvěru v Boží prozřetelnost, která s tebou smýšlí vždycky dobře a nereptej proti Božímu řízení. „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“ (Řím 8, 28)

4. O andělech

76. Kteří jsou nejvýznamnější Boží tvorové?

Nejvýznamnější Boží tvorové jsou andělé.

Až dosud jsem vám vykládal nejdůležitější učení o Bohu. Nyní se budeme učit o Božích tvorech. Bůh jich stvořil takové množství, že je nemůžeme ani spočítat. Některé vidíme, jiné nemůžeme spatřit. Všechny dohromady jsou svět. Boží tvory, pozorovatelné zrakem a smysly, nazýváme viditelný svět. Ty co nemůžeme pozorovat, zveme zas neviditelný svět. Z neviditelných tvorů jsou nejvýznamnější andělé v nebi, z viditelných jsou nejvýznamnější tvorové země lidé. Nejdříve se budeme se učit o andělech.

Katechismus praví, že andělé jsou nejvýznamnější tvorové, tj. nejdůležitější,  nejlepší. Bůh je opatřil mnohými dokonalostmi, nikdo z pozemských tvorů se jim nemůže vyrovnat v milostech a dokonalostech. Též i proto jde o nejvýznamnější tvory.

V Písmě sv. Starého zákona se často o nich mluví: Bůh poslal anděla Rafaela za průvodce Tobiášovi, „Třem mládencům v peci ohnivé“, aby plamen z peci vyrazil, „Habakukovi“ s rozkazem, aby donesl oběd Danielovi, který právě byl v jámě lvové. Nový Zákon vypravuje, kterak anděl Gabriel zvěstoval Panně Marii, že bude matkou Páně. Sám Pan Ježíš mluví o andělích, hledících na tvář Otce nebeského a přislibuje nám, že budeme vzkříšeni jako andělé Boží v nebi.

77. Kdo jsou andělé?

Andělé jsou pouzí duchové, to znamená že jsou to tvorové, kteří mají rozum a svobodnou vůli, ale nemají tělo.

Nakreslil jsem vám nalevo prosté schéma, které vám snáze ujasní, jak jsou Boží tvorové rozdílní podle své dokonalosti. Nejméně dokonalé jsou nerosty, nejsou živé, ne­rostou, necítí. Dokonalejší (tedy výše nad nerosty, tj. např. kameny) jsou rostliny a ty již rostou, atd. Konečně na nejvyšším stupni zemských tvorů se nachází člověk, jenž má duši a svobodnou vůli.   

Vidíme, že jsou pozemští tvorové všichni pěkně uspořádáni tak, že vše postupně pokračuje od nedo­konalého k dokonalému. Nejdokonalejší tvorové jsou andělé[43]. Zobrazují se jako mládenci, abychom vyjádřili a označili, že nestárnou, že jsou nesmrtelní, bývají též vyobra­zeni s křídly, neboť plní rychle Boží vůli, jako milé, roztomilé děti, neboť jsou bez hříchu jako pokřtěné dítě. Jindy je opět vidíme zobrazeny jako hlava s kři­délky. Hlava se považuje za sídlo rozumu. Když ně­který z vás lehce chápe, co pan učitel nebo já vykládáme, říká se o něm: Ten má dobrou hlavu! Hlava tedy znamená na těch obrazech, že anděl má rozum. – Křidélky létá pták, vznáší se buď k nebi, letí dolů k zemi tak, jak sám chce. Křídla na obrazech andělů znamenají, že andělé mají vůli a že poslouchají Pána Boha rychle, hned.  

Tvor, který má jen rozum a vůli se nazývá duch. Člověk má také rozum a vůli, ale navíc také tělo. Proto praví ka­techismus: Andělé jsou... .   

Ducha, protože je neviditelný, nelze namalovat, proto, chce-li malíř nebo sochař přece představit ducha, vyobrazí hlavu a křidélka, tj. rozum a vůli. Bůh ovšem může způsobit, aby lidé viděli anděla. Tak nedaleko Betléma spatřili pastýři anděla, ten jim zvěstoval narození Páně a slyšeli anděly zpívat: „Sláva Bohu na výsostech a pokoj lidem dobré vůle na zemi.“ A když Bůh poslal k lidem některého z an­dělů, dal mu podobu lidského těla, aby ho mohli lidé spatřit. Archanděl Rafael měl podobu mládence, jak vedl mladého Tobiáše do Rages, i arch­anděl Gabriel, aby zvěstoval Panně Marii, že bude matkou Pána Ježíše, anděl u hrobu Spasitelova atd.

 Písmo svaté vede devět řádů, andělských kůrů, tak: andělé, archandělé, knížata, mocnosti, síly, panstva, trůnové, cherubíni a serafíni. (Ef 1,21) Z těch jmen poznáváme, že všichni andělé nejsou stejně dokonalí, ale že se liší navzájem. Jako se liší hvězdy na nebeském blankytu od sebe jasem světla, tak andělé jsou různě dokonalí. Ani lidi nejsou stejně dokonalí.

78. K čemu stvořil Bůh anděly?

Bůh stvořil anděly k tomu, aby se mu klaněli, tj. aby jej milo­vali, sloužili mu a chránili lidi.

Bůh stvořil anděly, aby se mu klaněli, tj., aby uznávali Boha za svého nejvyššího Pána, a proto mu vzdávali i nej­větší úctu. Poznávají Boží velebnost, klanějí se Nejsvětějšímu a volají: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů.“ (Iz 6, 3)

 Aby milovali Boha. Andělé milují Pána Boha, neboť ho lépe znají, než my lidé, jsou u něho ustavičně v nebi, vědí, jak je nejvýš dobrý, moudrý a doko­nalý. A že Boha milují, chovají se tak, aby se i líbili Pánu Bohu.

Andělé mají sloužit Pánu Bohu, tj. vykonávat to, co poroučí Bůh. Andělé plní Boží vůli rádi a rychle. Bůh poslal již často anděly k lidem, aby jim oznámili jeho vůli, nebo aby jim něco zvěstovali (arch. Gabriel Panně Marii). Proto se andělé nazývají také Boží poslové. Slovo „anděl“ je řecké slovo a znamená česky posel nebo vyslanec Boží. Proto začíná jedna píseň adventní: „Z nebe posel vychází…“

Bůh stvořil anděly, aby ochraňo­vali lidi, aby se jim nestalo nic zlého na těle a na duši. Andělé chránili dvakrát českého knížete svatého Václava. Po prvé, kdy stál proti Radislavovi, kouřimskému knížeti a měl s ním bojovat. Protože chtěl Václav bojovat jen proto, aby byla ušetřena krev a životy jeho poddaných, obstoupili jej andělé se zářícím křížem. Když to spatřil nepřítel, padl zděšen k jeho nohám a prosil o od­puštění. Po druhé pak, když sv. Václav byl obviněn lživě u něme­ckého císaře a vcházel k císaři (na sněm), spatřil jej císař doprovázeného dvěma anděly. I se­stoupil z trůnu, objal sv. Václava a nazval ho králem. Daroval mu i ostatky ramene sv. Víta, a to bylo podnětem ke stavbě svatovítského chrámu na Pražském hradě

Také se starají i o naše duchovní blaho. Když se rozhodl Bůh, že potrestá hříšné obyvatelstvo Sodomy a Gomory ohněm a sírou, zavítali večer dva andělé k nábožnému Lotovi a řekli mu: „Uteč, jde ti o život! Neohlížej se zpátky a nezastavuj se v celém okolí, prchni na hory, abys nezahynul.“ (Gn 19, 17)

79. Jací byli andělé, když je Bůh stvořil?

Když Bůh anděly stvořil, byli dobří a blažení, byli opatřeni posvěcující milostí a mnohými dokonalostmi.

Všichni andělé byli dobří, když je Bůh stvořil, mi­lovali Pána Boha, sloužili mu, měli zalíbení jen v něm a byli velice blažení. A jako dobrý otec, když má hodné děti, připravuje jim mnohé radosti a rád jim přiveze i dárek z města, tak i nebeský Bůh připravil svým andělům též mnohé dary. Dal jim předně: posvěcující milost Boží. Co je posvěcující milost Boží?

To je Boží dar a Bůh jej dává jen duchům a žádná tělesná bytost nemůže být v posvěcující milosti. Duch, který má posvěcující milost, je velice krásný a spanilý, krásnější a spanilejší než všechny krásné věci na celém světě. Velmi krásní byli tedy andělé, protože byli v posvěcující milosti Boží. Po­svěcující milost dělá také, že andělé jsou velmi dobří a svatí. A protože andělé měli posvěcující milost a že byli velmi dobří a svatí, měl v nich Bůh veliké za­líbení a miloval je.

Posvěcující milost tedy působila tak, že andělé byli velice krásní, že byli dobří a svatí a že měl v nich Bůh veliké zalíbení. A protože posvěcující milost působila na anděly, byli velmi šťastní a blažení.

Spolu s posvěcující milostí opatřil Pán Bůh anděly mnohými dokonalostmi. Andělé mají dokonalejší rozum než lidé. I poslední z andělů rozumí všemu lépe než nejmoudřejší člověk. Poznávají vše skrze Boha a v Bohu tak, jako poznáváme my při pohledu do zrcadla.

Kromě mnoha dokonalostí jsou andělé opatřeni ve­likou silou a mocí, takže mohou snadno vyplnit Boží vůli.

Např.: „Když byli tři mládenci v ohnivé peci, sestoupil k nim anděl a vyrazil plamen z peci, takže muže, kteří je tam uvrhli, za­chvátil a spálil. Pec potom anděl ochladil, jako v době večerního vánku. Tak Habakuka uchopil anděl a přenesl jej prudce do Babylona k jámě lvové, kde se Daniel nalézal. Když byl Juda Makabejský obklíčen, tu spatřili nepřátelé pět zářících mužů na koních se zlatými uzdami. Dva z nich stáli okolo Makabejského a chránili ho svou zbrojí. Tři ostatní metali střely a blesky na nepřátele, takže ti buď oslepli, nebo byli poraženi a potom ustrašeně utíkali. Když po boji počítali mrtvoly ne­přátel, bylo zjištěno, že padlo 250 pěšáků s 600 jezdci. I anděl „zpřerážel okovy a vyvedl sv. Petra ze žaláře.“ 

Protože jsou andělé obdařeni mnoha dokonalostmi nazýváme je nejvýznamnějšími tvory. Bůh je miloval tak jako otec své nejmilejší dítě. Avšak běda! Poslyšte ale, co se stalo!             

80. Zachovali všichni andělé Boží milost?

        Mnozí andělé neuchovali si Boží milost, když ji ztratili hříchem pýchy.

        Někteří z andělů totiž zhřešili, nechtěli se klanět a poslouchat Pána Boha. Ve svém velikém štěstí zpychli a pozdvihli se proti Bohu a říkali: „Chceme se podobat Nejvyššímu a nad Boží hvězdy zvedneme svůj trůn.“ A tehdy, když se tak vyvyšovali, ztratili posvěcu­jící milost, tj. přestali být svatí a krásní, byli hříšní, zlí a oškliví. Proto se Bůh na ně rozhněval. I poručil dobrým andělům, aby svrhli zlé anděly z nebe. Na­stal skutečně boj mezi zlými a dobrými anděly. Mi­chael byl vůdce dobrých andělů, Lucifer, bývalý světlo­noš, vůdce andělů zlých. Nastal mezi oběma stranami boj, v němž zlí andělé byli přemoženi a vyvrženi z nebe do pekla. (Zj 12, 7 – 13) Zlé anděly nazýváme „ďábly“.

         Jaké plyne z toho poučení? Nikdy se nesmíme po­vyšovat nad jiné. „Kdo se povyšuje, bývá ponížen“, říkávají lidé a mají pravdu. Pamatujte si to! Můžeme to říci i ve veršíku:

Pýcha pád vždy plodí,

za ní hanba chodí.

81. Jak potrestal Bůh pyšné anděly?

Bůh potrestal pyšné anděly jejich zavržením a odsouzením peklu navěky.

Po pádu andělů následoval velký trest. Protože je Bůh nejvýš spravedlivý a jejich hřích byl veliký, potrestal je přísně. Byli vyloučeni ze sídla nejvyšší blaženosti a svrženi na místo, kde trpí veliká muka a budou trpět navždy. Písmo svaté říká: „Vždyť Bůh neušetřil ani anděly, kteří zhřešili, ale svrhl je do temné propasti podsvětí a dal je střežit, aby byli postaveni před soud.“ ( 2 Petr 2, 4) Navíc se jejich vůle úplně odvrátila od Boha k zlému. Věří sice, že je Bůh, ale nemilují a nenávidí jej, třesou se před ním. (Jak 2,19) Obrovskou hrůzou je jim vědomí, že už nepřestane jejich trápení. 

Jestliže andělé, kteří jsou obdařeni tak mnohými dary a milostmi, přece zhřešili, copak i my se nemusíme mít na pozoru? Vždyť jsme mnohem méně dokonalí tvo­rové, než andělé. Musíte však vědět, že jako hřešícím andělům neodpustil Pán Bůh, tak by ani nám neodpustil, kdybychom hřešili a nikdy se nechtěli polepšit. Slibme Pánu Bohu, že budeme milovat Boha, varovat se pýchy a hříchu.

82. Jak nazýváme zavržené anděly?

Zavržené anděly nazýváme zlými duchy nebo ďábly.

Zavržené anděly nazýváme zlými duchy, protože jsou skutečně zlí, jejich myšlenky, úmysly, vůle a skutky jsou zlé. Ztratili všechny své přednosti a dokonalosti. Písmo svaté je nazývá také ďábly a nečistými duchy. (Lk 8, 29) Ďábel je totéž co satan. (Lk 11, 19), vrah od počátku, lhář a otec lži. (Jan 8, 44) Nejvyšší z nich se nazývá Belzebub (Lk 11, 19) a nazýváme ho také knížetem démonů. V době, kdy byl dobrým andělem, jmenoval se Lucifer (světlonoš).

Vyobrazené ďábly jste již viděli. Malujeme je s rohy na hlavě, ne že by je měli, vždyť jsou pouzí duchové, ale jako zvíře klade odpor nepříteli svými rohy, tak i oni vzdorují Bohu, nenávidí jej. Jejich tvář malujeme hubenou, sešlou, asi jako tvář Kainovu, závidící Abelovi oblibu u Boha.

Z toho poznáváte, jak špatný je hřích a kam vede. Varujte se ho! Každý těžký hřích činí člověka podobného ďáblu a vede k němu, do pekla. Potrestal-li Bůh zlé anděly, tak odměnil naopak ty, kteří zůstali dobří. Bůh je zajisté nejvýš spravedlivý. Co zna­mená, že je Bůh nejvýš spravedlivý?

83. Jak odměnil Bůh anděly, kteří setrvali v dobrém?

        Anděly, kteří setrvali v dobrém, odměnil Bůh věčnou blažeností v nebi. 

Bůh odměnil dobré anděly věčnou blažeností, to zna­mená, že budou zůstávat na věky u Pána Boha a věčně se u něj radovat. Pán Ježíš říká: „andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce“. (Mt 18, 10) Jsou u Pána Boha v nebi a jsou velmi šťastní. Zůstanou blažení na věky, jak byli od té doby, co je Pán Bůh stvořil. Nyní je odměnil Pán Bůh tím, že jejich blaženost zůstává navždy, na věky, nemusíme se bát, že by někdy přišli o blaženost. To byla odměna za to, že zůstali Bohu věrni, že vždy činili to, k čemu je Bůh stvořil a nedali se svést příkladem zlých andělů.

A co dělají andělé v nebi? Chválí Pána Boha a slouží mu. Jistě jste již viděli mnoho namalovaných andělů, jak hrají na různé nástroje: Tak se zobrazuje to, že andělé milují Pána Boha ustavičně, chválí jej a klaní se mu. Abychom se i my ve chvalozpěvech spojili s anděly, vybízí nás církev svatá zvláště ve svátek sv. andělů strážných pěknými slovy: „A proto s anděly i archanděly, s trůny a knížaty, a se vším rytířstvem nebeského vojska, píseň Tvé slávy zpíváme, řkouce: „Svatý, Svatý, Svatý Pán.“ A o Vánocích upomínáme si anděly, chvá­lící Boha slovy:„Sláva na výsostech Bohu.“

Učili jsme se, že Pánu Bohu také slouží, tj. že poslouchají Pána Boha a konají vše, co rozkazuje. Pamatujte, že andělé vykonávají Boží rozkazy velmi rychle a hbitě. Poslouchejte i vy na slovo matky rády a rychle. Když vás pro něco posílají, jděte rády a hned.

84. Jak se k nám chovají dobří andělé?  

 Dobří andělé se k nám chovají blahosklonně. Milují nás a ochraňují na těle i na duši povzbuzují nás k dobrému a prosí za nás. ( Ex 23,20-23a )           

„Hle, já posílám před tebou anděla, aby tě chránil na cestě a přivedl tě na místo, které jsem určil. Cti ho a poslouchej jeho hlas, nebuď vůči němu vzpurný, neboť neodpustí vaše věrolomnosti, vždyť má v sobě moje jméno. Jestliže však budeš poslouchat jeho hlas a dělat všechno, co říkám, budu nepřítelem tvých nepřátel a protivníkem tvých protivníků. Proto můj anděl půjde před tebou a přivede tě k Amoretům,…a já je vyhubím.“

Mladého Tobiáše doprovázel anděl Rafael do města Rages, chránil jej před neštěstím, poradil mu, jak by uzdravil svého slepého otce.

Z toho příkladu se učíme, jak se k nám andělé chovají blahosklonně, ochraňují nás na těle i duši. Říkám blahosklonně, tj. smýšlejí s námi upřímně a přejí nám vše nejlepší, neboť chtějí, abychom byli blažení i šťastní na těle i na duši.

Andělé nás milují a to k vůli Bohu, neboť vědí, že nás Bůh miluje, milují nás, protože mají s námi soucit v našich trampotách a starostech, které nás potkávají na zemi, milují nás i proto, že jsme stvořeni k Božímu obrazu a že se jednou máme dostat mezi ně. – A jako rodiče nás milující nám prokazují dobrodiní, a chrání nás od zlého jak mohou, tak i andělé nám prokazují dobrodiní. Písmo svaté proto praví: „Vždyť tvým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách.“ (Ž 91 /90/,11) Dávají pozor, chrání nás před úrazem.

Máme mnoho příkladů, že dobrým a nábožným lidem po­máhali dobří duchové. Anděl se zjevil nábožné Agar a ukázal jí na poušti studánku, aby nezahynula žízní se svým synem Izraelem, zachoval při životě i proroka Eliáše, který utekl před královnou Jezabelou na poušť, anděl mu přinášel pokrm a nápoj.(1Král 19, 6-8) Anděl zavřel tlamy lvům, aby neuškodili nábožnému Danieli, který byl hozen do jámy. Anděl sestoupil i do pece a zachoval naživu tři mládence, kteří tam byli hozeni na rozkaz Nabuchodonozora. Andělé vyvedli též nábožného Lota z hříšného města, i apoštola Petra ze žaláře, ve němž byl svázán dvěma řetězy a hlídán vojáky. A tak je až dosud každý dobrý ná­božný člověk chráněn před úrazem.

Avšak andělé nás také ochraňují na duši, abychom nehřešili, anebo abychom se polepšili[44]. A když nám nadchází poslední hodinka života a my odevzdáváme duši Pánu Bohu k soudu, i tehdy jsou při nás a nesou naši duši do nebe, kde se máme s nimi rado­vat. O tom nás poučuje Pán Ježíš v podobenství o Lazaru a boháči: „I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahámovi.“ (Lk 16, 22) Tu sta­tečná Judit vyznala: „Veleben je Hospodin, že mne chránil, když jsem odsud i sem šla, i když jsem byla v nepřátelském ležení a Pán Bůh nedopustil, abych byla já, jeho dívka poskvrněna.“ (Jdt 13, 16)

Povzbuzují nás k dobrému, tj. posílají nám na mysl jen dobré věci a dávají nám i dobrá znamení a varují nás před hříchem. Když je člověk přesto neuposlechne a zhřeší, upozorňují ho, aby se obrátil na správnou cestu. Jsou Boží poslové, oznamují lidem jeho vůli.     

            Anděl Rafael dal Tobiášovi (měl  se oženit se Sárou – její dřívější manžely zabil zlý duch) radu: „Povím ti, kdo jsou ti, nad nimiž má ďábel moc: jsou to jistě ti, kteří uzavírají man­želství tak, že vylučují Boha ze svého srdce a dávají přednost jen své chlípnosti. Ale ty, až ji pojmeš za manželku, modli se s ní po tři dny a tak bude ďábel zahnán.“(Tob 6 18) K setníkovi Kornéliovi přišel též anděl a řekl mu: „Kornélie! Tvé mo­dlitby a dary jsou před Bohem, pošli některé muže do Joppe a povolej nějakého Šimona, jménem Petr. Ten ti řekne, co bys měl činit.“(Sk 10n) Andělé se objevují jako poslové i u lidí: anděl Gabriel přišel k Zachariášovi, aby mu oznámil, že bude mít syna. Anděl Gabriel zvěstoval i Panně Marii poselství, že počne z Ducha Svatého Božího Syna. Anděl Boží rozkázal i Josefovi, aby vzali dítě a utekli do Egypta.

Andělé prosí za nás, tj. předkládají naše prosby před trůn Boha a také se sami přimlouvají za nás u Boha.

Tobiáš činil tajně mnoho dobrých skutků, takže o nich nikdo nevěděl. Ale anděl Rafael říkal Tobiášovi: „Když ses modlíval s pláčem a pohřbíval mrtvé, obětoval jsem Pánu tvé mo­dlitby.“ (Tob 12, 12 n) Tak sv. Jan Evangelista měl toto zjevení:

„Jiný anděl přišel a postavil se k oltáři; v ruce měl zlatou kadidelnici a bylo mu dáno mnoho kadidla, aby je položil s modlitbami všech věřících na zlatý oltář před trůnem: z kadidelnice v andělově ruce vystoupil před Boha kadidlový kouř z modliteb věřících.“ (Zj 8, 2-4)

Pamatujme si tato dobrodiní a neodpuzujme dobré anděly od sebe hříchem. Žijme ctnostně, aby nás andělé milovali, ochraňovali na těle i duši, povzbuzovali k dobrému a prosili za nás u Boha.

85. Jak jmenujeme anděly, které ustanovil Bůh k naší ochraně?

Andělé, kteří jsou určeni hlavně k naší ochraně, jsou andělé strážní.   (Svátek svatých andělů strážných: 2.10.)

Každý člověk má svého anděla strážného, jak nás poučuje naše duchovní matka, katolická církev. Když jste přišly na svět, Pán Bůh vám poslal anděla strážného, ten je u vás ve dne v noci a opatruje vás před ne­štěstím. Raduje se, když jste zbožní, čistí, hodní a pláče, když vykonáváte nedbale své povinnosti. Vy ho sice nevidíte, protože jsou andělé pouzí duchové, ale oni vás vidí a sledují vás ve dne v noci[45]. Protože pak jste ještě malé, potřebujete ještě víc anděla strážného, neboť ještě ani nevíte, co by vám mohlo škodit. Pokud máte u sebe rodiče, hlídají vás oni, ale když jdou na pole, nebo jinam do práce, svěřují vás starším bratrům nebo sestrám. Těmto pak na­řizují, aby dávali na vás pozor, aby se vám nepřihodilo nějaké ne­štěstí. Mohly byste odněkud spadnout, zlomit si ruce, nohy atd. Avšak i kdyby vás rodiče, nebo jiní lidé opatrovali co nejvíce, neuchránili by vás od všeho neštěstí, kdyby vás také nehlídal anděl strážný. Slyšeli jste, že malé dítě se dostalo pod jedoucí vůz s koňmi, nebo že bylo v jiném velikém nebez­pečí, a přece se mu nic nestalo. Anděl strážný je hlídal[46].

Jestliže nám andělé prokazují tak veliká dobrodiní, jsme také povinni jim dávat najevo, co by jim bylo milé a líbilo se jim.

86. Čím jsme povinni svým andělům strážným?

         Svým andělům strážným jsme povinni tím, že je máme ctít a vzývat, poslouchat jejich vnuknutí a být jim vděčni.

Anděl strážný se vždycky nad vámi vznáší a opatruje vás. Nezaslouží si za to lásku a úctu? A jak ho budete ctít? Když budete zbožní křesťané a nikdy ho nezarmoutíte zlou myšlenkou, ošklivým slovem nebo dokonce hří­šným skutkem. Kdyby kdokoli přišel za vámi a sváděl vás k hříchu, nebo kdyby vás napadly zlé myšlenky, zvolejte: „Ne!! Nikdy to neučiním! Musel bych se stydět před svým andělem strážným.“  

Jeden chlapec, který ještě nechodil do školy, šel se vykoupat s odrostlejšími chlapci. Když přišli k řece, zpozoroval, že někteří větší hoši se neslušně chovají (jsou nestydatí). Ten dobrý chlapec jim řekl: „Nestydíte se před svým andělem strážným? Nepůjdu už nikdy s vámi, protože anděl strážný nemůže být s nestoudnými dětmi, odchází od nich, když jej tak zarmucují.“

Jednejte také tak. Ani myšlenkou, ani slovem, tím méně skutkem neodpuzujte od sebe anděla strážného.

Máme anděly strážné vzývat, tj. volat k nim o pomoc, prosit je, aby se přimlouvali za nás u Boha. Když se ráno modlíváte, proste anděla strážného, aby vás chránil a doprovázel na všech cestách. Večer ho proste, aby nad vámi v noci bděl tak, aby vám neublížil ďábel. Učiníte to nejlépe modlitbou: „Anděle Boží, strážce můj“[47]...  Všichni ji umíte, ale možná jí dobře nerozumíte. Obsahuje v kostce celé učení o andělu strážném, žádostí anděla strážného o čtyři věci: v l. a 2. verši prosíme, aby nás chránil na těle i na duši, ve 3. a 4. verši, aby nás vedl k dobrému, učil i povzbuzoval, v 5. a 6. verši, aby nám pomáhal od všech svodů ke zlému, čili vyhýbat se všem pokušením a dbát na jeho dobrá vnuknutí. Poslední čtyři verše jsou prosba, abychom s pomocí anděla strážného setrvali až do smrti ve svaté katolické církvi a po smrti se dostali do nebe. Vstaňte a pomodlíme se tuto modlitbu. V katechismu se dále říká, že máme poslouchat jejich vnuknutí, tj. všímat si a též i rádi poslouchat jejich povzbuzení: varovat se zlého a konat dobré.

Když chtěl spravedlivý Bůh vyhladit hříšné město Sodomu, přišli večer dva andělé ke zbožnému Lotovi a řekli mu: „Uteč, jde ti o život. Neohlížej se zpět a v celé té oblasti se nezastavuj. Uteč na hory, nezahyneš!“ (Gn19, 17) Takto mu dali dobrou radu i dobré vnuknutí, co učinit.  A  stejně mluví často anděl strážný do našich srdcí.

Za tuto velikou lásku buďme svým andělům až do smrti vděční. Vzpomínejte na mnohá nebezpečí, z nichž jste vyvázli skrze anděly strážné a modlete se k nim rády. Vzpomeňte, jak mladý Tobiáš byl vděčen svému andělu. Když se vrátil z cesty domů a vypověděl všechna ta dobrodiní, která mu anděl na cestě prokázal, zvolal: „Není sice možné vrátit všechna jeho dobrodiní, ale prosím tě, otče můj, požádej ho, jestli by si chtěl vzít polovinu všech věcí, které jsme přinesli[48].“ (Tob 12, 4 5)

Jak laskavý je nebeský Otec! Dal nám anděly, aby nám ohranili tělo i duši. Pošleme mu všichni vřelou modlitbu z povin­nosti ke svým andělům.

87. Jak se k nám chovají zlí andělé?

         Zlí duchové jsou k nám nepřátelští, závidíce nenávi­dí, pokoušejí nás k hříchu, aby nám uškodili na těle i duši.

Zlí duchové chovají se k nám nepřátelsky,jsou to naši nepřátelé. Nepřítelem zveme člověka jenž nás nenávidí a závidí nám to, co máme a z čeho se těšíme, přeje nám zlo a jak jen může, nám je i činí, raduje se z ne­štěstí a trápení našeho.

Takoví nepřátelé jsou ke všem lidem zlí duchové.

Zlí duchové nás nenávidí, že jsme stvořeni k obrazu Bo­žímu, závidí nám, že nás Pán Ježíš vy­koupil, že jsme v katolické církvi, že nás Bůh miluje, že můžeme přijít do nebe. Pokoušejí nás k hříchu, tj. dávají nám hříšná vnuknutí, vzbuzují v nás zlé žádosti, svádějí nás i k hříchu skrze hříšné lidi.

Než nás Pán Ježíš vykoupil, měli ďáblové velikou moc nad lidmi. Zmocňovali se jejich těla, způsobili v nich tak prudké nemoci, že ubohý člověk sebou házel, vztekle bouřil a zuřil, nebo ohluchl a oněměl. Tito ubozí lidé byli posedlí ďáblem. O některých po­sedlých vypravuje svaté evangelium, že Pán Ježíš z nich ďábla vymítal tj. vysvobodil je z moci ďábla. Veliká moc ďábla nad lidmi pocházela od té doby, kdy ho první rodiče v ráji uposlechli a tak sami sebe a své potomky nechali v jeho moci. Pán Ježíš pře­mohl ďábla skrze svoji smrt a svoje vzkříšení, dal také katolické církvi moc, aby nás chránila před úklady ďábla a stanovil mši svatou a svátosti, abychom dosahovali potřebnou Boží milost, která nám pomáhá přemáhat ďábla, pokušení, odpírat ďábla tj. nechtít a nečinit zlo, k němuž nás ďábel svádí čili pokouší. Kromě mše svaté a svatých svátostí pomáhá proti úkladům ďábla mo­dlitba a půst. Sv. Antonína poustevníka pokoušel velmi ďábel, aby jej a jeho učedníky (mladé pouste­vníky) odvrátil od svatého života. Ale čím více na něho ďábel dorážel, tím více se modlil a postil se a vedl i své učedníky k modlitbě a postu. Říká­val: „Věřte bratři, ďábel se bojí bdění, postů, modli­teb, milosrdenství a pokory, nejvíce se však bojí vroucí lásky k Pánu Ježíši, jediným znamením kříže bývá zbaven své moci a odchází zahanben.“

Sv. Augustin praví: „Než přišel Kristus, byl ďábel odvá­zán. Přišel však Kristus a ďábla spoutal. Na otázku: Jestliže je spoután, proč ještě tolik může? Zní odpověď: Ovšemže může dost, ale opanuje vlažné a nedbalé a ty, kteří se nebojí Boha. Je spoután jako na řetězu uvázaný pes, nemůže nikoho pokousat, jen ty, co se k němu blíží. Vězte bratři, jak byl nemoudrý člověk, jehož pokousal pes přivázaný k řetězu. Ty se nepřibližuj k ďáblu pomocí světských rozkoší a žádostí tohoto světa, on se neosmělí k tobě přiblížit. Může štěkat, může pokoušet, ale nemůže pokousat, jen toho, kdo chce. Ďábel neškodí nucením, ale radou, nevynucuje na nás souhlas, ale žádá.“

Kdo neužívá proti ďáblu církví stanovených prostředků, bývá sveden. (Pád prvních lidí.)

Hledí nám škodit na těle, tj. na zdraví, na cti, na majetku, mohou to však činit jen tehdy, když dopustí Bůh, to poznáváme na trpělivém Jobovi.

Hledí nám škodit na duši, tj. svádějí nás ke zlému. Proto se objeví v člověku často zlá myšlenka a běda, jestliže ji člověk promění ve skutek. Spáchá zlý čin, o kterém lidé často říkají: „To je ďábelský skutek.“ Vzpomínejte sv. Antonína, jak přemáhal ďábly. Čiňte podobně a budete šťastni.

88. Jak se máme bránit zlým duchům?

Zlým duchům se máme bránit bděním, modlitbou a statečným přemáháním jejich pokušení.

O tom všem jsem vám již vyprávěl. Katechismus říká: bděním, tj. máme dávat pozor na potřeby naší duše, na své smysly: zrak, sluch atd. Představuje-li nám ďábel špatnou myšlenku, či věc, za­chraňme se útěkem, tj. mysleme hned na něco jiného a zvolejme: „Ježíši, má spáso, zachraň mne! Panno Maria, neopouštěj mne!“ K bdění nás vybízí Písmo svaté slovy:„Střízliví buďte a bděte, neboť protivník váš, ďábel, jako lev řvoucí obchází hledaje, koho by sežral. Jemu odpírejte, silní ve víře“. (1 Petr 5, 8, 9)

          Konečně statečným přemáháním jejich pokušení. „Bože můj!“ tak zvolejme dnes, „jak hrozné neštěstí je těžký hřích. Tolik vznešených a svatých duchů se dopustilo jediného hříchu, a Bůh je navždy zavrhl. Mějme se na pozoru před těžkým hříchem. Všechno na světě chceme přijmout z Boží ruky, jen těžký hřích buď od nás vzdálen!“

         Poučení: Následuj dobré anděly: buď čistého srdce, poslušný, nábožný, bohabojný a bližnímu pomáhej jen všemu dobrému! Chraň se toho, abys v hříchu si nezadal zlým duchům a i svody bližních peklu nesloužil.

5. O lidech

89. Kdo jsou po andělích nejvýznamnější Boží tvorové?

Po andělích jsou nejvýznamnější Boží tvorové lidé.

Až dosud jsme mluvili o andělech. Dnes budeme mluvit o tvorech, co přebývají na zemi, ne o všech, nýbrž jen o těch nejvýznamnějších, nejlepších, prvních mezi všemi na zemi. Znáte je všichni, jsme to my, lidé.

Lidé jsou nejvýznamnější tvorové na tomto světě, to poznáváme z toho, co vypravuje Písmo svaté o stvoření člověka. Když Bůh chtěl stvořit světlo atd., řekl jenom slovo: „Budiž,“ nebo „Buďte!“, a hned i bylo. Ale když chtěl Bůh Otec stvořit prvního člověka, řekl svému Synu a Duchu Svatému: „Učiňme člověka ke svému obrazu, podle naší podoby.“ (Gn 1 26) (Ta slova zna­menají, že chtěl učinit něco vznešenějšího než až dosud.) Jak stvořil člověka, to líčí Písmo svaté. Stvořil jej naposledy, šestého dne. Až když zemi krásně zařídil jako pěkný dům, i všechna zvířata stvořil, nad nimiž měl člověk panovat, aby na ní už mohl bydlet, až v závěru stvořený.

Prvního člověka učinil Bůh z hlíny země. Bůh chtěl, aby se v podobu člověka spojily všechny ty látky, ze kterých se skládá lidské tělo, ty jsou: voda, železo, síra, vápno. Tyto látky tu již byly v zemi i na zemi, a proto říká Písmo svaté: „z hlíny (z látek) země“. Nazval jej Adam, tj. muž ze země.

90. Z čeho se skládá člověk?

          Člověk se skládá z těla a z nesmrtelné duše, která je přirozeným Božím obrazem.

To, co na člověku vidíme, je tělo. Skládá se, tj. je učiněno z hlíny, až umřeme, rozpadne se zase v prach země. Tělo je smrtelné. Když Bůh učinil tělo z hlíny země, mělo oči, ale nevidělo, uši, ale neslyšelo, ruce, nohy, ale nemohlo jimi pohybovat. Proč? Protože bylo bez duše, a tělo bez duše se ne­může pohybovat, je mrtvé. Viděli jste již mrtvého člověka? Slyšel pláč okolostojících? Proč ne? Neměl duši, byl mrtev. Proto Pán Bůh vdechl do těla uči­něného z hlíny země duši, tj. spojil s tělem nesmrtelnou duši. Písmo svaté praví: „Tehdy utvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl do jeho chřípí dech života, tak se stal člověk živou bytostí.“ (Gn 2, 7) A jakmile mu Bůh vdechl duši, praví se, že  stal se živým tvorem (s duší)“ tj. začal vidět, slyšet, mohl hýbat svými údy atd.  

 „Hospodin Bůh vdechl do jeho chřípí dech života“ (Gn 2 7), tj. stvořil duši a spojil ji s tělem. Duše je nesmrtelná, nikdy neumře. O co se tedy máme více starat: o tělo, nebo o duši?

Na Popeleční středu chodíme na popelec. Kněz poznamená nás na čele křížem (sype nám na čelo popel), a říká: „Pomni člověče, že v prach jsi a v prach se obrátíš.“ Toto nám svatá církev vkládá do mysli, že naše tělo se rozpadne, umře a ostane jen duše, aby dostala odměnu nebo trest. 

Pečujte více o duši! Kristus Pán nás k tomu na­bádá slovy apoštola Matouše (Mt 10, 28): Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ti duši zabít nemohou. Bojte se raději toho, jenž může i duši i tělo zatratit do věčného ohně.“ Mnoho lidí volá lékaře, jen co se roznemohou, ale i když hřešili, sv. zpověď odkládají, Pečují o tělo, ne o duši. (slova Spasitele: „Nebojte se atd.)

O nesmrtelné duši praví dále katechismus, že totiž je „přirozeným obrazem Božím“, tj. je podobná Bohu.

Vypravuje se o Josefu egyptském, že nejmlad­šího bratra svého Benjamina vyznamenal před ostatními bratry, dal mu od všech jídel pětkrát tolik, co ostatním. Podobně Bůh vyznamenal člověka před ostatními tvory, že „učinil jej přirozeným obrazem Božím“ tj. „stvořil jej podobného sobě“.

„Přirozený“ je odvozeno od příroda (tj. vše, co k některé bytosti nutně náleží a nemůžeme si ji odmyslet). Např.: aby byl tvor člověkem, musí mít lidské tělo a lidskou duši. Tvor, který to nemá, není člověkem.  

K přirozenosti duše patří to, co náleží k bytosti ducha, bez čeho nemůže být, aby zůstala lidskou duší. K přirozenosti duše náleží, že je duch. Z toho vyplývá, že

  1. je nesmrtelná,    2. má rozum   a    3. má svobodnou vůli.

Všechny ty dary nazýváme přirozené a člověk je nemůže ztratit, má-li ostat člověkem. Skrz ně jsme přirozeným obrazem Božím, tj. mu podobni.

91. Čím je lidská duše přirozeným obrazem Božím?

Přirozeným obrazem Božím je lidská duše tím, že je nesmrtelný duch a má rozum a svobodnou vůli.

          Člověk  je přirozeným Božím obrazem, neboť:

1.    Bůh je duch, i duše lidská je též duch,

2.    Bůh má nejdokonalejší rozum a nejlepší vůli, i člověk má též rozum a   svobodnou vůli, ovšem jen nedo­konalé a slabé,

 3. Bůh je Pánem nebe a země, ale člověk je též schopen vládnout nad  viditelnými tvory. A z těchto příčin je člověk přirozeným Božím  obrazem, je       nejvýznamnějším Božím tvorem na světě.

Tělo nemůže být přirozeným Božím obrazem, protože Bůh nemá tělo.   

92. K čemu stvořil Bůh lidi?  

Bůh stvořil lidi, aby ho poznávali a ctili, milo­vali jej a sloužili mu a byli na věky spaseni.

Člověk se skládá z těla a nesmrtelné duše. Všechny smysly a části našeho těla jsou k něčemu určeny, mají určitý cíl a jsou uspořádány tak, že skutečně slouží tomu, k čemu jsou určeny. Podobně má i naše duše rozum a svobodnou vůli, je určena k něčemu, má svůj cíl a je schopna jej dosáhnout.

Nejsme Bohem stvořeni jen k tomu, abychom užívali tohoto světa a jeho radostí a radostí těla a jeho požadavkům. Nehodilo by se to ani na Boha, ani na rozumné tvory jako jsou lidé. Katechismus proto říká: „Bůh stvořil lidi, aby ho poznávali.“

Kdy někoho znáte? Když víte, jak se jmenuje, kdo je a jaký je, co dělá atd.  Kdy ale poznáme Pána Boha? Víme-li, kdo je, jaký je, co nám učinil dobrého a stále činí, co nařizuje a zapovídá, co nám slíbil. (Ot. 2) Jestliže se tedy v katechismu praví: „Bůh stvořil lidi, aby ho poznávali,“ znamená to, že se mají lidé snažit, aby se dověděli o něm mnoho, kdo je, jaký je atd. Když pak lidé poznávají, jak je mocný a dobrotivý, jistě ho budou milovat, poslouchat a dostanou se do nebe. Proto se rádi učte svatému náboženství, neboť to vás naučí znát Pána Boha. Tak činíval sv. Václav[49]. Jeho otec se jmenoval Vratislav a byl vévodou naší české země. Maličký Václav měl velmi rád svou dobrou babičku, sv. Ludmilu, sedával u ní a měl z toho upřímnou radost, když mu vypravovala o Panu Bohu, milovaném Ježíšku, o jeho dobré matce Panně Marii, o andělu strážném a všechno si dobře pamatoval. Když pak vyrostl, nepřestával poslouchat v chrámu Páně a číst doma o Pánu Bohu, aby jej více a víc poznával. Dobře si byl vědom, že nás Bůh stvořil k tomu, abychom jej poznávali. Proto jej měl Pán Bůh rád a vzal si jej k sobě do nebe. Učte se rády svatému náboženství, choďte i rády na kázání, zvláště až budete velké, abyste víc a více poznávaly a tak plnily to, k čemu i vás Bůh stvořil.

A kdo zná Boha, jeho srdce je naplněno větší úctou k němu. Budete ho pak ctít, když ho budete chválit, budete se k němu modlit, zpívat mu svaté písně a varovat se hříchu. Písmo svaté říká: „Buďto že jíte, nebo pijete, nebo cokoli jiného činíte, všechno ke slávě Boží činíte.“ (1 Kor 6, 20) Abychom ctili Boha je druhá příčina, proč nás Pán Bůh stvořil. Uctívejte ho i vy, jak jej ctil sv. Václav. Vzdáte mu nejvyšší úctu, když jej budete upřímně milovat. Tak jak miluje dobře vedené dítě svého starostlivého otce, tak miluje upřímný křesťan svého nejlepšího a nejdobrotivějšího Otce, Pána Boha. „Miluj Hospodina, Boha svého!“, přikazuje Boží Syn „celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ (Mt 22, 37) Sv. Václav miloval Pána Boha nade vše. Kdykoli mu sv. Ludmila řekla: „Budu ti vypravovat o Pánu Bohu“, měl z toho velikou radost. Poslouchával a vypravoval o Pánu Bohu rád, až se mu očka klížila a ještě se mu ve spaní zdálo o Pánu Ježíši. Dělal rád, co se Bohu líbí, jen aby se sám také Pánu líbil.

Pán Bůh nás stvořil, abychom mu sloužili, tj. plnili jeho vůli a zachovávali jeho přikázání. (Říkáme o služebníku, že slouží, tj. plní to, co chce jeho pán, co mu rozkazuje.) Kdo miluje Boha opravdově, ten poslouchá, slouží mu a ten bude na věky spasen, tj. dostane se do nebe.

Nějaký kníže zabloudil na lovu do hlubokých lesů, kde zastihl hodného starce sv. Macedonia před jeskyní. „Co zde děláš na této poušti?“ tázal se kníže sveřepě. „A proč ty sem chodíš?“ tázal se pokojně Macedonius. „Lovím zvěř“, říká kníže. „A já také lovím“, říká kmet, „ale neužívám světských radostí, ani nelovím zvěř, nýbrž běžím za svým povoláním k ne­besům a neustanu, než nedoběhnu k svému cíli.“ Kníže odešel zahanben, neboť starcova slova se dotkla jeho svědomí: dosud málo dbal svého cíle a jen užíval rozkoše tohoto světa.

Koho následovat? Knížete či ctihodného starce? Věčná blaženost je tak velká, že ji nemůžeme dosáhnout ani přirozenými silami. Odtud:

93. Mohou lidé dosáhnout věčné spásy svými přirozenými silami?

 Lidé nedojdou svými přirozenými silami věčné spásy. Blaženost, k níž směřují, je stejně nadpřirozená, jako i prostředky víry a milosti nutné v cíli.

Čím je lidská duše přirozeným Božím obrazem? Rozum a svobodná vůle jsou přirozené duchovní síly nebo přirozené schopnosti člověka, přirozené síly nebo přirozené schopnosti tělesné jsou zdravé části těla. Těmito přirozenými schopnostmi nebo silami může člověk dosáhnout toho, aby se mu vedlo na světě dobře, aby byl šťastný a blažený dočasně na zemi. Tak dojdou blaha či blahobytu a štěstí na světě lidé, kteří využili svůj rozum a své zdraví na to, aby se naučili ve škole po­třebným znalostem a pak je využili v obchodě, v ře­mesle, v pracích na poli aj., užívajíce své svobodné vůle, aby žili mravně a čestně. Schopností či přirozenou silou může člověk dosáhnout časné blaženosti, tj. na jakýsi čas, pár let, i až do smrti.

Ale věčné spásy, věčné blaženosti v nebi ne­může dosáhnout žádný člověk skrze tyto přirozené síly. A proč? Katechismus odpovídá: neboť, tj. protože věčná blaženost, pro kterou nás Bůh stvořil, je nad­přirozená, tj. není zde na zemi, v přírodě, nýbrž nad zemí, nad veškerou přírodou. Je nekonečně vyšší, větší, nežli jakákoliv blaženost, které by člověk mohl dosáhnout na světě. A proto lze dosáhnout nebeské blaženosti jen prostředky nadpřirozenými, tj. takovými, které ne­jsou světské čili přírodní, ale jsou vyšší a vzácnější, než všechna příroda. A které to jsou ty nadpřirozené prostředky? Katechismus říká, že je to víra a Boží milost. Tedy ne rozumem, ne svobodnou vůlí, ne zdravými částmi těla, je možné dosáhnout věčné blaženosti, ale skrze víru a Boží milost. Můžeme též říci: skrze náboženství.

V kolika dnech stvořil Bůh svět? Koho učinil naposledy? Pán Bůh uspal Adama, vzal jedno z jeho žeber a utvořil z něj ženu. Adam se z toho radoval a nazval tu ženu Eva, tj. matka všech živých. To byli první dva lidé.

94. Jak se jmenovali první lidé?

      První lidé se jmenovali Adam a Eva. Oni jsou pra­rodiči celého lidského pokolení.

Adam a Eva jsou první lidé, od nich pocházejí všichni lidé, co jich bylo a je na světě. Proto se na­zývají Adam a Eva prarodiči, či také prvními rodiči. Všichni lidé dohromady jsou tedy veliká ro­dina prvních rodičů.

Tím, že Bůh stvořil první rodiče, aby ho pozná­vali a ctili, milovali jej a sloužili mu a byli tak spaseni na věky, poskytl jim nejen přirozené dary, ale i nadpřirozené dary k tomu, aby mohli dosáhnout věčné blaženosti.

Nadpřirozené nazýváme to, co nepatří k bytí, ale přesahuje je. Nadpřirozenými dary tudíž nazýváme ony, které nám Bůh udělil ze své milosti a které přesahují naše přirozené síly.

95. Jací byli první lidé, když je Bůh stvořil?

Když Bůh stvořil první lidi, byli dobří a blažení, neboť:

1. měli posvěcující milost, byli svatí a spravedliví a byli tak i nadpřirozeným  Božím obrazem,

2. byli Božími dětmi a neměli nároky na nadpřirozenou blaženost v nebi,

3. byli obdařeni velkými vědomostmi a vůlí nakloněnou k dobrému,   

4. žili v ráji, byli prostí všeho utrpení a měli nesmrtelná těla.

O kom říkáme, že je dobrý? Je to jen ten, kdo je milý Pánu Bohu. Pán Bůh miloval první lidi a i oni jej milovali a jemu sloužili. O kom říkáme to, že je blažený? O tom, jež nikoho nezarmucuje, kdo nemá žádné trápení, žádné bolesti a starosti, nýbrž má vše, co ho těší, co si přeje a co potřebuje.

Tak blažení byli první rodiče v ráji. Nic je tam netrápilo, necítili nikdy žádné bolesti, nebyli nemocní, nepoznali horko, zimu, hlad a žízeň. Měli všechno v ráji, co si přáli, byly tam krásné květiny, vydávající příjemnou vůni, mnoho ušlechtilých stromů, nesoucích mnoho chutného ovoce. Byla tam i zvířata, co jsou nám dnes nebezpečná, ale neuškodila tehdy prvním lidem. Často přišel lev i vlk a schoulil se u jejich nohou. Neměli zármutku a žádné bolesti, byli prostě blažení. (Srovnej blaženost andělů!) 

  1. Měli posvěcující milost a skrze ni byli svatí a spravedliví. (Výklad viz u Ot. 79) Protože žili v posvěcují milosti, byli:  

  2. Božími dětmi. Jako dobrý otec miluje své dítě a stará se o ně, tak miloval Bůh Adama i Evu a staral se o ně.

 Rodiče jsou povinni dávat svým dětem ze svého majetku. Poroučí tak Pán Bůh i světský zákon. Dokud jsou děti malé, dostávají od svých rodičů stravu, šat­stvo a všechny potřeby. Když dorostou děti zámožných a majetných rodičů, dostávají peníze nebo dům, pole, aby se živili sami, hospodařili sami pro sebe. A protože to přikazuje rodičům Pán Bůh i světský zákon, mohou to děti očekávat a žádat od svých rodičů. A že mohou očekávat a žádat podíl z majetku rodičů, říkáme, že mají nároky na podíl po svých rodičích, dostávají svůj podíl buď ještě za života rodičů nebo dědí po jejich smrti. Tak i Pán Bůh svým dětem Adamovi a Evě zaslíbil podíl v nebi, věčnou blaže­nost, slíbil jim,  ne že byl povinen, ale z lásky. Bůh je pravdomluvný a protože slíbil prvním rodičům blaže­nost, měli na ni nárok. Mohli jistě očekávat, že jim Bůh dá věčnou blaženost.

 3. Katechismus dále praví, že první rodiče byli obda­řeni velikými vědomostmi. Rozum měli doko­nalejší, než je rozum nyní i nejučenějšího moudrého člověka, proto znali více než nyní ti nejučenější a nej­moudřejší lidé. Znali všechna zvířata i Pána Boha líp než my. Nemuseli se ale učit z knih, to Bůh je opatřil těmi vědomostmi, tj. všechno jim vyjevil. Jejich vůle se klonila jen k dobrému, tj. chtěli konat jen dobré a ani nepomyslet na zlé.

 Jdete-li např. okolo cizí zahrady a spatříte na stromech pěkná jablka, láká vás to, abyste si je natrhali. Cítíte v sobě hlas: „Kéž bych měl ta jablka!“ Hlas ve vás se ozývající není sice hříšný (neuposlechnete-li jej), ale láká vás k zlému. Takový hlas se v Adamovi nikdy ne­ozval a žádná špatná myšlenka nemohla přijít bez jeho vůle vůbec na mysl. Neospalý v modlitbě, neznal zlost, hněv atd. Jak lehce svedl plnit Boží vůli!

4. Žili v ráji. Byla to krásná zahrada plná ovoc­ných stromů. Byla v Asii a nazývá se po­zemským rájem proti nebeskému. Byli zbaveni všeho utrpení a také jejich tělo bylo nesmrtelné. Když někdo přijde o svůj majetek, zemřou mu děti, onemocní bolestnou nemocí, říkáme, že má utrpení. Všech po­dobných utrpení byli první lidé úplně zbaveni tj. nic je nermoutilo, nebolelo, nesoužilo. Jejich tělo bylo nesmrtelné, tj. nikdy by nezemřeli, kdyby nezhřešili, ale za živa by přišli do nebe i s tělem a duší.      

Posvěcující milost Boží a ostatní nadpřirozené dary dala prarodičům nadpřirozený obraz Boží, stali se Pánu Bohu podobnější než my přirozenými dary, jež jsou jen přirozený Boží obraz. Tím, že měl po­svěcující milost, podobal se první člověk krásou a velebností Pánu Bohu, skrze veliké vědomosti jeho vševědoucnosti, skrze vůli k dobrému nakloněnou jeho svatosti a tím, že byli prosti všech utrpení, zrcadlili jeho blaženost. 

Přemýšlíme-li o veliké blaženosti prvních rodičů, vzpomeneme-li si na překrásný ráj, jistě se nám zasteskne po těch převelikých darech. Jestli nás bolí srdce, protože jsme ztratili ráj, přesto však vděčíme a jsme zavázáni Boží dobrotě, že nám vrátila nejdůleži­tější z nadpřirozených darů, tj. posvěcující milost Boží, a to svátostí křtu. Dokud budete obdařeni posvěcující milostí, budete šťastni, třeba byste byli i chudí. Neboť skrze posvěcující milost jste Pánu Bohu podobni na duši, takže Bůh a jeho andělé hledí na vás se zalíbením. Smíte mluvit s Bohem v modlitbě jako děti se svým otcem, svatá víra vás o něm poučuje a byť byste museli překonávat i mnohá utrpení, buďte trpěliví a zůstaňte hodní, neboť za všechny ty kříže budete jednou bohatě odměněni. Ani smrti se příliš nebojte, zemřete-li totiž v posvěcující milosti, otevře se vám brána do nebeského království. Za­chovejte si tento přenádherný dar, milost Boží.

Jeden malíř namaloval krásný obraz, sám se z něho velice radoval. Když pak jednou odešel, vnikl do jeho místnosti škůdce, poházel obraz blátem a celý jej zničil. Můžete si představit jakou bolestí bylo naplněno malířovo srdce, když hleděl na zničený obraz. Vaše duše je též překrásný Boží obraz. Sám Bůh ji stvořil. Dopustíte-li se těžkého hříchu, podo­báte se škůdci, potřísnivšímu obraz blátem. Jak se asi hněvá nebeský Otec a jak velký trest zastihne takového člověka?! Stanovte si pevně, že budete vždy dbát, abyste neposkvrnily své duše smrtelným hříchem. Pán Bůh vás uchrání od takového neštěstí, jestliže se též sami přičiníte, abyste se uchránili všech hříchů.    

96. Dostali první lidé dary propůjčené jim Bohem jen pro sebe?

První lidé nedostali dary propůjčené jim Bohem jen pro sebe a po nich je měli dědit též jejich potomci.

 Jako dědictví přechází z rodičů na děti, z potomka na potomka, taková byla Boží vůle, aby dary propůjčené prvním lidem přecházely i na jejich potomky, tj. na všechny lidi. Tyto dary však měli Adam a Eva předat sobě i svým potomkům zaslouženě poslušností a láskou k Bohu. Tak jim dal Bůh zákaz: „Ze všech stromů v zahradě smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla jíst nesmíš! V den, kdy bys z něj jedl, musíš pak zemřít.“ (Gn 2, 16 17)

Zachovat toto přikázání bylo první lidem velmi snadné. Vždyť měli veliké vědomosti, vůli nakloněnou k dobrému atd. a kromě toho bylo v ráji mnoho překrásných stromů plných dobrého ovoce. Mohli sami od sebe přijít na to, aby Pána Boha neposlouchali? Kdyby toto přikázání zachovali, mohli navždy zůstat blažení a my bychom po nich zdědili všechny veliké dary a všechnu jejich blaženost.    

97. Zůstali první lidé dobří a blažení?

První lidé nezůstali dobří a blažení. Těžce zhřešili a stali se tak nešťastní na duši i na těle.

Vypravuj článek : Pád prvních lidí[50].

Hřích prvních lidí byla pýcha, chtěli se rovnat Bohu. Pýchou zhřešili andělé, pýchou zhřešili i první lidé. Pýcha je počátek všech hříchů.

98. Čím zhřešili těžce první lidé?

První lidé zhřešili těžce tím, že svedeni ďáblem, jedli ovoce ze stromu, který jím Bůh zakázal.

Bůh slíbil prvním lidem, že jim a jejich potomkům ponechá nadpřirozené dary a že budou věčně blažení, jestliže ho budou poslouchat. Proto jim dal přikázání. Které? Zachovali ho? Nikoli! Věřili více hadu (ďáblu), než Pánu Bohu. Bůh řekl: „Nesmíte jíst a kdykoli byste jedli, zemřete“, ale ďábel řekl: Jezte! Ne­zemřete, ale budete jako bohové“. A nešťastní prarodiče uposlechli toho lháře. Věřili mu více než Bohu. Zpychli, žádali si být jako Bůh a vědět všechno zrovna jako Bůh.

Jaký to nevděk! Bůh nejvýš spravedlivý je potrestal. Následky hříchu byly hrozné. Z biblického vyprávění tak poznáváte, že hřích uškodil prvním rodičům na těle i na duši. Nadpřirozené dary ztratili úplně, přirozené jim byly zmenšeny. Byli nešťastní na těle i na duši. Bůh je potrestal proto tak těžce, že více věřili ďáblu než jemu, a že přikázání, které jim nařídil zachovávat, bylo zcela snadné.

99. Jak se stali první lidé svým hříchem nešťastnými na duši i na těle?

První lidé se stali svým hříchem nešťastní na duši i na těle takto:

1. ztratili milost posvěcující a přestali být nadpřirozeným obrazem Božím,

2. přestali být Božími dětmi a pozbyli nárok na nad­přirozenou blaženost v nebi, čímž stali se věčně zavržení,

3. jejich rozum se zatemnil a jejich vůle se naklonila ke zlému,

4. byli vyhnáni z ráje a podrobeni velkým utrpením a smrti.

 

Na duši. Ztratili nejdražší poklad: posvěcující mi­lost[51].  Proto přestali být nadpřirozeným Božím obrazem (ve své duši ) a zůstaly jim jen přirozené dary, a to ještě oslabené, (rozum a vůle). Přestali také být Božími dětmi a protože již nebyli Božími dětmi, nemohli čekat podíl od nebeského Otce a pozbyli nárok na nadpřirozenou blaženost[52].

                                                                                                                                                                    A jaký trest zastihl pyšné anděly za jejich hřích?  Jako pyšní andělé byli

                                                         (Nadpřirozený obraz Boží )                                                    vyvrženi z nebe odsouzenim do pekla(což se stalo i prvým rodičům. Pozbyli          

                              Nesmrtelnost těla  Ráj  Milost posvěcující                     ná­rok na věčnou blaženost a zasluhovali, aby byli zavrženi na věky.

                                                                         Člověk                                                                  

                                                                                                                                                                   Proto jak praví katechismus: stali se hodnými věčného zavržení!

                                                          tělo                                                                                   duše                                        

S rozum

   svobodná vůle

n nesmrtelnost

 

 
                                                                                                                                  Jejich  rozum byl zatemněn, tj. nebyli již tak moudří jako dříve. To se

Přirozený obraz Boží

 
                                                                                                                          ukázalo, že se skryli před Pánem Bohem mezi stromy, a domnívali se, že je

                                                                                                                        nevidí. Dříve konali snadno dobré věci, nyní jim to přichá­zelo těžké, neboť

                                                                                                                          jejich vůle byla nakloněna ke zlému víc než k dobrému.

Na těle. Svou neposlušností ukázali, že nezasluhují krásný ráj, a proto je Pán Bůh vyhnal odtud na pustou zem, porostlou trním a bodláčím.

Víte[53], jak blaze bylo v ráji, ale nyní bylo všecko jinak. Země byla pustá, porostlá trním a bodláčím. Zima, vítr, déšť, sníh a všeliké nepohody je sužovaly. Zvířata zdivočela, ně­která utíkala od prvních rodičů, jiných se zase musili bát oni, např. lvů, tygrů, vlků, utíkat před nimi anebo se jim brá­nit. Nastala jim těžká práce. Museli pracovat až do zemdlení a únavy, aby jim rostlo a dařilo se to, co potřebovali k živobytí, kde nepracovali a neobdělávali, tam rostlo jehličí a bodláčí.

Jací byli první rodičové tělesně, když je stvořil Bůh? Jaké bylo jejich tělo? Jakmile zhřešili, tělo se zhoršilo také, zeslábli a stonali a často trpěli různými tresty. bolestmi a mnohým utrpením, mnohými protivnými, odpornými a bolestnými věcmi. Bůh usoudil, že budou muset umřít, věděli, že umřou, ale nevěděli kdy. Smrti se nemohli uchránit a ubránit, tak jako se nemohli uchránit mnoha strastí, nemocí. Říkáme tomu, že byli podrobeni mnoha strastem, nemocem a smrti.

Tyto tresty přišly na první rodiče po hříchu, čili následovaly hřích. Říkáme jim následky.

 

100. Uškodil Adamův hřích jen prvním lidem?

         Adamův hřích neuškodil jen prvním lidem, nýbrž přešel i se svými zlými následky také na nás, kteří pocházíme od Adama.

Stejně jako semeno zcela zdravé a dobré, zaseté zahradníkem, se může nakazit a poté se ona chyba projeví ve vyrůstajících bylinách, tak i hřích, jehož se dopustili Adam a Eva v ráji, neuškodil jen jim, nýbrž přešel se svými zlými následky i na nás všechny, protože všichni pocházíme od Adama. Adam byl praotec všeho lidstva, kořen, z něhož vyrůstá lidské pokolení a jeho chyba přešla tím i na všechny větve, celý strom, tj. na celé lidstvo.

1. Adam byl ale i zástupcem všeho lidstva. Zastupoval v ráji nás všechny. On jednal v zastoupení a následky jeho jednání přešly na všechno lidstvo. (Podobně: právní zástupce) Kdyby byl Boha poslechl, zůstali by všichni blažení na věky. Boha ale ne­poslechl, vina i trest padly na všechny.

2. Proto Písmo svaté říká: „Skrze jednoho člo­věka totiž vešel do světa hřích a tím smrt, tak smrt zasáhla všechny, zhřešeními všech.“(Řím 5, 12)

Že je tomu tak, poznáváme z toho, že všemi nehodami, jimiž byli postiženi Adam a Eva, jsme my potrestáni na duši i těle.

Na duši. Díky posvěcující milosti[54] byli nadpřiro­zeným Božím obrazem a Božími dětmi, ale když ji ztratili, nebyli již nadpřirozeným Božím obrazem a Božími dětmi. A že nebyli, pozbyli i nárok na věčnou blaženost. A tak i my. Proto každé dítě, které se narodí, je bez posvěcující milosti a je Bohu nemilé a zaslouží si, aby bylo zavrženo na věky do pekla tak jako pyšní andělé. I vy, když jste se narodily, měly jste Adamův hřích na své duši, byly jste Bohu nemilé a zasluhovaly jste, abyste byly zavrženy na věky tak jako pyšní andělé. Proto se praví v katechismu:Hřích prvních rodičů...také na nás, kteří pocházíme od Adama“.

Adamův rozum se zhoršil a zhoršila se i jeho svo­bodná vůle. A také rozum všech lidí je potemnělý, žádný člověk nemůže sám od sebe dobře poznávat Boha a to, co je dobré a zlé. Vůle všech lidí je více nakloněna ke zlému než k dobrému. Samy to dobře víte, že modlitba, poslušnost a jiné dobré skutky zdají se vám často těžké a že vás rodiče musí k nim nutit, neposlušnost, rozpustilost, zahálka a jiné zlo bývá dětem milejší a snazší. Často se stává, že vám samo od sebe přijde na mysl udělat zlé a to, co Bůh zakazuje. Vše je tím, že se zhoršila vůle a víc se kloní zlému než dobrému.

Na těle. První rodičové nesměli zůstat v ráji a byli podrobeni mnohým strastem, nemocem a smrti. A vše to zlé musí snášet lidé, dokud jsou na světě. Všichni musíme bydlet na zemi, často nás trápí a sužuje zima, vítr, déšť, sníh i různé nepohody, mnohá zvířata jsou zlá, škodí nám, musíme se jich bát a utíkat před nimi. Všichni lidé musí těžce pracovat a starat se, aby měli to, co je třeba k živobytí, často musejí lidé snášet hlad a žízeň, matky mají s malými dětmi soužení, často ani nemohou spát kvůli nim. Žádný člověk, ani král a císař, ani biskup a papež se nemůže uchránit mnoha strastí a nemocí, nikdo se nemůže uchránit před smrtí. Všichni jsme podrobeni mno­ha strastem, nemocem a smrti.

To, co dětem zůstalo po rodičích, bereme za zděděné, přešlo to na ně, např. dům, peníze aj. Lidstvo zdědilo hřích Adama i Evy se všemi následky!

101. Jak se jmenuje hřích, který přešel od prvních lidí také na nás?

  Hřích, který přešel na nás od prvních lidí, se jmenuje dědičný (prvotní) hřích, protože jsme se ho sami nedopustili, nýbrž je jakoby zděděn.

Dědičný hřích přechází tedy na všechny lidi. Jen jediný člověk ho byl uchráněn. Kdo to byl, praví katechismus v následující otázce. Přečti ji, N.!

102. Kdo jediný zůstal uchráněn od dědičného hříchu?

           Jediná blahoslavená Panna Maria zůstala zvláštní milosti, s ohledem na zásluhy Ježíše Krista, uchráněna od dědičného hříchu.

(Slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie 8. pro­since.)

Písmo svaté a ústní podání líčí, že blahoslavená Panna Maria byla uchráněna od dědičného hříchu. Tomu vždycky[55] katolická církev věřila a vyznávala, roku 1854 prohlásil toto učení papež Pius IX. za článek víry.

 Panna Maria nebyla očištěna od dědičného hříchu tak jako my u svatého křtu, nýbrž byla od něho uchrá­něna tak, že na její duši nepřišel, čili nebyla ani na okamžik poskvrněna dědičným hříchem. Milost po­svěcující, již my jsme teprve obdrželi u sv. křtu, ona již měla, když se narodila.

          Říkal jsem, že tomu učí Písmo svaté. Když totiž Bůh Adamovi v ráji sliboval Vykupitele, říkal hadovi: „Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patě.“ (Gn 3,15).

          Tato žena je Maria, potomstvo té ženy je její Syn, Ježíš Kristus. Bůh praví, že mezi Pannou Marií a ďáblem bude vždy nepřátelství. Kdo se brání hříchu a zůstává bez hříchu, ten je nepřítel ďábla, přemáhá jej, vítězí nad ním, kdo však hřeší, ten se poddává ďáblu, smiřuje se jakoby s ním a přestává být jeho ne­přítelem a ďábel nad ním vítězí. Kdyby na Pannu Marii přešel dědičný hřích, nebylo by hned na počátku nepřátelství mezi ní a ďáblem. Maria by aspoň byla dočasně pod ďáblovou mocí, Bůh by jí neřekl „rozdrtí hlavu...“, tj. zvítězí nad tebou, nikdy se ti nepoddá. Ty budeš jí a jejímu Synu činit úklady, tj. budeš se namáhat, abys ji i jejího Syna dostal pod svou moc, ale nepodaří se ti to.

          Ústní podání to též učí. Sv. otcové, vždycky učili (se sv. Efrémem[56]), že Panna Maria je „bez po­skvrny hříchu, světější než serafíni a všecky nebeské zástupy.“ Navíc ujišťujeme se i rozumem, že nemožné je, aby Panna Maria snad měla vůbec kdy jakýs hřích. Neboť nesvedeme ani uznat, že by si Pán Ježíš volil matkou tu, jež dřív by se poddala ďáblu dědičným hříchem.

Maria si nemohla sama zasloužit tu milost, ale tu milost jí propůjčil Bůh, neboť už dopředu věděl o zásluhách, jež Pán Ježíš získal svou smrtí pro všechny lidi. Tyto zásluhy Ježíše Krista vlastnil Bůh již napřed a uchránil pro ony zásluhy Ježíše Krista Pannu Marii před dědičným hříchem. Protože Panna Maria byla uchráněna od prvotního hříchu, modlíme se v Loretánské litanii „Královno bez poskvrny hříchu prvotního počatá.“[57]: Slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie se slaví 8. prosince. (Povzbudit děti k účasti na ní a s čistou myslí aby prosily o ten dar.) Obraz Neposkvrněného početí bývá malován: Panna Maria stojí na zeměkouli, okolo hlavy korunu z hvězd, nohou drtí hlavu hada. Výklad: Panna Maria je jediná zrozená na světě bez dědičného hříchu. Zásluhou svého Syna zlomila královna nebe (koruna hvězd) ďáblovu moc (rozdrcená hlava hada).

103. Proč zůstala blahoslavená P.Maria uchráněna dědičného hříchu?

Blahoslavená Panna Maria zůstala uchráněna dědičného hříchu, protože byla vyvolena být Matkou Boží.

 Tím, že Adam a Eva zhřešili a jejich hřích přešel na všechny lidi a tak je zbavil naděje na věčnou blaženost, byli lidé velice nešťastni. Bůh se ale nad nimi smiloval a nepotrestal je jako padlé anděly, nýbrž přislíbil jim Vykupitele. Za Matku tohoto Vykupitele byla od věčnosti vyvolena Panna Maria, z ní měl obdržet Syn Boží lidské tělo a takto ona měla se mu stát Matkou. Měl-li Kristus Ježíš v ní přebývat, mohla, na okamžik jen poskvrněna být hříchem? Svatost Syna Božího žádala nebýt pod mocí ďábla. 

104. Co učinil Bůh, aby lidé mohli dosáhnout po pádu znovu spásy?

Aby mohli dosáhnout lidé po pádu znovu spásy, Bůh se nad nimi smiloval a slíbil hned prvním lidem Vyku­pitele.

Slovo „Vykupitel“ je odvozeno od slova „vykoupit, vysvobodit“. Zajatec, který má na rukou a nohou okovy (je svázán), nemůže chodit, pracovat, nemůže se vrátit do svého domova, do své vlasti. Tak byli první lidé jakoby svázáni na duši hříchem, byli satanovými zajatci, když byli v moci ďábla, který je svedl ke hříchu, měli také navždy zůstat v jeho moci a přijít k němu do pekla. Aby se to nestalo, slíbil jim Bůh Vyku­pitele, tj. někoho, kdo by je zbavil hříchu a vrátil jim zase milost posvěcující a učinil je zase Božími dětmi a dědici nebeského království.

Bůh slíbil Vykupitele již v ráji prarodičům, po spáchaní hříchu, řekl-li hadovi: „Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, a mezi potomstvem  jejím. Ooa ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gn 3, 15)

 Ta slova znamenají: „Pošlu ženu, která tě nenávidí a pro­následuje, a kterou i ty budeš nenávidět. Z té ženy se zrodí (Ježíš), který bude také tvým nepřítelem.Ten ti potře hlavu, tj. vezme ti moc a vládu nad lidmi, ty mu budeš činit úklady, tj. budeš ho pronásledovat, ale nebudeš mu moci uškodit.“[58]

 Aby lidstvo nezapomnělo na toto zaslíbení, opakovával mu je Bůh prostřednictvím svatých patriarchů a skrze proroky.

Ačkoli Adam a Eva byli Pánu Bohu velice vděční, že jim slíbil Vykupitele, a snažili se napravit svůj hřích a žili svatým životem, přece nebyly všechny děti jejich hodné. Jejich prvorozený syn Kain se odvrátil od Boha a zabil svého bratra Ábela. Potomci Kainovi byli též zlí a svedli k hříchu ještě jiné dobré lidi, takže se všechno lidstvo časem na světě po­kazilo. Proto přišla potopa, z níž se zachránil jen spravedlivý Noe se svou rodinou.

Když bylo po potopě a lidé se opět rozmnožili, zase zapomněli mnozí na Pána Boha a klaněli se slunci, měsíci, zvířatům, obrazům a sochám, jako by byli bohové. Tyto lidi nazýváme pohany. Bůh je napo­mínal, trestal je, ale nadarmo! Aby se tedy udržela víra v jediného Boha a zaslíbeného Vykupitele, Hospodin si vyvolil izraelský národ a učinil s ním úmluvu.

Vyvolení[59] izraelského národa se stalo tehdy, když Bůh povolal Abraháma do země Kanaan a učinil s ním smlouvu. Jí Bůh slíbil Abrahámovi, že kanaanskou zemi dá jemu i jeho potomkům a že z nich vyjde zaslíbený Vykupitel neboli Mesiáš. A Abrahám slíbil Bohu za sebe i za své potomky, že se bude držet věrně pravého ná­boženství a že budou Boha poslouchat. Abrahámovi potomci jsou izraelský neboli židovský národ. S izraelským lidem učinil Bůh skrze Mojžíše úmluvu na hoře Sinaji.

Tato úmluva stala se takto: Bůh oznámil Izraelitům skrze Mojžíše, že budou jeho vyvoleným národem, a že jim splní, co slíbil patriarchům, jestli budou jeho zákon věrně chránit. Izraelité slíbili, že chtějí činit věrně to, co od nic Bůh žádá. Potom byla úmluva stvrzena zvláštní obětí, a všechen lid byl pokropen krví obětovaných zvířat.

Úmluva Boží s izraelským lidem se nazývá stará úmluva, neboli Starý zákon. Stará úmluva měla trvat až do příchodu zaslíbeného Mesiáše a ten učinil novou smlouvu mezi Bohem a celým lidstvem.

Avšak Izraelité nezachovávali věrně tuto úmluvu. Aby se zachovala víra v jediného Boha a v zaslíbeného Vyku­pitele židů, posílal jim Bůh proroky. Ti je varovali před pohanstvím a oznamovali jeho vůli lidu a předpovídali zaslíbeného Vykupitele.

Co znamená Bůh je nejvýš věrný? To, že Bůh pak na­plnil svá zaslíbení o Vykupiteli a očekávaný Vy­kupitel skutečně přišel.

105. Kdy přišel slíbený Vykupitel?

          Slíbený Vykupitel přišel asi za čtyři tisíce let po stvoření prvních lidí..

106. Proč neposlal Bůh Vykupitele hned, jak jej slíbil?

Bůh neposlal Vykupitele hned, jak jej slíbil, protože chtěl, aby lidé poznali bídu hříchu, toužili po Vykupiteli a ochotně jej přijali.(Advent.)

Má-li otec[60] neposlušného syna, a ten se nechce a nechce řídit jeho radami, pak až doroste, otec již si jej ne­všímá. Stává se často, že syn upadne do bídy. I zavzpomíná otcových rad a toužebně otce prosí o pomoc z bídy.

Podobně jednali první rodiče. Proto museli jejich potomci být připravováni 4000 let, museli poznat bídu, do které je uvrhl hřích. Tuto přípravnou dobu si připomínáme v zimní době adventu, jenž trvá 4 neděle. V tom čase máme vzbuzovat touhu po příchodu Páně a připravovat mu ve svém srdci stánek upřímným pokáním, i skrze nábožné modlitby.

107. Kdo je slíbený Vykupitel?

Slíbený Vykupitel je Ježíš Kristus.

O zaslíbeném Vykupiteli poučíme v článcích 2., 3., 4., 6. a 7.

Ze všeho poznáváte, jak nás Pán Bůh velmi milo­val, když nás stvořil ke svému obrazu a podobě. Poznali jsme také, jak je hřích špatný. Pán Bůh nás však nesvrhl jako pyšné anděly, nýbrž nám poslal Vykupitele. Copak mu nemusíme děkovat? Svůj dík vyjádříme slovy katechismu:

Poučení: Děkuj Bohu za to, že tě stvořil k svému obrazu a podobě a měj v nenávisti hřích, skrze něho přišlo na svět všechno zlo!  Děkuj Bohu též za to, že  tě nezavrhl navěky, jako pyšné anděly, ale poslal ti Vykupitele!

 

Druhý článek víry

Přechod: Po spáchaném hříchu by žádný člověk nedosáhl věčné spásy, kdyby se Bůh neslitoval nad lidmi. Slíbil jim Vykupitele, jenž přišel skutečně asi za 4000 let.

 Bůh připravoval lid na příchod slíbeného Vykupitele. Abra­hámovi a jeho potomkům zjevil, že slíbený Vykupitel přijde, až bude odňata berla od Judy, tj. až židovský lid ne­bude mít za krále Judovy potomky. V pozdějších dobách po­sílal Bůh k svému vyvolenému národu proroky[61], aby učili židy svatému náboženství, napomínali k dobrému a hrozili jim, že je bude Bůh trestat, když se nepolepší. Aby židé uvěřili prorokům, dal jim Pán Bůh moc tak jako Mojžíšovi činit mnohé zázraky a podle toho každý poznával, že jsou posláni od Boha.

Proroci předpovídali takové události, které se měly teprve přihodit a o nichž nikdo jiný nemohl vědět napřed, než sám Pán Bůh. Nejčastěji oznamovali příchod Vykupitele, Mesiáše. Takové věci, které se teprve odehrají, se jmenují budoucí věci. Proroci sdělovali dopředu, čili předpovídali mnohé budoucí věci, zvláště o zaslíbeném Mesiáši. Pán Bůh jim sdělil budoucí věci a poručil jim, aby je předpovídali.

Ale proč tomu chtěl Pán Bůh, aby proroci předpovídali o Mesiáši? Pomyslete si, že by měl do našeho města přijet císař. Každý z vás by se jistě těšil, že ho uvidí. Ale císař bývá oblečen jako voják. Tako­vých vojáků s ním bývá mnoho, když někam jde. Co byste si asi pomyslely, kdybyste uslyšely, že císař nebude sám, ale že s ním budou ještě jiní pánové podobně oblečeni, jako je on. Jistě by si každý z vás pomyslil: Jak poznám císaře mezi ostatními pány? Ale kdyby vám někdo prozradil, jak císař vypadá, na jakém koni pojede, jaké odznaky bude mít na šatech, které jiní nemají, poznaly byste císaře, kdyby skutečně potom přijel? Ovšemže byste ho poznaly podle toho, co vám již dopředu o něm někdo řekl. A tak i Pán Bůh řekl dopředu mnoho skrze proroky o Vykupiteli, aby ho lidé poznali, až přijde na svět.

Dobří a nábožní lidé se velice radovali, že Pán Bůh skrze proroky předpovídal o Vykupiteli. Modlili se každý den, aby přišel brzy a vykoupil ubohé lidi, prosili Pána Boha, aby se dočkali té doby, až přijde Vykupitel A sku­tečně se tak stalo, Pán Bůh poslal svého Syna na svět, jak ústy proroků při­slíbil.

Kromě židovského národa byli všichni lidé pohané. Věřili v mnoho bohů a páchali k jejich uctění veliké ohavnosti. I děti usmrcovali, nebo je předhazovali dravé zvěři. S chu­dými lidmi nakládali velice nemilosrdně. Proto mnozí pohanští mudr­cové prosili Boha po shlédnutí těchto velkých nešlechetností, aby jim někoho seslal z nebe, kdo by lidi učil svatému a pravému náboženství.

Tuto smutnou dobu před příchodem Pána Ježíše si připomí­náme, jak jste již slyšeli, v době adventní. V té době se máme více modlit a činit pokání. Zbožní lidé chodí do kostela časně ráno před rozedněním, čili když svítá, nebo za úsvitu. Zde zpívají krásné písně o Vykupiteli a Panně Marii. Lidé říkají: „Jdeme na roráty.“ Co je to? To je mše svatá, která v mešní knize začíná slovy proroka Izaiáše: „Rosu dejte nebesa shůry, a oblakové dštěte spravedlivého, otevři se země a vydej nám Spasitele.“ První slovo je v latině „Rorate“ značící: rosu dejte. Těmi slovy volávali zbožní lidé ve Starém zákoně k Bohu, aby Bůh již poslal Vykupitele. Bůh se konečně smiloval a Vykupitel přišel. Byl to Ježíš Kristus.

108. Jak zní druhý článek víry?

Druhý článek víry zní: „I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho.“

Těmito slovy vyznáváme víru v Ježíše Krista, našeho Pána, věříme v něj tak jako v Boha Otce.

109. Čemu učí druhý článek víry?

Druhý článek víry zní, že Ježíš Kristus je:

1. jednorozený syn Boha Otce,

2. Bůh a člověk,       

3. náš Pán.

V druhém článku se učíme třem důležitým pravdám. Kterým? Tyto pravdy jsou vyloženy v katechismu. Nejdříve vysvětlím slovo „Ježíš“.

110. Co znamená jméno Ježíš?              

Jméno „Ježíšznamená: Vykupitel neboli Spasitel.

(Slavnost Nejsvětějšího jména Ježíš.)

1. Slovo „Ježíš“ je hebrejské slovo a znamená totéž co Spasitel neboli Vykupitel.[62] Toto jméno dal sám nebeský Otec svému Synu a rozkázal Panně Marii skrze anděla, aby dala vtělenému Božímu Synu jméno Ježíš. „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.“ (Lk l, 31) Potom oznámil i sv. Josefovi, proč jej tak nazývá: „neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ (Mt l, 21)   

Proč se nazývá Ježíš Kristus Vykupitel? Namísto „Vykupitel“, říkáme též „Spasitel“, protože Pán Ježíš všechny lidí spasil, tj. osvobodil od hříchů a získal pro ně věčnou blaženost. Např. nějaký člověk byl odsouzen pro své zlo­činy na celý život do vězení. Dověděl se o tom jeden vznešený šlechtic. Slyšel, jak naříká ve vězení. Vyptával se na něj, až se konečně dověděl, že je to jeho vzdálený příbuzný. Šel k soudu, složil ve­likou sumu peněz a dosáhl toho, že byl onen hříšník propuštěn z vězení. Říkáme, že ho vykoupil z vězení. Ale šlechtic učinil ještě více. Vzal jej do svého paláce a ustanovil jej svým dědicem. Tam byl celý život nevýslovně šťastný. Kdo je onen zlo­činec? Ale každý z nás. A kdopak onen vznešený šlechtic? Pán Ježíš. On nás z věčného žaláře, z pekla vykoupil, ovšem ne penězi, ale svou vlastní krví. A učinil ještě více. Otevřel nám své sídlo, nebe, učinil nás dědici svého nebeského království, spasil nás.

 Jméno „Ježíš“ je svaté a velebné jméno, neboť je to jméno Boha, před nímž se nebe a země sklánějí podle slov sv. apoštola Pavla (Flp 2, 9 10): „Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu Jméno nad každé jméno, aby  před Jménem Ježíšovým pokleklo každé koleno na zemi i pod zemí…“ Buďte naplněny úctou k to­muto svatému jménu a nevyslovujte ho lehkomyslně! Zbožní křesťané sklánějí hlavu, kdykoli vyslovují: „Ježíš.“ Pozdravujte rády starší osoby, zvláště, když potkáte kněze: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!  Až na věky. Amen.“[63] Copak není mnohem krásnější tento pozdrav, než mnohý jiný, který dnes slýcháme?

2. Toto jméno je sladké (nejsladší a nejmilejší), proto je máme milovat. Připomíná nám, jak nás vše­mohoucí Bůh miloval, že obětoval za nás svého jednorozeného Syna. Volejte často a rády: „Nejsladší Je­žíši, můj Bože a Vykupiteli! Ó Ježíši, budu tě milovat po celý svůj život! Ježíši, tobě jsem živ, Ježíši, tobě umírám, Ježíši, tvůj jsem v životě i smrti“![64]

3.  Je to mocné jméno, proto je máme vzývat. Jednoho dne totiž vstupovali sv. Petr a sv. Jan do chrámu, když tu byl přinesen k chrámovým dveřím chudý muž, který byl chromý od narození. Prosíval zde o almužnu. Když též prosil sv. Petra a sv. Jana, sv. Petr zvolal: „Nemám zlato a stříbro, ale co mám, to ti dám! Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, vstaň a choď!“ A těmi slovy jej uzdravil.

Iberském národě, který žil u Černého moře, žila kře­sťanská otrokyně neobyčejné krásy a vzácných ctností. U to­hoto divokého národa, který neměl lékaře, bylo zvykem, že nosívali ne­mocné dům od domu a vyptávali se, kdo by věděl o nějakém prostředku, který pomůže. Jednou se tázali i této otrokyně. „Nevím o žádném prostředku od lidí“, odpověděla: „ale Bůh, kterému se klaním, který může vrátit život i mrtvým, může zajisté uzdravit i nemocné.“ Pak se modlila za nemocné dítě ve Jménu Ježíše a to bylo po chvíli uzdraveno. Ta zvěst se do­nesla až ke královně sklíčené bolestným neduhem. Královna se dala donést k otrokyni a byla též uzdravena vzýváním jména „Ježíš“. Později přišel i sám král na lovu do velikého ne­bezpečenství, vzýval Ježíše a byl osvobozen. Z vděku přijal král křesťanské náboženství i s celým národem. Zbožnou otrokyni, která přispěla k rozšíření křesťanské víry, pojmenovali Kristinou[65].

Ráno i u večer a kdykoli se ocitnete v jakémkoli nebezpečí , volejte: „…Ježíši, Synu Da­vidův, smiluj se nade mnou!“ (Mk 10, 47)

Sv. Antonín z Padovy nám radí: „Pokouší-li tě ďábel, vzývej Jméno Ježíš! Volej: Ve Jménu Ježíše, který přikázal větrům i moři, odejdi ode mne!“ Celé peklo se třese před tímto svatým jménem. Proto když na tebe přijde bída, nouze, trápení a kříž a když si nevíš rady, chovej pevnou důvěru v Ježíše a vzývej jeho Jméno, on ti pomůže. I. H. S. jsou hlásky hebrejského jména Ježíš.

Katolická církev slaví památku „nejsladšího Jména Ježíše“ druhou neděli po Zjevení Páně a uděluje plnomocné odpustky všem kajícím hříšníkům, kteří toho dne, či jiný den v oktávu přijímají svátost pokání a oltářní.

Ve Starém zákoně se jmenovali také někteří mužové Jezus nebo Ježíš[66]. Tak např. vůdce izraelského lidu po smrti Mojžíšově jmenovali Jozue, čili Ježíš. On uvedl izraelský lid v zaslíbenou zemi. A Jezus, syn Josedekův, přivedl se Zorobábelem židy z baby­lonského zajetí zpět do jejich vlasti.

I tito mužové byli tedy vysvoboditelé neboli spa­sitelé, ale jen jednoho národa a dopomohli tomuto jedinému národu jen k dočasné spáse, k pozemskému blahu. Ale Ježíš Kristus je Vykupitel a Osvoboditel všech národů, ten je vykoupil z otroctví ďábla a tím je vysvobodil z viny hříchů, a trestů za ně, od věčné smrti. Tak to učí i katechismus.

111. Proč nazýváme Pána Ježíše Vykupitelem anebo Spa­sitelem?

Pána Ježíše nazýváme Vykupitelem anebo Spasitelem, protože:

nás vykoupil od hříchu a věčného zatracení a přinesl nám milost a spásu.

112. Co znamená jméno Kristus?

              Jméno „Kristus“ znamená totéž, co jméno „Mesiáš“, totiž: Pomazaný.

Slovo „Kristus“ je řecké a znamená totéž co „pomazaný“ (sv. olejem). To znamená i hebrejské slovo „Mesiáš“, jež se též dává Pánu Ježíši.

113. Proč se jmenuje Pán Ježíš Pomazaný?

Pán Ježíš se jmenuje Pomazaný, protože se ve Starém zákoně udílela  nejvyšší důstojnost a moc pomazáním a Ježíš tak spojil oboje v sobě a je naším nejvyšším učitelem, knězem a králem.

Ve Starém zákoně bývali prorokové,[67] nejvyšší kněží[68] a králové[69] mazáni svatým olejem. Toto mazání olejem znamenalo, že Pán Bůh ustanovuje lidi za proroky, kněze a krále (Mojžíš Árona, Samuel Davida).

Kristus Pán nebyl sice skutečně pomazán od nikoho olejem, ale nazývá se „Pomazaný“, protože je nej­vyšší učitel, kněz a král. Sv. Petr kázal v Jeruzalémě: „Bůh pomazal Ježíše Duchem Svatým a mocí.“ (Sk 10, 38). Ta slova znamenají, že Bůh vlil všechnu milost Ducha Svatého do Ježíšovy lidské duše, ode­vzdal mu nejvyšší důstojnost a moc, takže Kristus převyšuje všechny kněze, krále a proroky. (Někteří sv. otcové nazývají obrazně křest Pána Ježíše jeho po­mazáním.)

114. Proč se jmenuje Pán Ježíš jednorozený Boží Syn?

Pán Ježíš se jmenuje jednorozený Boží Syn, protože je jediný a pravý Boží Syn.

„Jednorozený“, to je totéž jako „jediný“. Nazývá se tak proto, že Bůh nemá jiného Syna. Je „pravý“ Boží Syn a ne snad za „pravého“ (vlastního) přijatý adopcí, protože má totéž bytí a přirozenost jako Otec a Duch Svatý a tudíž i tytéž božské vlastnosti[70].

I my se nazýváme Božími syny. Bůh nás přijal nás za děti u svatého křtu. Jsme však „Božími syny“ z Boží milosti a ne podle přirozenosti.

Ale Pán Ježíš není jenom Bůh, on je zároveň i člověk.

115. Proč říkáme: Ježíš Kristus je Bůh a zároveň člověk?

Říkáme: Ježíš Kristus je „Bůh a zároveň člověk“, protože je Bohem od věčnosti, časem přijal na sebe i lidskou přirozenost, totiž tělo a duši, a stal se člověkem.  

Ježíš Kristus je Bůh a zároveň člověk znamená, že je i pravý Bůh i pravý člověk. Bohem je od věč­nosti, člověkem od doby, kdy archanděl Gabriel zvěstoval Panně Marii, že dostane (porodí) Syna.

(Roku 336 vedli jednoho dne ve slavném průvodě do Konstantinopole nešťastného kněze Aria. Byl vyloučen z církve svaté pro rozšiřování bludu učením, že Ježíš Kristus je sice Bohem Otcem zván Božím Synem, ale že není pravý věčný Bůh. Církev svatá (Nicejský sněm) zavrhla jeho blud i učení, zá­roveň ale prohlásila, že Ježíš Kristus je pravý Bůh z pravého Boha, podstatou či přirozeností svou rovný Otci. Ariovi přátelé vymohli na císaři, že měl být opět přijat do církve. Proto se nyní vracel do města. Již byl na náměstí, když náhle jeho tvář zbledla, bylo mu nevolno a vzdálil se prů­vodu. Když déle se nevracel, šli jeho přátelé za ním: našli ho ležet mrtvého v krvi s vyvrženými vnitřnosti[71]). Tak Bůh ztrestal rouhače svého Syna.

Dále katechismus říká, že Ježíš Kristus vzal na sebe dočasně lidskou přirozenost, tedy od té doby, kdy z Boží vůle přijal na sebe i lidskou přirozenost. I to učí katechismus.

Převzal na sebe tělo a duši jako všichni lidé, avšak jeho tělo i duše, byly silně dokonalejší. Evangelista Páně sv. Jan praví: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.“ (Jan 1,1) Tímto „Slovem“ míní sv. Jan druhou božskou osobu, právě Božího Syna. Což znamená, že člověkem není od věčnosti, nýbrž od jistého času[72]. A to, jak je možné aby druhá božská osoba byla i člověkem, vcelku nemůžeme rozumem pochopit a i proto nazýváme takové učení tajemstvím.

I když se vtělil, nepřestal být Ježíš Kristus Bohem, a proto říkáme, že je Bůh a též i člověk.[73]

116. Kolik je přirozeností v Ježíši Kristu?

V Ježíši Kristu jsou dvě přirozenosti: božská, i lidská.

Ježíš Kristus má božskou přirozenost, to znamená, že je pravý Bůh, a že má všechny Boží vlastnosti, o nichž jsme se již učili. I Pán Ježíš je všemohoucí, protože je pravý Bůh, věčný, vševědoucí atd.[74]

lidskou přirozenost, to znamená, že má všechno, co dělá člověka člověkem: tělo a duši. Když nastal od Boha stanovený čas, vzal na sebe Boží Syn lidskou přirozenost (vtělil se, tedy stal se člověkem). Nepřijal však jen podobu člověka, jako např. když se andělé někdy objevili v lidské podobě, nýbrž Syn Boží se narodil jako lidské dítě. Jedl pokrmy i nápoje jako člověk, spal jako člověk, snášel hlad a žízeň jako člověk, umřel jako člověk.

Pán Ježíš říká o sobě jako Bůh: „Já a Otec jedno jsme. (Jan 10, 30) Jakožto člověk říká: Můj Otec je větší mne“, (Jan 10, 29) je více nežli já.

S lidským tělem se spojila též lidská duše, obdařená roz­umem a vůlí. Víme, že cítil Kristus Pán, jako my lidé, radost ve své duši, ale také bázeň a zármutek. Řekl sám o sobě na Olivové hoře:Má duše je smutná až k smrti.“ (Mt 26, 28) A dále: „Otče můj!, je-li to možné, ať mne mine tento kalich, avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Mt 26, 39)

Syn Boží má jako člověk také lidskou vůli. Sv. Pavel o něm praví, že byl poslušný až k smrti Být poslušný je totéž jako činit vůli někoho jiného, poslou­chat znamená podrobit vlastní vůli vyšší vůli. A to činil Pán Ježíš. Jako člověk se podroboval vůli nebeského Otce. Obě tyto přirozenosti jsou spojeny v jedné božské osobě.

117. Kolik osob je v Ježíši Kristu?

V Ježíši Kristu je jen jedna osoba, a to je božská osoba, která v sobě spojuje božskou i lidskou přirozenost.

            Ježíš Kristus je jedna osoba a to je božská osoba, v této osobě jsou obě přirozenosti: božská a lidská spojeny. V Kristu nejsou ale spojeni dva: Bůh a člověk, ale v Kristu je spojena božskost s lidskostí, a to v jednu božskou osobu, takže je jen jediný Ježíš Kristus. Proto se praví ve vyznání sv. Atanasia:Ačkoliv Ježíš Kristus je i člověk, nejsou přesto dva, ale jen jeden Kristus.

Proto říkáme, že Kristus, Bůh a člověk je věčný, vše­mohoucí atd., ačkoliv tyto vlastnosti náležejí jenom jeho božské při­rozenosti a o témž Kristu věříme, že se narodil, že za nás trpěl a umřel, i když to platí zase jen o jeho lidské přirozenosti. Podobným způsobem mluvíme také i o sobě (o člo­věku), říkajíce: „Člověk je smrtelný,“ i když je smrtelné jen tělo, rovněž tak říkáme, že člověk je rozumný tvor, ač jen duše je obdařena rozumem. Říkáme: „Člověk je prach a popel,“ a jindy: „Člověk je Boží obraz, je jen o málo menší než andělé.“

118. Proč se stal Boží Syn člověkem?

         Boží Syn se stal člověkem, aby nás vykoupil svou smrtí a spasil na věky.

Když prarodiče zhřešili v ráji, urazili těžce svého Boha, neboť věřili více ďáblu než Pánu Bohu. Tím na sebe uvalili věčný trest, neboť urážka byla neko­nečná. Měla-li se tato urážka napravit, bylo zapotřebí, aby bylo učiněno zadost uražené Boží velebnosti a to náhradou tak velikou, která by se vyrovnala učiněné urážce. Protože to byla nekonečná urážka, bylo třeba zvolit takovou náhradu, která by měla nekonečnou cenu. Takovou náhradu člověk Bohu dát nemohl. Úplné zadostiučinění mohla vykonat tedy jen božská osoba, a k tomu se uvolil Boží Syn.

Sám Boží Syn chtěl být Vykupitelem lidského pokolení. Boží spravedlnost však žádala, aby se vy­koupení dokonalo utrpením Vykupitele a jeho smrtí na kříži, protože lidé zasluhovali věčnou smrt za svoje hříchy v pekle. Protože pak by Boží Syn, jakožto Bůh a pouhý duch nemohl za lidi trpět a umřít, vtělil se, čili stal se člověkem. Protože pak trpěl a svůj život obětoval za nás, smířil Boha s lidmi a způsobil, že zase můžeme nabývat posvěcující milosti, kterou ztratili první rodiče pro sebe a všechny své potomky. A protože nás vykoupil svou smrtí a tak způsobil, že mohou všichni lidé přijít do nebe, říkáme, že nás všecky Boží Syn vykoupil a spasil. Vše to učinil Boží Syn z lásky k nám. A co za to žádá? Abychom jej milovali a z lásky k němu zachovávali Boží přikázání. Nic by nám nebylo platné, že nás Pán Ježíš vykoupil, kdybychom nechtěli být tak živi, jak nás naučil Pán Ježíš a stále učí svatá církev. Slibte Pánu Ježíši, že ho budete vždycky milovat, ale také po­slouchat. On je váš Vykupitel a vy jste ovečky, které vykoupil a které chce dovést i do nebe.

119. Proč se nazývá Ježíš Kristus naším Pánem?

 Ježíš Kristus se nazývá „naším Pánem,“, protože je náš Bůh a Vykupitel a my mu tedy náležíme.

Je náš Pán protože

1. je Bůh. Zvláště pak proto se nazývá naším Pánem, protože nás

2. vykoupil a my mu tedy zcela náležíme.

Jako náš nejvyšší Pán nám dal i přikázání a my jsme povinni je zachovávat a tak sloužit jemu jako svému pánu.

Sv. Polykarp byl nabádán při mučení pohanským soudcem k tomu, aby zapřel Ježíše a zřekl se ho. Odvětil: „Jak to mohu učinit? Již přes 70 let sloužím Ježíši Kristu a za celý tento čas mně nejen nic zlého neučinil, nýbrž mi prokázal všechny možné milosti. Jak bych mohl být teď nevděčný k pánu tak do­brotivému, jak bych mohl službu mu opustit a zpronevěřit se?“

Tato slova i vy mějte na mysli, když vás tělo, svět a ďábel svádějí k nedodržování jeho svatých přikázání. Raději máme podstoupit smrt, než abychom urazili Pána tak laskavého a dobrotivého. Milujme Ježíše jak on miloval nás, milujme ho a služme mu až do poslední hodiny svého života!

Učili jsme se již též, že Pán Ježíš je Boží Syn a pravý Bůh. Katechismus nás to také učí a odtud víme, že je tomu skutečně tak.

120. Odkud víme, že Ježíš Kristus je Boží Syn a pravý Bůh?

          Že je Ježíš Kristus Boží Syn a pravý Bůh, víme:

1. ze svědectví nebeského Otce,    

2. z jeho vlastních vypovědí,

3. z učení apoštolů,

4. ze stálého podání katolické církve.

Ježíš Kristus je pravý Bůh. Tuto pravdu nám zjevil sám Bůh:„Tři jsou, kteří svědectví vydávají na nebi (že Kristus je Bůh): Otec, Syn a Duch svatý.“  (1 Jan 5, 7)    

Nejdřív nám zjevil tuto pravdu Duch Svatý skrze proroky. Všichni starozákonní proroci nazývají zaslíbe­ného Vykupitele Bohem. Prorok Izaiáš pravil: „On sám přijde a spasí nás[75].“ (Iz 35, 4) Týž prorok mu přikládá také jména: „Bůh Emanuel tj. (Bůh s námi), Nejsvětější, Podivný, Otec budoucího věku.“ (Iz 7, 14) )

l. Tuto pravdu nám zjevil sám Bůh Otec po křtu Pána Ježíše v řece Jordáně a když se Pán Ježíš proměnil na hoře Tábor. Bylo slyšet jeho hlas : „Toto je můj milý Syn, v němž se mi zalíbilo.“

2. To, že je Ježíš Kristus pravý Bůh, učil on sám. Když se Ježíš jednou (o slavnosti posvěcení) procházel v chrámě, v Šalomounově síni, ob­stoupili ho židé a řekli mu: „ Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Kristus, řekni nám to otevřeně!“ Odpověděl jim Ježíš: „Říkám vám to a vy nevěříte…Já a Otec jsme jedno,“(Jan 10, 23 – 30), to znamená: „Jsme si rovni s Otcem, On je Bůh a já též. Pán Ježíš sám o sobě i učil, že je věčný, pravil-li: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abrahám narodil, já jsem.“ (Jan 8, 58) Abrahám žil dva tisíce let před Kristovým na­rozením, a dříve, od věčnosti, byl již Ježíš. Věčný však je jen Bůh, tedy Kristus je Bůh.

Ježíš vyznal o sobě, že je všemohoucí a že jemu náleží stejná úcta jako jeho Otci. Pravil zajisté: „Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn….“ „Jako Otec mrtvé křísí a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu ty, co chce.“ (Jan 5, 19 – 23) Není-li patrné z těchto slov, že může činit zázraky (je všemohoucí) sám svou mocí, jež jen Bůh činí? Též řekl: „Dána je mi velká moc na nebi i na zemi.“

Apoštolové činili také zázraky, ale z moci Ježíše Krista, on však svou vlastní mocí. Řekl mládenci Naimskému: Mládenče, pravím ti, vstaň!“(Lk 7, 14) a mládenec obživl. Apoštolové však říkávali: „Ve jménu Ježíše Krista vstaň, buď zdráv, choď“ atd. Např. sv. Petr k chromému od narození.

 Své božství potvrdil Pán Ježíš slavnou přísahou, když se ho tázal Kaifáš: „Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, syn Boží!“ Ježíš odpověděl: „ Tys to řekl,“ (Mt 26, 63), tj. jsem.

Své božství projevil Pán Ježíš mnohými zázraky a proroctvím. Skrze zázraky dokázal, že je všemohoucí, skrze proroctví, že je vševědoucí. Tyto vlastnosti však náleží jenom Bohu.

3. Svatí apoštolové jednotně vyznávají božství Kristovo. Jejich svědectví je pravdivé, neboť žili tři léta s Kristem, dokonale jej znali a zpečetili svou víru v božství Ježíše Krista smrtí. Tak když přišel Pán Ježíš do krajin Caesareje Filipovy a tázal se svých učedníků, za koho jej mají lidé, odpověděl sv. Petr:Ty jsi Kristus, Syn živého Boha.“ (Mt 16, 16) Týž apoštol vytýká židům, že: „původce života jste dali zabít“(Sk 3, 15) Sv. Pavel jmenuje některá dobrodiní, která Bůh prokázal izraelskému lidu a chce zdůraznit nejvyšší milost, tak říká :… „jejich předkové jsou praotci(izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus Bůh, který je nade všecko, buď velebený navěky. Amen.“ (Řím 9, 5) Sv. Bartoloměj když se blížil k Pánu Ježíši a tento na něho zvolal: „Ejhle, pravý Izraelita!“ divil se, odkud ho Pán Ježíš zná? A když uslyšel z jeho úst: „ Viděl jsem tě dříve, než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem.“ zvolal: „Mistře…, ty jsi Boží syn.“ (Jan 1,48 49) Sv. Jan říká na konci svého evangelia : „Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.“ (Jan 20, 31)

4. Katolická církev vždycky učila, že Ježíš Kristus je pravý Bůh, a její děti jsou křesťané, kteří zpečetili často tuto pravdu svou krví. Tak sv. Marciál, jeden ze sedmi synů mučednice sv. Felicity, římské vdovy, když na něj přišla řada, aby vyznal víru spolu s matkou a bratry spolu s matkou a svými bratry zvolal: „Všichni co nevyznávají Krista jako pravého Boha, budou uvrženi do věčného ohně[76].“ Na sněmu v Nicei (325) a Cařihradě (381) svatá církev hlásala opět tuto pravdu.

Vzbuďme i my víru v Ježíše Krista jako jedno­rozeného Syna Božího. Pomodleme se : „Věřím v Boha.“

Ježíš Kristus je tedy Bůh a člověk. Je náš Vykupitel, jehož Bůh slíbil v Starém zákoně a lidé ho čekali čtyři tisíce let, než se pak na­rodil v Betlémě.

Učili jsme se, proč Pána Ježíše nazýváme Vyku­pitelem. A on je Vykupitel neboli Mesiáš, kterého Bůh lidem zaslíbil. Toto nás učí další otázka:

121. Odkud víme, že Ježíš Kristus je slíbený Vykupitel?           

Že Ježíš Kristus je slíbený Vykupitel, víme podle toho, že se jím vyplnilo všechno, co o Vykupiteli před­pověděli proroci a co o něm naznačovaly předpovědi.

Aby lidé mohli poznat zaslíbeného Vykupitele, to oznámil Bůh již dávno ve Starém zákoně. Objevil totiž v izraelském národě občas muže, které osvítil svým duchem a nařídil jim, aby hlásali jeho vůli. Těmto vyvoleným říkáme proroci. Oni kázali proti modloslužbě a jiným nepravostem, utvrzovali židy ve víře v pravého Boha a předpovídali zaslíbeného Mesiáše, aby ho lidé mohli poznat, až přijde. Když se potom Ježíš Kristus narodil v Betlémě a když potom učil, činil zázraky, trpěl, umřel a vstal z mrtvých, mohli poznat všichni lidé, že nikdo jiný nemůže být onen zaslíbený Vykupitel, než Ježíš Kristus. Neboť jím se vyplnilo všechno, co proroci předpověděli o Vykupiteli. A pravil Pán Ježíš židům: „Zkoumáte Písma, když vy myslíte, že v nich máte věčný život. A ona právě svědčí o mně.“ (Jan 5, 39)[77]

Jednou rozkázal Pán Ježíš svým učedníkům Petrovi a Janovi, aby mu připravili v domě jednoho pána velikonočního beránka. Učedníci Páně ho však neznali. Proto jim Pán Ježíš předpověděl o tom pánu následující: „Když vejdete do města, potkáte člověka, který nese džbán vody,…“ (Lk 22, 10), „ten to bude“…

Pán Ježíš jim tedy naznačil věc, podle níž po­znají onoho pána. Po vstupu do města potkali muže se džbánem a poznali, že se právě platila Ježíšova předpo­věď.

Podobně slíbil Bůh Vykupitele a aby jej mohli lidé poznat, naznačil již dopředu (předpověděl) mnohé věci o něm skrze proroky. Když se vše splnilo, lidi mohli uznat: Tento je zaslíbený Vykupitel a nikdo jiný. A to vše se vy­plnilo právě na Pánu Ježíši.

Předobrazem označujeme tu osobu nebo věc, která připomíná některou budoucí osobu, nebo budoucí věc a to tak, že se jí podobají. A ve Starém Zákoně byly mnohé osoby, věci a událostí, které Krista Pána předobrazovaly[78].  

122. Co předpověděli proroci o Vykupiteli?

Proroci předpověděli o Vykupiteli jeho:

1. dobu a místo narození,    

2. zázraky, utrpení a smrt, 

3. zmrtvýchvstání a nanebevstoupení,

4. založení a ustavičné trvání jeho církve.

Proroci předpověděli o Vykupiteli:

 l. dobu a místo jeho narození, tj. kdy a kde se narodí. Skoro 2000 let před Kristem předpověděl patriarcha Jakub, že se Vykupitel na­rodí „Až bude  berla[79] od Judy odňata,“ tj. až židé budou mít cizince králem. A to se stalo, když byl králem Herodes, neboť on nebyl Žid, a za jeho vlády se narodil Vykupitel. Prorok Daniel určitě předpověděl, že od rozkazu, aby Jeruzalém byl vystavěn, až do smrti Vykupitelovy neuplyne ani 70 celých týdnů[80] ročních (70 x 7 = 490 let). A skutečně uply­nulo skoro 490 let až do té doby, kdy se narodil Pán Ježíš. Týž prorok oznamuje, že Vykupitel přijde v době, kdy bude ještě stát druhý jeruzalémský chrám. „Posilněte se! Ještě malá chvíle, a přijde. Žádoucí všem národům, a větší bude pak sláva domu tohoto, nežli byla prvního. Prorok Micheáš též předpověděl, že se Mesiáš narodí v Betlémě: „A ty, Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými rody, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti.“(Mi 5,1)

2. Předpověděli jeho zázraky, utrpení a smrt. Tak předpověděl Izaiáš: „Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jako jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti.“ (Iz 35,5) O jeho utrpení předpověděl král David: „Já však jsem teď červ a ne člověk, na pohanu lidem a na potupu chátře. Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, šklebí rty, pokyvují hlavou: „Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, ať ho zachrání, má-li ho rád.“ (Ž 22/21, 7 – 9) „…tlupa zlosynů mě svírá. Probodli mi ruce i nohy, spočítat mohu všechny své kosti….dělí se o můj oděv, losují o můj šat.“ (Ž 22 /21, 17 – 19) Prorok Izaiáš: „On však byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny,(tížily) ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily.“ (Iz 53,5) A Zachariáš: „Hle, tvůj král k tobě přichází, je spravedlivý a přináší spásu, je pokorný a jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“ (Zach 9, 9) a „odvážili mzdu mou třiceti stříbrných“ a „patřit budou na mne, kte­rého bodli.“     

3. Předpověděli jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Žalmista David předpověděl jménem Vykupitele: „...neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.“ (Ž 16/15, 10). Izaiáš:„…pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.“ (Iz 11,10) I žalmista David: „Vystoupils do výšin, zajatce zajals, vzal sis lidi jak dar, i ty, kteří nechtějí bydlit u Hospodina, Boha…(Ž 68 /67, 9). „Pozemské říše zpívejte Bohu, velebte Pána, který jezdí po nebesích, po odvěkém nebi.“ (Ž 68 /67, 35)

4. Předpověděli založení a ustavičné trvání jeho církve, tj. že založí náboženskou společnost, ke které budou patřit všichni, kdo v něho uvěří a budou poslouchat jeho nástupce a tato společnost potrvá na věky. Prorok Malachiáš praví: „Od východu slunce až na západ bude mé jméno mezi národy veliké, na každém místě bude mému jménu obětována oběť čistá.“   

Tím, že tato všechna proroctví se vyplnila na Ježíši Kristu, a na nikom jiném, nemůže být nikdo jiný zaslíbeným Vyku­pitelem, nežli on.

Nejdříve dal Bůh skrze proroky předpovídat o za­slíbeném Vykupiteli. Ale kromě proroctví oznamoval Bůh zaslíbeného Vykupitele také v podobenství někte­rých osob a posvátných věcí. Takovým osobám a věcem říkáme předobrazy. Jako je obraz některého člověka jemu podoben: tak byly některé osoby a věci podobny budoucímu Vykupiteli.

123. Které jsou hlavní předobrazy Vykupitele?

Hlavní předobrazy Vykupitele jsou: Ábel, Melchizedech a Izák, Josef egyptský a Jonáš, i velikonoční beránek a měděný had.

Předobrazy umučení a Vykupitelovy smrti jsou: Ábel byl zavražděn svým bratrem Kainem, Pán Ježíš židy, z jejichž rodu pocházel, tedy přímo svými bratry, Izák nesl dříví k oběti na horu Moria, i Ježíš nesl dřevo kříže, však na horu Kalvárii. A milovaný, poslušný a nevinný syn Jakubův Josef byl prodán svými bratry, podobně nenáviděli židé Pána Ježíše a vydali jej pohanům. Josefa pokoušela zlá žena k těžkému hříchu, ale Josef nezhřešil, Ježíše též sváděl ďábel třikrát. I Josef byl nevinně obžalován a nevinně odsouzen, podobně Ježíš. Josef trpěl v žaláři mezi dvěma provinilci, z nichž jeden obdržel milost, druhý pak byl usmrcen, s Ježíšem viseli dva lotři na křížích, jednomu přislíbil Pán, že jej vezme do nebe, druhý skonal bez lítosti. Též Velikonočního beránka, a to bez poskvrny, zabíjeli židé o velikonočních svátcích, a nesměli mu zlámat kosti. Beránkovou krví byli uchráněni židé v Egyptě od předčasné smrti: Kristovou krví jsme byli vykoupeni od věčné smrti. Měděný had na kříži a Kristus na kříži.

Melchizedechova oběť je předobrazem mše svaté: Jonáš je předobraz vzkříšení Páně. Sám Ježíš říkal: Jako byl Jonáš  v břiše velké ryby tři dni a tři noci, tak bude Syn člověka v nitru země tři dni a tři noci.“ (Mt 12, 40)

Vše se vyplnilo na Pánu Ježíši, co o něm před­pověděli a jak o něm bylo předobrazeno. Dobří lidé z toho seznali, že Pán Ježíš je zaslíbený Vykupitel a uvěřili v něho. Ale ti židé, kteří doufali pyšně, že Mesiáš, mocný král, udělá je, židy, pány všeho světa, neuvěřili, ale odsoudili jej na smrt a vy­mohli na Pilátovi, že byl ukřižován. Pán Ježíš jim předpověděl zato zkázu Jeruzaléma, i ten trest návazný: přesta­nou být vyvoleným národem.

Vzbuzujte často víru Ježíše Krista, našeho Vykupitele a volejte: „Ježíši – tobě jsem živ, Ježíši – tobě umírám, Ježíši – Tvůj jsem v životě i ve smrti.“ Amen. Zazpívejme:  Mé jsi potěšení, můj Ježíši!“

Poučení: Pochválen buď Ježíš Kristus, až na věky!“„Jemu, našemu Pánu a Vykupiteli, chceme ná­ležet!“ V nikom jiném není spásy: není tak pod nebem jiné jméno, zjevené lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Sk 4, 12)

 

Třetí článek víry

Přechod. Ve druhém článku víry jsme se učili, že slíbený Vykupitel není nikdo jiný než Ježíš Kristus. Od článku 3. až do 5. vysvětlujeme, co Ježíš Kristus učinil, aby nás vykoupil. Třetí článek učí, jak se Ježíš Kristus vtělil, jak se stal člověkem.

124. Jak zní třetí článek víry?

 Třetí článek víry zní: „Jenž se počal z Ducha Svatého, narodil se z Marie Panny.“

První otázka je jako ve předcházejících článcích.

125. Čemu učí třetí článek víry?

Třetí článek víry učí, jak se Boží Syn stal člověkem, čili jak se vtělil.

A jak se to stalo, vysvětluje následující věta.

126. Jak se stal Boží Syn člověkem?           

 Boží syn se stal člověkem tak, že, pomocí Ducha Svatého, vzal na sebe zázračně lidskou při­rozenost.

(Slavnost Zvěstování Páně, 25. března.)

 Boží syn vzal na sebe lidskou přirozenost, tj. vzal na sebe lidské tělo i duši. Boží syn zůstal, byl od věčnosti, ale navíc se stal se i člověkem, jímž od věčnosti nebyl. Ježíš Kristus se stal mužem z moci Ducha Svatého, ten mu udal počátek lidské přirozenosti Božího Syna, jak sdělil anděl P. Marii: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní.“ (Lk 1, 35)

Pán Ježíš se stal člověkem, to nás učí sv. Jan: „Slovo (jednorozený syn Boha Otce) se stalo tělem.“ (33 let žil mezi lidmi a zůstává s námi v Nejsvětější svátosti). Kdy se modlíme tato slova? Kněz je říká na konci mše sv., protože vtělení Božího Syna je podobno tomu zázraku, který se děje na mši sv. skrze proměnu chleba a vína v Tělo a Krev Božího Syna.

Ježíš Kristus se vtělil zázračným způsobem, tj. takovým, jenž my lidé ani svými smysly, ani přirozeným rozumem nemůžeme pochopit. Tomuto učení říkáme proto tajemství vtělení Božího Syna.

Vykupitel[81] přišel na svět jako maličké dítě. Pán Bůh tomu chtěl, aby zaslíbený Vykupitel byl podobný lidem ve všech věcech a proto byl nejdříve maličké dítě. Malé děti potřebují matku, která by se o ně starala. Proto i Pán Bůh vyvolil jednu svatou pannu, aby byla matkou Božího Syna, Spasitele světa. Tato svatá panna jmenovala se Maria a bydlela v městečku, kterému se říkalo Nazaret. Maria pocházela z rodu krále Davida. V té době však již nebyli Davidovi potomci u moci, byli již zchudlí. I Panna Maria byla ve­lmi chudobná. Dobří rodiče jí již umřeli, byla opu­štěnou sirotou. Chudý tesař, nábožný a svatý, jménem Josef, také z rodu Davidova, byl jí snoubencem. Lidé si málo všímali Panny Marie, protože byla chudá, zato ji však miloval Pán Bůh více než všecky ostatní panny a ženy na světě, neboť byla svatá jako andělé. A tuto Nejsvětější Pannu zvolil Bůh za Matku svého Syna a poslal archanděla Gabriela, aby jí zvěstoval (oznámil), že bude Matkou Božího Syna. Poslyšte, jak se to stalo.

Jednoho dne, když se Panna Maria modlila o samotě ve své komůrce, naplnila se náhle místnost jasnou září a arch­anděl Gabriel stál blízko Panny Marie a pozdravil ji takto: „Zdráva buď, milosti plná, Pán s tebou, požehnaná ty mezi ženami.“ Snadno si pomyslíte, jak se Panna Maria ulekla, dveře se neotevřely, a najednou je tu takové nebeské světlo, jasná postava anděla a podivná slova, jaká před ní nikdy žádný člověk neslyšel. Jakmile pak anděl zjistil, že se Nejsvětější Panna bojí, řekl jí: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš Syna a nazveš jej jménem Ježíš. Ten bude Boží Syn a zaslíbený Vykupitel světa.“ Jméno Ježíš znamená totéž co Vykupitel nebo Spasitel. I divila se Maria těm slovům a řekla: „Jak se to stane?“ Anděl odpo­věděl : „Duch Svatý sestoupí na tebe a Boží mocí budeš matkou Božího Syna. Také tvoje příbuzná, Alžběta bude mít syna: neboť Pán Bůh může všecko učinit cokoli chce.“ I řekla Maria pokorně a poslušně: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle slova tvého." (Já se poddávám Boží vůli, ať se stane, jak jsi řekl.). A hned anděl zmizel a Maria se klaněla Pánu Bohu i děkovala s velikou radostí, že již přijde zaslíbený Mesiáš, aby vykoupil všecky lidi od hříchu a pekla.   

Toho dne, kdy anděl zvěstoval Panně Marii poselství, Boží syn se vtělil. Byl to slavný a svatý den. Dodnes máme každý rok na jaře svátek na památku toho slavného a sva­tého dne. Je to svátek: Zvěstování Panny Marie (dnes Zvěstování Páně). Připomínáme si tak, co archanděl Gabriel zvěstoval a Panna Maria odpověděla a děkujeme Božímu Synu, Pánu Ježíši, za tu velkou milost, že přišel na svět, aby se vtělil.

127. Koho má Ježíš Kristus za matku jako člověk?

        Ježíš Kristus, člověk, má za Matku Marii, nejblahoslavenější Pannu..

Říkáme jako člověk, to znamená, že Pán Ježíš byl také člověk a má za matku Marii Pannu. Bůh ji vyvolil od věčnosti za Matku svého Syna. Když jí anděl Gabriel zvěstoval onu radostnou zprávu, řekla: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle slova tvého,“ tj. chci, jen co chce Bůh, ať se tak stane, jak jsi mi oznámil. A v tu chvíli učinil Duch Svatý počátek lidské přirozenosti Božího Syna v nejčistším těle Panny Marie: Boží Syn se vtělil. Panna Maria je tak skutečně (vpravdě) jeho matka.

Na tuto šťastnou událost nás třikrát za den upozorňuje klekání: ráno, v poledne a večer. Když se modlíte klekání, děkujte Pánu Ježíši, že se vtělil pro naše spasení, děkujte i Panně Marii, že poslušně svolila být Matkou Spasitele našeho Ježíše Krista.

128. Proč se nazývá Maria Matkou Boží?

Maria je Matkou Boží: porodila Ježíše Krista: ten je Bůh i člověk.

            Ježíš Kristus[82] je zrozen dvojím způsobem jako Syn: Syn je Otcem od věčnosti zplozen a v čase (jako člověk) Matkou, bez pozemského otce. Od Panny Marie má Boží Syn lidskou přirozenost, zrodila jej a on je Bohem. Ta, jež např. zrodila tebe, nazývá se tvou matkou, tak Panna Maria, protože zrodila Pána Ježíše, nazývá se jeho Matkou. Ježíš je Bůh: tj. Panna Maria je Matkou Boží. Panna Maria porodila Ježíše! Ježíš je Bůh. Tedy Maria porodila Boha, a proto je Bohorodičkou. (O Panně Marii viz: Příručka Mariánské legie, str. 1).     

Tím, že Bůh vyvolil Pannu Marii za Matku svého Syna, vyvýšil ji nad všechny lidi, anděly a svaté, více ji ani nemohl vyznamenat. Vyniká všemi před­nostmi a ctnostmi. Protože porodila Nejsvětějšího a Nej­čistšího, tedy samého Boha, byla uchráněna od poskvrny dědičným hříchem a také se nedopustila za celý svůj život ani nejmenšího hříchu. Proto nám bude možné snadno zodpovědět následující otázku:

129. Proč se nazývá Maria „Nejblahoslavenější Pannou“?

Maria se nazývá „Nejblahoslavenější Pannou“, protože vždycky zůstala pannou a my ji za to máme blahoslavit nad všechny panny.

Panna Maria se nazývá Nejblahoslavenější Panna, to je totéž jako nejšťastnější mezi všemi pannami. Co je Měsíc nad hvězdami, to je Maria mezi sva­tými. Boží Syn si mohl vyvolit nějakou vznešenou, bohatou, mocnou královnu za matku, on si zvolil za matku raději chudou pannu: ta byla velmi pokorná, věrně sloužila Pánu Bohu, vždycky plnila jeho svatou vůli. Nyní je povýšena nad anděly i svaté v nebi, je první po Bohu: jí vzdávají andělé i svatí chválu. Zapějme k její úctě „Tisíckrát po­zdravujeme Tebe''.

Maria zůstala vždycky pannou, neboť jako čistá panna počala Pána Ježíše z Ducha Svatého, jako čistá panna jej v Betlémě porodila a čistá i zůstala. Jiné panny přestanou být provdáním se pannami a Bůh jim dá děti, jde pak o ženy. Avšak Panna Maria zůstala nejčistší pannou zázračným způsobem, je Panna a Matka zároveň a proto vy­niká nade všechny panny.

Písmo svaté dosvědčuje, že Panna Maria byla pannou před porodem dle slov proroka Izaiáše „Hle, panna počne.“ Byla pannou při porodu dle slov: „Panna, porodí Syna“. Zůstala pannou i po porodu Ježíše Krista. Tuto pravdu nám dosvěd­čuje následující pamětihodná pověst: Ze života sv. Jiljí , průvodce sv. Františka, se dočítáme, že jistý učenec byl trápen četnými pochybnostmi o tajemném početí a zázračném narození Ježíše Krista. Uslyšel o sv. Jiljí a odebral se k němu na radu. Vydal se na cestu k němu, potkal muže ctihodného vzezření, který při pohledu na učence jej nepřipustil ani ke slovu, dotkl se holí země a takto zvolal: „Bratře, nepochybuj, Maria byla před porodem pannou!“ Jakmile tato slova dořekl, vykvetla krásná lilie ze země. Sv. Jiljí dotknul se podruhé země a děl: „Bratře, nepo­chybuj, Maria byla při porodu pannou,“  a hned vyrostla druhá lilie ze země. A když se muž Boží potřetí dotkl země a řekl: „Bratře, nepochybuj, Maria zůstala i po porodu pannou,“ vyšla třetí běloskvoucí lilie ze země. Pln úžasu nad zázračnou událostí vrátil se učenec spokojen domů a byl zbaven vše­ch pochybností. Po celý život vzdával vřelé díky Marii za zázračný důkaz její mateřské lásky, ta zcela vyléčila jeho pochybnosti. (Vita sti Aegidii!)    

Máme blahoslavit Pannu Marii nad všechny panny, tj. považovat ji za šťastnější a slavnější než všechny panny. A blahoslavíte ji, budete-li se k ní ná­božně modlit a zpívat rády písně mariánské[83]. Krášlete květinami sochy postavené k její úctě a zvláště v měsíci květnu shromažďujte se na „májovou pobož­nost“. Po ní zpíváme v našem kostelíčku: „Vzpomeň, ó Královno milá, že nebylo slýcháno.“ Vstaňte a zazpíváme si ji.

130. Má Ježíš Kristus jako člověk otce?

               Ježíš Kristus jako člověk nemá otce. Josef, ženich Panny Marie, byl jen pěstounem Ježíše Krista.

(Slavnost sv. Josefa 19.března.)  

Ježíš Kristus je Bůh a člověk zároveň. Jako Bůh má Otce, a to první božskou osobu v Nejsvětější Trojici, od nebeského Otce je od věčnosti zplozen a má božské bytí. Jako člověk otce nemá, když Duch Svatý stvořil zázračným způsobem jeho tělo z nejčistšího těla Marie Panny. Sv. Josef byl pěstou­nem a nebyl otcem Ježíše Krista.

Sv. Josef byl pěstounem, tj. pečoval a vychovával dítě – Ježíše: pracoval pro něj, živil jej a staral se o Ježíše, jako by on byl jeho vlastní syn. Pán Ježíš pak poslouchal sv. Josefa jako vlastního otce.

Sv. Josef byl ženichem Panny Marie, pocházel z rodu Davidova, jako Panna Maria, byl jí a Ježíšovi ustanoven od Boha ochráncem. Zobrazuje se často s dítkem Ježíšem a bílou lilií: byl čistý panic. Písmo svaté o něm říká, že byl muž „spravedlivý“, tj. svatý.

Velkou důstojnost měl sv. Josef u Pána Ježíše: byl jeho pěstounem! Jeho přímluva je účinná u Pána Ježíše. Utíkejme se k němu s plnou důvěrou. Vzýváme jej:

l. jako patrona církve svaté, protože jako na zemi ochraňoval dítě Ježíše, tak ochraňuje nyní říši Ježíše Krista na zemi, tj. církev svatou. Chrání ji svou pří­mluvou,

2. je patron umírajících, protože když vypouštěl svou duši, stáli u něho Pán Ježíš a Panna Maria. Přimlouvá se za nás, abychom také jednou blaženě umřeli pod ochranou Pána Ježíše a Panny Marie,

3. je zvláštní pomocník v dočasné nouzi. Že se staral o dočasné potřeby Pána Ježíše a Panny Marie, obdařil jej Bůh tou předností, že je nyní mocný prosebník a orodovník za nás ve všech našich potřebách.

4. Sv. Josef je vzor a ochránce křesťanských rodičů. I řemeslníci (tesaři) jej ctí jako svého patrona, protože byl také řemeslníkem.  

Vzývejme často sv. Josefa a vyprosme si na jeho přímluvu šťastnou hodinku smrti. Volejte ve svých modlit­bách:

„Ježíši, Maria, Josefe, vám věnuji své srdce i svou duši!

  Ježíši, Maria, Josefe, stůjte při mne v posledním boji!

  Ježíši, Maria, Josefe, s vámi ať v pokoji odejde má duše!“[84]

Za nějaký čas po andělském zvěstování šla Panna Maria ke své tetě Alžbětě, manželce židovského kněze Zachariáše. Na památku této návštěvy máme první neděli v červenci svátek Navštívení Panny Marie. (pozn.: nově tento svátek 31.května).

Zde je nutné vypravovat, anebo opakovat, jak anděl zvě­stoval Zachariášovi Janovo narození. Je nutné poukázat, že chtěl Bůh Zachariášovi a Alžbětě dát syna až Vykupitel již měl přijít na svět a jejich syna vyvolil Bůh, aby ukázal, že Vykupitel již na svět přišel. Jan byl předchůdcem Páně (to připomenem ovšem až v při otázce 137).

Když se konečně přiblížil čas, kdy se měl narodit Vykupitel světa, šla Panna Maria se sv. Josefem z Nazaretu do Betléma, když tehdy císař Augustus rozkázal, aby všechny lidi jeho říše sepsali, a to každého v kolébce rodu. Panna Maria pocházela z Betléma, z rodu krále Davida. Proto se vydali na cestu do toho města.

131. Kde se narodil Ježíš Kristus?

              Ježíš Kristus se narodil v Betlémě v chlévě.

(Hod Boží vánoční,25.prosinec)

        V Betlémě[85] se narodil Vykupitel světa. Vyplnilo se, co předpověděl prorok Micheáš: „A ty, Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými rody, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli. Jeho původ je od pradávna, od věčnosti.“ (Mi 5, 1 2) Toto město se nazývá také městem Davidovým, protože odtud David po­cházel. Do Betléma přišlo mnoho lidí. Panna Maria se sv. Josefem přišli až večer a tak se stalo, že už nikde nenašli nocleh[86]. Vše bylo pře­plněno. Odebrali se tedy za město do jeskyně, kde mívali pastýři ovce, když pršelo. A v tomto chlévě se narodil v noci Pán Ježíš. Lidé si tuto svatou udá­lost každoročně připomínají a hodní křesťané jdou na „jitřní“. V kostele bývá velice krásně. Hoří mnoho světel, hraje hudba, zpívají se písně o narozeném Je­žíškovi. Vždyť i vy umíte krásnou píseň: „Narodil se Kristus Pán, veselme se!“ vstaňte, zazpíváme si ji! To je radostná památka Svaté noci, kdy se narodil Syn Boží v lidském těle.

Ten večer před narozením Páně nazýváme Štědrý večer. Připomínáme si tím štědrost Boha Otce, který „tak miloval svět, že i svého Syna dal, aby žádný, kdo věří v něj, nezahynul, ale měl život věčný.“ Proto dávají rodiče dětem, bohatí lidé chudým dárky, aby se podobali štědrému nebeskému Otci. Děti dostávají i vánoční stromek, ten připomíná strom poznání dobra i zla v ráji, též i strom kříže, na němž uzrálo ovoce našeho vykoupení. Ještě kromě toho bývají v domech i krámech jesličky, jimiž se připomíná narození Páně. První jesličky udělal sv. František z Assisi (Serafinský) r.1233 v opuštěném kostelíčku Greccia u Assisi, připomínajícím betlémský chlév.

Hlavní svátek vánoční je Boží hod (25. prosince). Jako výraz velké radosti ze Spasitelova příchodu na svět slouží kněz tři mše svaté: (o půlnoci, na úsvitě a třetí později dopoledne, může je ale sloužit všechny ihned po sobě). Tři mše svaté nám znázorňují trojí narození Páně: věčné, zplozené z  Otce, (do)časné z Marie Panny a duchovní (mystické) v srdcích lidských.

Když se Vykupitel světa narodil, zjevil to Bůh lidem skrze tu uvedené:

132. Kdo zvěstoval narození Ježíše Krista?

Narození Ježíše Krista zvěstovali:

1. anděl pastýřům,

2. hvězda mudrcům na východě,

3. mudrcové králi Herodesovi a zákonodárcům,

4. Duch Svatý starci Simeonovi a prorokyni Anně v Jeruzalémě,   

5. Simeon a Anna lidu v chrámě.

            V noci se narodil milovaný Ježíš v Betlémě. Všichni lidé spali, ale venku na poli bděli pastýři. Hlídali svá stáda. Tito pa­stýři byli chudí, ale zbožní lidé. Náhle zazářilo veliké světlo a anděl stanul před nimi. Pastýři se ulekli, ale anděl k nim pravil: „Nebojte se. Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid. V městě Davidově se vám narodil dnes Spasitel to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.“ A hned bylo s andělem velké množství nebeských duchů, chválících Boha a říkajících: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení.“ (Lk 2 10 – 14) A jak radostná to byla zpráva! Čtyři tisíce let čekalo lidstvo na tento okamžik.[87] 

l. Pastýři se tedy dověděli, že se Vykupitel narodil v městě Davidově, tj. v Betlémě. Též jim udal anděl znamení jímž poznají Vykupitele, pravil, že ho najdou jako děťátko: „ovinuté plenkami a položené v jeslích.“

Jakmile andělé odešli zase do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma!“ A rychle šli. I nalezli Marii, Josefa i nemluvňátko položené v jeslích. Ihned padli na kolena a děkovali Pánu Bohu, že již poslal slíbeného Vykupitele. Jak spa­třili, že sv. Josef a Panna Maria jsou chudí a že nemají co jíst, hned běželi domů pro dary a přinesli: mléko, ovečku atd. Když tu jejich lásku Boží matička uzřela, slzela samou radostí.      

2. Pastýři se tedy dověděli od anděla, že se narodil Vykupitel a pověděli to mnohým lidem. Ale Pán Bůh chtěl, aby se to dověděli také ti, kteří nebyli Izraelité, nebyli potomci Abraháma, Izáka a Jakuba, kteří nebydleli v zemi, kde se Je­žíšek narodil. Za židovskou zemí na té straně, odkud vychází slunce, na vý­chodě, žili tři muži, Tři králové. Byli velice moudří, a proto jim říkáme mudrci. I oni věděli, že přijde Vykupitel světa. Znali i proroctví: až se narodí Vykupitel světa, ukáže se velká jasná hvězda na východě. I to se vyplnilo: když se narodil Pán Ježíš, spatřili velikou hvězdu. Bylo to pro ně zna­mení, že Vykupitel již přišel na svět. Vydali se proto na cestu, aby se mu poklonili a obětovali mu dary.

3. Po dlouhém putování přišli do Jeruzaléma, kde sídlil král Herodes. Šli k němu do paláce a ptali se po narozeném Vykupiteli. Pravili: „Kde je ten, který se narodil, král ži­dovský?“ Herodes nevěděl, že se narodil a proto povolal ži­dovské kněze a zákoníky, neboli muže, kteří se dobře vyznali v knihách a učívali lidi v chrámě, a těch se ptal, kde se narodí král židovský? Zákoníci měli knihy, ve kterých bylo všechno napsáno, co proroci věděli o Kristu Pánu dopředu. A v nich četli a oznámili Herodesovi, že se Kristus narodil v Betlémě. Toho se Herodes velmi ulekl, myslel, že přestane být králem, že bude svržen. Ale aniž by dal na sobě cokoli znát, řekl mudrcům: „Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit“. (Mt 2, 8) I odjeli mudrci a hvězda,  již patřili doma na východě, se jim ukázala zase. Šla před nimi na nebi a zastavila se nad místem narození Ježíška.    

4. Mudrcové tedy zvěstovali narození Páně Herodesovi a zákoníkům. Ale to ještě není všechno. Když bylo Pánu Je­žíši čtyřicet dní, nesli ho sv. Josef a Panna Maria do města Jeruzaléma do chrámu, zde se nad ním modlil kněz a Panna Maria obětovala Pánu Bohu dvě hrdličky nebo dvě holou­bátka. Byla chudá, více dát nemohla, ale Pánu Bohu to bylo milejší, než sebevětší dar od zlých lidí. A v té době, co přinesli Pána Ježíše do chrámu, přišel tam jeden starý muž, stařeček Simeon. Hospodin mu předpověděl, že nezemře, dokud neuzří Vykupitele. Přišla tam též stařenka Anna, bylo jí 84 let. Ráda se modlívala doma i v chrámě, a hle! Jak jí, tak stařečkovi Simeonovi vnukl (řekl v duši) Duch Svatý, že to dítě je Pán Ježíš, náš Vykupitel. Simeon byl tím tak rozradostněn, že při­stoupil k Panně Marii, blahopřál jí k takovému vyznamenání (byla matkou Syna Božího), a pak vzal dítě do náručí a pravil: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, již jsi připravil všem národům!“ ….(Lk 2, 29-31)

5. Oba pak tuto radostnou událost oznámili lidu v chrámě. Z tohoto vypravování poznáváte, jak je dobré chodit do kostela. Jako se tam shledal Simeon a Anna s Ježíšem, tak až do dneška ho nalézáme v chrámě. Proto choďte rádi do chrámu: přednášejte mu své prosby, on vás tam nejraději vyslyší.

Tak oznámil Bůh chudým, bohatým, vznešeným a prostým, mužům, ženám, králům a kněžím že se narodil Vykupitel světa.

133. Co víme z Ježíšova dětství?

    Z Ježíšova dětství víme, že:

1.    byl obřezán osmý den po svém narození a nazván jménem Ježíš,

2.    byl obětován čtyřicátého dne v chrámě,

 3. se mu klaněli mudrci od východu a přinesli zlato, kadidlo a myrhu jako dar,

 4. ušel Herodesovým nástrahám útěkem do Egypta a po jeho smrti se vrátil do Nazareta.

 (Určilo to svátky i slavnosti):

         1. Slavnost Obřezání Páně neboli Nový rok.

         2. Hromnice, 2. února. 

          3. Slavnost Zjevení Páně (sv. Tří králů), 6. ledna.

4. Slavnost Mláďátek (Svatá rodina), 28. prosince.

  Osmého dne po svém narození byl Spasitel obřezán a dostal jméno Ježíš.[88] My si tuto událost připomínáme na „Nový rok“. Slavnost „Jména Ježíš'“ se slaví 2. neděli po Zjevení Páně.[89]

1. U nás se nosívají děti do chrámu brzy po narození a zde bývají křtěny, přitom dostávají jméno některého svatého, aby měly příklad k následování na zemi i přímluvce v nebi. Židé děti nekřtí, ale chlapci bývají obřezáni 8. dne, kdy slibují za ně jiní, že dítě, až doroste, bude zachovávat zákon Páně. Přitom se udílí dítěti jméno. Tak byl i Kristus 8. dne obřezán a nazván Ježíš. Jméno božskému dítku určil sám Pán Bůh. Než se Kristus zrodil, anděl vyřídil sv.Josefovi, ať Syna Panny Marie nazvou Ježíš.

2. Když bylo Pánu Ježíši čtyřicet dní, nesli ho Panna Maria a sv. Josef do Jeruzaléma do chrámu Páně, aby jej obětovali Pánu Bohu a odevzdali i předepsanou oběť. Učinili tak dle starodávného židovského zvyku. Každá židovská matka musela své prvo­rozené dítko, byl-li to chlapec, obětovat v chrámě Bohu[90]. To co činily jiné židovské matky, to činila i  Panna Maria: šla z Bet­léma do Jeruzaléma (2 hodiny vzdálen) a obětovala tam Ježíška Pánu Bohu. Co se při této události stalo, víte. Katolická církev to slaví 2. února a je známá křesťany jako „Očišťování Panny Marie[91],tj. „Uvedení Páně do chrámu“ neboli „Hromnice[92].“  

3.  Z Ježíšova dětství dále víme, že mudrci od východu se mu klaněli a přinesli mu darem zlato, kadidlo a myrhu.[93] Jako sv. Tři králové padli na kolena a Ježíšovi se klaněli, tak i my se mu máme klanět v chrámu Páně, tu sídlí v Nejsvětější svátosti. Tak jak zázračná hvězda sv. Tři krále přivedla k jesličkám, tak i nás vede naše svatá víra k Ježíši skrytému v Nejsvětější svátosti a uvede nás k němu i do nebe.

Tuto památku si připomínáme o slavnosti „sv. Tří králů[94] – Jmenuje se též „Zjevení Páně,“ protože se Kristus zjevil pohanům i zázračnou hvězdou. (Sv.Tři králové byli do příchodu k Pánu Ježíši pohany.)

4. Když se dověděl Herodes, že se narodil Vykupitel, chtěl ho zabít. Vydal krutý rozkaz, aby byli zavražděni v Betlémě a v okolí všichni chlapci do dvou let. Ale z Božího rozkazu se ukázal ve snách sv. Josefovi zase anděl a řekl mu: „Vstaň, vem dítě i s matkou a utečte do Egypta, a zůstaňte tam, než ti řeknu. Herodes bude pátrat po dítěti, aby je zhubil.“ (Mt 2,13) Josef poslechl, vzal dítě i s matkou a ode­šli do Egypta. Když již byli pryč, poručil Herodes svým vojákům, aby povraždili všechny chlapce a vojsko to vykonalo Duše dětí radují se v nebi. (sv. Neviňátka, či  Mláďátka)

Hůře však bylo s Herodesem. Pán Bůh na něj seslal hroznou nemoc. Když zemřel, ukázal se opět anděl Josefovi v Egyptě ve snách a řekl mu: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do izraelské země, protože ti, kdo ukládali dítěti o život, už zemřeli.“ (Mt 2, 20) Sv. Josef poslechl a přebýval s Pannou Marií a Ježíškem v malém domku v Nazaretě. Nikdo z lidí nevěděl, kdo je Ježíšek, vedoucí zde skrytý život.

Následující článek připomíná, co víme z Ježíšova mládí, tj. v době od 12 až do 30 let.

134. Co víme z Ježíšova mládí?

  Z Ježíšova mládí víme, že:

1. šel ve svých dvanácti letech se svými rodiči na slavnost do Jeruzaléma, tam zůstal a byl jimi po třech dnech nalezen,

2. byl svým rodičům zcela oddán, prospíval věkem, moudrostí a milostí u Boha i u lidí a vedl skrytý život do doby, než začal konat svůj veřejný učitelský úřad.

      Sv. evangelium vypravuje, že 12-tiletý Pán Ježíš:

1.    šel na pouť do Jeruzaléma,

2.    byl svým rodičům zcela oddán, tj. ctil a miloval je a poslouchal je.

 Jak  ctil[95] Pán Ježíš Pannu Marii a sv. Josefa? Pamatoval si navždy, že Bůh Otec mu dal Pannu Marii za matku a sv. Josefa za pěstouna, a proto je uznával, vždy se k nim slušně a zdvořile choval, nikdy neodmlouval ani nereptal, když něco chtěl, prosil zdvořile, když obdržel, pokaždé děkoval.

Pán Ježíš miloval Pannu Marii a sv. Josefa, měl je srdečně a upřímně rád, a proto je i rád poslouchal a ochotně činil všecko, což mu přikazovali. Nikdy ne­nechal na sebe volat dvakrát, nikdy nedělal nerad a nedbale to, co měl dělat. Panna Maria a sv. Josef byli chudí, nemohli mít služebné a pomocníky ke své práci. Svatý Josef byl tesař a byl již starý, po­třeboval pomocníka. A Pán Ježíš jim ochotně pomáhal při všech pracích. Jako maličký konal drobné práce a  velký i silný pomáhal sv. Josefu v tesařině.

Sv. evangelium dále praví, že „Ježíš prospíval věkem, moudrostí a milostí u Boha i lidí“, tj. čím byl starší, tím byl moudřejší. Jako dvanáctiletý dal najevo takovou moudrost, že až žasli staří židovští učitelé v Jeruzalémském chrámě. Byla v něm ovšem plnost moudrosti a milosti hned od prvního okamžiku, kdy se stal člověkem, takže vlastně ani nemohl pro­spívat více moudrostí (nemohl být moudřejším ), ale mohl svou moudrost zjevovat lidem den za dnem víc. Vynikal nad lidmi moudrostí, protože lidé poznávali den ode dne více skutků dosvědčujících jeho moudrost, zamilovali si ho a vážili si ho víc než předtím, kdy ještě neznali jeho moudrost.

Kristus Pán byl zbožný (rád se modlil, chodil do kostela, tam se uctivě choval, poslouchal učitele atd.), byl poslušný (činil vždy rád, co mu rodiče nakázali), byl pilný (pomáhal svým rodičům při práci). Budete-li následovat Krista Pána v pobožnosti, poslušnosti, pracovitosti a i v jiných ctnostech, řeknou o vás, že prospíváte věkem, moudrostí a milostí u Boha i lidí.

Vedl skrytý život. Jenom někteří lidé věděli, že Pán Ježíš je Boží Syn a zaslíbený Vykupitel. On sám nemluvil nikdy o sobě, nevyhlašoval se za Božího Syna a za Mesiáše, dokud mu nebylo 30 let.

135. Kdy začal Pán Ježíš vykonávat svůj učitelský úřad?

Pán Ježíš začal vykonávat svůj učitelský úřad, když mu bylo třicet let.

Když bylo Pánu Ježíši 30 let, počal konat svůj učitelský úřad, tj. kázat učení křesťanské víry. Dříve začít ani nemohl, protože musel dosáhnout tohoto věku, kdo chtěl být učitelem lidu, a to podle Mojžíšova zákona.   

Přechod: Co znamená, že je Bůh nejvýš moudrý? A tak i Syn Boží, ještě než začal kázat, uspořádal všechno tak, aby dosáhl svého úmyslu. Jeho úmysl byl takový, aby se lidé dověděli o tom již dopředu, že on je zaslíbený Vykupitel a že přišel na­pravit to, co zničili první rodiče svým prvním hříchem. Předtím, než začal Pán Ježíš učit, bylo období přípravy na jeho učitelský úřad. A jaké věci byly přípravou na učitelský úřad Pána Ježíše, o tom učí katechismus v další otázce:

136. Jaká byla příprava Pána Ježíše na učitelský úřad?

Příprava Pána Ježíše na učitelsky úřad byla tato:

1. Jan Křtitel kázal o pokání a svědčil, že Ježíš je Be­ránek Boží, který snímá hříchy světa,

2. Ježíš se dal pokřtít Janem v řece Jordán, (Slavnost sv. Jana Křtitele, 24. června.)

 3. při Ježíšově křtu sestoupil Duch Svatý na něho vidi­telně v podobě holubice a Bůh Otec promluvil: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil!“ (Mt 3, 17)

 4. Ježíš odešel, veden Duchem Svatým na poušť a tam se postil po čtyřicet dní i nocí, pokořil jej i ďábel a andělé mu sloužili. (Čtyřicetidenní půst)

Sv. Jan, Zachariášův syn se odebral v mladém věku na poušť, která byla nedaleko Jeruzaléma, poblíž řeky Jordán, a tam byl živ jako poustevník o samotě a to velmi přísně. Chudí lidé nosívali v těch krajinách oděv nebo roucho z velbloudí srsti. Tento oděv byl velmi hrubý a drsný a podvazoval se koženým pásem. Živili se kobylkami a lesním medem. Viděli jste již lučního koníka? Takové jsou asi ty kobylky. Jsou ovšem v těch oblastech větší než u nás, lidé si je usuší a připravují z nich pokrm, který je velmi nechutný. Sv. Jan také nosil na poušti roucho z velbloudí srsti, které si podvazoval koženým pasem a jídával také kobylky a lesní med divokých včel, který má trpkou a nepříjemnou chuť.

l. Sv. Jan kázal o pokání, tj. napomínal lidi, aby litovali svých hříchů, zlepšili svůj život a slíbili, že uvěří v zaslíbeného Vykupitele. Ty, kdo sv. Jana uposlechli, pokřtil, tj. poručil, aby se umyli vodou v řece Jordán. A podle toho se nazýval „Křtitel“. Tento křest sv. Jana nebyl svátost a neočišťoval od hříchů, nýbrž byl jen zna­mením, že lidé litují svých hříchů, polepší se a chtějí uvěřit ve Vykupitele, až se ukáže.

Sv. Jan svědčil, tj.kázal lidem, že Pán Ježíš je zaslíbený Vykupitel. A když jednou Pán Ježíš také přišel za sv. Janem a stál mezi lidmi, ukázal na něj sv. Jan prstem a řekl: „Ejhle, Beránek Boží“..., to je ten, který se obětuje za hříchy všech, aby jim byly odpuštěny.

Nazývá-li sv. Jan Pána Ježíše Beránkem Božím, chce tím říci: Tento Ježíš je Bohem seslaný Vykupitel, který bude zabit jako beránek ustanovený k oběti. Bude trpět nevinně a tiše a obětuje se za nás. Jako beránek je krotké, tiché zví­řátko a nevzpouzí se když bývá veden k zabití, nýbrž zůstává tichým a pokojným, a tak podobně i Pán Ježíš. Proroci to před­pověděli, že bude veden jako ovce k zabití a neotevře svá ústa, že bude obětován, nebude odmlouvat, rád za nás zemře, aby sňal naše hříchy z nás, tj. „…aby nás od nich očistil“. (Iz 53 )  

Sv. Jan Křtitel kázal o Pánu Ježíši dříve, než on sám se začal vyhlašovat za Mesiáše, proto je označován za předchůdce Pána Ježíše.

V litaniích říkáme také: Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi!“ Těmito slovy vo­láme ke Kristu Pánu a prosíme ho, aby se nad námi smiloval, aby sňal naše hříchy tj. aby nás od nich očistil. Též při mši sv. volá kněz: „Beránku Boží!“ Tak se modlívají i přistupující ke stolu Páně před přijetím Nejsvětější svátosti. 

I v kostele a hojně i na sv. obrazech vídáme be­ránka, symbol Krista Pána, jenž trpěl a na kříži obětoval se za nás, jak tichý beránek, Bohu Otci.

2. Pokřtění Pána Ježíše v řece Jordáně. Pán Ježíš nepotřeboval být pokřtěn sv. Janem, neboť byl Nejsvětější a nedopustil se hříchu. Ale naše hříchy vzal na sebe, aby za ně dost učinil, a proto se vřadil mezi hříšníky a dal se pokřtít. Tou formou nám chtěl dát příklad pokory.

3. Duch Svatý sestoupil na Pána Ježíše v podobě holubice. Duch Svatý nemá tělo, ale vzal na sebe podobu holubice, aby lidé viděli, že na Pána Ježíše sestoupil. Holubice je čistotný, tichý, pokojný pták a i Duch Svatý miluje čistotu, tichost a pokoj, proto se Duch Svatý také vyobrazuje v podobě holubice. Např. nad kazatelnou, nad křtitelnicí.

Když sv. Jan pokřtil Pána Ježíše a Pán Ježíš se modlil na břehu, bylo slyšet hlas Boha Otce: Toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ (Mt 3, 17) Kolik se tu zjevilo božských osob? Jak se zjevil Bůh Otec a jak Bůh Syn? Jak Duch svatý? Kam odešel Pán Ježíš potom?

4. Ježíš odešel, veden Duchem Svatým, na poušť do pustiny, kde byly jen holé skály a písek,tu a tam trochu trávy. Na poušti pobyl Pán Ježíš čtyřicet dní a nocí, mluvil tu s božím Otcem, modlil se, nic nejedl, postil se.

Proto se i zbožní křesťané postí čtyřicet dní před velikonocemi, nenavštěvují zábavy, horli­věji se modlí a zpívají doma i v kostele nábožné písně. Říkáme, že slaví půst, čtyřicetidenní půst. Počátkem 40-denního postu je středa. Lidem v kostele naznačí kněz popelem kříž na čelo jako připomínku, že z nich hrob uchová jen prach a popel (Popeleční středa).

Z toho, co činil Pán Ježíš na poušti, máme dvě krásná naučení:      

a) když vám Pán Bůh prokázal nějakou velkou milost, např. když jste se vyzpovídali, a byli u sv. přijímání, nemáte cho­dit hned mezi jiné děti, nemáte si hned hrát, poskakovat atd., nýbrž zůstat nějaký čas o samotě. Když jste sami, máte děkovat Pánu Bohu za prokázanou milost a prosit jej, abyste si ji dlouho uchovali.   

b) postem i modlitbou se Pán Ježíš připravoval na svůj dů­ležitý úřad, který chtěl právě začít. Podobně se i vy připravujte modlitbou a zdrželivostí, když začínáte něco důležitého, např. sv. zpověď, sv. přijímání, nebo jdete do světa atd. Důležité je to, na čem hodně záleží, protože z toho můžeme mít veliký užitek, když to vykonáme dobře, či naopak velkou škodu, když to vykonáme nedobře, tj. špatně.   

Na poušti pokoušel ďábel Pána Ježíše. 

Pán Ježíš mohl zabránit tomu, aby ho pokoušel ďábel. Nezabránil však, jen připustil to, aby ukázal, že přišel napravit, co první rodiče zkazili svým hříchem. V ráji pokoušel Evu ďábel a spolu s Adamem svolili k pokušení a udělali to, k čemu je ďábel svedl. Svatí učitelé vykládají, že ďábel to nevěděl jistě, ale přece jen se domníval a myslel si, že Pán Ježíš je zaslíbený Vykupitel. Proto se odvážil pokoušet ho, aby poznal z jeho zázraků, zda je Bohem slíbený Vykupitel. Myslel si asi toto: Jestliže je ten Ježíš skutečně zaslíbený Mesiáš, k osvobození lidí z mého područí, zabráním jakémukoli vykoupení a zdaří se mi svést jej k hříchu, jako se mi to zdařilo s prvními rodiči.[96] 

Tak musíte činit i vy, kdyby vás někdo naváděl ke zlému. Řekněte zlému člověku: „Odejdi, jdi pryč odsud!“, nebo raději sami odejděte. Slibte dnes Pánu Bohu, že to budete tak činit vždy. Tak si za­sloužíte to, že i k vám přijdou andělé v hodinu vaší smrti a vyprovodí vaši duši do nebe, aby chválila Pána Boha.

Když se pak Pán Ježíš vrátil z pouště, začal ko­nat svůj učitelský úřad.

137. Jak konal Pán Ježíš svůj učitelský úřad?

Pán Ježíš konal svůj učitelský úřad takto :

1. chodil ve své vlasti z místa na místo a všude činil dobré,   

2. přijímal učedníky a zvolil z nich dvanáct apoštolů,

3. učil pravdám, kterým věřit, a ctnostem, které máme konat.    

l. Vlast je ta země, kde se každý člověk narodil a byl vy­chován. Kristus Pán se narodil a byl vychován v židovské zemi. Chodil po židovské zemi, neboli po své vlasti od města k městu, od vesnice k vesnici do židovských modliteben, učil v Jeruzalémském chrámě, na mořském břehu, na výšinách a v polích. Jednou vstoupil na lodičku a odjel maličko od břehu a učil lidi. Lidé za ním všude chodili a rádi ho poslouchali. Ježíš prokazoval všem lidem dobrodiní na duši i na těle.

  Těm, kteří oplakávali své hříchy a litovali jich, od­pouštěl. Nasycoval hladové, uzdravoval nemocné, vzkřísil i některé mrtvé. Zvláště miloval hodné děti. Matky nosívaly k němu své děti a prosily ho, aby jim po­žehnal. Vídaly, že Kristus Pán uzdravoval i nemocné, když na ně vkládal ruce, nebo když se jich jen do­tknul a proto chtěly, aby i jim žehnal. A Kristus Pán to rád činíval, brával děti na své ruce, modlíval se nad nimi a žehnal jim. Vše to činil Pán Ježíš, ale z pouhé lásky, lidé si toho ani nezasloužili. Největší dobrodiní však prokázal lidem tím, že je učil pravému nábo­ženství.

 2. Mnozí lidé uvěřili, že Pán Ježíš je Boží Syn a zaslíbený Vykupitel. Z věřících si vyvolil 72 uče­dníků. Ti s ním stále chodili a poslouchali jeho učení, aby mohli učit zas jiné. Pán Ježíš je posílal i do měst, vesnic, kam chtěl přijít on, aby tu obyvatele připravili na jeho příchod.

Jednou se Kristus Pán v noci dlouho modlil a vy­volil si z učedníků dvanáct apoštolů. Apoštol je totéž co poslanec nebo posel. Nazývali se tak proto, že měli být vysláni po nanebevstoupení Krista Pána do celého světa, aby lidi učili všemu, co slyšeli od Pána Ježíše a u něj viděli. To, co apoštolové kázali po celém světě, nazývá se evangelium, tj. radostné poselství.

  3. Pán Ježíš učil pravdám a ctnostem, kterým máme věřit. Před Kristem Pánem neznali pohané pra­vého Boha, a ani židé ho dost dobře neznali, ne­věděli také, co je dobré a co zlé. Pán Ježíš nás naučil všemu tomu, co musíme vědět, abychom se líbili Bohu a mohli být navěky spaseni. Proto říká kate­chismus, že učil pravdám… . 

Dále učil Pán Ježíš ctnostem[97], které máme konat. Ten, kdo se vždy snaží konat to, co se líbí Pánu Bohu, je ctnostný. A Pán Ježíš učil lidi, co mají dělat, aby se líbili Bohu, učil krásnému čili ctnostnému životu. Proto říkáme, že učil ctnostem, které máme konat. Učil např., že se máme rádi modlit, chodit do kostela a milovat nepřátele, můžeme-li někomu pomoci, že to máme rádi učinit… „Ne každý, kdo mi říká Pane,Pane, vejde do království nebeského.“(Mt 7,21)

Aby lidé věřili, že jeho učení je pravdivé, potvrzoval je Pán Ježíš různým způsobem.

138. Čím potvrzoval Pán Ježíš pravdu svého učení?

Pán Ježíš potvrzoval pravdu svého učení:

1. svatostí svého života,

2. svědectvími Písma svatého,

3. zázraky a proroctvími.

          Pán Ježíš potvrzoval pravdu svého učení:

1.Svatostí svého života. Žil svatě, nikdy se nedopustil ani nejmenšího hříchu. Proto mohl zvolat i ke svým nepřátelům: „Kdo z vás mě může usvědčit ze hříchu?“ (Jan 8, 46)  a všichni mlčeli.

Pán Ježíš jako Bůh je nejvýš svatý. Co zna­mená: Bůh je nejvýš svatý? (Ot. 53) Vědomě mlu­vit to, co není pravda, je hřích, je zlé. Můžeme vůbec pomyslet, že by Pán Ježíš chtěl mluvit něco, co není pravda? A tak ovšem soudili dobří lidé o Pánu Ježíši. Viděli, jak je svatý, věděli, že jistě nekáže nic nepravdi­vého. Svým životem nám dal příklad a my ho máme následovat, učil slovem i svým příkladem, a proto mohl i říci: „Učte se ode mne, následujte mne!“ Říkejte často jako říkával sv. Bernard:

„Tys chlouba má, Tys statek můj,

  Tvým žákem chci já věčně být,

   nic nemůže mi Tebe vzít:

   i já jsem celým srdcem tvůj!“.

2. Ježíš potvrzoval pravdu svého učení svědectvím Písma svatého. (Ot. 15) Pán Ježíš připomínal často židům, co bylo předpovězeno v Písmu sv. Starého zákona o zaslíbeném Vykupiteli[98]. Proto říkával židům: „Zkoumáte Písma.... a právě Písma svědčí o mně“ (Jan 5, 39) Jakoby řekl: Čtěte v knihách proroků a jiných mužů a poznáte, že se na mě vyplňuje všechno, co bylo předpovězeno o Vykupiteli, odtud můžete poznat, že jsem skutečně zaslíbený a nyní od Boha poslaný Vykupitel a že mé učení je pravé.

3. Pán Ježíš potvrzoval pravdu svého učení konečně zázraky i proroctvími.

139. Co je zázrak?                      

Zázrak je mimořádný skutek, který nemůže být vykonán žádnou přirozenou silou, nýbrž jen Boží všemohoucností.

Jistě jste slyšeli říkat: „To je zázrak, že to dítě nespadlo z okna a nezabilo se! To je zázrak, že ten nemocný ještě žije atd.“

Pokud tak lidé volají, neznamená zde slovo „zázrak“ to, co katechismus praví o zázraku. Lidé chtějí tím zvolá­ním říci, že se děje něco neobyčejného, čemu je možno se divit.

Jindy zase vidíme lidi, kteří mají velikou sílu, vy­zvednou např. jednou rukou veliký kus železa, který běžně mnohý člověk nezvedne ani oběma rukama. Nebo se setkáte s lidmi, kteří mají výbornou paměť. Přečteme-li jim celou stránku z nějaké knihy, dovedou vše opakovat doslova a ani se nedívají do knihy.

Jsou to zázraky? Nikoli. Takové skutky lidé konají přirozenou silou, která je jim dána. Ti  první konají své skutky tělesnou přirozenou silou, druzí opakují doslova přečtenou stránku též přirozenou silou, čili duševní schopností.Nejsou to ani mimořádné skutky, či neobyčejné skutky: nejsou  z těch, že by se téměř nepřihodily, či že nikdo by ani netušil, že se stanou.

Ale skutky, které konal Pán Ježíš, jsou mimořádné a nemohou být vykonávány žádnou přirozenou silou, nýbrž jen Boží všemohoucností.

Tak např. Pán Ježíš utišil slovem rozbouřené moře. Kdyby nejmocnější panovník světa přišel na mořský břeh, kdy je moře rozbouřené a poručil, aby se utišilo, uposlechne jej? Nikoli! To může jenom Bůh!

Kanut I., král dánský, byl jedním z nejmocnějších knížat svého času, a protivilo se mu pochlebování a neslušné vyvy­šování moci a jeho osoby. Kdysi ho nazýval jeden dvořan králem králů a pánem země i moře, jemuž se nic nemůže protivit. Zbožný král mu ani neodpověděl, ale dal se nést na trůně k moři, které bylo zmítáno právě větrem. Tu řekl Kanut: „Moře, ty jsi část mého království a musíš mně být poddáno, proto ti přikazuji, aby ses utišilo a nevystoupilo na břeh.“ Moře ale neuposlechlo, své vlny vrhalo až na králův trůn tak silně, že král musel ustoupit. Zmáčen vodou, řekl svým dvořanům: „Teď jste poznali, jak malou má moc ten nejslavnější král a vladař, a že je jen jeden, jenž může moři říci: „Až sem a ne dále, a tím je Bůh!“

A takovými zázraky potvrzoval Pán Ježíš pravdu svého učení. Když lidé viděli jeho zázraky, pomyslili si: Jistě učí jen pravdě a z Boha je ten, který může konat zázraky! Těm, kteří nechtěli uvěřit, řekl Pán Ježíš: „Nekonám-li skutky svého Otce (tj. zázraky, které jen Bůh činit může), nevěřte mi. Jestliže však je  konám, a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a (konečně)pochopili, že Otec je ve mně, a já v Otci,“ tj. že Bůh jsem tak, jako Bůh  Otec. (Jan 10, 37 38)

I sv. apoštolové konali zázraky: ne vlastní mocí, ale Bůh jim dal k tomu moc (Boží mocí). Čteme, že např.  sv. Petr  neříkal od vrozeně chromémuTobě pravím, vstaň,“ ale: „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ Ježíš činil zázraky svou vlastní mocí. Říkal mládenci Naimskému: Mládenče, pravím ti, vstaň!“, malomocnému: Chci, buď čistý!“

140. Které zázraky konal Pán Ježíš?

Pán Ježíš konal různé zázraky, na příklad: pro­měnil vodu ve víno a dvakrát nasytil tisíce lidí něko­lika chleby, též vymítal ďábelství, utišil i bouři na moři a uzdravoval pouhým slovem nemocné všeho druhu, křísil dále i mrtvé a též sám vstal slavně z mrtvých.

          Zázraky činil Pán Ježíš:

1. v přírodě: Proměnil vodu ve víno, utišil bouři na moři, dvakrát na­sytil tisíce lidí několika chleby, i že apoštolové sítěmi zatáhli mnoho ryb,

2na nemocných: Uzdravil člověka třicet osm let nemocného“,  „Služebníka setníkova“ i „Slepého od narození“, 

3. na mrtvých: „Vzkřísil mládence Naimského“, „Dceru Jairovu a Lazara“. Sám vstal z mrtvých. 

          A tak jako skrze zázraky dotvrzoval Pán Ježíš pravdu svého učení, tak i skrze proroctví.

141. Co je proroctví?

Proroctví je přesná předpověď takové budoucí situace, kterou nemůže nikdo odhadnout, jen Bůh.

Proroctví jsou přesné předpovědi, oznamující, že něco jinak nepředjímatelného jistě nastane. Řeknu-li např.: slunce za­padá v červáncích, zítra bude pršet, jde o proroctví? Nikoli! Nebo: Vidím-li na obloze mračna a budu tvrdit: bude pršet, či bude bouřka, jde tu pak o proroctví? Proč ne? Nejde tu o určitou před­pověď, tj. jistotu, ale o domněnku, hádání podle jistých znamení, že nejspíše tak bude. Některé bu­doucí věci předpovídáme ze zkušeností, např. u zlých dětí, že se jim časem povede zle, u lenocha, že jej potká nouze. Ale proroctví je určitá předpověď o takové budoucí věci,  již nikdo nemůže předjímat, mimo Boha samého, tj. takových věcí, k nimž dojde a jež nemůže znát nikdo sám jen ze sebe, či z jakýchkoli předzvěstí.

Zatmění slunce a měsíce předpovídají hvězdáři na mnoho let, a přece to není proroctví. Hvězdáři to umějí vypočítat, protože nebeská tělesa se pohybují pra­videlně, v určitém čase, vždycky stejně tak, jak ustanovil Bůh.

Pán Ježíš ale předpověděl ty budoucí věci, o nichž nemohl nikdo vědět ani podle zna­mení, ani ze zkušenosti: mohl o nich vědět jen jako Bůh.

142. Co předpověděl Pán Ježíš?

Pán Ježíš předpověděl, že ho Jidáš zradí, i Petr že jej zapře, že sám bude ukřižován a vstane z mrtvých, vstoupí na nebesa a sešle Ducha Svatého, že Jeruzalém bude časem rozbořen a mnoho jinak neodhadnutelného.

(Vše vypravují biblické dějiny. Předpověděl Jidášovu zradu, že ho Petr zapře, že vstoupí na nebesa, sešle Ducha Svatého, že Jeruzalém bude zbořen.)

Celá tři léta chodil Pán Ježíš po židovské zemi. Lid za ním chodil v zástupech, on jim kázal, poučoval je a všem konal dobře.

Protože se vyplnilo o Pánu Ježíši všechno, co předpověděli proroci o Mesiáši, jistě by se domníval každý rozumný člověk, že všichni tehdejší lidé v něj věřili a milovali jej. Ale tak tomu nebylo, neboť mnozí lidé byli nepřáteli Pána Ježíše a neuvěřili, že by u něj šlo o zaslíbeného Mesiáše.

143. Věřili všichni v Pána Ježíše?

Všichni nevěřili v Pána Ježíše, zvláště nejvyšší kněží, zákoníci a farizeové ho nenáviděli pro jeho učení a přáli si jeho smrt.

Nejvyšší kněží a zákoníci byli učení lidé, kteří měli vyučovat lid o Pánu Bohu, vykládat Boží přikázání a proroctví o Mesiášovi. Ale mnozí zákoníci byli zlí, bezbožní, pyšní a lakomí, učili bludům namísto pravdy, aby účelově lhali, že zaslíbený Mesiáš bude mocný, bohatý král, jenž sejme z židů vládu římských císařů, aby svobodní židé ovládli všechny národy.

Mnozí farizeové byli neupřímní a falešní lidé. Dělali se nábožnými a svatými, aby je lidé chválili a poslou­chali je. Cokoli vykonali dobrého, všechno bylo jen pro chválu a užitek. Almužnu dávali chudým jenom na ulici, aby to každý viděl a chválil je za to, také se mo­dlívali nejraději na ulicích, kudy chodilo nejvíce lidí, aby je každý viděl, jak jsou zbožní. Ale ve svém srdci takoví nebyli jak se dělali, naopak byli pyšní, lakotní i zá­vistiví a nemilovali ani Pána Boha, ani lidi[99]. Pána Je­žíše nenáviděli pro jeho chudobu a otevřenou kritiku jejich hříchů. Také mu záviděli, že lidé všude za ním chodí, milují a chválí. Nenávist a závist je zavedla až tak daleko, že se rozhodli usmrtit Pána Ježíše, tak brzy, jak jen to bude možné.

 Je-li učení Pána Ježíše pravé a božské, jsme povinni se ho pevně držet. Pán Ježíš řekl o sobě: „Já jsem cesta, pravda a život!“ Je cestou, tj. ukazuje nám, jak bychom se mohli dostat do nebe, proto ho máme následovat, tj. žít podle jeho učení a jeho příkladu.

Je pravda, totiž učí jen jisté, svaté pravdě a proto mu máme věřit, abychom sami neupadli do bludů, i věčné záhuby. Nazval se životem, když jen skrze něj dochází k odpuštění a do­sažení věčné blaženosti: „Žádný nepřichází k Otci než skrze mne,“ tj. nikoho si neoblíbí Bůh a nemůže jej věčně spasit, nedrží-li se mého učení (Ježíše) a nezachovává-li mé příkazy.

Učily jste se ve třetím článku víry, že učení Pána Ježíše je pravé. Držte se ho pevně po celý svůj život, abyste skrze Ježíše a jeho svaté učení přišly k nebeskému Otci do věčné radosti, již nám všem Kristus Pán vysloužil svou krví, věrně se držte pravdy sv. nábo­ženství, věřte a doufejte v Boha, věrně konejte to, co sv. náboženství nařizuje a varujte se toho, co sv. nábožen­ství zapovídá. Ze všeho tu pamatujte si zvláště toto:

Poučení: Děkuj Bohu za to, že se stal člověkem z lásky k tobě, drž se ho pevně, i jeho učení, a následuj ho!Volá k tobě:„Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,6)

 

Čtvrtý článek víry

Přechod: Třetí článek nás učí, že se Boží Syn vtělil, trpěl a umřel za nás, a tak aby nás vykoupil. Kristus Pán trpěl celý svůj život hladem, žízní, tělesnou únavou, hněvem, nenávistí a pomluvami nepřátel. Čtvrtý článek učí zvláště o utrpení, které snášel v posledních dnech svého života.

144. Jak zní čtvrtý článek víry?[100]

Čtvrtý článek víry zní:„Trpěl pod pontským Pilá­tem, (pozn.nově: pod Ponciem Pilátem) ukřižován umřel, i pohřben jest.“

Ve velké říši, ke níž náleží často mnoho zemí, nemůže král nebo císař sám vykonávat všechno, čeho je třeba. Proto má v každé zemi někoho, kdo ho zastupuje a spravuje zemi v jeho jménu. I náš císař měl v každé zemi, která patřila k jeho říši někoho, jenž zastupoval nebo držel moc místo něj, ten se nazýval u nás zástupce nebo místodržitel. Takového místodržitele měli i římští císařové. V židovské zemi se nazýval tento místodržitel vladař. Když židé žalovali Pána Ježíše, byl vladařem Poncius Pilát. Je to připomenuto ve čtvrtém článku víry proto, abychom uchovali po všechny věky v paměti kdy a kde se to stalo tak, aby nikdo nezapochyboval o těch událostech.

Místo utrpení Páně bylo hlavní město Judské říše, Jeruzalém.

145. Trpěl Ježíš Kristus jako Bůh nebo jako člověk?

 Ježíš Kristus trpěl pouze jako člověk, když jako Bůh nemohl trpět.

Bůh nemůže trpět, protože je nezměnitelný. Nemůže ze­mřít, protože je věčný. Proto Ježíš Kristus netrpěl jako Bůh, ale jako člověk skutečně trpěl na těle i duši.

Jak můžeme trpět na těle, známe. Kdo se řízl, nebo ho bolela hlava, zuby atd., trpěl na těle. Ale i na duši může člověk trpět. Zemře-li např. dítěti otec nebo matka, necítí dítě bolest na těle, ale má zármutek uvnitř, v duši. Podobně trpěl Pán Ježíš na těle a na duši. Protože lidská a božská přirozenost v něm byla nerozlučně spojena v jednu a to v božskou osobu, říkáme, že Syn Boží za nás trpěl ve své lidské přirozenosti. Ale protože je Syn Boží pravý Bůh, říkáme, že Bůh za nás trpěl, totiž Syn Boží v lidské přiroze­nosti, kterou na sebe vzal, když se vtělil. Pán Ježíš trpěl nevý­slovně mnoho, tolik, že ani není snad možné všechno slovy vypravo­vat, ani vyjádřit.

146. Jak trpěl Ježíš Kristus?

 Ježíš Kristus trpěl nevýslovně velikými bolestmi na duši i na těle.

 Jak trpěl, to zde následuje:

147. Jak trpěl Ježíš Kristus na duši?

                 Na duši trpěl Ježíš Kristus velikou úzkostí a zá­rmutkem, posměchem a pohrdáním, pomluvami a jinými křivdami.

 Ježíšova úzkost byla tak veliká na Olivové hoře, že se potil krví. V Getsemanské zahradě klečí Pán Ježíš. Jeho hlava je schýlena, v jeho oku a celé tváři se zračí velký zármutek. Jeho ústa šeptají: „Má duše je smutná až k smrti,“ a po malé chvíli: „Otče můj, jestli je to možné, ať mne mine tento kalich. Avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Mt 26, 38 39) Zá­rmutek naplňuje jeho duši, když pomyslí, jak bude hodně týrán a ukřižován za naše hříchy. Králové a císařové bývají korunováni. Koruny, které jim dávají na hlavu, jsou věnce ze zlata, nebo jiného drahého kovu, ozdobené drahokamy. Kristu Pánu dali žoldnéři na hlavu též korunu, upletenou však z trní a bodláčí. Králové mívají při korunovační slavnosti žezlo v ruce, tj. hůl ze zlata nebo stříbra, to žezlo je znamením královské moci. Pánu Ježíši také dali do ruky žezlo, ale ne drahocenné, jako mívají králové, nýbrž třtinu, dlouhou hůl z rákosu. A když ho jiní spatřili, tj. jeho ustrojení, smáli se mu. Klekali před ním posměšně volajíce: „Zdráv buď, králi židovský!“ Herodes jej dal obléci na posměch do bílého roucha, jaké nosívali dříve židovští krá­lové o velikých slavnostech, a tak ho odeslal k Pilá­tovi. Herodes jím pohrdl, tj. chtěl ho učinit směšným.

Mnohé pomluvy vznášeli utrhači proti Pánu Ježíši (tj. nepravdivé řeči). Když již pněl na kříži, volali posměšně: „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Je (prý) to izraelský král, ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho.“ (Mt 26, 42)

148. Jak trpěl Ježíš Kristus na těle?

 Na těle trpěl Ježíš Kristus mnoho trýznění, bití a ran a byl bičován, i trním korunován a nakonec ukřižován.

Když vojáci přivedli Pána Ježíše k Annášovi, jeden voják jej udeřil do tváře. Po přivedení ke Kaifášovi, nevedlo se mu lépe. Dali ho do žaláře a drželi ho zde do rána. V žaláři se mu zlí lidé posmívali, plivali na něho a bili ho do svaté tváře a do hlavy.

  Když Pána Ježíše odsoudili židovští kněží a židé ho ztýrali v žaláři, přivedli ho k pohanskému soudci Ponciu Pilátovi. Ten, ač poznal, že Kristus je nevinen, když křičel poštvaný lid: „Ukřižuj, ukřižuj ho“, obával se, aby se lid proti němu nevzbouřil a dal jej bičovat. Zločinci, kteří měli být bičováni, byli svlečeni do půl těla, potom byli přivázáni ke sloupu a mrskáni řemennými biči – důtkami. Na každém biči bývalo několik řemenů a na jejich konci byly upevněny ostré ko­vové a kostěné háčky. Těmi biči bývali tak dlouho mrskáni, až byla jejich těla rozedrána a zkrvácena. Takovým ukrut­ným způsobem byl bičován i Kristus Pán. Když ho katané tak strašně zbičovali, dělali si z něho ještě legraci. Ustrojili ho za krále. Posadili ho na kámen, dali mu na ramena starý čer­vený plášť, do ruky rákosovou hůl ze třtiny, na hlavu trnovou korunu. Tím mu navíc pobodali svatou hlavu, takže mu tekla krev přes oči i přes tvář.

Nakonec byl Pán Ježíš ukřižován, tj. ruce i nohy mu byly probodnuty velikými hřeby do kříže. Pak byl naň přibit. Pamatujte, že to všechno vytrpěl za naše hříchy.

O ukřižování Páně je velmi poučné přemýšlet. Ne­jednou došlo k tomu, že rozjímáním o utrpení Páně na kříži se člověk odvrátil od hříchů a povzbudil ke ctnostem.

Melánie, tak se jmenovala jedna dívka, která byla velmi tvrdohlavá a neposlušná, působila tím svému otci velký zármu­tek. Jednoho dne nalezla Melánie ve skříni krásný kříž. Běžela s ním k otci a tázala se: „Co to je, otče?“ Otec jí vypravoval, jak Kristus, Syn Boží, za nás ubohé lidi snášel trpělivě tak mnoho muk a bolestí, jak se za ty, kteří ho mučili, modlil, a jak zemřel v nevýslovných bolestech na kříži. „A to vše“, doložil otec „připomíná nám takový kříž.“ Když pak otec pozoroval, že maličká Melánie naslouchá s pohnutým srdcem jeho slovům, pokračoval dále: „Víš-li, milé dítě, kdo dobrotivému Kristu Pánu způsobil ukrutná muka? Tvoje hříchy, i za tvou neposlušnost a tvrdohlavost musil Kristus Pán tolik trpět.“ Tu se dala Melánie do pláče a prosila otce, aby jí kříž daroval. Otec splnil rád její prosbu. Melánie odešla do pokoje, klekla před křížem a se slzami v očích se modlila vroucně: „Ó, Pane Ježíši! Já jsem vinna, že jsi musel tolik trpět, já jsem tě mu­čila svou tvrdohlavostí a neposlušností. Odpusť mi to! Nevě­děla jsem, že ti působím bolesti. Nebudu to již dělat!“ A svému slibu dostála po celý svůj život. Lákala-li ji nepo­slušnost, pohlédla na kříž, vzpomněla na svůj slib a překonala se. Konejte podobně![101]

Zbožní křesťané se modlívají rádi k uctění pěti ran Krista Pána. Které jsou to ony rány? Celé tělo Kristovo bylo zraněno, ale hlavní rány byly na rukou, na nohou a v boku. Z ran na rukou a na nohou vyteklo mnoho krve, ale Kristus Pán chtěl i ostatní krev, která zůstala v jeho těle, za nás prolít. Proto ještě po smrti bylo jeho srdce probodnuto kopím, aby z něho vytekly i poslední krůpěje jeho svaté krve. Tyto rány Krista Pána nám připomínají jeho neskončenou lásku a nabádají nás, abychom snášeli bolesti z lásky k němu rádi a trpělivě!

149. Kdo odsoudil Pána Ježíše na kříž?

Pána Ježíše na kříž odsoudil Poncius Pilát, vladař judský, z bázně před židy.

Poncius Pilát[102] poznal, že Pán Ježíš neučinil nic zlého, proto ho chtěl propustit. Ale židovští knězi a starší lidu na­váděli lid, aby křičeli: „Ukřižuj, ukřižuj ho!“ Lid uposlechl. Aby si lid tedy proti sobě nepopudil, dal Pilát Pána Ježíše bičovat a korunovat trním. (Ot. 149) Myslel, že až spatří lid zbičova­ného Ježíše, že se nad ním smiluje. Vystou­pil tedy na pavlač svého domu a Pána Ježíše, majícího na hlavě trnovou korunu, nařídil přivést. Pak na něho ukázal prstem a zvolal: „Ejhle člověk!“ Ale lid vzkřikl: „Ukřižuj, ukřižuj ho“. A židovští knězi a starší lidu přiblížili se k Pilátovi a řekli mu, že budou žalovat v Římě, jestliže ho propustí na svobodu. Toho se Pilát zalekl. Dal si přinést vodu, v ní si umyl ruce, řka: „ Nemám vinu na krvi tohoto člověka. To je vaše věc.“ (Mt 27,24) a odsoudil jej na smrt kříže. Jak jednal? Co měl raději učinit?

150. Kdo obžaloval Pána Ježíše u Piláta?

Pána Ježíše křivě obžalovali u Piláta židovští kněží a zákoníci z nenávisti a závisti. Říkali, že prý se rouhal Bohu a chtěl být židovským králem.

Židovští knězi a zákoníci nenáviděli Ježíše, když jim řekl často pravdu před všemi. Vytýkal jim jejich chyby, a proto ho nenáviděli. Když pak viděli, jak ho lid miluje, záviděli mu lásku u lidu, zvláště od okamžiku, kdy slavně vjížděl do Jeruzaléma.

 Z pouhé závisti a nenávisti ho křivě obžalovali u Poncia Piláta. Křivě, tj. říkali na něho věci nepravdivé a vylhané. Tak např. řekli, že se rouhal Bohu tj. že mluvil něco oškli­vého a urážejícího o Bohu, ba prý i že chtěl být židovským králem. Copak nekonal Pán Ježíš pravý opak? Říkal, že mají milovat Boha nade všecko, a když jej chtěli učinit králem ukryl se. Jindy opět, když ho chtěli usvědčit v řeči a tázali se ho, zda se sluší dávat daň císaři, nebo ne, na to odpověděl: „Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu.“(Mt 12, 17)

Pán Ježíš byl zcela nevinen a byl křivě obžalován i odsouzen. Židovský zákon odsuzoval každého k smrti, kdo se rouhal Bohu a pohanský zákon zase odsuzoval k smrti toho, kdo by se protivil císaři.

151. Kde byl Pán Ježíš ukřižován?

Pán Ježíš byl ukřižován na hoře Kalvárii blízko města Jeruzaléma a tam zemřel na kříži, když se odloučila jeho duše od těla.  

Nedaleko Jeruzaléma byla hora Kalvárie. Na ní byli popravováni zločinci. Kalvárie znamená tolik, jako „hora lebek“. Těla těch, kteří byli na hoře popraveni, tam také bývala zakopána, proto tam bývalo vidět lidské kosti, jak můžete někdy uvidět na hřbitovech. Vrchní část lidské hlavy se nazývá lebka (calva) a takové lebky na té hoře bývaly, a proto se jmenovala „horou lebek“. Jiní zase se domnívají, že se ta hora jmenovala „lebčí“, podle její podoby k lebce. Tím, že tam bývali popravováni zlo­činci, jmenovala se také „Golgota“ tj. místo popravy.

Tři hodiny visel Pán Ježíš na kříži a nevýslovně mnoho vytrpěl na těle i na duši. Konečně naklonil svou hlavu a skonal, tj. jeho duše se odloučila od těla. Když se duše odloučí od těla, víte, že nastává smrt a člověk umírá.[103] A tak tomu bylo i u Pána Ježíše. On zemřel, když se jeho duše odloučila od těla.

Avšak Pán Ježíš byl také pravý Bůh, a ani smrtí nepřestal být Bohem.

152.Odloučilo se při smrti Pána Ježíše božství od jeho člověčenství?

Při smrti Pána Ježíše se neodloučilo božství od jeho člověčenství, nýbrž  zůstalo spojeno s tělem i s duší.

I mrtvé Kristovo tělo na kříži a v hrobě bylo a zůstalo tělem Syna Božího a odloučená duše od těla Ježíše Krista zůstala duší Božího Syna. Proto zůstalo božství spojeno i po smrti Ježíše s tělem i s duší, aby mohlo božskou mocí povstat z mrtvých.

153. Které zázraky se staly při Ježíšově smrti?

Při Ježíšově smrti se staly tyto zázraky: „slunce se zatmělo, chrámová opona se roztrhla,  země se třásla, skály zpukaly, hroby se otvíraly a mnozí zemřelí vstali z mrtvých.“ (Mt 27, 51-53), (Mk 15,38), (Lk 23, 44-46)

Při smrti Páně se zatmělo slunce. Byla tma jako v noci od 12. hodiny až do 15. hodiny. Chrámová opona se roztrhla v polovině[104], země se třásla, skály pukaly... Příroda sama truchlila nad smrtí Páně.

Památku smrti Pána Ježíše konáme na Velký pátek. V ko­stele na oltáři nehoří svíce, nehoří ani věčné světlo, na zna­mení, že zemřel Kristus Pán, který je světlo světa. Oltáře jsou zbaveny okras na památku, že i Kristus Pán byl zbaven svého roucha při smrti. Kříž, který je zastřen černou smuteční rouškou, odhaluje se ponenáhlu, a kněz zpívá: „Ejhle dřevo kříže, na němž spása světa pněla!" a lid od­povídá: „Pojďme, klanějme se jemu!“ Nato se klade kříž na černé sukno před oltář, kněz kleká na kolena, líbá svatý kříž, tak prokazuje Kristu Pánu poctu za to, co vytrpěl pro naši spásu. Pak se klade kříž do Božího hrobu, znázorňujícího hrob Krista Pána, tam se přenáší i velebná Svátost a zbožní křesťané klanějí se Kristu Pánu skrytému a líbají Kristův kříž.

Ze zázraků, jež se staly při smrti Páně, měli poznat všichni lidé, že Pán Ježíš je Boží Syn. Zatvrzelí židé to nechtěli ani uznat ani vidět ani slyšet, ale poznal to setník římský, pohan, z divných úkazů, a zvolal: „Vskutku to byl Syn Boží!“ (Mt 27 54)

154. Kdo pohřbil Ježíšovo tělo?

               Josef z Arimatie i Nikodém pohřbili Ježíšovo tělo, když je uložili do nového, ve skále vytesaného hrobu, do něhož dosud nebyl nikdo uložen.

Josef z Arimatie byl člen židovské rady, ale zároveň tajný učedník Páně. Vyprosil si od Piláta mrtvé Ježíšovo tělo, aby je spolu s Nikodémem pohřbil. Nejdříve mrtvé Ježíšovo tělo sňali z kříže a uložili je do nového, ve skále vytesaného hrobu, do něhož ještě nebyl nikdo položen. Josef z Arimatie měl totiž blízko hory Kalvárie zahradu, v níž byl vytesán ve skále nový hrob. Do toho hrobu měli pohřbívat členy jeho rodiny. Ale tehdy tam ještě nebyl nikdo pochován. Rozhodl se uložit tam Pána Ježíše. Blížil se ale již sváteční den, tak sňali rychle tělo Krista Pána z kříže, umyli je čistě a zavinuli do bílých prostěradel s různými vonnými věcmi, jak bývalo zvykem u židů. Pomazat je chtěli až po velikonočním svátku.[105] Při pohřbu byla i Panna Maria a některé nábožné ženy hořce plakaly. Večer šly do Jeruza­léma a cestou si část umínila, že třetí den, již po největším svátku, se vrátí s drahými mastmi a uloženého po­mažou.  

Přechod k následující otázce: Pán Ježíš se dal ukřižovat dobrovolně. Mnohokrát ho chtěli židé zabít, ale on tomu vždy zabránil. Teprve když nadešla hodina stanovená nebeským Otcem, dal se ukřižovat. Prorok Izaiáš předpověděl správně : „Byl týrán, ale podrobil se a neotevřel svá ústa.“ (Iz 53, 7) A proč trpěl a umřel za nás? O tom nás poučuje následující věta.

155. Proč chtěl Ježíš Kristus trpět a umřít?

Ježíš Kristus chtěl trpět a umřít, aby:

1. za nás dokonale dosti učinil Boží spravedlnosti,                 

2. nás vysvobodil od hříchu, otroctví ďábla a věčného zatracení,

3. nám zasloužil hojnou milost a věčnou blaženost.

 

Ad l. Dosti učinit znamená učinit tolik, kolik je třeba. Dosti učinit za hříchy znamená tedy učinit tolik, kolik je třeba, aby byly odpuštěny hříchy. Hřích je nekonečně veliká urážka Bohu učiněná. A tuto velikou urážku nemůže napravit žádný lidský skutek, protože skutky člověka nejsou nekonečně dobré, ne­konečně záslužné. Nekonečně velikou urážku může odčinit, napravit nekonečně záslužný skutek. A ten vykonal Pán Ježíš svým utrpením, i smrtí. On učinil tolik, kolik bylo třeba, aby byla napravena nekonečná urážka učiněná Bohu, tj. za nás dosti učinil. Také můžeme říci, že Pán Ježíš splatil dluh za všechen lid.

 

Ad 2. A co je ten dluh? To je urážka Boha, to jsou lidské hříchy. A protože Pán Ježíš dosti učinil za naše hříchy, zbavil nás toho dluhu, vysloužil nám odpuštění hříchů. A skutečně se nám odpouštějí hříchy u svatého křtu a ve svátosti pokání. Pán Ježíš také způsobil, že se můžeme uchránit od těžkých hříchů, jen chceme-li opravdu. Proto máme napsáno i v katechismu, že nás vysvobodil od hříchu. První lidé zhřešili, protože uposlechli ďábla, jako by on byl jejich pán, proto i říkáme, že ďáblu slouží, kdo schválně hřeší, podobně jako říkáme, že Bohu slouží ten, kdo poslouchá Boha, neboli zachovává Boží přikázání. Hříšník je služebník nebo otrok[106] ďábla. A že nás Pán Ježíš vysvobodil od hříchů, způsobil také, že se můžeme uchránit všech těžkých hříchů: a tak uvádí katechismus, že nás Pán Ježíš vysvobodil z otroctví ďábla. Jakého trestu zasluhují lidé za těžké hříchy? A protože nás Pán Ježíš vysvobodil od hříchu, vysvo­bodil nás také od pekla, čili od věčného zatracení.

 

Ad 3. Jak uškodil hřích prvním rodičům za prvé? (Ot. 99) Pán Ježíš udobřil, čili usmířil, Pána Boha a takto nám zasloužil zase posvěcující milosti: smířený či udobřený Bůh je od té doby zase milostivý k lidem. Proto máme uvedeno v katechismu, že nám Pán Ježíš zasloužil hojnou milost a věčnou blaženost. Od té doby, co Pán Ježíš vykoupil všecky lidi, mohou se všichni lidé líbit Bohu a mohou dosáhnout věčné blaženosti. Všechno to, čeho nám Pán Ježíš dobyl (vymohl, zasloužil) skrze své utrpení a svou smrt, nazývá se jedním slovem zásluhy Ježíše Krista. Tyto zásluhy si Pán Ježíš neponechal pro sebe, ale dal je všem lidem, jako by jich sami dosáhli. A protože Pán Ježíš dal všechny svoje zásluhy všem lidem, mohou být všichni lidé spaseni pro zásluhy Ježíše Krista, tak jak to máme v katechismu. (Ot. 157)

156. Proč Pán Ježíš mohl za nás dokonale zadostiučinit?    

Pán Ježíš mohl za nás dokonale zadostiučinit, protože je nejen člověk, nýbrž také Bůh a tudíž jeho utrpení a smrt mají nekonečnou cenu.

Ježíš Kristus je druhá božská, osoba, pravý Bůh. Proto zadostiučinění, které za nás přinesl nebeskému Otci, má nekonečnou cenu. Cokoli koná člověk je lidské, konečné. Co vykonal Bůh a spolu člověk, je božské, nekonečnou cenu. A co je nekonečné, je zá­roveň dokonalé. Bylo tudíž Ježíšovo zadostiučinění do­konalé, poněvadž bylo božské a vykonal je Bůh.

Nebylo ovšem třeba, aby Pán Ježíš tak mnoho trpěl, mohl nás vykoupit jedinou kapkou krve. Ale Pán Ježíš trpěl za nás dobrovolně, abychom:

 a) dokonale poznali velikost jeho lásky,

 b) si zprotivili hřích tím více a

 c) trpělivě snášeli své kříže.

157. Mohou všichni lidé pro zásluhy Ježíše Krista dosáhnout spásy?

Všichni lidé mohou pro zásluhy Ježíše Krista dosáhnout spásy, konají-li to, co je třeba, aby se stali účastnými.

(Pašijový či Svatý týden, památka smrtelných úzkostí Páně, památka smrti Páně na kříži, Boží hrob, uctívání Bolestné Matky Boží, křížová cesta, Na­lezení a Povýšení svatého Kříže.)

Všichni lidé mohou pro zásluhy Ježíše Krista dosáhnout spásy, Kristus Pán nedělá rozdíl mezi bohatým a chudým, všichni mohou být spaseni. Zásluhy Pána Ježíše jsou tu pro všechny lidi, ale platné ke spáse budou jen těm, kteří jsou účastni těchto zásluh, tj. kteří z nich skutečně čerpají pro sebe, čili při­vlastňují si je. V řekách, potocích a studnách je voda pro všechny, ale kdo ji chce mít v domě, musí si pro ni dojít nebo poslat, nebo ji zavést potrubím do domu. Podobně je třeba něco konat, abychom měli podíl na Kristových zásluhách, čili abychom na nich byli sami účastni. A to je: věřit křesťansky, konat dobro, a varovat se zla. Jak tedy můžeme být účastni Kristových zásluh?

Pašijový neboli Svatý týden je ten, co začíná Květnou nedělí. Nazývá se Svatý, neboli Velký, protože si v něm připomínáme svaté a ve­liké dílo svého vykoupení.

Na smrtelné úzkosti Páně nás upozorňuje svatá církev každý čtvrtek večer když po „klekání" žádá, aby se zvonilo ještě velkým zvonem.

Památku smrti Páně si připomínáme každý pátek, zvoní se v 9 hodin dopoledne nebo ve 3 hodiny odpoledne velkým zvonem.     

Boží hrob nám připomíná Spasitelův hrob. Na Zelený čtvrtek se upravuje v chrámu Páně místo na způsob hrobu a v něm se na Velký pátek vystavuje Tělo Páně ve svaté hostii, zastřené bílou rouškou. Bývá vyzdoben květinami a osvětlen, aby se vyplnila slova Izaiáše: „… a jeho sídlo bude slavné.“(11, 10)

Uctívání Matky Boží. Památka Sedmibolestné Matky Boží se koná 15. září. Za sedm bolestí Panny Marie počítáme: l.Proroctví Simeonovo. 2.Útěk do Egypta. 3.Když ztratila a hledala dvanáctiletého Pána Ježíše. 4.Když potkala Pána Ježíše nesoucího kříž. 5.Když stála pod křížem Krista. 6.Když bylo Ježíšovo tělo snímáno s kříže. 7.Když pohřbívali Ježíše.  

Křížová cesta nám přivádí na mysl cestu, kterou konal Pán Ježíš z domu Pilátova na Golgotu. Pobožnost křížové cesty se koná obyčejně v kostelech nebo i pod širým nebem, před 14 obrazy, na těch se představuje zprvu soud Pilátův nad Ježíšem, cesta na horu Kalvárii, ukřižování a nakonec hrob Pána Ježíše. Církev svatá nás vybízí, abychom konali zbožně pobožnost křížové cesty a to tak, že rozjímáme před 14 obrazy o umučení i jeho smrti, máme s ním útrpnost a upřímně litujeme svých hříchů.

Slavnost Nalezení sv. kříže se koná na památku toho, že císařovna Helena nalezla na hoře Kalvárii zakopaný kříž Pána Ježíše.

Slavnost Povýšení sv. kříže, je slavnost 14. září na památku toho, že větší část sv. kříže byla postavena ve chrámě, zbudovaném nad hrobem Spasitele. Slavnost se koná zvláště od té doby, kdy císař Heraklius přemohl perského krále Chosroa II. Který odnesl Jeruzalému kříž Pána Ježíše, byl však do­nucen jej navrátit. Císař jej donesl sám na ramenou r.629 na Golgotu.

Vzpomínejte často na bolestné utrpení, na hořkou smrt Pána Ježíše! Kdykoli jdete kolem kříže, řekněte v duchu: „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a dobrořečíme tobě, neboť skrze svatý kříž svůj svět jsi vy­koupil.“ (100 dní odp. jednou za den.) Máte také krásná poučení, neboli průpovědi v katechismu. Pře­čteme je:     

Poučení: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“(Jan 1, 29) „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezhynul, ale měl život věčný.“(Jan 3, 16) „Pozoruj Pána Ježíše na kříži, jak vše tu dýchá jeho láskou: hlava nakloněná, by tě políbila, ruce rozpjaté, by objaly, i srdce otevřeno, by ukrylo!“(Sv.Augustin)

Pátý článek víry

Přechod: Ve čtvrtém článku víry jsme se učili, že Kristus Pán na kříži umřel, že jeho duše se oddělila od těla, když to bylo uloženo do hrobu.

Pátý článek víry učí o tom, kam se odebrala Ježíšova duše, když se odloučila od těla, učí také, že třetího dne se Ježíšova duše opět spojila s mrtvým tělem, Ježíš obživl a vstal z mrtvých.

158. Jak zní pátý článek víry?

Pátý článek víry zní: „Sstoupil (pozn. nově: sestoupil) do pekel, třetího dne vstal z mrtvých.“  

Již jsem vám sdělil, že 5. článek učí, kam se odebrala Ježíšova duše, když se odloučila od těla a že vstal Pán Ježíš třetího dne z mrtvých.

159. Co znamenají slova: „Sestoupil do pekel“?

Slova: „Sestoupil do pekel“ znamenají, že duše Pána Ježíše, když se od těla odloučila, sestoupila do předpeklí.   

První rodiče zhřešili, a proto měli být oni sami a všichni lidé zavrženi navěky. Než Pán Ježíš vykoupil lidi, nemohla se dostat po smrti žádná duše do nebeského království. Proto říkáme, že Adam zavřel nebe všem lidem. Kdo byl spravedlivý, tj. kdo věřil v očekávaného Vykupitele a zachovával Boží přikázání, nepřišel po smrti do pekla, ale jeho duše čekala v předpeklí[107], až Vykupitel zemře za lidi a vykoupí je.

160. Co rozumíme předpeklím?                                          

Předpeklím rozumíme místo, kde duše spravedlivých, před Kristem zemřelých, očekávaly pokojně a bez bolesti Vykupitele.

Oni spravedliví, kteří čekali, až je Mesiáš vykoupí a přivede do nebe, byli např.: Adam, Eva, Noe, Abrahám, Mojžíš, Josef egyptský, proroci atd. Byli spravedliví a milí Bohu, proto nepřišly jejich duše do pekla a byly na zvláštním místě v předpeklí. Tam čekaly pokojně a bez bolesti, až Pán Ježíš zemře za nás na kříži a vykoupí všechny lidi.

161. Proč sestoupil Pán Ježíš do předpeklí?

Pán Ježíš sestoupil do předpeklí, aby zvěstoval duším spravedlivých, že jsou vykoupeny.

A když duše spravedlivých byly vykoupeny, nezůstaly již v předpeklí, ale vešly spolu s Pánem Ježíšem do nebe téhož dne, kdy Pán Ježíš vstoupil na nebesa. Předpeklí již není a duše spravedlivých míří rovnou do nebe.

Pátý článek víry učí také, že Pán Ježíš třetího dne vstal z mrtvých. Třetího dne se spojila Ježíšova duše s tělem a Pán Ježíš vstal, vyšel živý z hrobu. Jeho svaté tělo, předtím zraněné, bylo nyní oslavené, zářilo krásou a jasem jako slunce. Zmizely všechny rány, všechny modřiny, jen znamení pěti ran[108] zanechal Pán Ježíš na svém těle, na rukou, nohou a boku.

162. Co znamenají slova „Vstal z mrtvých?“

 Slova: „Vstal z mrtvých“ znamenají, že Ježíš Kristus spojil vlastní mocí svou duši opět s tělem a vyšel ze za­vřeného hrobu slavný a nesmrtelný.  (Boží hod velikonoční)

Již před Kristem Pánem vstali někteří lidé z mrtvých, např. mládenec Naimský, dcera Jairova a Lazar. I na Velký pátek po smrti Pána Ježíše, vstali mnozí z mrtvých a objevili se v Jeruzalémě. Ale tito všichni nevstali vlastní mocí, nýbrž byli vzkříšeni mocí Ježíše Krista. Kristus Pán však vstal z mrtvých vlastí mocí, tak, že mu nikdo nepomáhal, nikdo ho nevzkřísil jako Lazara, mládence Naimského, dceru Jairovu atd., on spojil vlastní mocí svou duši a své tělo a vyšel živý ze zavřeného hrobu. Vyplnila se tak slova, jež o sobě sám předpověděl: „Mám moc (život) dát, a mám moc ho zase přijmout.“ ( Jan 10, 18) „Jako byl Jonáš v břiše velké ryby.“(Mt 12, 40)

Katechismus uvádí, že vyšel Pán Ježíš z hrobu slavný. Třásla se země, ukázal se anděl a Kristus Pán vstal z hrobu s oslaveným tělem. Oslavené tělo bylo podobno duchovní bytosti, mohlo se pohybovat rychle z místa na místo, nebylo podrobeno ani smrti, ani nemocem, ani jinému utrpení. Oslavený Kristus již nepotřeboval pokrm a nápoj, mohl vstoupit i zavřenými dveřmi. A navíc bylo toto tělo i nesmrtelné. Lazar, mládenec Naimský, dcera Jairova a jiní vzkříšení zemřeli, Kristus Pán již ale nezemřel.

Pán Ježíš vstal z mrtvých ze za­vřeného hrobu svou vlastní mocí. Když Kristus Pán vstal z mrtvých, zůstal jeho hrob zavřen, byl otevřen teprve, když anděl sestoupil z nebe a odvalil kámen, aby všichni viděli, že hrob je prázdný. Pán Ježíš vešel zavřenými dveřmi k apoštolům a vyšel z hrobu zavřeného kamenem. Svým zmrtvýchvstáním přemohl Pán Ježíš smrt a ďábla, zvítězil nad smrtí a ďáblem. Smrt přišla skrze hřích na všechny lidi a Pán Ježíš tím, že vstal z mrtvých, smrt přemohl.   

Od chvíle, kdy ďábel přemohl první rodiče v ráji, měl ďábel nad lidmi velkou moc. Ale Kristus Pán mu tu moc odňal. Ďábel nás může pokoušet i dnes, tj. svádět k zlému, ale s Boží milostí mu odoláme, ďábel umí ovládat jen ty, co se sami mu vzdají a svými zlými i skutky mu též slouží, či pomáhají. V památce dvojího vítězství zobrazujem vzkříšeného Spasitele s praporem v ruce.

Na památku zmrtvýchvstalého Pána Ježíše konáme velikonoční slavnost. Slovo „Velikonoce“, i „Velikonoc“, znamená totéž co veliká, památná, slavná noc. A skutečně je noc, kdy Kristus Pán vstal z mrtvých, velmi památná, významná a slavná pro každého křesťana.

V dávných dobách bývali mnozí kajícníci, vyloučení pro své hříchy na čas z církve, o velikonoční slav­nosti opět přijímáni mezi ostatní věřící. Křesťanští panovníci propouštěli mnohé zajaté i uvězněné na svobodu. Zbožní přistupovali zvláště o této slav­nosti ke stolu Páně a při setkání se pozdravovali slovy: „Vstalť jest Vykupitel“. Na tento pozdrav se odpovídalo: „Vstalť jest vpravdě!“

I za našich časů vládne o velikonocích všude ra­dost: zbožní křesťané se navzájem zdra­ví slovem: „Aleluja“, tj. „chvalte Pána". To slovo se opakuje často i v chrámě při mši svaté po celý velikonoční čas. Takto nás svatá církev povzbuzuje, abychom vzdávali díky Bohu a Kristu Ježíši i za naše vykoupení ve velikonočním čase. Zpíváme nábožné písně: „Vesel se nebes královno, aleluja“, „Vstalť jest této chvíle“, „Prozpěvujme všichni nyní na den Božího vzkříšení.“ Modlíme se též i slavný růženec, jehož první tajemství je: „Ježíš, který z mrtvých vstal.

Pravil jsem, že Kristus skutečně vstal z mrtvých. Tomu věříme, protože o tom svědčili svatí mužové, kteří s Kristem vzkříšeným byli, viděli jej takového a tehdy i rozmlouvali s ním. 

163. Kdo dosvědčuje, že Ježíš Kristus vpravdě vstal z mrtvých?

 Ježíš Kristus vpravdě z mrtvých vstal, jak to dosvědčují apoštolové. Ti, kteří jej po jeho zmrtvýchvstání častěji vídali a dotýkali se ho, mluvili s ním a jedli a za tuto pravdu i položili svůj život.

         Po svém vzkříšení[109] se zjevil Pán Ježíš Marii Magdaléně, sv. Petrovi a dvěma učedníkům na cestě do městečka Emauz, všem apoštolům čtyřikrát atd.

Apoštolové se rozešli do celého světa a učili všechny národy dle rozkazu Páně. Hlásali všude, že Pán Ježíš vskutku vstal z mrtvých. Pohané jim vyhrožovali za to smrtí, nepřestanou-li věřit a kázat o Pánu Je­žíši. Ale oni raději podstoupili smrt než by přestali kázat, že vstal Pán Ježíš z mrtvých. Proto máme v katechismu, že pokládali za tuto pravdu svůj život.

Velmi mnoho záleží na tom, že Pán Ježíš vstal z mrtvých. Tato zázračná událost dokazuje, (my se z ní pře­svědčujeme čili najisto poznáváme), že je pravdivé všechno, čemu nás učí naše sv. náboženství. Kdyby nebyla pravda, že Pán Ježíš vstal z mrtvých, ani bychom nemohli věřit, že je naše náboženství pravé. Proto psal sv. Pavel křesťanům v Korintě: „A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra.“ (1 Kor 15, 14.) Ta slova znamenají: Kdyby nebyla pravda, že Pán Ježíš vstal z mrtvých, nebyla by ani pravda, že nás vykoupil, já bych kázal nadarmo, a vám by nebyla nic platná vaše víra v Ježíše Krista. Proto říkáme: Vzkříšení Páně dokazuje, že naše náboženství je od Boha, a že tedy je pravé, nebo také: Vzkří­šení Páně nás přesvědčuje najisto, že naše víra je pravá. Zvlášť však jsou tu tři věci, o kterých nás pře­svědčuje (nebo které dokazuje) vzkříšení Páně. Kate­chismus připomíná, které tři věci dokazují či za pravdivé potvrzují vzkříšení Pána Ježíše.

164. Co dokazuje zmrtvýchvstání Ježíše Krista?

Zmrtvýchvstání Ježíše Krista dokazuje, že:

1. se vyplnilo, co o něm proroci předpověděli, i to, co předpověděl sám o sobě,   

2. je skutečně Bůh a jeho učení je pravé a je nejvíce důležité,

3. i my jednou vstaneme z mrtvých.

Pán Ježíš vstal z mrtvých, aby se na něm vyplnilo, co o něm předpověděli proroci. Ve Starém zákoně předpovídali proroci o Vykupiteli, že vstane z mrtvých.

1. „Neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.“( Ž 16 /15/,10) Král David těmi slovy předpovídá, že duše Pána Ježíše nezůstane v hrobě, tj. v předpeklí a jeho tělo nebude porušeno. Mrtvé tělo se rozkládá, hnije, podléhá porušení. O těle Vyku­pitelově říká prorok, že nebude porušeno, ale spojí se zase s duší a že Vykupitel vstane z mrtvých. Vyplnilo se, i co nám o sobě předpověděl. Předpověděl, že zemře, ale třetího dne zase z mrtvých vstane: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“.... „On však to řekl o chrámu svého těla.“ (Jan 2, 19 21) Tím chrámem rozuměl své tělo a chtěl tak říci, že až bude usmrcen, že vstane zase z mrtvých. Jindy zase řekl: „Jako byl Jonáš v břiše velké ryby tři dni a tři noci, tak bude i Syn člověka v nitru země tři dni a tři noci“ (Mt 12, 40), potom vstane z mrtvých. A když se ubíral se svými učedníky naposled před svou smrtí do Jeru­zaléma říkal: „Teď jdeme do Jeruzaléma. Tam syn člověka bude vydán velekněžím a učitelům Zákona. Odsoudí ho k smrti a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali a ukřižovali ho, ale třetího dne bude vzkříšen.“(Mt 20, 18 19).

Svým vzkříšením Pan Ježíš vyplnil všechna proroctví.

2. Ze vzkříšení Páně poznáváme jistě, že je Ježíš Kristus skutečně Bůh a jeho učení je pravé. Totiž: člověk nemůže vstát z mrtvých sám svou mocí, to se může stát jen Boží mocí. Protože Pán Ježíš vstal vlastní mocí z mrtvých,božskou[110] moc, je tedy pravý Bůh.

Pán Ježíš, jak jste slyšeli, potvrzoval zázraky, že je jeho učení pravé. Jeho zmrtvýchvstání byl jeho nej­větší zázrak. Tím tedy nejvíce dokázal, že jeho učení je pravé. 

Kdyby Pán Ježíš nevstal z mrtvých, lidé by neuvěřili, že je jeho učení pravé, neboli že je pravý Bůh.     

Sv. apoštolové všude kázali, že křesťanské nábožen­ství je pravé, protože Pán Ježíš vstal z mrtvých, i pohané uvěřili také proto, že Pán Ježíš vstal z mrtvých. 

Když sv. mučednice Markéta[111] byla obžalována pro víru v Krista Pána a dovedena k soudu, ptal se jí soudce Olybrius: „Řekni nám, dívko, jak se jmenuješ a jakého jsi náboženství?“ Markéta odpověděla: „Jmenuji se Markéta, pocházím ze vznešeného rodu a přiznávám se ke křesťanskému náboženství“. Soudce nato řekl: „První dvě výpovědi jsou správné, ale třetí je nesmyslná, neboť co může být pošetilejšího, než aby měl někdo za Boha člověka, jenž byl ukřižován?“ Markéta odvětila: „Řekni mi, prosím, odkud to víš, že Pán Ježíš byl ukřižován?“ Soudce řekl: „Vím to z křesťanských knih.“ Sv. Markéta dále pravila: „Ale jaká to zpozdilost, že čtete v téže knize o potupné Kristově smrti a zároveň o jeho oslavení, v jedno věříte a druhé zamítáte? Proč nečtete i dále? V našich knihách se vypravuje sice, že Kristus Pán na kříži zemřel, ale také se tam vypravuje, že vstal z mrtvých. Nevěříme v Krista Pána proto, že byl ukřižován, ale proto, že vstal z mrtvých. A proto bych i tisíce životů za něj dala, měla-li bych je“. Rozhněval se Olybrius a dal sv. Markétu krutě mučit a popravit.

Co posilovalo sv. Markétu, že vyznávala statečně víru v Krista Pána? Byla to víra ve vzkříšení Krista Pána. 

Kristovo zmrtvýchvstání dokazuje  dále

3. že i my jednou vstaneme z mrtvých[112]. Kristus Pán předpověděl, že vstane z mrtvých a skutečně vstal. Předpověděl však také, že všichni lidé jednou vstanou z mrtvých. Řekl: „Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení.“ (Jan 5, 28 29) Jestliže se vyplnila předpověď o jeho zmrtvýchvstání, vyplní se předpověď, že i „my vstaneme z mrtvých!“ (Jan 11, 23-24): „Já jsem vzkříšení a život…“ O tom i sv. Pavel učí: „Ale Kristus z mrtvých vstal a to jako první z těch, kteří zesnuli a protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka též vzkříšení z mrtvých.“ (1 Kor 15, 20 21)

Svatý apoštol Pavel napomíná, aby se každý křesťan připodobnil vzkříšenému Spasiteli! Píše v listu Římanům (6, 4): „A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“, máme se podobat vzkříšenému Kristu. Člověk se podobá vzkříšenému Kristu tehdy, odřekne-li se hříchu a zlepší svůj život. Hřích je jako smrt duše: z duchovní smrti povstává ten, kdo koná pravé pokání a již nehřeší.

„Když jste s Kristem vzkříšeni, usilujte o to, co (pochází) shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece již mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě.“ (Kol 3, 1-4)

          Kdo koná pravé pokání a zanechává hříchu, má nový život duše, má posvěcující milost a je podoben vzkříšenému Kristu. Zanechat všeho hříchu se daří člo­věku těžce, musí se totiž ovládat a přemáhat sebe, aby trpěl a něco konal za své hříchy. Trpí-li však přece za své hříchy a přemáhá-li pokušení, podobá se Pánu Ježíši, který trpěl za hříchy všech lidí a konal pokání. Zato se pak bude takový člověk radovat věčně s Kristem, protože trpěl za své hříchy a polepšil se. Tak učí sv. Pavel (ve 2.list Tim 2, 11 12.): „Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním (také) žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když (ho) zapřeme, zapře také on nás.“

Církev svatá nařizuje, aby každý katolický křesťan ve velikonoční době (od Popeleční středy do svátku Nejsvětější Trojice) přijal Nejsvětější svátost oltářní na památku, že Pán Ježíš o velikonocích trpěl, umřel i vstal z mrtvých. Abychom pak nepřijímali hříšně jako Jidáš, jdeme k svaté zpovědi, litujeme svých hříchů a slibujeme, že budeme žít lépe nový život bez těžkého hříchu. Vše to máte shrnuto do slov:

 Poučení: „A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.(Řím 6, 4) „Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním (také) žít. Když vytrváme, budeme s ním kralovat. Když (ho) zapřeme, zapře také on nás.“ (2 Tim 2, 11 12)

 

Šestý článek víry

            Přechod. V pátém článku jsme se učili, že Kristus vstal z mrtvých. Co znamená „vstal z mrtvých?“ Kdo dosvědčuje zmrtvýchvstání Páně? Když tedy Ježíš vstal z mrtvých, vrátil se k nebeskému Otci. To je šestý článek víry.

165. Jak zní šestý článek víry?

Šestý článek víry zní: „Vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího.“

Pán Ježíš vstoupil na nebesa tělem i duší a sedí po pravici Boží. Že Vykupitel po svém vzkříšení vstoupí na nebesa, předpověděl král a prorok David.[113] Ale i Pán Ježíš to předpověděl, krátce před svým umučením řekl apoštolům: „Vyšel jsem od Otce, a přišel jsem na svět: zase opouštím svět a jdu k Otci.“ (Jan 16, 28) Co předpověděl, to i splnil.

166. Kdy vstoupil Ježíš Kristus na nebesa?

Ježíš Kristus vstoupil na nebesa čtyřicátý den od zmrtvýchvstání sebe.

(Slavnost Nanebevstoupení Páně)

Kristus Pán zůstal po svém zmrtvýchvstání ještě 40 dní na zemi. V té době se zjevoval častěji svým apoštolům a učedníkům, rozmlouval s nimi a přikázal jim, co mají konat po jeho odchodu. Pak vstoupil na nebesa. (Vypravuj úplně podle biblického dějepisu)

Po evangeliu, jež se předčítá o slavnosti Nanebevstoupení Páně při mši svaté, zhasíná se velikonoční svíce (paškál) a socha vzkříšeného Vykupitele se odnáší z oltáře. Obřad připomíná, že Pán Ježíš odešel ze světa.[114]

167. Jak vstoupil Ježíš Kristus na nebesa?

Ježíš Kristus vstoupil na nebesa z Olivové hory svou vlastní mocí, s tělem i s duší, před očima svých učedníků.   

Víte již, co se stalo na Olivové hoře stalo. Zde se Pán Ježíš potil krví, zde ho viděli apoštolové, jak byl zarmoucen, slyšeli jeho truchlivá slova: „Má duše je smutná až k smrti, zůstaňte zde a bděte.“ (Mt 26, 38) Na Olivové hoře byl svázán a odtud veden jako zločinec do Jeruzaléma. Apošto­lové viděli na této hoře svého Pána a Mistra ve smrtelné slabosti a úzkosti. Proto pak na téže hoře vstoupil na nebe, jako vítěz nad smrtí a ďáblem, oslavený a nesmrtelný. Zde počalo Kristovo utrpení, ale tu se pak objevila také jeho sláva.

Vstoupil na nebesa i s tělem a s duší, tj. celou svou lidskou přirozeností, kterou na sebe vzal, když se vtělil.

168. Proč vstoupil Ježíš Kristus na nebesa?

Ježíš Kristus vstoupil na nebesa, aby:

1.       vešel také jako člověk do slávy, kterou si za­sloužil,

2.      seslal své církvi Ducha Svatého,

3.    byl v nebesích naším prostředníkem a přímluvcem u Otce,

4.     nám otevřel nebe a připravil nám tam místo.

Ad l. Pán Ježíš vstoupil na nebesa, aby také jako člověk vešel do nebeské slávy. Jako Bůh požíval nebeské slávy od věčnosti, jako člověk jí požívá až od té doby, kdy vstoupil na nebesa. Tuto slávu si za­sloužil jako člověk svým utrpením i smrtí. Sám řekl učedníkům za cestě do Emauz: „Což[115] to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24, 26)

Ad 2. Vstoupil na nebesa, aby seslal Ducha Svatého své církvi. Před svým utrpením oznámil Pán Ježíš apoštolům své umučení a svou smrt a oznámil jim, že je opustí. Apoštolové se nad tím velmi zarmoutili. Ale Pán  Ježíš je potěšil tím, že jim pošle Utěšitele, Ducha Sva­tého. Řekl jim: „Zakrátko mě už nespatříte a opět zakrátko mě uvidíte.“ (Jan 16, 17) A Ducha Svatého skutečně poslal 10. den po svém nanebevstoupení.

Ad 3. Vstoupil na nebesa, aby byl v nebesích naším Prostředníkem u Otce. O tom sv. Jan evangelista učí (1 Jan 2, l): „máme Přímluvce u Otce: Ježíše Krista spra­vedlivého.“ Je náš Přímluvce, protože jako člověk a Spasitel prosí za nás, a vyprošuje nám, co si sami nemůžeme zasloužit. Je v nebi náš Prostředník, protože k vůli němu, pro jeho zásluhy nám Bůh od­pouští hříchy a dává všecko dobré. Je ustavičně náš Prostředník a náš Přímluvce, protože nás miluje. Z lásky k nám se vtělil, z lásky k nám 33 let žil na zemi v chudobě, z lásky k nám trpěl a umřel na kříži, z lásky k nám zůstává mezi námi ve Svátosti oltářní. A tato jeho láska nevyhasla v jeho srdci, miluje nás všechny, srdce je plné lásky k nám. Abychom za tuto lásku Pána Ježíše projevili vděčnost, ctíme jeho Nejsvětější Srdce. (Připomeňme si jak se NS zobrazuje, zazpívejme si „Ježíši, Pane můj, chci být…)

Ad 4. Vstoupil na nebesa, aby nám otevřel nebe a nám tam připravil místo. Předtím jsme se již učili, že Adam zavřel nebe všem lidem. Pán Ježíš nám nebe zas otevřel, tj. způsobil, že všichni lidé mohou přijít do nebe.    

Pán Ježíš vstoupil také na nebe, aby nám tam připravil místo, tj. stará se, abychom i my se k němu do­stali a u něho zůstávali. Má-li se rodina přesídlit do cizí krajiny, obvykle jde otec napřed, vyhlédne místo, vyjedná a zajistí bydlení pro děti, ty přijdou za ním. To dělá i Ježíš, řekl tak: „V domě mého otce je mnoho příbytků, odcházím vám připravit místo.“ (Jan 14, 2) Budeme-li zachovávat jeho přikázání, sloužit mu věrně, připraví jistě nám místo v nebi. Na konci světa přijde aby nás vzal do nebeského království.

  Jeden otec odešel do cizí krajiny. Děti zůstaly s matkou zatím doma. Za nějaký čas psal otec svým dětem, že se mu tam líbí, že je tam krásný kraj, že jsou tamější obyvatelé všichni spokojení a blažení, že tam není nemocí a jiných sta­rostí. V dopise sliboval, že brzy pojedou za ním, jen aby se dobře chovaly a poslouchaly svou matku. Otec je Ježíš Kristus, my jsme jeho děti, naše matka je katolická církev. Kristus Pán odešel do nebeského království a slíbil nám, že nás tam vezme, připraví místo pro nás. Ale přikázal nám, abychom poslouchali svou matku tj. katolickou církev, dokud jsme na světě. Pamatujte, co máte konat. A kdybyste byly také nešťastné, že máte těžký hřích, obraťte se k Pánu Ježíši, čiňte pravé pokání, on vám odpustí, vezme vás k sobě. Zpívejme poslední sloku písně všichni:

 

„Nuže vstaňme i my k chvále,

oslavujme duchů krále,

povstal z hrobu nenadále,

bychom žili jemu stále! Aleluja!“

169. Co znamená: „Ježíš sedí po pravici Boha Otce všemohoucího?"

Ježíš „sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího“, znamená: Ježíš má i jako člověk nejvyšší slávu a moc nad vším na nebi i na zemi.

        Slova „sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího“ neznamenají, že by Pán Bůh měl pravou ruku a jakoby Kristus Pán seděl po jeho pravé straně. Bůh pouhý duch, nemá těla. Máme tomu rozumět obrazně. Obecně je známo mezi lidmi, že v životě bývá zvykem, že jdeme-li se vznešenější osobou, nebo chceme-li někomu vzdát úctu, že mu ponecháváme místo po pravé straně. A tak to učinil nebeský Otec i s Pánem Ježíšem.

Jako Bůh měl Kristus Pán moc a slávu nade vším stvořením od věčnosti. Od času vstoupení na nebesa, má nejvyšší moc a slávu i jako člověk.  

Nejvyšší moc a slávu získal Pán Ježíš za svá ponížení a utrpení,  které snášel jak člověk. Sv. Pavel řekl „ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno, nebe, země a podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.“(Flp 2, 8-11)

Než vstoupil Kristus Pán na nebesa, snášel chudobu a mnohé obtíže lidského života, potom pod­stoupil hořké umučení a přebolestnou smrt kříže. Také my musíme trpělivě snášet těžkosti, které na nás Pán Bůh sesílá, abychom se mohli dostat za Ježíšem do nebe.

 Pán nám také zanechal příklad, jak máme žít. Budeme-li tedy podle jeho přikázání a vzoru živi, dojdeme království nebes. Pomatujte slova, která máte v katechismu:

Poučení:V bojích a utrpení pohlížel k ne­besům, kde máš i ty připraveno místo!“ „Usilujte o to, co (pochází) shůry od Krista po Boží pravici. Na to myslete, co (pochází) shůry a ne na to, co je na zemi.“ (Kol 3, 1 2)

 

Sedmý článek víry

Přechod. Když Pán Ježíš vstupoval na nebesa, hleděli apošto­lové stále za ním, až najednou uslyšeli vedle sebe někoho mluvit. Byli to dva andělé. A ti řekli: „Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe.“ (Sk l, 11) O tomto druhém příchodu Pána Ježíše z nebe, nám vypravuje sedmý článek víry.

170. Jak zní sedmý článek víry?

         Sedmý článek víry zní: „Odtud přijde soudit živé i mrtvé.“

Pán Ježíš opět přijde z nebe na zemi.

171. Kdy přijde Pán Ježíš zase z nebe?

Pán Ježíš přijde zase z nebe v poslední den, to je na konci světa, s velikou mocí a velebností.

Pán Ježíš přijde zase z nebe posledního dne, tj. v den, po němž už nebude jiného dne. Kdy tento den bude, nevíme, to ví jen Pán Bůh.

Bůh nám to neoznámil a k poslednímu dni, kdy nastane soud, máme být vždy připraveni, nikdy ho nespouštět z mysli, tak se varujeme jistě mnoha hříchů. Sv. Augustin vyznal sám o sobě, že ho v boji proti zlým žádostem nic tak nesílilo, jako bázeň před soudem o posledním dni. Touto spasitelnou bázní máme být naplněni vždy i my.

V posledním dni přijde Pán Ježíš viditelně, tj. nejen jako Bůh, ale i jako člověk, přijde, aby všechny lidi soudil, proto se poslední den nazývá též soudný den. Pán Ježíš přijde s velikou mocí a veleb­ností, jasný jako slunce a andělé jej budou provázet. On sám to předpověděl: „Lidé uvidí Syna člověka přicházet na nebeských oblacích s velikou mocí a slávou.“ (Mt 24, 30)

V katechismu máme, že Pán Ježíš přijde „zase“. Po­prvé přišel, když se narodil v Betlémě. Tenkráte ne­přišel s velikou slávou a mocí, nepřišel jako mocný a slavný král, ale narodil se v chudobě, jako malé, slabé dítě, ale v posledním dni přijde s velikou mocí a velebností. Tehdy přišel, aby nás vykoupil a spasil: v poslední den přijde, aby nás soudil.

172. Proč přijde Pán Ježíš zase v poslední den?

Pán Ježíš přijde zase v poslední den, aby soudil všechny lidi, živé i mrtvé, dobré i zlé.

Pán Ježíš sám oznámil, že nebeský Otec jej usta­novil za soudce lidí. Řekl: „Otec totiž nikoho nesoudí, ale všechen soud odevzdal Synovi.“ (Jan 5, 22) „Obdařil ho mocí konat soud, protože je Syn člověka“ (Jan 5, 27), protože jako člověk trpěl a umřel a vykoupil všechny lidi.

Pán Ježíš bude lidi soudit spravedlivě: dobrým dá odměnu, zlým trest, tak jak kdo zasloužil.

Slovo „živí“ znamená ty, kteří budou živi až do té chvíle, kdy nastane zkáza všeho viditelného světa před posledním dnem, slovo „mrtví“ ty, kteří zemřeli už dříve. Nebo: živí = spravedliví, a slovo mrtví znamená hříšní.

 Kdo je v posvěcující milosti Boží, neboli spravedlivý, toho má Pán Bůh rád, má u Pána Boha cenu, je živ pro nebe. Kdo však je v těžkém hříchu a v něm též umírá, nemá u Pána Boha žádné ceny, je pro něj i pro nebe mrtvý.

Pán Ježíš bude soudit všechny lidi. Sv. apoštol píše: „My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.“ (2 Kor 5, 10) Bude nás soudit z myšlenek, slov, skutků, z toho, jak jsme žili. Pamatujte na to vždy!

173. Jak se jmenuje soud, který se bude konat v po­slední den?       

Soud, který se bude konat v poslední den, se jmenuje poslední neboli všeobecný soud, protože po něm už nebude žádný jiný soud, a protože budou na něm souzeni všichni lidé celého světa.

Víte již, že duše každého člověka, když se oddělila od těla, bývá souzena zvlášť neboli soukromě (soud soukromý), ale v posledním dni nebude každá duše zvlášť souzena, nýbrž budou všichni lidé souzeni spolu. Při soukromém soudu je souzena jen duše, ale při posledním soudu budou lidé souzeni s tělem i s duší. Ten soud se nazývá všeobecný, protože budou na něm souzeni všichni lidé.

174. Jak bude Ježíš Kristus soudit lidi v poslední den?

                Ježíš Kristus bude v poslední den soudit lidi takto:

1. oddělí dobré od zlých,    

2. vyjeví jejich dobré skutky i zlé před celým světem,

3. spravedlivé vezme do nebe, hříšníky pak zavrhne do pekla.

Ad l. Pán Ježíš oddělí dobré od zlých. Písmo sv. říká: Jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: „Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Potom řekne i těm po levici: „Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly.“ (Mt 25 32-35 41) Jak žalostné to bude loučení! Otec snad bude po pra­vici a jeho syn po levici, matka odloučena od dětí.

Ad 2. Kdyby mnoho lidí stálo před velikým zrcadlem, viděl by v něm každý sám sebe a všechny ostatní. Podobně bude u posledního soudu. Pán Ježíš ukáže všem lidem hříchy každého člověka, z kterých se dobře nezpovídal, každý uvidí své hříchy a hříchy všech ostatních lidí, přede všemi lidmi se ukáží i takové hříchy, o kterých na světě nikdo nevěděl. Ó, jak se budou stydět zlí lidé, až se přede všemi ukážou všechny jejich hříchy! „Strachem budou schnout“, řekl Pán Ježíš, když předpovídal zkázu Jeruzaléma a poslední den. A jak se ulekli Jakubovi synové, když jim řekl jejich bratr: „Já jsem Josef, váš bratr, jehož jste prodali!“ I nepřátelé Krista Pána v Getsemanské za­hradě padli strachem na zem, když jim Kristus Pán řekl: „Já jsem Ježíš Nazaretský, jehož hledáte.“ Větším strachem budou sklíčeni hříšníci, až uzří Ježíše Krista u posledního soudu, jak vyjevuje všechny jejich hříchy před celým světem. Velmi se chvěje a strachuje zločinec, když ho vedou před soudce, o němž přece ví, že je jen pouhý člověk, a že mu všechno není známé. Mnohem větší bude však strach hříšníků až uzří spravedlivého soudce Ježíše Krista, pravého Boha, jehož tak často uráželi, a před nímž nic není skryto. 

Pamatujte často na ten hrozný soud, abyste se ho nebáli, až nastane!

Sv. Alžběta Durinská nosila jídlo chudým a chodívala často do nemocnic a ošetřovala tam nemocné vlastní rukou. Její průvodkyně se nad tím pozastavovaly a tvrdily, že se tak nízké zaměstnání nesrovnává s tak vysokým stavem a s tak vzne­šenou důstojností. Ale světice jim odpověděla: „Tímto zaměstnáním se chci připravit na soudný den, abych potom s předloženým účtem mohla svému spravedlivému soudci říci: „Hle, můj Pane! Krmila jsem tě tak často, když jsi měl hlad, napájela jsem tě, když jsi žíznil, odívala jsem tě, když jsi byl nahý, navště­vovala a ošetřovala jsem tě, když jsi byl nemocný. Buď mi tedy milosrdným Soudcem…“

O bulharském králi Borisovi se říká, že byl dlouho lhostejný k Božímu slovu, které mu kázal sv. Metoděj, měl zálibu jen ve věcech budících hrůzu. Proto sv. Metoděj, který nemohl obměkčit láskou srdce hrdého krále namaloval obraz „posledního soudu“. Ukázal velebný vstup spravedli­vého Soudce se zástupy andělů, věčnou slávu spravedlivých mířících k nebi i věčná muka zatracených na věky verdiktem v pekle…

Když král spatřil obraz a uslyšel jeho výklad z úst sv. Metoděje, vyděsil se a nechtěl přijít tam, kde bude věčný pláč a skřípění zubů a prosil snažně apoštola, aby ho poučil o věcech víry a potom pokřtil.

K častému přemýšlení o posledním soudu nás motivuje i píseň, kterou zpíváme při mši svaté za zemřelé.

 „Den hněvu, den ten hrozný                Strach, hrůza a třesení

   měj v mysli, člověče!                         na zemi nastane

  V němž tě povolá mocný                    touha poslední zazní

  mrtvých, živých soudce:                     mrtvý z hrobu vstane“.

Nebo píseň:  

                 „Až budu na tvém soudu státi,

                   rač se ke mně milostivě znáti“.

Ad 3. U posledního soudu oznámí Pán Ježíš dobrým lidem, že půjdou za ním do nebe, zlým potom řekne, že jsou zavrženi. Jak to řekne, sám předpověděl: „Tu řekne král těm po své pravici:Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa...“ Potom řekne i těm po levici: „Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, jenž je při­praven pro ďábla a jeho anděly.“ (Mt 25, 34 41)

Tenkráte poznají spravedliví, jak dobře bylo, že pamatovali vždycky na Pána Boha, zachovávali Boží přikázání, modlili se rádi, chodili na mši sv., zpovídali se z hříchů a přijímali Nejsvětější svátost oltářní. Nyní ale také zlí poznají, že jsou si sami vinni svým hrozným neštěstím a budou volat: „Jak jsem byl zaslepen, že jsem neposlouchal! Jak jsem byl zaslepen, že jsem Boha urážel! Ale je již pozdě, na věky jsem zavržen.“ Tak to bude u posledního soudu. Zlí budou živi v pekle bez konce, věčně, ale jejich život bude horší, nežli smrt, budou na těle a na duši trpět hrozné bolesti, budou si přát, aby zemřeli, ale nebudou moci, jejich těla budou nesmrtelná. Za to budou dobří a svatí živi na věky v nebi, jejich život bude samá ra­dost, samé štěstí. V nebi se shledají dobré děti s milými rodiči, bratry a sestrami, zůstanou tam spolu a budou se radovat navěky, nebudou trpět hladem, žízní, horkem, zimou, nebude nemocí, budou nesmrtelní.

Kam se asi my dostaneme?! Kéž by nikdo z vás nebyl mezi těmi, kteří budou po levici. Proste Pána Boha o dobrý úmysl a o hojnou milost, abyste jeho při­kázaní plnily a jednou s ním se v nebi radovaly. Aby vás anděl strážný vždy chránil od zlého a vy­prosil vám dobrá vnuknutí, vstaňte, pomodlíme se k němu: „Anděle Boží, strážce ...“

175. Je kromě všeobecného soudu ještě zvláštní soud?

Kromě všeobecného soudu je ještě zvláštní neboli soukromý soud, na kterém bude souzena duše každého člověka hned po smrti.

Když člověk umírá, odděluje se duše od těla. Jeho tělo pochováme do hrobu, ale jeho duše se vrací k Bohu, k soudu. Každou duši soudí Ježíš Kristus zvlášť neboli soukromě, tj. neví o tom nikdo, jen ona duše a Bůh. Proto se tento soud nazývá zvláštní soud neboli soukromý. Na tomto soudu bude souzena duše bez těla, podle toho jak žila, buď vchází do nebe, nebo do očistce, nebo do pekla. Na všeobecném soudu bude souzena duše s tělem a spolu (duše a tělo) přijdou buď do nebe nebo do pekla. Sv. apoštol Pavel učí o soukromém soudu: Lidé jednou zemřou a potom bude soud.“ Opakuj: Boháč a chudý Lazar.

Pamatujte často na tento soud! Přiblíží se hodina smrti, které se ani nenadějete, umřete a hned budete souzeny! (Podobenství o moudrých a nemoudrých pannách.)

176. Proč bude kromě soukromého soudu ještě všeobecný soud?

Kromě soukromého soudu bude ještě všeobecný soud, aby:

1.  byla vyjevena Boží moc a spravedlnost, láska a moudrost před celým světem,  

2.  byl uznán Ježíš Kristus a oslaven všemi lidmi, 

3. dosáhli spravedliví zasloužené cti, bezbožní pak zaslouže­ného odsouzení.

Ad l. Na světě jsou lidé, kteří si myslí, že Bůh nemůže učinit, aby všichni zemřelí zase ožili. Kdyby to Bůh nemohl vykonat, nebyl by všemohoucí. Všichni mrtví budou vzkříšeni až posledního dne a každý pozná jasně svýma očima, že Bůh skutečně vše­mohoucí je. Proto máme v katechismu, že bude všeobecný soud, aby Boží moc byla zjevena před celým světem. Některý zbožný a spravedlivý člověk se má špatně na světě, je chudý, trpí nedostatkem a bídou, trápí jej dlouholetá nemoc a mnohá soužení. A naopak stává se, že mnohému hříšníkovi se daří dobře. Proto si někdy nemoudří lidé myslí, že Pán Bůh není spravedlivý, není dost moudrý, nemiluje všechny lidí, neboli že Bůh neřídí svět. U posledního soudu se ukáže, proč se staly jisté věci, že Bůh řídil a vedl k do­brému (Ot. 73), proč připouštěl ty hříchy (Ot. 74), to ukáže se nejvyšší spravedlnost, láska a Boží moudrost. Vede-li se na zemi hodným a spravedlivým lidem špatně, budou jistě na věčnosti odměněni za to, co učinili dobrého a překonali zlé. Sesílá-li Bůh na sprave­dlivé trápení, nemoci atd., nečiní to proto, aby je trestal, nýbrž aby je zkoušel, jak jsou stálí a trpěliví a tuto trpělivost jim jednou odplatil. Některý hříšník vykoná přece jen někdy něco dobrého a za to jej Bůh od­měňuje již zde na zemi, protože na věčnosti nedostane odměnu za své dobré skutky, ale za zlé bude sprave­dlivě trestán. Obecný soud zjeví, proč Bůh tak činil, tj. vyjeví se jeho moudrost.

Ad 2. Když Pán Ježíš hlásal své učení, prokazoval dobrodiní a konal zázraky, mnozí lidé v něj nechtěli uvěřit, ano, farizeové, zákoníci a židovští kněží ho ne­náviděli, tupili jej, vyhlašovali za hříšníka a všelijak ho pronásledovali. I za našich časů jsou lidé, kteří neuznávají Pána Ježíše za Božího Syna a Spasitele světa, nemilují ho, neděkují mu, neklanějí se mu, neoslavují ho. Až se u posledního soudu objeví Pán Ježíš jako Bůh ve slávě a velebnosti, poznají všichni lidé, že Ježíš je pravý Bůh a náš Vykupitel, tehdy bude uznán za Božího Syna a oslaven všemi lidmi.

Ad 3. Mnozí lidé konají na světě mnoho dobrého, ale tajně, takže o tom nikdo neví. U posledního soudu budou zjeveny jejich dobré skutky a ctnosti celému světu, a tak nabudou dobří lidé před celým světem zasloužené cti. Ale mnozí lidé se do­pouštějí hříchů tajně, o kterých mimo Boha nikdo neví, leckterého hříšníka považují lidé za ctnost­ného a spravedlivého, chválí a ctí jej. Poslední soud objeví všechny jejich nepravosti před celým světem a tak budou zahanbeni: dojdou zaslouženého zahanbení. Pak se zhrozí hříšník, až bude u posledního soudu stát před vševědoucím a spravedlivým soudcem. Pamatujte, že Pán Ježíš bude pak i vás soudit!

Poučení: Pan Ježíš, který jako Vykupitel přišel chudý na svět a přebývá mezi námi skrytý v Nejsvětější svátosti, přijde jednou ve slávě jako přísný soudce. Jakýpak soud vynese nad tebou?

  Osmý článek víry

Přechod: V prvních sedmi článcích víry jsme se učili o Bohu Otci a Bohu Synu. Víme a věříme, že Bůh Otec všechno stvořil, zachovává a spravuje svět, že nám poslal Vykupitele Ježíše Krista. O Pánu Ježíši jsme se učili, že se vtělil, že vyučoval, za nás trpěl a umřel, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, a že přijde ještě jednou, aby soudil všechny lidi. Svým utrpením nám zasloužil hojnou milost, (Ot 155) kterou nám v katolické církvi uděluje Duch Svatý. O Duchu Svatém a Boží milosti se budeme nyní učit podle osmého článku víry.

177. Jak zní osmý článek víry?

Osmý článek víry zní: „Věřím v Ducha Svatého.“

178. Kdo je Duch Svatý?

Duch Svatý je:

1. třetí božská osoba,

2. pravý Bůh,   

3. Utěšitel, kterého Ježíš Kristus slíbil poslat své církvi.

Ad l. a 2. Duch Svatý je osoba. Co je osoba? (Ot. 60) Člověk je lidská osoba. Bůh je božská osoba. Duch Svatý je tedy také osoba, a to třetí božská osoba. O Duchu Svatém tvrdíme, že je také pravý Bůh. Že je tomu tak, učil sám Kristus Pán. Když sliboval apoštolům, že jim pošle Ducha Svatého, řekl, že je Duch svatý naučí všem pravdám. Všechny pravdy jsou však jen Bohu známé, tedy je i Duch Svatý pravý Bůh.

  a) V Písmu svatém se nazývá Duch Svatý výslovně Bohem. Vypravuje se nám (Sk 5), že první křesťané v Jeruzalémě žili jako bratři a sestry. Mnozí prodávali pole a domy a dávali sv. apoštolům získané peníze, aby z nich rozdávali chudým. Též jistí manželé Ananiáš a Safíra prodali své pole, ale nechali si tajně něco z utržených peněz, zbytek přinesl Ananiáš sv. Petrovi a řekl, že dává všechny své peníze. Ale sv. Petru dal poznat Duch Svatý, že Ananiáš nedal všechny peníze a lhal. Proto mu řekl: „Ananiáši, proč ti satan ovládl srdce, žes obelhal Ducha Svatého a z peněz za to pole sis část lstivě nechal?“ „…Neobelhal jsi lidi, ale Boha.“ Sv. Petr tím řekl, že Ananiáš chtěl oklamat Ducha Svatého a zve Ducha Svatého Bohem, řka: „Neobelhal jsi lidi, ale Boha.“ (Sk 5, 1-11)  

   b) Písmo sv. přičítá Duchu Svatému božské vlast­nosti a nazývá jej např. vševědoucím. „Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží. Kdo z lidí zná lidské nitro? Jen lidský duch, který je v člověku. Tak ani Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží.“ (1 Kor 2, 10 11), tj. ví všechno, ví i to, co ví jen Bůh, proto je vševědoucí. Je věčný: „Boží duch se vznášel nad vodami.“ (Gn l, 2)  A je i všemohoucí: „My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který vychází z Boha. Tak můžeme poznat, co všechno nám Bůh dal darem.“ (1 Kor 12, 11)

  c) Ale Písmo sv. přičítá Duchu Svatému jak božské vlastnosti, tak božské skutky. Tak praví např., že člověk je skrze Ducha Svatého znovuzrozen k bohu­milému životu, který jej činí hodným dosáhnout nebeského krá­lovství. „Amen, amen, pravím vám: Jestliže se nenarodí někdo z Ducha, nemůže vejít do Božího království“. (Jan 3, 5), a že „skrze něho býváme všichni posvěceni.“ (1Kor 6, 11) Protože tyto skutky může činit jen Bůh, a Písmo sv. říká, že je Duch Svatý konal, je Duch Svatý pravý Bůh.

  d) Pán Ježíš sám vyznal, že Duch Svatý se rovná každé božské osobě. Když např. rozkázal křtít, řekl: „Křtěte je (všechny národy) ve jménu Otce i Syna i Ducha Sv.“ Proto se modlíme v apoštolském vy­znání víry: „Věřím v Boha, Otce všemohoucího... I v Ježíše Krista... Věřím v Ducha Svatého ...“ Protože Duch Svatý je Bůh, náleží mu táž úcta, jako Otci a Synu. Písmo sv. dokonce říká, že ….„rouhání proti Duchu Svatému nebude odpuštěno, ani v tomto věku, ani v budoucím.“ (Mt 12, 3132)

Ad 3. Duch Svatý je Utěšitel, kterého Pán Ježíš slíbil poslat. Pán Ježíš sám slíbil, že pošle Utěšitele Ducha Svatého (Jan 14, 16), aby je těšil, církev svatou a každého věrného křesťana. Duch Svatý těšil sv. apoštoly, když byli pronásledováni židy. A jak je těšil? Vzbuzoval v nich pevnou naději, že přes všecka proti­venství přece šťastně vykonají, co jim přikázal Pán Ježíš, vléval do jejich srdcí svatou radost nad tím, že mnozí židé a pohané uvěřili v Pána Ježíše, těšil je, že za všechnu svou práci a za svá veliká utrpení dosáhnou hojné odplaty v nebi.

  Duch svatý těší celou svatou církev podobně, jako těšil apoštoly. Těší všechny věrné křesťany v každém utrpení, v každém pokušení vzbuzuje v srdcích naději, že Bůh zase pomůže a naše utrpení obrátí k dobrému, že každé pokušení přemůžeme a zachováme čisté srdce, že dosáhneme již na světě a také po smrti toho, co nám Bůh slíbil, vlévá svatou radost do našich srdcí tím, že jsme základ svaté církve, Boží děti, vykoupenci Ježíše Krista a dědicové nebeského království.

179. Proč se jmenuje třetí božská osoba Duch „Svatý“?

Třetí božská osoba jmenuje se Duch „Svatý“, protože nás posvěcuje a pochází od ní všechna radost.

Duch Svatý nazývá se „Svatý“ nejen tím, že je jako pravý Bůh nejvýš svatý, ale jistě proto, že nás posvětí, tj. očišťuje nás od hříchů a posvěcuje.

Ježíš Kristus nás vykoupil skrze své umučení a svou smrt a dosáhl pro nás hojné Boží milosti. Duch Svatý bere z Kristových zásluh a rozděluje duším věřících, aby se očistili od hříchů, milovali dobro a konali dobro, nenáviděli zlo a varovali se ho. Sv. Pavel píše: „To všechno působí jeden a týž Duch. On vhodně rozděluje každému zvlášť, jak chce.“ (1 Kor 12, 11) Podle toho se nazývá Duch Svatý také rozdavatelem Boží milosti.

180. Kdy poslal Ježíš Kristus své církvi Ducha Svatého?

Ježíš Kristus poslal své církvi Ducha Svatého de­sátého dne po svém nanebevstoupení, o slavnosti Letnic, to se ukázaly ohnivé jazyky nad hlavami apoštolů.

(Boží hod svatodušní)

Vypravuj podle biblického dějepisu.

Když sestupoval na apoštoly Duch Svatý, zvedl se prudký vítr. Proč sestoupil Duch Svatý za prudkého větru? Aby poznali, že na ně sestupuje Duch Svatý a nese jim milosti. Co působí vítr a bouře, dobře víme. Bouří se čistí vzduch, vítr odhání škodlivé páry, které se shromažďují ve vzduchu a škodí našemu zdraví. Bouře, která se přihnala, když sestoupil Duch Svatý, naznačovala tedy také vnitřní očištění, naznačovala, že Duch Svatý očišťuje duše apoštolů.

Duch Svatý sestoupil tak v podobě ohnivých jazyků. Oheň měl naznačovat působení Ducha Svatého. Co působí oheň? Svítí, zahřívá, čistí, sílí a utvrzuje, pla­men ohně vznáší se vzhůru. Oheň tedy svítí a tak i Duch Svatý, který se ukázal v podobě ohně, osvítil apo­štoly. Dříve nemohli porozumět mnohým věcem, které jim Kristus ohlašoval, ale když přišel Duch Svatý, osvítil je tak, že dokonale porozuměli všemu, co slýchali od Krista Pána, a správně pochopili jeho učení. Oheň zahřívá. I apoštolové byli Duchem Svatým za­hřátí a rozníceni láskou k Bohu a k bližnímu. Jejich mysl se vznášela od té doby k nebeským věcem a oni by nejraději obrátili všechny lidi ke Kristu Pánu. Oheň čistí. Někdy vídáte, že kovář dává nečisté, rezavé železo do ohně, aby se v něm očistilo. Tak také Duch Svatý očistil apoštoly od všech chyb, které tenkráte ještě měli. (Někdy se např. ještě mezi sebou přeli, toužili po prvenství, byli hně­viví, atd. Po seslání Ducha Svatého tyto vady již na nich nebyly.) Oheň také sílí a utvrzuje. Mnohé věci v ohni vytvrdnou, např. hlína. Tak i Duch Svatý apoštoly posilnil, utvrdil a upevnil. Před sesláním Ducha Svatého byli bojácní, ze strachu se zavřeli, aby jim nemohli židé uškodit. Sv. Petr ze strachu třikrát zapřel Krista Pána a všichni apoštolové opustili svého Mistra když byl zajat na Olivové hoře. Tak byli slabí a tak se báli, ale Duch Svatý je tolik posilnil, že potom kázali veřejně beze strachu.

Duch Svatý sestoupil na apoštoly v podobě jazyků. Jazykem mluvíme, jazyk tedy také naznačuje řeč. K čemu ustanovil Kristus Pán apoštoly? Aby šli do celého světa a hlásali jeho učení. Apoštolové by nemohli šířit učení Ježíše Krista ve světě, kdyby neuměli mluvit různými jazyky, kdyby neznali řeči různých národů. Toho dne, kdy Duch Svatý sestoupil na apoštoly, bylo mnoho tisíc lidí z dalekých krajin v Jeruzalémě a ti mluvili různými jazyky, ale když sv. apoštol Petr začal hlá­sat učení Krista Pána, všichni mu přece rozuměli. Apoštolové tedy uměli najednou všechny řeči. I my se můžeme naučit nějaké cizí řeči, nežli se jí naučíme, dlouho to trvá. Duch Svatý způsobil, že apoštolové hned uměli řeči, jimž se nikdy neučili, dal jim dar cizích jazyků, proto se tedy objevil Duch Svatý v podobě jazyků, aby se ukázalo, že uděluje apoštolům dar různých řečí.[116]

Na památku seslání Ducha Svatého ustanovila církev svatá slavnost svatodušní, 50. den po vzkříšení a 10. den po Nanebevstoupení Páně. Touto slavností se nám připomíná nekonečná láska třetí božské osoby a přehojné milosti a dary, které nám Duch Svatý uděluje. Tyto dary potřebujeme, proto máme za ně prosit. Katolická církev nás chce touto slavností povzbudit, abychom náležitě užívali milostí a darů Ducha Svatého a posvěcovali své duše. Proto se uděluje sv. biřmování také zvláště v době svatodušní.

V sobotu před svatodušními svátky je ustanoven půst, aby se věřící připravovali na přijetí Ducha Svatého. Tuto sobotu se světí také křestní voda, protože se v dávných dobách uděloval tento den slavnostně křest svatý dospělým katechumenům.

Voda nám připomíná velmi vhodně působení Ducha Svatého. Voda očisťuje a i Duch Svatý očišťuje svou milostí naše duše od hříchu. Voda občerstvuje a podobně nás občerstvuje i Duch Svatý svou milostí v různých strastech života. Voda zúrodňuje zemi, aby vydávala hojnější užitek, I Duch Svatý činí naše duše způsobilé ke konání ctností a dobrých skutků. Voda hasí oheň a milost Ducha Svatého hasí v nás oheň hříšných žádostí.

Apoštolové potom kázali každý den a činili zázraky jako Pán Ježíš. Den ode dne se hlásilo více lidí ke křesťanství, v krátké době bylo v Jeruzalémě mnoho tisíc křesťanů.

181. Jak působil Duch Svatý v apoštolech?

V apoštolech působil Duch Svatý takto:

1. posvětil je,

2. osvítil a posilnil je,

3. dal jim dar mluvit různými jazyky, konat zázraky a neomylně hlásat           evangelium. 

Ad l. a. 2. Duch Svatý je posvětil, osvítil a posilnil, to všechno jsem vám vyprávěl podle podobenství větru, ohně a jazyků. (Opakuj!)

Jak neohroženě apoštolové kázali lidem, vyplývá z následujícího: Když židovští kněží a úředníci viděli množství lidí shromážděné na ká­zání, dali sv. apoštoly zavřít do žaláře. Druhého dne se jich tázali: „Jakou mocí nebo ve jménu koho jste to konali?“(uzdravili jste člověka chromého?). Tehdy sv. Petr naplněn jsa Duchem Svatým řekl: „Ve jménu Pána našeho Ježíše Krista stojí tento zdravý před vámi.“ Když viděli pevnost Petrovu a Janovu přikázali jim kněží, aby už neučili o Pánu Ježíši. Ale sv. Petr a Jan jim řekli: „Suďte sami, zdali je to před Bohem správné, abychom poslouchali více vás než Boha. Je přece nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme slyšeli a viděli.“(Sk 4, 19 20) Kněží jim pohrozili velikými tresty, budou-li zase kázat a propustili je ze žaláře[117]. Když pak přece kázali, divy a zázraky konali, byli pak všichni uvrženi do vězení. Ale anděl Páně v noci otevřel dveře žaláře, vyvedl je a řekl: „Jděte, postavte v chrámě a hlásejte lidu všechna slova toho života.“ (Sk 5, 20) I vešli ráno do chrámu a učili zástupy. Druhého dne, když se velerada znovu sešla, s hrůzou přišli strážcové žaláře a oznámili, že žalář je prázdný. Nikdo nevěděl, co se stalo s apoštoly. Ale tu přišel jeden člověk a oznámil: „Muži, které jste uvěznili, jsou v chrámu a učí lid.“ (Sk 5,25) Přivedli je a postavili v radě. I otázal se jich kněžský kníže, řka: „Přísně jsme vám přece přikázali, že v tom jménu už nesmíte učit. Přesto však Jeruzalém je plný toho vašeho učení a chcete na nás přivolat pomstu za krev onoho člověka.“ (Sk 5, 28) Odpověděl pak Petr a apoštolové řekli: „Více je třeba poslouchat Boha než lidi.“ I pukali hněvem (kněžská knížata) a chtěli je zavraždit. Tehdy povstal v radě jeden farizeus jménem Gamaliel, rozkázal, aby na malou chvíli vyvedli ty lidi a potom se zastával apoštolů. Kněží dali nejdříve apo­štoly zmrskat, aby je zastrašili a propustili je, rozkázali jim zas, aby již jménem Ježíše Krista nemluvili, ale oni se radovali, že mohli pro Krista trpět a nepřestávali učit v chrámě i po domech.

Ad 3. Svatí apoštolové uměli tedy mluvit různými jazyky. Ale to vše ještě nestačilo. Představte si, že by k nám přišel obyčejný, neučený člověk, rybář a začal kázat: „Vaše náboženství není pravé, neznáte pravého Boha. Bůh mě k vám poslal vás na­učit jej dobře znát!“ Co bychom si o takovém člo­věku pomyslili? Věřili bychom mu hned? Nikoli!

    Právě tak tomu bylo i za časů sv. apoštolů. Začali lidem kázat, že nemají pravého Boha, chtějí-li být spaseni, že musí uvěřit v toho, který byl na kříži přibit, i na něm zemřel. Jestliže tedy měli lidé apoštolům uvěřit, bylo třeba zázraků, podobně jako Pán Ježíš konal zázraky, aby mu lidé uvěřili. Proto jim dal Pán Ježíš moc konat zázraky. 

     Sv. Petr a Jan vstoupili do chrámu. A muž, chromý od narození a sedávající u dveří chrámu v prosbě o almužnu vcházející do chrámu, uzřel Petra a Jana a prosil je, aby mu dali almužnu. I pohleděl na něj sv. Petr a řekl: „Pohleď na nás!“A on pevně hleděl, a tušil, že jistě cosi dostane. I řekl Petr: „Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského chod'!“ a podal mu ruku, pozdvihl jej, ten hned byl zdráv. I vešel s nimi do chrámu a chválil Boha[118].(Sk 3, 6)

182. Jak působí Duch Svatý v církvi?

         V církvi působí Duch Svatý takto:

1. učí a řídí ji,

2. rozdává skrze ni své milosti.

Ad l. Kristus Pán přislíbil, že Duch Svatý zůstane s církví až do skonání světa, když řekl apoštolům: „Ale Přímluvce Duch Svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno to ostatní, co jsem vám řekl já.“ (Jan 14, 26), tj. Duch Svatý bude vždycky s vámi i s vašimi nástupci, papežem, biskupy, a že udělovat bude vždycky milosti i své dary všem údům církve, tj. věřícím či, jinak vzato, obci církve.

Působení Ducha Svatého se tedy nevztahuje jen na jednotlivé lidi, nýbrž na celou církev. Duch Svatý učí celou církev neviditelným způsobem po všechny věky. Duch Svatý učí celou svatou církev, tj. posvěcuje ná­stupce svatých apoštolů, nejvyšší hlavu a biskupy v církvi, aby se v učení Ježíše Krista nemohli mýlit. Ale Duch Svatý učí také věřící a posvěcuje jejich rozum, aby nále­žitě poznali a za pravdu měli, co jim kněží káží.

Duch Svatý řídí církev, tj. stará se, aby v církvi bylo vše v náležitém pořádku, podle Boží vůle ke spáse věří­cích[119]. A Duch Svatý ji bude tak řídit až do konce světa. Když sv. apoštolové v Jeruzalémě na sněmu shromáždění dali věřícím jisté předpisy, řekl sv. Petr: „Viděl Duch Svatý i my“,  jakoby řekl: „Duch Svatý nám to vnukl, abychom vám tyto předpisy dali.“

Ad 2. Duch Svatý rozdává skrze církev svatou své milosti. Již prve jsem vám pověděl, (Ot. 155 ad 3), že Pán Ježíš nám zasloužil hojné milosti, které nám v katolické církvi uděluje Duch Svatý. Duch Svatý z těchto Kristových zá­sluh rozdává pravověrným křesťanům v cír­kvi skrze kněžstvo a také skrze modlitby a dobré skutky věřících. Kristovy zásluhy si můžeme představit jako moře, z něhož vybrat všecku vodu není možné. Z toho moře Kristových zásluh dodává Duch Svatý milost Boží v katolické církvi: skrze mši svatou, skrze svátosti, skrze žehnání a svěcení, i skrze dobré skutky věřících. I ti, co nenáležejí svaté církvi, mohou obdržet milosti od Ducha Svatého, avšak nejsou to takové jistoty a tak mnoho, jako u členů svaté církve. Až dosud jsme se učili, jak působí Duch Svatý v církvi, dále učí katechismus, jak působí Duch Svatý v nás.

183. Jak působí v nás Duch Svatý?

V nás působí Duch Svatý takto:

1. posvěcuje nás milostí posvěcující,

2. pomáhá nám milostí pomáhající,

3. uděluje nám své dary.

1) Duch Svatý působí v nás podobně, jako působil ve svatých apoštolech. Kterou první milost dal apoštolům? Posvětil je, dal jim milost posvěcující a skrze tuto mi­lost je očistil od hříchů, učinil je milými Bohu. I nás posvěcuje Duch Svatý skrze milost posvěcující. Vám všem dal Duch Svatý milost posvěcující, posvětil vás křtem svatým.

Co je milost posvěcující?

Boží milost[120], obecně, je všechno dobrodiní, které nám Bůh prokazuje. Učili jsme se, že nám nejvýš dobrotivý Pán Bůh dává všechno, co máme, že my lidé si nemůžeme zasloužit nic na Pánu Bohu. Dal nám život, zdraví, pokrm, rozum, paměť, zrak, sluch, sílu atd. Když nám Pán Bůh dává dary, prokazuje nám jimi dobrodiní, neboli milost. To všechno jsou přirozené dary tj. takové, které potřebujeme ke svému životu na zemi. Kromě přirozených darů jsou ještě nadpřirozené dary, tj. takové, které potřebujeme, abychom se Bohu líbili a mohli přijít do nebe.

To jsou vyšší dary, jimi jsme povýšeni téměř k úrovni andělů. To, že nám Pán Bůh poslal svého Syna, že Kristus Pán zemřel za nás, a tak nás vykoupil, že mši svatou ustanovil, sv.svátosti atd., to jsou nadpřirozené dary: pomáhají nám k věčné spáse.

Boží milost, o které se mluví v katechismu, je též nadpřirozený dar. Říkáme, že milost je vnitřní dar, protože je to dar duše. A co působí? Působí v duši odpuštění hříchů, duši očišťuje a posvěcuje. Když přicházíme na svět, Pán Bůh nás nemiluje, protože máme na duši Adamův hřích, dědičný hřích. Ale protože nás Pán Ježíš vykoupil, vrací nám Duch Svatý posvěcující milost křtem svatým a Pán Bůh nás miluje.

Tuto posvěcující milost ztrácíme těžkým hříchem.

Když andělé ztratili posvěcující milost, nemohli ji znova získat, protože Bůh jim Vykupitele neposlal. Lidem ale Duch Svatý vrací posvěcující milost pro zásluhy Ježíše Krista, tj. proto, že za nás trpěl a umřel a zbavil nás hříchů a trestů za ně. Posvěcující milosti dosahujeme křtem svatým, ale jsme-li tak nešťastni v pozdějším věku, že hříchem se o ni připravíme, můžeme ji znova nabýt skrze svá­tost pokání, tj. když se pokorně vyzpovídáme a za hříchy chceme dostiučinit. Kdo ve svátosti pokání obdržel posvěcující milost, má opět duši čistou, Bůh ho má rád, ten člověk se stává Božím dítkem a dědicem nebeského království.      

Existují vzácné kameny, nabývající broušením lesku a krásy, a poté se zasazují do zlatých nebo stříbrných prstenů, náušnic, majíce vysokou cenu jsou na císařských a královských korunách. Zveme je drahokamy. Dokud není drahokam broušen, bývá špinavý, nevzhledný, bez krásy, nelze je zasadit do zlata či stříbra, nelíbí se nikomu a tak si ho nikdo nedá vsadit ani do prstenu, či do koruny. Těm drahokamům je podobná lidská duše. Těžký hřích duši znečistí, zoškliví a znelíbí se Bohu. V tom stavu nemůže přijít do nebe k svatým, je jak nebroušený draho­kam. Udělí-li jí však Duch Svatý posvěcující milost očistí se, stane svatější, zkrásní: a patří již Bohu do nebe.

2) Duch Svatý nám pomáhá milostí pomáhající[121], tj. posvě­cuje a posiluje nás abychom poznávali a konali to, co by sloužilo ke spáse naší duše.

Učili jsme se, že dědičný hřích zatemnil rozum prvních rodičů, takže nemohli Boha a všechno kolem sebe do­konale poznávat, vůli naklonil ke zlému, tj. raději dělali zlé než dobré. A protože tento hřích přešel na všechny lidi, přešly na nás i všechny tyto následky. Kdyby Pán Bůh nepomáhal našemu zatemnělému rozumu a naší slabé vůli, nemohli bychom ani dobře poznávat, ani žádat a konat to, co slouží ke spáse naší duše. Duch Svatý nám pomáhá skrze milost pomáhající. Osvěcuje náš zatemnělý rozum, abychom poznávali, co by sloužilo ke spáse naší duše. Když je v pokoji tma, rozžíhá matka světlo, při tom světle vidíme, co kde je a jaké to je. Bez světla bychom neviděli, za tmy, (je-li tma) potřebujeme světlo. A podobně je to i s naším rozumem. Zatemně­lým rozumem nemůžeme dobře poznávat Boha, ani to, co je dobro a co je zlo. Milost pomáhající je jak světlo, kterým je osvícen náš rozum tak, že to poznávat můžeme.

 Duch Svatý posiluje, neboli sílí naši vůli. Vůle každého člověka je více nakloněna ke zlému, nežli k dobrému. Skrze milost pomáhající posiluje Duch Svatý naši vůli, abychom konali to dobré, i když je nám to zatěžko, a abychom se varovali zlého, ač by se nám to líbilo sebevíce.

Duch Svatý nás posiluje skrze milost pomáhající také tím způsobem, že poskytuje naší duši útěchu v různých souženích a strastech pozemského života, proto se také nazývá Utěšitelem, Voláme k němu v písni svatodušní: 

 Těšitelem zveme tebe,

 ty jsi dar od Otce z nebe,

 zdroj jsi živý,  láska, plamen,

 nadšenosti svaté pramen.

Příkladem vzývání Ducha Svatého jsou nám svatí mučedníci. Když byl sv. Vavřinec položen na železný rošt a na něm pečen, ohnivý plamen pronikal kůží, svaly, krev i jeho kosti, a pů­sobilo mu to hrozné bolesti, ale v jeho srdci planul onen nadpři­rozený žár víry a lásky ke Kristu Ježíši, kterým naplňuje zbožná srdce při útrapách Duch Svatý. Zdálo se, jakoby odpočíval na měkkém mechu a chystal se k občerstvujícímu spánku. Když tak ležel na jedné straně, a jeho tělo bylo již napolo uškvařené, řekl, jakoby žádných bolestí ani ne­cítil: „Dej mne, katane, (Valerián 253–60) obrátit, na této straně jsem již dost upečen.[122] Muka všech strastí snášel radostně, čiňme totéž!

A o tu milost máme prosit často Ducha Svatého. Či­níme tak nejlépe modlitbou: „Přijď, Svatý duchu! Naplň srdce...“

Bůh uděluje člověku milost pomáhající, spravedlivému, aby setrval ve spravedlnosti, hříšní­kovi, aby se obrátil k pravé cestě. Kdo tu milost nepřijme, je to jeho vina, že je zavržen. Bez mi­losti Boží člověk spásu míjí. [123]

Proste každý den o tuto milost Pána Boha mo­dlitbou: „Přijď, Svatý Duchu“, a vzpomínejte, co nám Pán Ježíš dobyl, neboli zasloužil svou přebolestnou smrtí, to Duch Svatý přivlastňuje každému člověku skrze posvěcující a pomáhající Boží milost. Kdyby Duch Svatý nerozdával nic ze zásluh Pána Ježíše, jeho zásluhy by nám nebyly nic platné. Opakuji: „Bez milosti Boží nelze člověku dojít ke spáse, naopak slepě ji mine!“

3) Kromě posvěcující a pomáhající milosti uděluje Duch Svatý dary, které se obvykle nazývají „dary Ducha Svatého.    

184. Které dary označujeme za „dary Ducha Svatého?“

„Dary Ducha svatého“označujeme zvláště dary, kterými si nás Duch Svatý získává, abychom přijímali jeho osvícení ochotně, poslouchali jeho vnuknutí a prospívali dokonaleji ve ctnostech. 

Osvícením rozumíme jasné poznání těch věcí, kte­rým jsme nerozuměli, nebo také dobré myšlenky, jež nám dává Duch Svatý.

Vnuknutí Ducha Svatého je pobídka, abychom konali dobré věci. Dary Ducha Svatého, jež ovlivňují naši duši a dělá ji ochotnou, aby osvícení a vnuknutí Ducha Svatého ráda přijímala, nazýváme „dary Ducha Svatého“. Protože nás tyto dary ovlivňují, abychom přijímali rádi osvícení a vnuknutí Ducha Svatého, po­máhají ovšem i k tomu, abychom se ve ctnostech cvičili, tj. abychom čas od času byli lepší, ctnostnější a Bohu milejší.

Písmo sv. uvádí sedm darů Ducha Svatého.

185. Které jsou dary Ducha Svatého?

Dary Ducha Svatého jsou:

1. dar moudrosti,

2. dar rozumu,

3. dar rady,

4. dar síly,

5. dar umění,

6. dar zbožnosti,

7. dar bázně Boží.  ( Izaiáš 11, 2)

186. K čemu nám pomáhá dar moudrosti?

Dar moudrosti nám pomáhá k tomu, abychom Boha poznávali v jeho slávě a dokonalosti, obdivovali ho a milovali a vše podle toho poznání a milování posuzovali a hodnotili.

V Písmu sv. (Nm 8) se vypravuje, že Bůh kázal Mojžíšovi, aby byl postaven do stánku úmluvy veliký zlatý svícen, na němž by svítilo ustavičně sedm lamp. Sv. Izidor, a již před ním sv. Cyril Jeruzalémský, říká, že tento zlatý sedmihranný svícen znamená sedm darů Ducha Svatého. A je tomu tak skutečně: milost, světlo, teplo, jas a požehnání vycházejí z Ducha Svatého. Toto světlo, tento jas, toto blažené žehnání je rozděleno na sedm darů Ducha svatého.

První dar je dar moudrosti. Tím darem poznáváme Boží slávu a Božské dokonalosti. Dar moudrosti člověka osvěcuje, aby poznal, že Boží milost, ctnost a věčná blaženost mají cenu větší všech pozemských statků. Dar nás vede k tomu, abychom si Boha zamilovali a varovali se všeho, co by nás od něj mohlo odvést. Sv. Alois byl nejšťastnější, když se vzdal titulu vévody, i pozemských statků. Sv. Stanislav nebažil po statcích, pozemských slastech,tj. po nicotnostech:„Určen jsem k vyšším věcem.“

187. K čemu nám pomáhá dar rozumu?

Dar rozumu nám pomáhá k tomu, abychom vnikali hlouběji do smyslu pravd svaté víry.

            Tímto darem nám pomáhá Duch Svatý, abychom poznávali stále dokonaleji, co nám bylo zjeveno o Bohu a svatých tajemstvích naší víry. Tento dar tak osvěcuje člověka, že mnohý, i prostý katolický křesťan lépe rozumí pravdám svatého náboženství než učení mužové, kteří tento dar nemají.

188. K čemu nám pomáhá dar rady?

Dar rady nám pomáhá k tomu, abychom vybrali v pochybných a těžkých případech to, co se líbí Bohu.

Někdy nevíme, co máme dělat a čeho nechat, abychom neublížili své duši. V takových případech nám neumějí poradit ani naši přátelé, ale Duch Svatý nám uděluje dar rady, abychom poznali, co je dobré ke spasení naší duše a naopak, co by nám uškodilo. Jako ve vojsku, byť i dobře spořádaném a statečném, je třeba k vítězství výborného vůdce, který by vedl vojáky a dával jim rady, tak také my užíváme rady Ducha Svatého, abychom spasili svou duši.

189. K čemu nám pomáhá dar síly?

Dar síly pomáhá k tomu, abychom přemáhali obtíže na cestě k spáse.

Tento dar potřebujeme nevyhnutelně, neboť nestačí, abychom uměli rozeznávat zlé od dobrého, nýbrž aby­chom také měli sílu a varovali se zlého a konali dobré. Mnozí znali a věděli, co je dobré a přece neměli sílu je konat… A tak posilnil Duch Svatý apoštoly. Měli hlásat podle rozkazu Páně jeho učení po celém světě. Ale to bylo spojeno s velikými překážkami. Židé i pohané je pronásledovali, katané je týrali a poté usmrcovali. Ale apoštolové to vše snášeli trpě­livě, protože je posilnil Duch Svatý a podobně posílil i svaté mučedníky: vydržet své oběti nejvyšší.

190. K čemu nám pomáhá dar umění? 

 Dar umění nám pomáhá k tomu,abychom nabyli pevné přesvědčení o věrohodnosti zjevených pravd a poznali, co máme konat a čeho zanechat.

Darem umění nám pomáhá Duch Svatý, že nejen věříme, ale také poznáváme rozumem, proč můžeme pevně a jistě věřit. Tímto darem nás učí znát Duch Svatý, jak máme Bohu sloužit a jakou cestu máme zvolit, abychom došli spásy a dělá nás schopnými poučovat bližní.

191. K čemu nám pomáhá dar zbožnosti?

Dar zbožnosti nám pomáhá k tomu, abychom se obraceli vždy k Pánu Bohu s dětskou myslí.

Zbožný je ten, kdo touží po Bohu, rád myslí na Boha, rád mu slouží a rád se modlí. Tímto darem nás činí Duch Svatý schopné pravé zbožnosti, abychom měli zalíbení v modlitbě a službách Bohu, rádi se zabývali svatými věcmi a též neopouštěli při práci Pána Boha z mysli. Příkladem je nám sv. Václav a sv. Anežka.

192. K čemu nám pomáhá dar bázně Boží?

         Dar bázně Boží nám pomáhá k tomu, abychom se varovali z úcty ke slávě Boží všeho, co by se nelíbilo Bohu.

Tuto bázeň má ten, kdo se bojí, aby neurazil Pána Boha hříchem. I hodné děti, které milují opravdu své rodiče, se bojí, aby je nerozhněvaly a neurazily. Když byl Josef egyptský v domě Putifarově a jeho manželka ho sváděla k ošklivému hříchu, zvolal: „Jak bych se tedy mohl dopustit takového velkého zla a hříchu proti Bohu?“(Gn 39, 9)

       Duch Svatý se zobrazuje (Ot. 136 ad. 3) v podobě holubice, protože se v podobě holubice zjevil po křtu Pána Ježíše. Tímto vyobrazením se nám oznamuje, že Duch Svatý má zvláštní zalíbení v čistotě a nevinnosti, v lásce, pokoji a mírnosti, čehož je holubice vzorem.

Nezapomeňte nikdy, že od křtu svatého jste chrámy Ducha Svatého. Udržujte svou duši čistou. Poslouchejte vnuknutí Ducha Svatého, abyste se mohly Pánu Bohu vždy líbit[124]. Přečteme si slova poučení v katechismu.

Poučení: „Nevíte“ praví apoštol národů (1 Kor 3 16), „že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží duch?  Poznávej z toho, že i ty jsi chrámem a příbytkem Ducha Svatého a zachovej své srdce vždy čisté a nevinné! Vzývej Ducha Svatého i v každé důležité záležitosti a poslouchej ochotně jeho vnuknutí, „neboť všichni, kdo se dají vést Božím duchem jsou synové Boží.“ (Řím 8, 14)

 

Devátý článek víry

Přechod: Ježíš Kristus nám přinesl z nebe pravdy sv. víry a dobyl nám milosti, abychom jimi mohli být živi podle jeho učení a mohli dosáhnout věčného ži­vota. Tyto milosti nám uděluje Duch Svatý skrze církev svatou, která se nazývá i katolická neboli obecná. O této církvi učí 9. článek víry.

193. Jak zní devátý článek víry?

Devátý článek víry zní „Svatou církev obecnou, svatých obcování“ (pozn. nově:společenství svatých)

Pravil jsem, že se budeme v 9. článku víry učit nejdříve o církvi obecné, neboli katolické.

194. Co je církev obecná neboli katolická?

Církev obecná nebo katolická je viditelná společnost všech pravověrných křesťanů, kteří vyznávají jedno učení, užívají jedny svátosti a uznávají římského papeže za svou nejvyšší viditelnou hlavu.

Církev je viditelná společnost. Jistý počet lidí, kteří se scházejí, aby se o něčem poradili, např. jak mají jednat, nazývá se společnost. Vy chodíte do školy, abyste se společně učily, jste také společnost. V obci se shromažďují občané, scházívají se, aby se poradili o po­třebných věcech. Ti také tvoří společnost. Ale která společnost se nazývá církev? Katechismus praví, že církev je křesťanská společnost. Ve škole je spo­lečnost žáků, církev je společnost křesťanů.

Kdo se nazývá křesťan? Křesťan je každý, kdo je pokřtěn. Ale ke společnosti, kterou nazýváme katolickou církví, nenáleží všichni křesťané. Katolická církev je shromáždění neboli společnost pravo­věrných křesťanů.

Pravověrný je ten křesťan, který věří, co je pravé, tedy věří, v to co učil Kristus, a to všecko, a tak, jak učil Kristus Pán. Pravověrnými křesťany jsou ti, kteří vyznávají jedno učení a užívají jedny svátosti, a to ty svátosti, které ustanovil Kristus Pán.

Pravověrní křesťané se nazývají údy svaté církve a celá církev je jako jedno tělo.

V každé společnosti musí být představený, neboli hlava, aby se v té společnosti zachoval po­řádek. I v katolické církvi musí tedy být nějaký představený, nějaká hlava, kterou všichni poslouchají. Všichni křesťané, kteří náleží ke katolické církvi, uznávají za nejvyššího představeného, neboli za nejvyšší hlavu římského papeže, tj. vědí a věří, že papež je nejvyšší pán v církvi. Sídlí v Římě, proto římský.

Za první nejvyšší hlavu své církve ustanovil Kristus Pán sv. Petra a když pak zemřel sv. Petr v Římě, byl biskup, který po něm v Římě následoval, tedy jeho nástupce, zase nejvyšší hlavou celé církve. A tak je tomu dosud. Římský papež je nejvyšší hlavou všech pravověrných křesťanů po celém světě. Je označován za hlavu viditelnou, protože ho můžeme vidět. Neviditelnou hlavou církve je Ježíš Kristus.

Slovo papež znamená totéž co otec. Tak je nejvyšší hlava církve nazývá proto, poněvadž se má starat o všechny věřící jako dobrý otec.

Katolická církev je viditelná společnost. Nazývá se tak proto, že v ní můžeme vidět křesťany, ze kterých se skládá, nebo kteří k ní náležejí.

Společnost pravověrných křesťanů se nazývá církev obecná neboli katolická, protože tato církev je ustanovena od Krista Pána pro všechny lidi a pro všechna místa.

V kostele bývají také shromážděni pravověrní křesťané, shromáždění tvoří společnost, ale nikoli obecnou. Obecná církev je společ­nost všech pravověrných křesťanů. Všichni pravověrní křesťané po celém světě, kteří uznávají římského papeže za nejvyšší hlavu, náleží ke katolické církvi, jsou jejími údy, aby tvořily její obec.  Všichni jsou jak jedna velká rodina, co má jednoho otce. Tím otcem je římský papež.

Když už víme, co je církev, budeme se dále učit, jak byla založena a jak je zařízena, čili o za­ložení a jejím zřízení.

 

1. O založení a zařízení církve

195. Kdo založil církev?

         Církev založil Ježíš Kristus.

Ježíš Kristus založil církev, tj. je její původce, zakladatel. Před ním církev katolická nebyla.

196. Jak Ježíš Kristus založil církev?    

Ježíš Kristus založil církev takto:

1. shromažďoval kolem sebe věřící:

2. vyvolil z nich dvanáct apoštolů a odevzdal jim svůj trojí úřad: učitelský,kněžský a královský neboli pastýřský a

3. ustanovil místo sebe apoštola Petra za nejvyšší viditelnou hlavou církve, sám pak zůstal hlavou neviditelnou.

  (Svátky svatých apoštolů)

Ad 1. Pán Ježíš shromažďoval kolem sebe věřící, tj. Pán Ježíš hlásal, neboli kázal svá učení. Ti, kteří v něho uvěřili a řídili se jím, byli jeho učedníci a jmenovali se věřící.                                                                          

Ad 2. Z těchto věřících si vyvolil Pán Ježíš dvanáct mužů za apoštoly tj. za své posly či poslance, kteří by kázali po jeho nanebevstoupení, čemu učil on sám a jak vykoupil lidi. Aby poznali všechno učení Pána Ježíše, zůstávali celá tři léta s Pánem Ježíšem. V tom čase všechno slyšeli, čemu učil Pán Ježíš, viděli jeho zázraky, umučení i smrt, viděli jej vzkříšeného a vstupujícího na nebe. Než vystoupil do nebesa dal jim všechnu moc, již on měl a odevzdal jim svůj úřad učitelský, kněžský a královský, neboli pastýřský.

Stalo se to takto[125]: Když se Pán Ježíš ukázal apoštolům poprvé, řekl jim: „Jako mne poslal Otec tak i já posílám vás“. Proč poslal Pán Bůh Otec Pána Ježíše na svět? Aby pak mohl lidi vykoupit, k tomu měl moc od Boha Otce, což řekl i apoštolům když se jim po čtvrté zjevil: „Dána je mi veškerá moc na nebi i na zemi.“ Pán Ježíš měl k tomu moc, aby vykoupil lidi. Co je to, že měl moc? To je, že mohl činit to, čím by vykoupil lidi a že to vše platilo pro lidi u Pána Boha. Pán Ježíš dal všechnu moc, již měl on sám, apoštolům, aby konali místo něj to, co je potřebné k spáse lidí.

 Když se Pán Ježíš zjevil apoštolům po čtvrté, řekl jim: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28, 18 19 20) „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen, kdo však neuvěří, bude zavržen.“ ( Mk 16, 16) „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ (Mt 28 20)

  Kolik věcí nařizoval Pán Ježíš apoštolům? Předně, aby všude hlásali, že On je Syn Boží a zaslíbený Mesiáš, že trpěl a zemřel, aby vykoupil všechny lidi, poručil jim, aby kázali jeho učení, aby také učili všecky lidi zachovávat to, co On přikázal (úřad učitel­ský). Nařizoval jim za druhé, aby křtili, aby odpouštěli lidem hříchy, aby obětovali mši sv. a lidem rozdávali svátosti: víme, že jim dal moc u poslední večeře a že i přikázal, aby proměňovali chléb a víno v jeho tělo a jeho krev a že v den svého vzkříšení jim řekl: „Komu hříchy odpustíte“… (úřad kněžský, kněz přinášel oběti na odpuštění hříchů) Pán Ježíš nařizoval apoštolům za třetí, aby spravovali věřící. Svatí apoštolově měli spravovat neboli řídit věřící, tj. dávat jim příkazy a zákony, jako král dává podda­ným. On jim řekl: „Co svážete na zemi, bude svázáno na nebi a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ Svázat a rozvázat znamená dávat zákony, nařizovat a zakazovat. Apoštolové obdrželi tedy moc dávat zákony. A jejich zákony pla­tily tak, jako by byly dány z nebe od Pána Ježíše. Těmi slovy jim odevzdal Pán Ježíš úřad královský nebo pastýřský.

Ad 3. Ustanovil Petra za nejvyšší viditelnou hlavu církve.

Praví se za nejvyšší... . Slyšeli jste, že všichni lidé neuvěřili v Pána Ježíše, z počátku nebyl valný počet věřících. Ale tento počet potom vždy více vzrůstal. Po se­slání Ducha Svatého, když sv. Petr poprvé kázal, dalo se pokřtít 3000 lidí, a když sv. apoštolové Petr a Jan uzdravili chromého, zase další uvěřili v Krista Ježíše. Ti všichni měli jedno učení, užívali jedny svátosti a měli vše, co bylo ustano­veno Kristem Pánem. Když se pak sv. apoštolové rozešli a hlásali učení Krista Pána také v jiných městech a krajinách, zakládali také v jiných městech takové křesťanské obce, které se nazývaly církve. Nyní říkáme farní osady, kolatury (farnosti). Každá taková osada nebo církev měla některého apoštola za svého představeného, neboli za svou hlavu, za biskupa. Tak měla např. obec křesťanská v Jeruzalémě za hlavu, neboli biskupa, sv. apoštola Jakuba, obec v městě Efesu sv. apoštola Jana atd. Ti kázali učení Krista Pána, udělovali sv. svátosti, sloužili mši svatou, nařizovali, co mají věřící konat. Když pak apoštol chtěl odejít jinam a hlásat jinde učení Krista Pána, ustanovil někoho jiného místo sebe za svého nástupce, za biskupa a posvětil ho na ten úřad. A když umřel některý biskup, byl ustanoven také zase někdo jiný biskupem na jeho místo. Tito nástupci svatých apoštolů se jmenovali tedy biskupové. Aby mohli zastat všechnu práci svého trojího úřadu, světili apoštolové a biskupové kněze a jáhny za své pomocníky a dávali jim část té moci, již získali sami od Pána Ježíše, či dál i od apoštolů.

 Všechny jednotlivé obce křesťanů byly dohromady sv. církev obecná. A jako každá měla svou hlavu, tak měly vespolek zase jednoho nejvyššího představe­ného, jednu nejvyšší viditelnou hlavu, hlavu nade všemi křesťanskými osadami a jejich hlavami. Tou byl nejdříve sv. Petr. Budeme se učit, kdy Pán Ježíš ustanovil sv. Petra za nejvyšší hlavu celé církve. Ještě vysvětlím dříve ... viditelnou hlavu.

Nejvyšší hlava a nejvyšší pán a král církve je vlastně Kristus Pán, poněvadž ji založil On. Kristus Pán je nyní mezi námi neviditelně přítomen a proto říkáme: Kristus je neviditelná hlava církve.

Protože církev svatá je viditelná společnost všech pravověrných křesťanů, má mít viditelnou hlavu, nejvyššího pána, ji řídícího a spravujícího.

Kristus Pán ustanovil za nejvyšší viditelnou hlavu církve sv. Petra. Rozkázal, aby sv. Petr spravoval v jeho jménu, neboli na jeho místě (jako jeho zástupce), celou církev a spravoval tedy všechny pravověrné křesťany.

197. Kterými slovy ustanovil Ježíš Kristus apoštola Petra za nejvyšší hlavu církve?

Ježíš Kristus ustanovil apoštola Petra za nejvyšší hlavu církve těmito slovy: „Ty jsi Petr, Skála, a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi". (Mt 16, 18 19) i „Pas mé beránky...Pas mé ovce.“(Jan 21, 15 17)

Na cestě do krajiny města Caesareje Filipovy otázal se Pán Ježíš svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ A oni od­pověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků. Řekl jim: A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám : „Ty jsi Petr, Skála, a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou.“ (Mt 16, 13n – 18)

Těmi slovy přislíbil Pán Ježíš Petrovi, že jej usta­noví za nejvyšší hlavu církve (slíbil mu nejvyšší moc v církvi).

Spasitel přirovnává svou církev k budově, k domu. Staví-li se dům, je třeba se nejdříve starat, aby byl po­ložen pevný základ. Jsou-li pevné základy, bude i celá budova pevně stát, Kristus Pán postavil svou církev na pevný základ, na skálu. „Ty jsi Petr (skála), a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou“, znamená: Jako u domu je základ věc nejdůležitější a nejpotřebnější, tak budeš i ty v mé církvi nejpřednější, budeš její hlava. A tato církev bude tak pevná, že ji ani brány (moci) pekelné (tj. ani nejmocnější nepřátelé) nepřemohou.

Tobě dám klíče od nebeského království.“ Tak nazývá Pán Ježíš církev „nebeské království“. Dříve ji přirovnal k domu, sv. Petr má klíče od jeho domu. V každém domě má klíče hospodář anebo ten, kdo je na místě hospodáře. Hospodář je nejdůležitější osoba v domě, může v domě poroučet, má ve své moci všechno, co je v domě. Klíče jsou znamení moci a vlády v domě, koupí-li někdo dům, odevzdá mu klíče ten, od něhož jej koupil. Co to tedy znamená, že Pán Ježíš pravil Petrovi: „Tobě dám klíče od nebeského království? Zna­mená to, že Petr je nejvyšší hlava v církvi, že v ní má všechno spravovat, řídit a nařizovat všem věřícím.

          Nakonec řekl Kristus Pán  sv. Petrovi: „Co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“

Svázat a rozvázat znamená dávat zákon. Tato moc byla sice udělena i ostatním apoštolům, ale svatému Petru byla odevzdána moc i nad apoštoly.

Sv. Petr měl řídit a spravovat všechny věřící, měl dávat zákony pro celou církev, svatého Petra chtěl Kristus Pán ustanovit tedy za nejvyšší hlavu své církve, jemu chtěl odevzdat svrchovanou moc v církvi.

A tuto moc mu odevzdal před svým nanebevstou­pením, když k němu pravil: „Pas mé beránky, pas moje ovce.“ (Jan 21 15 16)   

(Vypravuj nejdříve tento děj podle biblického dějepisu. Zde přirovnal Pán Ježíš svou církev ke stádu oveček a beránků, sebe pak k pastýři. Beránek je mladá ovečka. Beránek poslouchá a následuje ve všem ovečku, neboť je to jeho matka. Beránky rozuměl Pán Ježíš věřící, ovečkami rozuměl apoštoly. Pást znamená starat se, spravovat. Pas mé beránky, znamená: Spravuj mé věřící“, pas moje ovce znamená: „Spravuj mé apoštoly".)

Sv. Petrovi byl svěřen nejvyšší úřad pastýřský, a on jej také vždy vykonával. On řídil volbu apoštola Matěje, on začal i na den seslání Ducha Svatého první kázat, on předsedal na Jeruzalémském sněmu atd. Ostatní apoštolové uznávali též Petra na nejvyšší hlavu. Sv. Pavel přišel do Jeruzaléma, aby se představil sv. Petrovi, V Písmu sv. jmenuje se Petr vždy na prvním místě, ačkoli nebyl ani nejstarší mezi apoštoly, ani zvolen první do apoštolského úřadu. Sv. Matouš (10, 2) uvádí: „První, Šimon, jenž se jmenuje Petr“ dále již ne­říká : druhý, třetí atd. Někdy Petr uvádí sám sebe, praví se např.: „Petr s jedenácti“ atd.[126]

198. Kdy začali apoštolové vykonávat trojí úřad Ježíše Krista?

Apoštolové začali vykonávat trojí úřad Ježíše Krista po seslání Ducha Svatého, když Petr povstal uprostřed apoštolů, hlásal učení Ježíše Krista, shromažďoval kolem sebe věřící a křtil je.

Církev byla založena dříve, nežli sestoupil Duch Svatý na apo­štoly, ale byla ještě jako tělo Adamovo, dříve než mu Pán Bůh vdechl duši. Apoštolové ne­kázali, nekřtili, nesloužili mše svaté, církev byla jako neživá. Duch Svatý ji oživil, od té doby začali apošto­lové konat svůj úřad. Sv. Petr ještě toho dne začal kázat, apoštolové pokřtili 3000 lidí. To byli první křesťané. (Ot. 194) To byla tzv. první křesťanská obec: měli jedno učení, užívali jedny svátosti, měli jednu oběť. Sv. Petr byl jejich první představený, neboli papež. (Obec věřících byla jedno srdce.)

Podle rozkazu Páně „Jdouce do celého světa kažte…“ (Mk 16, 15) hlásali apoštolové Kristovo učení v židovské zemi a křtili ty, kteří uvěřili. Po nějakém čase se rozešli do světa, jenom jeden apoštol, sv. Jakub, zůstal biskupem v Jeruzalémě. A tak se Kristovo učení rozšiřovalo s Boží pomocí dál a dále, až se dostalo v 9. století k nám, do našeho Českého království.          V naší vlasti byli až do té doby skoro všichni oby­vatelé ještě pohané. Roku 845 se dalo sice 14 českých pánů, čili lechů, pokřtít na dvoře německého krále (Ludvíka v Řezně), ale nebylo kněží, kteří by hlásali na­šim praotcům Kristovo učení česky, nerozšiřo­vala se u nás sv. církev. Roku 863 přišli na Moravu dva svatí bratří, Cyril a Metoděj. Ti kázali víru mateřským jazykem a Moravané rádi uvěřili. Jednoho času (r. 874) navštívil český kníže Bořivoj moravského knížete Svatopluka (který měl za manželku jeho sestru) a dal se při té příležitosti poučit od sv. Metoděje ve víře a pak pokřtít. Bořivoj měl za manželku šlechet­nou Ludmilu, která se dala také pokřtít brzy nato, i se svým služebnictvem. Od té doby se šířila v naší vlasti sv. víra křesťanská rychle. Sv. Metoděj posílal k nám kněze a také sám k nám přišel. Vypra­vuje se o něm, že i posvětil první křesťanský chrám, který dal vystavět Bořivoj ke cti sv. Klementa na svém knížecím sídle Levém Hradci (nedaleko Prahy). Rovněž velké zásluhy o rozšíření křesťanské víry si získala kněžna sv. Ludmila, a to pro své veliké ctnosti, jimiž vynikala, i proto, že vychovala svatě svého vnuka sv. Václava. Naši předkové ji nazvali matkou české země a českého národa.

199. Jak dlouho má trvat církev?

Církev má z vůle Ježíše Krista trvat ustavičně až do konce světa. 

Katolická církev, kterou založil Pán Ježíš, potrvá tak dlouho jak bude trvat svět. Pán Ježíš to předpověděl. Poněvadž je Vykupitel všech lidí, i těch, kteří ještě přijdou na svět než bude konec světa, musí katolická církev stále trvat, aby mohli být spaseni všichni lidé. Trvání církve až do konce světa přislíbil Pán Ježíš, když Petrovi pravil: „Pekelné mocnosti ji nepřemohou“, tj. nepřátelé církve budou proti ní bojovat, pronásledovat ji, ale nadarmo, církev nepřemohou, nikdo ji ne­zničí. A jindy zase pravil Pán Ježíš k apoštolům: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“(Mt 28,20) Může se stát, že některá země, celý národ odpadne od církve, ale proto církev přece nezhyne, dokud potrvá svět.

Slova Pána Ježíše nás naplňují velikou radostí. Ať jsme jakkoli pronásledovaní, ať se dějí církvi svaté sebevětší protivenství, pamatujme, „že Pán Ježíš je s námi“,  –  a že své církvi nedá zahynout.

200. Kdo je po smrti apoštola Petra nejvyšší viditelnou hlavou církve?

Po smrtí apoštola Petra je římský papež nejvyšší viditelnou hlavou církve.

Poté co sv. Petra r. 67 v Římě ukřižovali, nastou­pil na jeho místo jiný biskup, jménem Linus. Ten přejal všechnu moc po sv. Petru, a byl nejvyšší hlava Církve. A tak se to dělo a děje pořád. Římského biskupa uznávali vždy pravověrní křesťané za náměstka Pána Ježíše, za nástupce sv. Petra, a tedy za nejvyšší hlavu církve. To se ukázalo brzy po smrti sv. Petra.

Mezi křesťany v Korintě povstaly rozepře. I poslali delegaci k papeži do Říma, aby je rozsoudil. Proč neposlal do Efesu, kde tehdy ještě sv. apoštol Jan žil? Proč do Říma, který byl více vzdálen, a kde tehdy sv. Klement, třetí nástupce sv. Petra, byl bisku­pem? To svědčí o tom, že křesťané uznávali římského biskupa za nejvyššího pastýře, za hlavu celé církve. A podob­ným způsobem byl římský papež i v pozdějších časech v pravé církvi vždy uznáván za nejvyšší hlavu.

201. Proč je římský papež nejvyšší viditelnou hlavou církve?

Římský papež je nejvyšší viditelnou hlavou církve, neboť apoštol Petr zemřel jako římský biskup, tj.  jeho řádným nástupcem je římský papež.

Jako nejvyšší pastýř celé církve nazývá se římský biskup také papež neboli Svatý otec, náměstek Ježíše Krista.

Papež znamená totéž, co otec (od Lva Velikého). Nazývá se otcem, protože všichni křesťané dohromady jsou jako veliká rodina, o kterou se stará římský biskup jako otec. Říkáme mu „Svatý otec“, protože jeho úřad je nad všechny duchovní úřady svatý a protože je hlavou církve svaté.

Nynější papež nazývá se Lev XIII. Jmenuje se XIII., protože před ním bylo již 12, kteří měli jméno Lev. Má kolem sebe rádce (72), kteří mu pomá­hají řídit celou církev, ti se jmenují kardinálové. Podobně i Pán Ježíš měl 72 učedníků. Sv. otec Lev XIII. je již 255. nástupce sv. Petra. (Jan Pavel II. pozn. nově: zvolen 16.10.1978 do +2.4.2005, současný Sv. otec je Benedikt XVI., zvolený r. 2005).

Modlete se za Sv. otce a ctěte jej jako vlastního otce. Vždyť se o vás stará, je náměstek Ježíše Krista. Tím, že mu nepřátelé vzali všechny jeho statky, věrní katolíci uklá­dají dary v penězích (svatopetrský haléř na podporu Sv. otce), aby Sv. otec měl na platy svým pomocníkům a též misionářům, v dalekých zemích rozšiřujícím církev svatou. Kdo má moc peněz, dává více, a kdo má málo, dává méně. I my dávejme rádi.

 

202. Jak se jmenuje katolická církev,  jejíž nejvyšší viditelnou hlavou  je římský papež?

 

Protože římský papež je nejvyšší viditelnou hlavou katolické církve, jmenuje se tato církev římskokatolická.(Viz otázku 196, ad. 3)

Tím názvem je svatá římskokatolická církev označena proto, aby se rozeznala již podle jména jako pravá církev ode všech jiných náboženských společností, jež si též připisují název církev. Nazývá se římskou, protože jsou její údy sjednoceny v jednu obec stejnou vírou, touž hlavou, v Římě sídlící. Nazývá se katolická, když je rozšířena po celém světě.

203. Kdo jsou kromě papeže řádnými nástupci apoštolů?

                 Kromě papeže jsou řádnými nástupci apoštolů biskupové, kteří trvají ve spojení s papežem.

Každý biskup, který je tak posvěcen, jak ustanovil Kristus Pán, a jak sv. apoštolové biskupy světili, je řádný nástupce sv. apoštolů, jestliže uznává papeže za nejvyšší hlavu a je mu poslušný. Každému biskupovi se přiděluje určitý okres, určitá krajina, oblast a v té jsou vrchními pastýři a konají svůj apo­štolský úřad. Taková oblast se nazývá diecéze.

První biskup v některé zemi nazývá se arcibiskup, metro­polita, tj. biskup hlavního města, které je obvykle i nej­starší biskupské sídlo v zemi. (podle – řeckými písmeny psáno – metropolis, tj. „mateřské město“)

Biskupova rada je biskupská konzistoř,sbor předních kněží diecéze (tj. kanovníků = knězů ustanovených při biskupském chrámě – pozn.: dnes biskupská rada).

Velikou úctu mějte k svému biskupu a modlete se za něj. Je nástupcem sv. apoštolů, stará se o blaho vašich duší jako otec.

204. Jak se jmenují papež a biskupové dohromady?

Papež a biskupové dohromady se jmenují církev učící, na rozdíl od ostatních věřících, kteří se jmenují církev slyšící.

Papeže s biskupy dohromady nazýváme církví učící, protože od Krista Pána obdrželi rozkaz a moc, aby věřící učili, řídili a vedli ke spáse.

Všechny ostatní křesťany nazýváme církví slyšící, protože jsou povinni slyšet to (poslouchat), věřit tomu a dělat to, co papež a biskupové hlásají tj. učení a vůli Ježíše Krista. Chtějí-li přijít do nebe, jsou povinni poslouchat papeže a bi­skupy.

Církev učící a slyšící tvoří svatou katolickou církev.

205. Kdo podporuje biskupy v jejich úřadě?

Biskupy podporují v jejich úřadě hlavně kněží jim podřízeni.

Krajina, kterou biskup má spravovat, diecéze, bývá veliká a on nemůže kázat všem věřícím, udělovat svá­tosti atd. Již sv. apoštolové si opatřili po­mocníky. A to dělají i biskupové, ustanovují ve městech a ve větších vesnických osadách kněze, aby věřící učili, svátostmi jim sloužili a pečovali o spásu jejich duší. Tito pomocníci biskupů se nazý­vají duchovní správci, neboli faráři (děkani), také oni mívají ještě jiné kněze na pomoc, katechety a kaplany.

Kněží jsou biskupovi podřízeni, tj. jsou povinni biskupa uznávat za svého pána a poslouchat ho.

Věřící farních osad (farností) jsou povinni v duchovních věcech poslouchat svého faráře, který u nich zastupuje bi­skupa a vede je ke spáse. Věřící lid každé diecéze, i s kněžími, poslouchají svého biskupa. Věřící celého světa se všemi kněžími a biskupy poslouchají papeže.

Jsou tedy v církvi svaté dva stavy: stav duchovní a stav světský. Ti, kdo se chtějí věnovat zcela církevní službě a biskupem byli do této služby přijati, náležejí k stavu duchovnímu. Jsou to kněží, biskupové a Sv. otec. Protože byli k tomuto kněžskému stavu vysvěceni, tvoří stav kněžský.

Všichni ostatní členové církve svaté, ať jsou to císařové, králové, knížata atd., náležejí do stavu laiků, neboli věřícího lidu. Protože Kristus ustanovil, aby papež s biskupy církev řídili a spravovali, jsou povinni všichni věřící poslouchat své kněze, biskupy a Sv. otce. Tak to ustanovil Pán Ježíš.

Jistě rozumíte již, jak vznešená je moc papeže, biskupů a kněží. Císařové, králové, knížata jsou jim poddáni v duchovních věcech. Kristus Pán pravil ke svým apoštolům: „Kdo vás slyší, mne slyší a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá.“ (Lk 10, 16) Tato slova platí také o jejích nástupcích. Oni jsou duchovní otcové, věřící jsou jejich duchovní dítka. Proto, co ukládá dětem čtvrté přikázání dětem, přikazuje se i věřícím, aby ctili, milo­vali a poslouchali svoje duchovní představené.

Čiňte tak rády, duchovní představení pečují a pomáhají vám k věčné spáse. Modlete se za ně, zvláště, aby Bůh probudil mnoho dobrých kněží.

Poučení: Měj vždycky ve veliké úctě Sv. otce – papeže a spojené s ním biskupy a kněze, a ochotně je poslouchej! Neboť o apoštolech a o jejich nástupcích platí slova Páně: „Kdo vás slyší, mne slyší a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá.“ (Lk 10, 16)

 

2.O známkách (nově: o vlastnostech) církve

          Jsou křesťané, kteří nevyznávají pravé učení, jak je Bůh zjevil a skrze katolickou církev předkládá. V naší vlasti jsou to luteráni (evangelíci, protestanté), kalvíni (helveti). I oni jsou spojeni v náboženských společnostech a říkají, že oni jsou církev Kristova. Kdyby tyto společnosti byly opravdu církve Kristovy, musela by být pravda to, že Pán Ježíš založil všechny. Ale Pán Ježíš založil jen jednu církev a jen jedna může být, a je, pravá církev Kristova.

206. Je více pravých církví?

Pravá církev je jen jedna, protože Ježíš Kristus založil jednu církev.

Co je to křesťansky věřit? Jsou na světě křesťané, kteří nepovažují za pravdu všechno to, co Bůh zjevil a skrze katolickou církev předkládá. Jmenují se protestanti a rozkolníci. Rozkolníci jsou zvláště mnozí Rusové a Srbové, ti nepovažují za pravdu to, že Pán Ježíš ustanovil jednu nejvyšší viditelnou hlavu církve, ale přece se pro­hlašují za pravou církev. Protestanti mají více vyznání, jejich víra není všude stejná, jinak věří luteráni nebo augsburští, jinak kalvíni nebo helveti, jinak anglikáni aj. Ti všichni jsou proti naší ka­tolické církvi, luteráni vydávají se za pravou církev, kalvíni, anglikáni také, a kdyby všichni měli pravdu, bylo by sto anebo ještě více církví. Sami snadno po­znáte, že to není možné, protože jenom ta je pravá církev, kterou založil Pán Ježíš. Protože Pán Ježíš založil jen jednu církev, nemůže být více, než jedna pravá církev a ty všechny ostatní, dávající si jméno církev, církví nejsou. Nyní již rozumíte, jak katechismus řeší otázku: Je více jak jedna pravá církev? Pravá církev je jediná.[127]

Kdyby chtěl být křesťanem nějaký pohan a ptal by se, do které církve by měl vstoupit: Katolík by mu řekl: „Přidej se k nám, naše církev je pravá, založená Pánem Ježíšem.“ Luterán by mu řekl: Ke katolíkům nevstupuj, to není pravá církev, přidej se k nám, my jsme pravá církev. Rovněž by to řekl i helvet, i anglikán. I Rus, i Srb by řekli: Naše pravoslavná řecká církev je pravá, chceš-li být spasen, nedávej se ani ke katolíkům, ani k luteránům, helvetům nebo anglikánům, ale přijmi naši víru. A moudrý pohan by asi usoudil: všichni stejně říkáte, že jenom jedna církev je pravá a každý se zastáváte své církve, jak mohu rozeznat, kdo má pravdu, a která je ta pravá církev? A copak nejsou měřítka, známky, podle nichž by se pravá církev mohla jistě poznat? Slyšel jsem, že křesťané mají knihy Ježíšových učedníků, nazvané jako evangelium. Není možné se dočíst v evangeliu, jaká byla a jaké vlastnosti měla církev, když ji Pán Ježíš založil? Povězte mi tedy podle evangelia, zda Pán Ježíš dal své církvi vlastnosti, či známky, podle nichž lze poznat pravou církev. Pohan by se ptal nejdřív asi takto:

207. Podle čeho poznáváme pravou Kristovu církev?

Ježíš dal své církvi vlastnosti, či známky, aby ji bylo lze poznat.

Atributem či známkou máme na mysli jisté znamení, jímž se jedna věc od druhé rozeznává. Co znamená vlastnost, znáte z mluvnice – jde o vlastní slovo, či přívlastek. (Zlato má např. jisté vlastnosti – známky, podle nich je rozeznáme od mosazi. Peníze pravé lze rozeznat podle jistých známek od nepravých, padělaných.) Pravá církev se poznává podle vlastností, které má od Pána Ježíše. Víme-li, jakou církev založil Pán Ježíš, snadno poznáme, která z nynějších křesťanských společností je pravá církev Pána Ježíše? Jedna jistě je pravá, protože Pán Ježíš jednu církev založil a slíbil, že církev jím založená přetrvá do skonání světa.

Budeme se tedy nejdříve učit, která známky Pán Ježíš své církvi dal, abychom ji mohli poznat.  Zároveň také zjistíme a zaradujeme se z toho, že jenom naše římskokatolická církev ony známky má, že tedy ona jediná je pravá církev Pánem Ježíšem založená.

Sv. Cecílie[128] pohnula v den svatby svého ženicha k tomu, že se odhodlal být křesťanem. Tenkrát byl nástupcem sv. Petra papež Urban I. K němu poslala sv. Cecílie svého snoubence Valeriána, aby ho poučil o víře a pokřtil jej. Ale Svatého otce nebylo možné snadno nalézt, neboť byl čas pronásledování a papež se skrýval v podzemních chodbách mezi hroby mučedníků, s ním se tam zdržovalo mnoho jiných mužů, jak by bylo snadné poznat, kdo z nich je papež? Životopis sv. Cecílie vypravuje o tom dále: Valerián přišel do těch míst a pravil křesťanům: „Cecílie mne poslala k vám, abyste mi ukázali sv. biskupa“. A Valerián dostal znamení a nalezl sv. Urbana. Jaké to znamení bylo, nevím, snad kříž.

Co sv. Cecílie prokázala Valeriánu, to učinila všemu lidstvu Boží láska. Láska Ježíše Krista k nám bídným ho pohnula tak, že založil a uspořádal církev ke spáse všech lidí. K té nás posílá jako Cecílie Valeriána k sv. Urbanu.

Ať se nám na bludných cestách životem tedy daří tak jako Valeriánu. On tehdy nalezl více mužů a my nacházíme více společností, které se jmenují Kristova církev. Která je pravá? I o to se postaral Pán, dal nám znamení, podle nichž bychom ji mohli poznat. A které známky jí dal?

Kříž nám připomíná čtyři známky,vlastnosti. Kříž, ačkoliv má na koncích navrchu tři ramena, je jeden, i pravá církev je jedna. Kříž je od té doby, co na něm Kristus visel, věcí svatou, i pravá církev je svatá. Kříž ukazuje do všech končin světa. Je-li postaven např. přední částí na západ, na východ ukazuje zadní částí a pravé rameno směřuje pak k severu, levé k jihu. Pro lidi všech končin světa, ano i všech věků je zřízena církev, je tudíž obecná čili katolická. Kříž konečně, má-li směřovat vzhůru, musí mít základ, tak i pravá církev spočívá na základě apoštolů, je apoštolská.

 Čtyři známky církve jsou ty: jedna, svatá, katolická neboli obecná a apoštolská.

208. Které hlavní známky (vlastnosti) dal Kristus své církvi?

Kristus dal své církvi ty hlavní známky (vlastnosti), jaká má být:

1. jedna („jednotná“),

2. svatá,

3. katolická neboli obecná,

4. apoštolská.

209. Která církev má čtyři hlavní známky Kristovy církve?

         Čtyři hlavní známky Kristovy církve má jen římskokatolická církev[129]

         V této větě jsou obsaženy dvě pravdy, že:

1.    římskokatolická církev, tj. ona, jež má římského papeže za svou nejvyšší hlavu, ty čtyři hlavní známky (vlastnosti) má, a

2.    jen tato církev je má, ale žádná jiná náboženská společnost celého světa.

210. Podle čeho poznáváme, že římskokatolická církev je jedna?

Že římskokatolická církev je jedna, poznáváme to z toho že:

 1. má jedinou společnou nejvyšší hlavu,

 2. její údy vyznávají jedno učení a užívají jedny svátosti.

 Ad l. Kristus Pán založil církev jednu čili jednotnou. Tomu nasvědčuje Písmo svaté[130] a celé zřízení katolické církve. Aby se zachovala jednota v církvi, dal jí Kristus Pán jednu společnou nejvyšší hlavu, ta hlava byl sv. Petr a po něm jsou hlavou další papežové. Všichni katoličtí křesťané celého světa uznávají římského papeže za nejvyšší viditelnou hlavu. Katolická církev má též všude totéž zřízení: věřící spravují kněží a biskupové. (jednota vnější)

Ad 2. Věřící katolické církve, tj. údy, mají jedno učení neboli jednu víru a to učení, které zanechal Kristus Pán své církvi. Vy se např. zde ve škole učíte a slýcháte v ko­stele, že je jen jeden Bůh, ale že jsou tři božské osoby, že Kristus Pán je pravý Bůh a pravý člověk, že se obětuje za nás při mši svaté, že Panna Maria je Matkou Boží atd. A kdybyste přišli do Ameriky, Austrálie anebo kamkoli jinam na světě, všude byste slyšeli totéž učení, spatřili byste, že se tam slouží mše sv. stejným způsobem jako u nás.

Pravá církev má jedny svátosti. Vídáváte, že u nás bývají děti křtěny, jak povyrostou biřmovány, že věřící přijímají svátost pokání a i Nejsvětější svátost oltářní. Když přijdete i do nejvzdálenějších krajin, všude se tak děje mezi křesťany: mají 7 svatých svátostí, táž přikázání atd. (jednota vnitřní)

Jednu společnou nejvyšší hlavu, jedno učení a jedny svátosti má jen katolická církev. Jiné náboženské společnosti, které se též nazývají církvemi, nemají nejvyšší společnou hlavu, některé mají za nejvyššího představeného světského panovníka, mají rozdílný počet svátostí, rozdílné učení a tudíž nemohou být pravými církvemi.

211. Podle čeho poznáváme, že římskokatolická církev je svatá?

Římskokatolická církev je svatá, to poznáváme podle toho, že:

1. její učení je svaté (svatý zakladatel),

2. vede své údy ke svatosti a to prostředky svrchované účinnými, zvláště      svatými svátostmi,

3. jsou v ní vždycky svatí, o jejichž svatosti svědčí i zázraky.  

Apoštol národů sv. Pavel praví, že „Kristus miloval církev a vydal sebe samého za ni, aby ji posvětil a byla svatá a neposkvrněná. (Ef 3, 27)

 Praví-li se, že pravá církev je svatá, nesmíme tomu rozumět tak, jako by všechny údy pravé církve již byly svaté: všichni se mají snažit, aby byli svatí. Mnozí se však nepřičiňují, a proto ani nejsou. To před­vídaje Kristus Pán, mluvil o pšenici a plevelu (Mt 13, 24-30) na svém poli, tj. ve své církvi. Na jiných místech mluví o dobrých a o zlých, o hostu nemajícím svatební roucho atd. To, že římskokatolická církev je svatá, dosvědčuje:

  l.  její svaté učení, tj. učení, jež vede ke svatosti. Všichni věřící, žijící a jednající podle učení, do­jdou ke svatosti. Církev sv. učí např., že máme milovat Boha a svého bližního jako sebe samého, učí, že i nepřítel je naším bližním a že i jej tedy máme milovat, učí, že nestačí, abychom věřili, nýbrž že je třeba konat i dobré skutky atd. Takové učení vede jistě ke svatosti.

  2. Vede věřící (své údy) ke svatosti prostředky svrchovaně účinnými, tj. má prostředky svrchovaně účinné (nej­lépe působící), jimiž podporuje katolické křesťany v jejich snaze, aby vedli svatý život a tím prospívali stále více ve svatosti. Nejdůležitější prostředky jsou: mše sv. a svaté svátosti, zvláště svátost po­kání a Nejsvětější svátost oltářní, modlitba, půst, almužna, bratrstva, duchovní řády aj. A vším cílí své údy účinně k svatosti.

  3. Není tedy divu, že jsou v katolické církvi vždy svatí, tj. lidé, kteří hojně užívali prostředky vedoucí ke svatosti a vedli svatý život. Některá jejich jména máte zaznamenána v kalendáři. O jejich svatosti svědčí i zázraky, tj. na jejich přímluvu učinil Bůh zázraky a tak naznačil, že skutečně jsou svatí.

U jiných náboženských společností nemáme svaté. Jejich zakladatel nebyl Kristus Pán ani žádný světec, nýbrž hříšní lidé. Tak např. protestanti nemají žádné svaté, proto mají ve svém kalendáři naše svaté. Ani o svém zakladateli nemohou říci: sv. Luther, neboť svatým skutečně ani nebyl a tak ani učení protestantů k svatosti nevede. Učí např., že ke spáse ani není třeba dobrých skutků, stačí jen, pevná víra člověka a on může dojít k věčné spáse i páchal-li zlé skutky, ba že i víra bez skutků může dopomoci k věčnému životu atd. Nemají tak prostředky Krista Pána, ke svatosti vedoucí. Katolíkovi prýští ze sedmi pramenů, tedy z tolika, jako Naamovi ze sedmi obmytí v Jordáně, protestantu toliko ze dvou. Oni mají dvě, my sedm svátostí.

Jen katolická církev je svatá. Vedle žádná jiná náboženská společnost. Právě proto musí být jen ona pravou církví, Kristem Pánem založenou.

212. Podle čeho poznáváme, že římskokatolická církev je obecná?

                Římskokatolická církev je obecná, poznáváme to podle toho, že:    

1. trvá od doby Ježíše Krista,

2. je způsobilá pojmout všechny lidi a národy, a o to také usiluje,

3. je rozšířená ve všech končinách světa a ustavičně se dále rozšiřuje. 

 1. Kristus Pán ustanovil církev svou na všechny časy. Řekl svým apoštolům: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny.“(Mt 28, 20) Od onoho okamžiku, kdy ji založil, nepřestala ani na okamžik trvat a podle slov Páně bude trvat až do konce světa. Jiné náboženské společnosti nemají tuto známku, vlastnost. Nepocházejí z dob apoštolských, nebývaly vždy, nýbrž byly založeny později. Např. luteránská byla založena v 16. století, před tím ani nebyla a tak ani ne­může tudíž být, co do času, obecnou církví.

 2. Římskokatolická církev je obecná, protože je způsobilá pojmout všechny lidi a národy. To vyplývá ze slov Páně: „ Jděte a učte všechny národy,“ (Mk 28, 19)[131] Není tedy jen pro Italy, Francouze, Čechy atd., nýbrž pro všechny národy, není jen pro vznešené a bo­haté, nýbrž pro lidi všeho druhu.  Je také způso­bilá, tj. může, pojmout všechny lidi a též usiluje o to, aby všichni lidé se stali katolickými křesťany. Z tohoto důvodu posílá i do pohanských zemí misionáře, aby přivedli pohany do jejího lůna.

3. Římskokatolická církev je obecná, protože je rozšířená ve všech končinách světa a ustavičně se dále rozšiřuje. Není ještě rozšířena na všech místech po celém světě, všechny národy nejsou dosud údy této církve. Kristus Pán sám ji přirovnával k hořčičnému semínku, měla  malý začátek, ale její učení se dnes hlásá ve všech světadílech, tento cíl plní kněží–misionáři[132]. A tak to bude po všechny časy, až se vyplní slova božského zakladatele: „…a bude jedno stádce a jeden pastýř.“ (Jan 10, 16) Jiné  náboženské společnosti nemají tato znamení, nejsou založeny Kristem, nejsou pravé. Vznikly před pár stoletími a nejsou rozšířeny všude, nejsou obecné a nemají tak znamení pravé církve. Tím, že obecná je jen římskokatolická církev, je to jediná, pravá Kristem Pánem založená církev. Nejjasnější důkaz ryzosti římskokatolické církve udává znamení, že je apoštolská.

213. Podle čeho poznáme, že římskokatolická církev je  apoštolská?

             Římskokatolická církev je apoštolská, pozná­váme to podle toho, že:   

1. její představení, papež a biskupové, jsou řádnými nástupci všech svatých apoštolů,

2. učí tomu, čemu učili apoštolové,

3. uděluje tytéž svátosti, které udíleli apoštolové.

(Posloupnost papežů. pozn. nově pod čarou)

Její představení jsou řádnými nástupci svatých apo­štolů, tj. papež je nástupcem sv. Petra v Římě, má jeho úřad i moc nad celou církví. Tento úřad a moc obdržel řádným způsobem, tj. takovým, jak to Kristus ustanovil.[133] Biskupové jsou pak nástupci ostatních sv. apoštolů, neboť obdrželi svůj úřad, svou moc, své posvěcení od sv. apoštolů. Kristus Pán nařídil apoštolům, aby šli do celého světa a aby všude hlásali jeho učení. To svatí apoštolové skutečně učinili a totéž činili po nich jejich řádní nástupci: biskupové. Kristus Pán odevzdal apoštolům trojí úřad: kněžský, učitelský a pastýřský a řekl jim: „Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás.“ (Jan 20,21) Svatí apoštolové si zvolili pak nástupce a ode­vzdali jim týž trojí úřad, řádní nástupci apoštolů činili pak totéž. Tak to bylo vždy a tak se děje i dodnes. Naši biskupové jsou tedy řádnými ná­stupci svatých apoštolů.

          Římskokatolická církev učí tomu, čemu učili svatí apoštolové.

          Tím, že katolická církev spočívá sama na víře apoštolů. Učí tomu co i apoštolové, též uděluje sedm svátostí jako i oni. Právem  je tak i apoštolská.

Žádná náboženská společnost nemůže se vykázat tímto znamením, ani jedna nepochází od svatých apoštolů. V 11. století vznikla řecká, z ní potom vyšla ruská, v 16. století vznikla kalvínská, luterská a anglikánská. Tenkrát již nežili apoštolové. Cařihradský biskup Photius založil řeckou, kalvínskou Kalvín, Luther luterskou. Taktéž nemají celé učení apoštolů. Proto ani jediná není apoštol­ská a nemůže být pravá. (Opakování všech čtyř známek,vlastností.)

„Sv. Agáta zvolala před soudcem: „Urozená jsem rodu vznešeného, jak celý můj rodokmen ukazuje.“ Tak může volat i naše církev. Celý její rodokmen dokazuje, že vychází ze svatých apoštolů a tím i od Pána Ježíše.

214. Co vyplývá  z  toho, že  jediná církev římskokatolická má hlavní známky Kristovy církve?

Jediná římskokatolická církev má hlavní známky Kristovy církve a z toho vyplývá to, že je jediná  pravá, Ježíšem Kristem založená církev.

Milé děti! Radujte se, že jste údy pravé církve. Nikdy se nestyďte za svou pravou matku církev. Písmo sv. praví: „Kdo se posmívá otci a pohrdá úctou k matce, tomu vyklovou oči havrani od potoka, orlí mláďata je zhltnou.“(Př 30, 17) Braňte ji, až dorostete. Modlete se za její rozšíření.

Poučení: Děkuj Bohu, že jsi dítkem pravé církve a modli se často za obrácení bludařů a nevěrců!

 

3. O úkolu církve

Přechod. Až dosud jsem vám vykládal, jak Pán Ježíš církev založil a jak ji zařídil. Nyní vám vysvětlím proč ji Pán Ježíš založil, objasním vám úkol církve.

215. Proč založil Ježíš Kristus církev?

 Ježíš Kristus založil církev proto, aby vedla lidi k věčné spáse.

(učení,  modlitby, zbožný život, svátosti – pomoc posvěcení)  

Pán Ježíš přišel na svět, aby vykoupil všechny lidi svou předrahou krví a ukázal jim cestu do nebeského království. Skrze své umučení a svou smrt nám vydobyl přemnohé milosti. Aby člověk mohl být spasen, je povinen přivlastnit si ony milosti, které nám Kristus vydobyl, musí se stát hodným onoho vy­koupení a zasloužit si je.

Kristus založil církev k tomu cíli, aby tedy lidé byli poučováni až do konce světa ve víře Kristově, posvěcováni svátostmi, vedeni po spasitelných cestách, aby se stali účastnými jeho vykoupení. V církvi a skrze ni mohou dojít všichni lidé ke spáse.

216. Jak vede církev lidi k věčné spáse?

Církev vede lidi k věčné spáse tím, že vykonává s Boží pomocí trojí úřad Ježíše Krista: učitelský, kněžský a královský.

Slovy: „Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21) svěřil Pán Ježíš své církvi trojí úřad: učitelský, kněž­ský a královský neboli pastýřský. Na jeho místě měli apoštolové učit lidi, čemu mají věřit, co konat, na jeho místě obětovat mši sv., udělovat svaté svátosti, řídit lidi a spravovat (jako král svůj lid, nebo pastýř své stádo) a tak je vést do nebeského království. Tento trojí úřad vykonávají duchovní přestaveni od té doby, kdy Pán Ježíš řekl apoštolům: „Jděte do celého světa, učte...“  s pomocí Ducha Svatého, neboli s pomocí Boží.

217. Jak vykonává církev učitelský úřad Ježíše Krista?

Učitelský úřad Ježíše Krista vykonává církev tím, že zachovává učení Ježíše Krista stále čisté a neporušené, hlásá a vykládá.

Církev učící, tj. papež a biskupové zachovává učení Ježíše Krista čisté a neporušené, tj. stará se a bdí, aby k učení Pána Ježíše nebylo nic přidáno nebo ubráno, nýbrž aby stále bylo stejné. Totéž učení, které kázal Pán Ježíš a svatí apoštolové, hlásá se lidstvu v církvi až podnes a tak bude se hlásat až do konce světa. Církev hlásá učení Ježíše Krista ve škole, v kostele atd.

Hlásá učení Ježíše Krista skrze katechety dětem ve školách, skrze kazatele v kostele, skrze misionáře pohanům. Církev také učení Ježíše Krista vykládá, tj. ukazuje jasně, jak mu máme rozumět. Mnohé věci v Písmu svatém není snadné pochopit. Duch Svatý osvě­cuje církev učící, aby vy­kládala všecko svaté učení dobře. Stalo se již mnohokrát, že učení muži vy­kládali některé učení svatého náboženství chybně a že toto chybné či bludné učení vydávali za pravé. Věřící sami nemohli poznat hned, co je čistá pravda a co blud. Ale církev učící po každé vyložila, co je pravda, bludné učení zavrhla a věřící napomínala, aby se ho chránili. A tak je to dosud. Církev učící pro­hlašuje, co je zjevená pravda a co odporuje pravdě, vždyť ji osvěcuje Duch Svatý, Pán Ježíš zůstává s ní a uděluje jí vzácný dar, aby mohla vykonávat jeho úřad učitelský.

218. Který dar udělil Ježíš Kristus církvi, aby mohla vyko­návat jeho úřad učitelský?

Aby církev mohla vykonávat jeho úřad učitelský, udělil jí Ježíš Kristus dar neomylnosti, takže se nemůže mýlit v učení o víře a mravech.

Ježíš Kristus udělil církvi dar neomylnosti[134], tj. učinil a stále působí, aby se církev učící nemohla mýlit v učení o víře a mravech. Církev ani nemůže jinému učit, nežli tomu, čemu učil sám Kristus Pán a co kázali svatí apoštolové. Když tedy katolická církev učící prohlásí o jistém učení, že všichni katoličtí křesťané mají jemu věřit, když prohlašuje, co je dobré a co zlé, víme jistě, že je to skutečně tak, protože církev učící se nemůže mýlit, je neomylná v učení víry a mravů. Proto se církev nemůže mýlit v učení o víře a mravech, protože je Kristus Pán s ní a protože jí Duch Svatý pomáhá a chrání ode všeho bludu. Papež a biskupové se mohou mýlit ve věcech, které se netýkají svatého náboženství, proto máme v katechismu: církev učící se nemůže mýlit v učení o víře a mravech.

219. Odkud víme, že Ježíš Kristus udělil církvi dar neomyl­nosti?        

Ježíš Kristus udělil církvi dar neomylnosti, což víme ze slov, jimiž přislíbil církvi svou ustavičnou pomoc a pomoc Ducha Svatého.

Dvojí pomoc přislíbil Pán Ježíš své církvi, a to svou pomoc a pomoc Ducha Svatého na věčné časy, až do konce světa.

220. Kterými slovy přislíbil Ježíš Kristus církvi ustavičnou pomoc?

Ustavičnou pomoc přislíbil Ježíš Kristus církvi slovy: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28, 20) „a já poprosím Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy!“ (Jan 14,16 17)

Když Pán Ježíš rozkázal apoštolům, aby šli do celého světa a kázali Boží slovo, pravil: „Jděte, učte všecky národy... učte je zachovávat všechno, cokoli jsem přikázal vám... a hle, já jsem s vámi jsem až do konce světa“. Tak ujistil Pán Ježíš apoštoly, že bude s nimi, tj. že jim bude pomáhat, až budou učit národy. Pravil, že jim bude pomáhat „až do konce světa.“ Apoštolové živi do konce světa nejsou, do konce světa budou jejich nástupci. Kdo jsou řádní nástupci apoštolů? Papež, biskupové. Slíbil-li Pán Ježíš pomoc až do konce světa, slíbil ji nástupci svatých apoštolů: církvi učící.

Jindy zase pravil Pán Ježíš k apoštolům: Já poprosím svého Otce a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zů­stal navždy“. A pak pokračoval: „Přímluvce, Duch Svatý vás naučí všemu a připo­mene vám vše, co jsem mluvil vám“: tj. Duch Svatý způsobí, že mému učení budete dobře rozumět a zachováte je čisté. Těmito slovy přislíbil Pán Ježíš učící církvi ustavičnou pomoc Ducha Svatého: zůstane s ní navždy. Stále bude pomáhat církvi učící, aby Ježíšovo učení věrně zachovávala a hlásala jen jeho pravé učení. Když Duch Svatý, neboli Duch pravdy, je stále s církví učící, sám ji učí a jí připomíná, co mluvil Pán Ježíš, proto nemůže učit církev mylně, nemůže se mýlit, ta je neomylná.

Neomylnost církve katolické vyplývá i ze slov Páně: „...a pekelné mocnosti ji nepřemohou“, tj. moc pekla, moc ďábla neuškodí církvi a nezkazí ji. Ďáblem je přemožen jen ten, kdo koná to, co ďábel chce. Ďábel chce, aby se pokazila i církev i pravé učení Ježíše Krista, aby církev hlásala nepravé učení. To se ale dosud nestalo a nikdy se nestane, jak to Kristus před­pověděl. Církev zůstane navždy neomylná v učení víry a mravů. Není možné, aby se mohla církev mýlit, majíc ustavičnou pomoc Pána Ježíše a Ducha Svatého.

Církev učící je neomylná. Již několikrát jsem řekl, kdo je církev učící. Kdo tedy je neomylný v učení víry a mravů? Místo těchto slov uvádí katechismus, komu přísluší dar neomylnosti.

221. Komu přísluší dar neomylnosti?

Dar  neomylnosti přísluší:

1. papeži spolu s biskupy,       

2. také samotnému papeži, když jako nejvyšší učitel a pa­stýř rozhoduje o víře a mravech celé církve.

Papež spolu s biskupy jsou neomylní, protože oni jsou církev učící.

Papež může ve spojení s biskupy vykonávat neomylně úřad učitelský na církevních sněmech neboli koncilech. Svolá-li papež všechny biskupy celého světa dohromady a sám pak tomuto shromáždění předsedá a prohlásí-li shromáž­dění to, co Bůh zjevil a čemu církev vždy učila, anebo je-li vyslovena nějaká náboženská pravda zřetelněji, anebo jedná-li se o jiných náboženských věcech týkajících se křesťanského života, pak takové shromáždění nazýváme všeobecný církevní sněm nebo obecný koncil. Co takový obecný sněm prohlásí za pravdu, je pravda, co zamítne jako lež, je jistě lež, protože to zde prohlašuje církev učící, která je neomylná.

Svolat biskupy z celého světa je velmi obtížné, a proto udělil Pán Ježíš dar neomylnosti také papeži samému.

Nástupce sv. Petra, Sv. otec je neomylný, a to:

a) když jako nejvyšší učitel a pastýř činí rozhodnutí, tj. když vykonává svůj úřad jako nejvyšší pastýř církve a z moci jemu propůjčené mluví k věřícím jako nejvyšší učitel k věřícím,

b) když činí rozhodnutí ve věcech víry a mravů. Ve věcech víry, tj. v těch, které nám udávají, čemu máme věřit. V těchto věcech víry činí rozhodnutí, když řekne, co je zjevené učení a co nikoli. Věci mravů jsou pak ony, které nám praví, jak máme uspořádat své mravy, co máme činit a čeho se varovat, jak máme zařídit svůj mravní život. Ve věcech mravů činí roz­hodnutí, tj. prohlašuje, co je obsaženo v přikázá­ních, jež nám dali Kristus a sv. apoštolové a co je proti těmto zákonům,

 c) když činí rozhodnutí pro celou církev, tj. když mluví ke všem věřícím a rozhoduje, co má platnost pro všechny věřící celé církve, čemu musí všichni věřit a co musí zachovávat.

Např. (r. 451) sešel se sněm biskupů v Chalcedonu. Eutyches, opat cařihradského kláštera učil, že Pán Ježíš měl jen božskou přirozenost. Lidskou prý strávilo jeho božství, asi jak moře krůpěj vody. To ohrozilo pravé učení o Kristu, Bohu i člověku.

Na sněm došel list papeže Lva Velikého o pravém Kristově učení. A hle, když byl list přečten, biskupové zvolali: Svatý Petr mluvil ústy Lvovými.“ Chtěli říci: Sv. Petr se nemůže mýlit a ten mluvil právě ústy Lvovými, tedy i Sv.otec je neomylný.

Jenom za těchto tří podmínek, právě uvedených, roz­hoduje Svatý otec neomylně. Ve všech jiných věcech je člověkem, může se mýlit a je omylný.

222. Odkud víme, že dar neomylnosti přísluší samotnému papeži?    

Dar neomylnosti přísluší papeži a plyne ze slov, jež pronesl Pán Ježíš k Petrovi a jeho nástupcům: „Ty jsi Petr (to je skála) a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. (Mt 16, 18) „Ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ (Lk 22, 32) „Pas mé beránky…,Pas moje ovce“ (Jan 21, 15 17)

Ze slov Pána Ježíše poznáváme, že papež je ne­omylný, když jisté úseky učení svatého náboženství prohlašuje za pravé, či křivé učení za bludné.

Kristus zbudoval církev na Petrovi a prohlásil, že „pekelné mocnosti“ ji nepřemohou. Pevnost a stálost každé budovy záleží na její základech. Podobně na sv. Petrovi záležela pevnost a síla církve. Před svým umučením řekl Pán Ježíš Petrovi: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl vytříbit jako pšenici, (tj. aby vás pokoušel, od pravé víry odvrátil), ale já jsem prosil za tebe.“ (Lk 22, 31 32) Dle výpovědi Páně dopustil Bůh na sv. apoštoly těžká pokušení. Avšak Kristus chtěl odvrátit škodu od církve, modlil se za Petra, aby jeho víra nevzala za své. Modlitba, kterou koná Pán Ježíš, nemůže být marná. Zda byl Kristus vyslyšen nevíme, jisté však je, že víra Petrova zůstala vždy pravá a ne­porušená. To vyplývá i z rozkazu, který Petrovi dal, řka: „…utvrzuj své bratry.“( ve víře). Tomuto rozkazu by Petr nemohl vyhovět, kdyby sám bloudil ve víře. Pán vyprosil sv. Petrovi neomylnost. Avšak Petrovi byl dán dar neomylnosti ve pro­spěch církve, proto, co vyprosil Pán Petrovi, vyprosil i všem jeho nástupcům. Jistě je zapotřebí pro blaho církve, aby vždy někdo před ní stál, který by ji utvrzoval neklamně ve víře.[135] Po svém zmrtvýchvstání Pán Ježíš u jezera Genezaretského (třetí zjevení) Petrovi dvakrát řekl: „Pas mé beránky!", potřetí pak: „Pas moje ovce.“ Těmi slovy ustanovil sv. Petra i jeho nástupce nejvyšším pastýřem, vodícím všechny: biskupy, kněze a věřící lid na dobrou pastvu, tj. hlásajícím jim pravé neporušené Kristovo učení a vedoucími je k spáse. Nehlásali by ale pravé učení, s papežem bez daru neomylnosti. Pán jej udělil Petrovi i jeho nástupcům.

Jediná církev, a to katolická, opatřená tak darem neomylnosti, může nám ukazovat správně cestu do nebe. Co nařizuje, to čiňte poslušně, nedejte se odvrátit od jejího učení, abyste nezbloudily z pravé cesty.

223. Jak vykonává církev kněžský úřad Ježíše Krista?                       

         Kněžský úřad Ježíše Krista vykonává církev tím, že koná oběť mše svaté a uděluje svátosti, že světí a žehná a za všecky lidi se modlí.

Kristus Pán svěřil apoštolům úřad kněžský, tj. dal jim moc a právo obětovat mši sv., udělovat svátosti a žehnat, aby křesťané dosahovali milosti Boží ke své spáse.

Kněžský úřad Ježíše Krista se v církvi vykonává tak, že obětují biskupové a kněží mši sv., udělují svátosti, žehnají, světí, za všecky lidi se modlí.

224. Jak vykonává církev královský úřad Ježíše Krista?

Královský úřad Ježíše Krista vykonává církev tím, ze vede všecky věřící k bohulibému životu, dává zákony a přikázání, soudí a trestá.

Úřad královský neboli pastýřský vykonávají v církvi římský papež a biskupové. Jako nástupci svatých apoštolů vedou věřící lid k bohulibému, ctnostnému životu tím, že dávají zákony, že dbají, aby se zachovávaly zákony a že ty, kteří přestoupí zákony, trestají. Jako král řídí svůj národ, nebo pastýř svá stáda, tak podle ustanovení Ježíše Krista spravují duchovní představení celou církev, protože jim Pán Ježíš ode­vzdal úřad pastýřský.

225. Které jsou hlavní církevní tresty?

Hlavní církevní tresty jsou:    

1.  odepření svatých svátostí,      

2. vyobcování z církve (exkomunikace), jímž vy­obcovaný pozbývá všech milostí a všeho požehnání církve svaté,   

3. odepření církevního pohřbu.   

Na zlé a neposlušné křesťany uvalují duchovní představení různé pokuty nebo tresty. Takové jsou:

Odepření svátostí, tj. duchovní představený zakazuje udělovat svátosti lidem vinným velikými hříchy, pokud by neučinili pokání.

Vyobcování, čili klatba[136], pak znamená, že duchovní přestavený vylučuje člověka z církve, že ho nepovažuje za úd církve, dokud by nečinil pokání a dokud by nenapravil, co napravit může.

Osoby vinné jinými zločiny, zejména sebevraždou zakazuje církev pochovávat podle svatých obřadů: odepření církevního pohřbu.

Z toho všeho, čemu jsme se učili dosud o církvi svaté, jste poznaly, že katolická církev se o všechny své údy stará jako dobrá matka o dítky. Za to jí máme být vděční a máme plnit ty povinnosti, která ukládá věřícím sám Ježíš Kristus. O povinnostech k církvi učí katechismus.

226. Jaké máme povinnosti k církvi?                  

K  církvi máme tyto povinnosti: máme k ní náležet, věřit, čemu učí, a konat to, co přikazuje.                

Nezáleží na libovůli člověka, aby náležel k církvi nebo nenáležel. Každý člověk je povinen být údem církve čili k ní náležet. A proč asi je povinen? Každý je povinen Boha ctít a starat se o svou spásu. A je-li každý člověk povinen pečovat o svou spásu, a vede-li církev k spáse, poznáme lehce, že každý je povinen náležet církvi, vstoupit do ní křtem svatým.

Církev je na místě Pána Ježíše. Kdo věří církvi, ten jako by věřil samotnému Pánu Ježíši, kdo však pohrdá církví, je to jako by pohrdal samotným Pánem Ježíšem. Tak učil sám Pán Ježíš, když apoštolům řekl: „Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou, kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal." (Lk 10, 16) Jindy pravil: „Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník.“ (Mt 18, 17) Pohan je člověk, který ne­zná Boha, tedy k církvi nenáleží. Veřejný hříšník je ten, který přestupuje přikázání Boží veřejně před lidmi. Slova Pána Ježíše tedy znamenají: Kdo ani církev neuposlechne, podobá se takovému člověku, který veřejně zákony Boží přestupuje a proto se nemůže dostat do nebe, pokud ve hříchu trvá.

Ten katolický křesťan, který věří učení církve, poslouchá ji a nalézá se v posvěcující milosti Boží, je živý člen (úd) katolické církve. Kdo nedbá učení sv. církve, nalézá se ve stavu smrtelného hříchu, to je její mrtvý člen (úd). Mrtvý člen církve zas může obživnout skrze pravé pokání.

227. Může být spasen ten, kdo nenáleží ke katolické církvi?

Kdo nenáleží vlastní vinou ke katolické církvi, nemůže být spasen, protože Pán Ježíš ustanovil jedinou katolickou církev za řádný prostředek, skrze který mají být lidé vedeni ke spáse.

         Vlastní vinou nenáleží k církvi ti od katolické církve odpadlí, či k ní přistoupit nechtějící, ač poučeni byli, že katolická církev je jediná pravá církev Kristova. Platí tak: „Kdo však neuvěří, bude zavržen.“ (Mk 16, 16) Budou zavrženi, neboť znají řádný prostředek spásy a přece ho neužívají. 

Prostředek jmenujeme to, čím dosahujeme určeného cíle nebo účelu. Účel je to, čeho chceme dosáhnout. Péro je prostředek ke psaní, chceme-li dopi­sem oznámit někomu vzdálenému, co se u nás stalo, je oznámení účel, péro, papír a inkoust jsou pro­středky k účelu. Škola je prostředek k tomu, aby se dítky na­učily potřebným vědomostem, naučit se tomu je účel.

Církev je prostředek spásy, spása duše je účel neboli cíl každého člověka, poněvadž církev nám pomáhá a vede nás ke spáse, říkáme, že církev je prostředek, skrze který dosahujeme spásy. Církev se nazývá se řádný prostředek, protože ji založil Pán Ježíš, aby skrze ni každý mohl být spasen. A jako církev sama je řádný prostředek ke spáse, tak také úřad učitelský, kněžský a královský jsou prostředky spásy, protože církev skrze tento trojí úřad vede lidi ke spáse. (Podobnost s lékem k záchraně života tělesného).

228. Jak se nazývá katolická církev, která je podle usta­novení Ježíše Krista jediným řádným prostředkem, skrze který mají být  lidé         vedeni ke spáse?

Katolická církev se nazývá církví samospasitelnou[137] a to proto, že podle ustanovení Ježíše Krista je jediným řádným prostředkem, skrze který mají být lidé vedeni ke spáse.

Katolická církev se nazývá samospasitelná, protože jen ona jediná má všechno, co vede lidi ke spáse. Ke spáse může vést jenom ten, komu Ježíš Kristus k tomu dal moc a prostředky. Tuto moc a prostředky (úřad učitelský, kněžský a královský) dal Pán Ježíš jen katolické církvi, proto může jenom církev vést lidstvo ke spáse. Jen v katolické církvi a ne jinde mohou lidé dojít spásy: neboli církev katolická je samospasitelná.

Když se zasnoubila protestantská princezna Alžběta s rakouským arcivévodou Karlem, pozdějším císařem Karel VI., měla nejdříve přestoupit ke katolické víře. Aby se přesvědčila, zda přestoupení nebude hřích, radila se s protestantskými kazateli. Když rozhodli, že v katolické církvi může být spasena, odpověděla jim: „Když je tomu tak, hned zítra složím vyznání katolické víry a budu katoličkou, neboť katoličtí učitelé církve nepodávají podobné svědectví o víře protestant­ské. V záležitosti tak důležité je moudřejší zvolit jistější stranu“.

Věříme-li, že katolická církev je jediná samospasitelná, nemíníme tím to, že spaseni budou všichni, kteří k církvi náleží, a že všichni, kteří k nenále­ží katolické církvi, budou zavrženi. Věříme jen, že jediná katolická církev má od Krista moc a prostředky, aby mohla přivést lidstvo ke spáse, že ona jediná je Kristem ustanovený řádný prostředek spásy.

Všichni katoličtí křesťané mohou být spaseni, jestliže žijí podle katolické víry a zachovávají Boží přikázání. Pán Ježíš učil: „Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do nebeského království: ale kdo plní vůli mého nebeského Otce.“ (Mt 7, 21). Kdo jen věří v Ježíše Krista, ale nezachovává přikázání Boží, nevejde do nebeského království

229. Bude spasen, kdo bez vlastní viny nenáleží ke katolické církvi? 

 Ten, kdo bez vlastní viny nenáleží ke katolické církvi, může sice být spasen mimořádným způsobem, hledá-li upřímně pravdu a koná-li svědomitě Boží vůli, jak ji poznává, nedostává se mu však mnoho prostředků, jimiž by snáze a jistěji došel spásy.

         Bez vlastní viny nenáleží ke katolické církvi ten, kdo se v ní nenarodil, nebyl v ní vychován, ani neví a nemohl se dovědět, že ona je jediná pravá církev. Může být spasen mimořádným způsobem tj., zvláštní milostí Boží.

Ti, kdo bez vlastní viny k církvi nenáleží, mohou být spaseni jenom tehdy, splní-li následující dvě podmínky:                             

 l.   Hledají upřímně pravdu, tj. chtějí poznat, jak by se mohli Bohu zalíbit.

 2.    Konají svědomitě vůli Boží, jak ji poznávají, tj. podle svého svědomí.

Ti, kdo bloudí bez vlastní viny, nenáleží sice zevně ke katolické církvi, nejsou její viditelné údy, ale náleží k ní vnitřně, tj. podle dobré vůle. Nemohou tak snadno a jistě být spaseni jako katoličtí křesťané, protože nemají k tomu bezpečné prostředky: mše svaté, Nejsvětější svátost oltářní, svátost pokání, poslední pomazání, církevní svěcení a žehnání atd. Neviditelné údy církve jsou lidé, církvi náležející jen duší. Zná je jen Bůh.

Považte, jak veliké dobrodiní vám prokázal Bůh, že vás uvedl do církve svaté. Církev pečuje o vás jako dobrá matka po celý čas života a neopouští vás ani v hodinu smrti. A ještě po vaší smrti bude za vás obětovat mši sv. a modlitby. Šťastně a pokojně umírá ten, kdo žil vždy jako hodný a poslušný syn, jako hodná a poslušná dcera katolické církve. S radostí říkejte tyto verše katolíků:

Já křesťan jsem a katolík,

Církev svatá má jest máti,

Bohu za to vzdávám dík,

Synem jejím že smím se zváti.

Před celým světem se k ní znám,

A lásku svou najevo dám.

Proto vzdávám Bohu dík,

Že křesťan jsem a katolík.

230. Stačí, abychom náleželi k církvi jen zevně?

Jen zevně náležet k církvi nestačí, nýbrž je potřebné, abychom s ní byli spojeni také vnitřně: živou vírou, věrnou poslušností a vroucí láskou.

Jen zevně náleží ke katolické pouze ten, kdo sice je pokřtěn, ale nežije křesťansky, přestupuje Boží přikázaní a církev neposlouchá.

Vnitřně náleží k církvi katolík, věří-li nejen pevně, ale též se snaží žít podle své víry, Boží přikázání i církevní svědomitě zachovává, Boha i církev svatou miluje a má radost, že náleží ke katolické církvi. Takový křesťan je spojen s církví živou vírou, věrnou poslušností a vroucí láskou.

Kdo je zevně i vnitřně spojen s církví, je její živý úd a dojde spásy.

Modlíme-li se: „Věřím v svatou církev obecnou“, máme zasvé: „Věřím pevně i vyznávám, že Pán Ježíš založil neomylnou církev, jsem povinen věřit, čemu církev učí, i církvi všemu naslouchat, chci-li být spasen Vždyť Kristem počatá církev není žádná jiná církev než římskokatolická, ta naše“

Církev svatá se nazývá naší matkou. A také skutečně jde o naši duchovní matku. Neboť nás křtem svatým duchovním způsobem znovuzrodila a učinila Božímu syny, živí naše duše Božím slovem a velebnou svátostí, učí nás sloužit Bohu, pomáhá nám po celou dobu našeho pozemského žití k spáse a pamatuje na nás i po smrti. Stará se o nás tak jako dobrá matka o své dítě. Tím jsme povinny ji ctít, milovat i poslouchat.

Poučení: Cti a miluj církev jako svou matku, neboťnikdo nemůže mít Boha za otce, kdo nemá církev za matku.“ (Sv. Cyprián). Měj účast na jejích rado­stech i utrpeních. Konej svědomitě její přikázání, na­řízení a přilni upřímně k svatému Otci a k biskupům a dbej v soukromém, tak i veřejném životě jen katolickými zásadami. Jenom tak budeš pravý katolík!

 

4. O obcování svatých  (pozn. nově: společenství svatých)

Když se modlíme v apoštolském vyznání víry: „Věřím v obcování sva­tých“ je to jako bychom řekli: „Věřím, že svatí jsou spojeni mezi sebou.“(společenství svatých)

Pravověrní křesťané na zemi, duše v očistci a svatí v nebi jsou ve spojení s Ježíšem Kristem, jakožto neviditelnou nej­vyšší hlavou a tvoří nejužší spojení neboli obcování, (pozn. nově: společenství), tvoří církev v širším smyslu. Ale zemře-li pravověrný křesťan ve smrtelném hříchu, je navždy pro nebe ztracen a proto již nenáleží ke katolické církvi. Zemře-li však pravověrný křesťan v posvěcující milosti Boží, přijde jeho duše buď do očistce, anebo do nebe, nepřestává být katolickým křesťanem a ne­přestává náležet ke katolické církvi. Předešel nás jen do těch míst, do nichž i my jednou máme přijít, zůstává s námi ve spojení, jako i s Ježíšem Kristem. Nenáleží ke katolické církvi sice tělem, ale duchem a je s ní v duchovním spojení.

 Katoličtí křesťané na zemi jsou viditelně mezi sebou ve spojení. Vidíme např., že vyznávají tutéž víru, mají tutéž oběť, tytéž svátosti, tutéž nejvyšší hlavu atd.

Svatí v nebi a duše v očistci nemají tělo, jsou neviditelní, tak nemohou být v tělesném spojení, jsou spojeni s námi jen duchovně. Očima toto spojení nemůžeme spatřit, nýbrž poznáváme toto spojení skrze svatou víru.

Duchovně jsou spojeni s námi svatí v nebi a duše v očistci, tj. vzpomínají na nás, milují nás a chtějí, abychom i my byli spa­seni, my je za to milujeme a radujeme se, že je Bůh oslavil. Přimlouvají se za nás u Něj. Aby tak činili a  přimlouvali se i za duše v očistci, o to je prosíme svými modlitbami[138].

Pravověrní křesťané na zemi, duše zemřelých v očistci a svatí v nebi jsou v nejužším spojení a tvoří v tom spojení obcování svatých. (tj. společenství svatých)

 Úvod může znít i takto: Celá církev se přirovnává k bohaté rodině, je jako jedna rodina Boží. Bohatá rodina bydlí v pěkném domě, má zahradu, pole, louky, lesy, v domě má nábytek, rozličné nádobí a nářadí, něco věcí ze zlata a stříbra, peníze, krásné obrazy a jiné věci. Co jedna rodina má, to je jmění, neboli majetek, statek rodiny. A statek je všech, říkají-li i děti: to je náš dům, to jsou naše pole, to jsou naše obrazy.

Hlavou rodiny je otec: on má moc od Boha, aby celou rodinu spravoval neboli řídil. Otec, jakožto hlava, spravuje neboli řídí celou rodinu: stará se o všechny, aby měl každý to, co potřebuje k životu, on přikazuje každému, co by měl praco­vat, kdy a kde. V dobré a nábožné rodině se milují všichni společně, protože mají jedny rodiče, jeden druhému přeje vše dobré a také mu dobře činí, jak může.

V některých rodinách se stane syn velkým pánem, z toho se raduje celá rodina a pokládá si to za velikou čest, všichni si ho váží, mívají jeho obraz ve světnici, on pak jim pomáhá: buďto svými dary, či se za ně přimlouvá u jiných pánů. Upadl-li někdo v rodině do nemoci, či v neštěstí, mají s ním další soucit, pomáhají mu sami, co mohou, a hledají pomoc u jiných.

Někdy se také stává v bohatých rodinách, že některý syn se chová velmi špatně, ničemu se nechce učit a pracovat, peníze utrácí a promarňuje. Z takového syna rmoutí se otec i matka, rmoutí se celá rodina, a všichni se starají, aby se polepšil. Nechce-li se však polepšit, stydí se za něho všichni a nakonec až i na to dochází, že rozhněvaný otec jej vyhání z domu, nedovoluje mu, aby se navrátil, a ze statku celé ro­diny mu už nic nedává a nikdy nedá. Nikdo se k němu nechce znát.

Podobně je to v církvi. Všichni křesťané jsou jedna veliká Boží rodina, jsou v jednotě. Jako bohatá rodina má své jmění nebo svůj statek, má také církev statky neboli poklady duchovní, to jsou: zásluhy Pána Ježíše, křesťanské učení, mše svatá, modlitba, svaté svátosti aj. Ty duchovní poklady jsou všech křesťanů, každý dostává z nich tolik, aby mohl být spasen. Neviditelná hlava církve je Pán Ježíš, viditelná hlava je náměstek Pána Ježíše, římský papež. Pán Ježíš sám i skrze papeže spravuje i řídí celou církev, stará se o všechny, aby měli co potřebují ke spáse, on také nařizuje každému, co by měl dělat a čeho se chránit.

Jako se z některých rodin stanou synové mocnými pány, tak také se dostávají z církve mnozí do nebe a stanou se svatými. My křesťané na zemi ctíme a milujeme svaté: radujeme se z nich, máme je ve vážnosti i jejich obrazy, a prosíme je, aby se za nás přimlouvali u Boha, svatí pak nás miluji kvůli Pánu Ježíši a přimlouvají se za nás u Boha. Ze svatých nejvíce milujeme i ctíme Pannu Marii. Je Matka Boží, její přímluva nám nejvíce pomáhá.

V rodinách se stává, že někteří jsou nemocní, či je potkává neštěstí. Již jsme uvedli, že ostatní údy jim pomáhají a též u jiných lidí jim hledají pomoc. Z církve svaté mnohé duše přicházejí do očistce, zde trpí velice, jsou jako nemocné, jsou nešťastné. Máme s nimi soucit a přejeme jim, aby se brzy šly do nebe. Můžeme jim pomoci modlitbou za ně, obětujeme za ně mši svatou, dáváme chudým almužnu, místo nich, jako by oni sami ji dali.

V rodinách se také někdy stává, že některý syn je ne­zdárný a nechce se polepšit, v církvi svaté jsou také hříšníci, kteří se polepšit nechtějí, umírají v těžkých hříších a pak přijdou do pekla. Ti nenáleží už k církvi, ale jsou z ní vyvr­ženi, jako pyšní andělé byli z nebe zavrženi do pekla.( „Mezi námi a vámi je veliká propast". Boháč a Lazar.)

Duše spravedlivých, kteří umírali v posvěcující mi­losti Boží, nejsou tedy odděleny od církve, ale zůstávají s ní spo­jeny, náleží k církvi svaté.

231. Kdo náleží k obcování (pozn. nově: společenství)  svatých?

K obcování svatých náleží:

1. pravověrní na zemi neboli církev bojující,

2. svatí v nebi, neboli církev vítězná,

3. duše v očistci neboli církev trpící.

Pravověrní na zemi jsou všichni katoličtí křesťané, kteří ještě žijí. Nazýváme je též církev bojující, protože ještě bojují proti pokušení, které pochází z těla, světa a ďábla. 

Svaté v nebi nazýváme církví vítěznou, protože již přemohli svět a ďábla a ze svého vítězství se nyní v nebi radují.

Duše v očistci nazýváme církví trpící, protože trpí za své hříchy časné tresty, jež na zemi si nevytrpěly.

Mluvíme-li v životě obecném o církvi bojující, vítězné a trpící, nemíníme tím nijak, že by se rozeznávaly různé církve od sebe oddělené, nýbrž míníme tím jenom jednu jedinou církev, jejíž členové se rozdělují na tři rozmanité třídy.

Příkladem je izraelský národ při přechodu přes Rudé moře. Jedna část bojovala proti Egyptským,  druhá část se na­lézala na suché cestě přes Rudé moře, ale nedosáhla ještě svého cíle, nýbrž musela snášet obtíže cesty, třetí část již šťastně moře překročila a stála již na dru­hém břehu Rudého moře.

Král svolal své vojsko do boje proti nepříteli vlasti. Vojsko je oddáno svému panovníku, své hlavě. Všichni věří pevně, že král je připraven za ně v boji dát svůj život, mají naději, že jistě zvítězí, a láska ke králi a vlasti jim plane v srdcích. Boj začal. Některé voje již zvítězily, provolávaly králi slávu! Jejich víra, že král za ně chce dát život, osvědčila se ranami, jež utrpěl v boji, jejich naděje je splněna. Víru a naději již nepotřebují, jistotu mají za ně, za to však jejich láska ke králi je tím vřelejší.

Ale žel Bohu! Někteří z těchto vítězných vojínů byli poraněni a upadli do zajetí. Jsou jisti, že zvítězili, milují krále, ale čekají na vysvobození ze zajetí.

Druhá část vojska neslaví dosud vítězství, dosud bojuje. Víra v královu udatnost je neopouští, posiluje je naděje na vítězství, a čím prudší boj, tím vroucnější je jejich láska ke králi i vlasti. Bojující zajisté milují krále. Všichni:  vítězní, trpící a bojující jsou spojeni láskou s králem.

Mezi bojujícími jsou však ještě zvláštní vojíni. Někteří ne­mají lásku ke králi a vlasti a v boji ochabují. I ty král trpí, čekaje, že se vzmuží a tak přece zůstávají u svých praporů, trvají tak aspoň zevně ve spojení s králem.

Jiní však zjevně odepřeli poslušnost králi, chtěli přeběhnout k nepříteli, hněv králův je zastihl, smrtí ztrestal a tak na věky vyloučil ze svého vojska.

A toto je obraz (společenství svatých) = obcování svatých. Ježíš Kristus, náš Král, je naší hlavou, velitelem vojska bojujícího proti nepříteli spásy, ďáblu. Některé voje již zvítězily, v nebesích oplývají slávou, a to je církev vítězná. Ti druzí zvítězili sice také, již nejsou na bo­jišti tohoto světa, ale nezahojené rány hříchů drží je ještě v zajetí, jsou to duše v očistci, což je církev trpící. A třetí druh údů bojuje s nepřítelem,  to jsou věřící na zemi, neboli církev bojující.[139] 

232. Proč nazýváme obcování církve bojující, vítězné a trpící, obcováním (společenstvím) „svatých"?

Obcování církve bojující, vítězné a trpící jmenujeme obcování „svatých", protože všichni lidé tohoto obco­vání (společenství) byli posvěceni křtem svatým a po­voláni ke svatosti, mnozí z nich pak už dospěli k dokonalé svatosti.

Rozeznáváme tři příčiny:

Ad l. Již dříve jsme se učili, že nás Duch Svatý po­svěcuje při křtu svatém skrze posvěcující milost. Protože všechny údy byly posvěceny u křtu svatého, uvádíme tedy: obcování svatých.

Ad 2. Pán Bůh nás přijal do církve svaté, abychom v ní žili svatě. Každý křesťan má být svatý už na světě. Protože chce Pán Bůh, abychom v církvi svatě žili, uvádí katechismus, že všichni jsou povoláni ke svatosti.

Ad 3. Protože mnozí již dospěli k dokonalé svatosti, proto tedy uvádíme: obcování svatých.

233. V čem spočívá obcování (společenství) svatých?

Obcování svatých spočívá v tom, že jsou:

1. všichni věřící mezi sebou co nejúžeji spojeni jako údy jednoho těla, jehož hlavou je Kristus,

2. všichni jsou účastni duchovních statků tohoto obco­vání: jeho milostí a zásluh, jeho modliteb a dobrých skutků.

Ad l. Všichni pravověrní křesťané na zemi, duše v očistci a svatí v nebi jsou dohromady společnost, jednotný celek, podobně jako všechny údy člověka jsou spojeny v jedno tělo. Proto říkáme i v podo­benství, že církev bojující, vítězná a trpící jsou jedno tělo, jehož je Kristus neviditelná hlava. Sv. Pavel praví: „Jako máme v jednom těle mnoho údů, ale tyto údy nemají všechny stejnou činnost….“ (Řím 12, 4 5)

Ad 2. Duchovní statky všech pravověrných jsou:

1. zásluhy Pána Ježíše, jeho učení, mše sv. a svátosti,

2. modlitby, dobré skutky a zásluhy všech údů církve svaté. Z těchto statků čili pokladů dostává se všem, všichni jsou jich účastni, podobně jako v každé rodině všichni dostávají ze jmění a majetku, který náleží celé rodině. Podobně též údy jednoho těla slouží sobě navzájem a jsou si užitečné, pracující ruka a noha slouží celému tělu a všem ostatním údům. Podobně je to i mezi údy v obcování svatých.

   V obcování svatých rozeznáváme: l. obcování věří­cích na zemi mezi sebou, 2. obcování věřících na zemi se svatými v nebi, 3. obcování věřících na zemí s dušemi v očistci a 4. obcování svatých v nebi s du­šemi v očistci. Každý bod budeme probírat samostatně.

234. V čem spočívá obcování (společenství) věřících na zemi?

Obcování věřících na zemi spočívá v tom, že všichni jsou účastni oběti mše svaté, modlitby a jiných dobrých skutků celé církve.

Již víme, co jsou duchovní statky, čili poklady církve svaté. Zásluhy Pána Ježíše, jeho učení, mše sv. Svátosti jsou pro všecky věřící na zemi, aby skrze ně dosaho­vali spásy. Každý katolický křesťan smí se stejně účastnit kázání, mše sv., přijímat svátosti. Co mší sv. se slouží v celé církvi, co modliteb konají kněží za všecky věřící, z toho všeho má duchovní užitek, čili toho všeho je účasten každý katolický křesťan. A ještě více. Co nábožných a jiných dobrých skutků konají křesťané a co almužen dávají, co snášejí chudí a ne­mocní trpělivě, to všechno je užitečné nejen jim, ale i všem ostatním.

Obcování (společenství) věřících na zemi působí, že Bůh na pří­mluvu jedněch také ostatním uděluje mnohé milosti. V Písmu sv. se dočítáme, že by Bůh na přímluvu Abrahámovu ušetřil města Sodomu a Gomoru, kdyby tam našel jenom deset spravedlivých. Pro Josefa pak požehnal Hospodin i domu Putifarovu a roz­množil všechen jeho majetek. I Mojžíš se modlil za hříšný lid, a Hospodin na přímluvu Mojžíše odpustil lidu. Tak je to i dosud, pro zásluhy a na pří­mluvu spravedlivých dává Bůh mnohé milosti jiným, kteří si to sami nezasloužili.

235. V čem spočívá naše obcování (společenství) se svatými v nebi?

Naše obcování se svatými v nebi záleží v tom, že svaté ctíme a vzýváme, svatí pak za nás u Boha prosí.

(Slavnost Všech svatých)

Svaté ctíme, tj. prokazujeme jim úctu jako přátelům a Božím vyvoleným, jejich obrazy a sochy máme v úctě, zdobíme jimi své příbytky, jim ke cti stavíme chrámy a zasvěcujeme oltáře, mši sv. obětujeme Pánu k jejich cti, věnci a květinami krášlíme jejich obrazy, jejich jména si dáváme u křtu svatého a biřmování.

Svaté vzýváme, tj. prosíme je, aby se za nás u Pána Boha přimlouvali, aby Bůh tím spíše nám dal, oč ho prosíme.

Svatí prosí za nás u Boha.

Svatí za nás u Boha prosí, to víme z Písma svatého. Juda Makabejský měl v noci před bitvou, kterou měl svést s nepřátelským vojskem syrského vojevůdce (Nikánora), zvláštní sen. Spatřil zemřelého velekněze Oniáše, jak s rukama rozpja­týma se modlí za izraelský lid. Nato se mu zjevil ještě jiný muž „věkem a slávou předivný, a oděvem veliké krásy oblečený“. Oniáš pak pravil: „To je přítel našich bratří, mnoho se modlí za lid a svaté město. Je to Jeremiáš, Boží prorok“. (2 Mak 15, 14)

Naše boje, naše potřeby a nesnáze jsou svatým známé. Svatí nejsou sice vševědoucí, ale že patří na Boha, vidí v Pánu Bohu jako v zrcadle všechno, co se jich týká a co jim Bůh dává poznat, vědí také, kdy je ctíme a vzýváme. Slavnost Všech svatých nás důrazně upozorňuje na naše obcování se svatými v nebi. 

236. V čem spočívá naše obcování (společenství) s dušemi v očistci?       

Naše obcování s dušemi v očistci spočívá v tom, že duším v očistci pomáháme modlitbou a dobrými skutky, odpustky a zvláště obětí mše sv., ony pak za nás, jak doufáme, prosí u Boha.

(Slavnost Dušiček)

Za duše v očistci se modlíme a obětujeme za ně mši sv., dáváme almužny a konáme jiné dobré skutky, aby Bůh zkrátil nebo ulehčil jejich utrpení. Největší pomoc duším v očistci je mše svatá, proto obětuje kněz za zemřelého hned po jeho pohřbu mši svatou, obyčejně černou, neboli requiem zvanou. Tomu, že můžeme pomáhat duším v očistci modlitbou a dobrými skutky, nás učí Písmo sv. těmito slovy: „Svatá a zbožná je to myšlenka! Proto dal vykonat smírnou oběť za mrtvé, aby byli zbaveni hříchu.“ ( 2Mak 12, 45) I pohané se modlívali za ze­mřelé.

O duších v očistci pak doufáme, že za nás prosí u Boha. Nábožní katolíci mají zvyk vzývat duše v očistci.

Slavnost Dušiček je památka zemřelých křesťanů, upozorňuje nás zvláště na naše obcování (společenství) s dušemi v očistci, a vzbuzuje nás, abychom se za ně modlili, almužnu dávali, mši sv. obětovali, obzvláště když máme ve­liké soužení, nebo se bojíme něčeho zlého. Pomáhejte rády duším v očistci. Budou se za vás přimlouvat u Boha, abyste přišly do nebe. Vstaňte, zazpíváme: „Odpočiňte v pokoji po boji, věrné dušičky.“ Kdykoli se modlíte večer Anděl Páně, přidejte vždy Otčenáš za duše v očistci.

237. V čem spočívá obcování (společenství) svatých v nebi s dušemi v očistci?                                                                 

Obcování svatých v nebi s dušemi v očistci spočívá v tom, že svatí pomáhají duším v očistci svou přímluvou u Boha.

 I svatí v nebi jsou spojeni s dušemi v očistci. Za živa milovali všecky lidi a jejich láska nejenom nepřestala v nebi, ale ještě se rozmnožila. Tuto lásku osvědčují tak, že se přimlouvají za duše v očistci u Boha.

Utěšené je učení o obcování (společenství) svatých. Naplňuje nás všechny svatou radostí, že náležíme ke katolické církvi.

    Poučení:Modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“(Jak 5,16)  Poručme se přímluvám Božích svatých, pomáhejme horlivě duším v očistci!

Desátý článek víry

Přechod:devátém článku víry jsme se učili, že Pán Ježíš založil katolickou církev, aby se skrze ni všichni lidé dostali do nebe. Tomu překáží hřích, dokud je člověk poskvrněn hříchem, nemůže se dostat do nebe. Katolická církev nás může přivést do nebe, protože má moc odpouštět hříchy. O tom učí desátý článek víry. 

238. Jak zní desátý článek víry?

Desátý článek zní: (Věřím) „Odpuštění hříchů.“

239. Čemu učí desátý článek víry?

         Desátý článek víry učí: Ježíš Kristus dal církvi moc odpouštět hříchy.

Sám svou mocí může odpouštět hříchy jenom Bůh, protože hřích je urážka Boha. Pán Ježíš jako Syn Boží a pravý Bůh odpouštěl hříchy svou vlastní mocí. (Mt 9, 2 Lk 5, 18) Magdaléně. (Lk 7, 48) Apoštolům a jejich nástupcům dal moc odpouštět hříchy, když se po svém vzkříšení poprvé zjevil. Pravil: „Přijměte Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (Jan 20, 22 23)

240. Mohou být odpuštěny všecky hříchy?

Všechny, i nejtěžší, hříchy, se odpustí, vykoná-li hříšník pravé pokání.

         Modlíme se: Věřím odpuštění hříchů, tj. všech hříchů. Žádný hřích na světě není tak veliký, aby nemohl být odpuštěn.

Odpuštění dosáhneme jen tehdy, učiníme-li pravé pokání. Pravé pokání činíme, litujeme-li spáchaných hříchů, umíníme-li si opravdově, že se jich už nedopustíme a upřímně se z nich vyzpovídáme i zadostiučiníme.  

Pán Ježíš ustanovil dvě svátosti, skrze něž se hříchy odpouští: jsou to křest a svátost pokání. Protože se křtem a svátostí pokání odpouští hříchy, říkáme těmto dvěma svátostem zvláštní prostředky na odpuštění hříchů. (Ot. 211, ad. 2) Křtem svatým se od­pouští dědičný hřích a také se odpouštějí hříchy, kterých se člověk dopustil dříve, než byl pokřtěn, Svátostí pokání se odpouštějí ty hříchy, kterých se člověk dopustil po křtu sv.: „Vyznáme-li se z dopuštěných hříchů, On nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně (plní,co slíbil), a protože je spravedlivý.“ (1 Jan 1, 9)

241. Které zvláštní prostředky ustanovil Ježíš Kristus na odpuštění hříchů?

 Ježíš Kristus ustanovil na odpuštění hříchu tyto zvláštní prostředky: svátost křtu a svátost pokání.

(Výklad v předešlé otázce.) Radujte se, že nám Pán Ježíš dal prostředky k od­puštění hříchů. Mějte však zároveň na paměti, že odpuštění hříchů nemůžete jinak dosáhnout, než skrze pravé pokání.  Pamatujte si slova:

 Poučení: Doufej, synu, odpouštějí se tvé hříchy.“ Tak pravil božský Spasitel, když prodléval ještě na zemi, nejednomu hříšníku. I tobě platí ona potěšitelná slova, kdykoli svátost pokání hodně přijímáš.

Jedenáctý článek víry

242. Jak zní jedenáctý článek víry?

Jedenáctý článek víry zní: „Těla vzkříšení“.

Přechod. V pátém článku víry jsme se učili o "vzkříšení Pána Ježíše. Článek jedenáctý učí o „vzkříšení všech lidí.“

243. Čemu učí jedenáctý článek víry?

Jedenáctý článek víry učí, že Ježíš Kristus vzkřísí posledního dne naše  tělo, to je, duši spojí opět s tělem.

Ježíš Kristus vzkřísí naše těla, tj. způsobí, aby ožila všechna těla zemřelých, duše každého bude spojena s tím tělem, jež měla před smrtí. O tom učí již Písmo sv. Starého Zákona. Ve svém soužení se těšil Job, že jednou vstane z mrtvých. „Ale já vím, že můj obhájce žije a jako poslední vstane na zemi, u sebe mě postaví po mém probuzení a ve svém těle spatřím Boha.“ (Job 19, 25) Bratři Makabejští se těšili stejnou nadějí. (2 Mak 7 n) Pán Ježíš učil: „Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“. (Jan 5, 28 29)

Spasitel přislibuje těmi slovy, že vsta­nou všichni. Jako vzkřísil Lazara, mládence Naimského, dceru Jairovu a sebe samého, tak v poslední den vzkřísí všecky mrtvé. Smrt zavinili první rodiče, o vzkříšení všech se zasloužil Pán Ježíš. Proto píše sv. Pavel: „Skrze jednoho člověka přišla smrt a skrze jednoho i vzkříšení. A jak v Adamovi všichni umírají, tak i skrze Krista všichni oživeni budou.“ (1 Tim 15, 21 22)

Obraz zmrtvýchvstání vidím též v přírodě. V zimě je celá příroda jako mrtvá, je pokryta sněhem, jako nějakým umrlčím rouchem. Ale po odpočinku povstává zase k no­vému životu. Bourec (housenka) zamotává se tak do kukly ze svého přediva, v níž odpočívá jako v hrobě, ale po nějakém čase  opouští  kuklu  motýl. Rolník ukládá símě do země.  Tam se rozkládá, ale na jaře klíčí a vychází opět ze země. A podobným způsobem kladou se také lidská těla do země, z níž pak jednou zase vstanou. Proto se nazývají místa, kde se těla zesnulých pohřbívají též svaté pole. Tato místa máme vždy mít ve vážnosti, neboť tu odpočívají těla, která byla chrámem Ducha Svatého a která opět povstanou k novému zase životu. [140]

244. Proč vzkřísí Ježíš Kristus naše tělo?

Ježíš Kristus vzkřísí naše tělo, aby:

1. i tělo bylo účastné odměny nebo trestu, jako bylo za živa účastné dobrých anebo zlých skutků,

2. bylo vítězství Ježíše Krista nad hříchem a smrtí úplné. 

  Ad 1. Činí-li člověk dobré, činí to tělem i duší, činí-li zle, zase to činí celý člověk, tělo s duší a duše s tělem. Dává-li člověk např. almužnu, je to duše, která pojala tuto dobrou myšlenku, avšak aby tu al­mužnu (peníz, chléb atd.) skutečně mohla udělit, potřebuje k tomu tělo a z něj: ruku. Nebo odcizí-li někdo nějakou věc, je to opět duše, která pojala špatnou myšlenku, ale aby tu krádež uskutečnila, k tomu potřebuje tělo, ruku, nohu atd. Protože pak Bůh je nej­výš spravedlivý, odmění nebo potrestá člověka ce­lého na těle i na duši. Sv. Pavel praví: „ My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného (2 Kor 5, 10)

Ad 2. Člověk byl stvořen nesmrtelný a smrt je jen trest čili následek dědičného hříchu. Pán Ježíš nás však přišel vykoupit a zbavit následků dědičného hříchu. V den vzkříšení nás zbaví následku hříchu: smrti. Tím přemůže smrt, jeho vítězství nad hříchem i smrtí bude dokonáno a bude úplné.

245. Vstanou všichni lidé z mrtvých?

          Všichni lidé, dobří i zlí vstanou z mrtvých.

          (Církevní pohřeb. Svěcení hřbitovů. Svaté pole.)  

Všichni lidé vstanou z mrtvých, neboť Pán Ježíš pravil: „Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas." (Jan 5, 28) A sv. Pavel píše: „Všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni.“ (1 Kor 15, 51) Lidé vstanou s těmi těly, která měli za živa. Zlí lidé se nebudou radovat ze svého zmrtvýchvstání, Bůh je vzkřísí proto, aby i jejich těla si vytrpěla zaslou­žený trest.

Všechna těla budou vzkříšena, proto jim prokazuje církev svatá úctu církevním pohřbem. O pohřbu se modlí kněz ve jménu církve svaté za duši zemřelého, pokropí a okuřuje rakev. Těla křesťanů se ukládají na posvátném hřbitově, podobně jako se shromažďují živí na posvátném místě v kostele.

246. Budou těla vzkříšených stejná?

Těla vzkříšených nebudou stejná: těla zlých budou ošklivá a těla dobrých velmi krásná a oslavená.

         Všichni lidé vstanou z mrtvých a těla všech budou po vzkříšení nesmrtelná, ale nebudou všechna těla stejná. Tuto pravdu dokládá sv. Pavel slovy: „Všichni zajisté vstaneme z mrtvých, ale ne všichni budeme proměněni.“(1Kor 15, 51)

         Těla zlých budou ošklivá, těla dobrých budou velmi krásná. Budou podobna proměněnému tělu Ježíše Krista, které spatřili apoštolové na hoře Tábor, nebo po jeho zmrtvýchvstání. Sv. Pavel píše: „Promění tělo ponížení našeho (tj. smrtelné), aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené.“ (Flp 3, 21) Těla dobrých budou nesmrtelná, tj. nikdy neumřou a také nebudou nikdy nemocná, nebudou trpět bolestí ani únavou, slabostí tak, jako trpíme nyní často my. A budou-li těla spravedlivých oslavená a nesmrtelná, nebudou potřebovat ani spaní, jídlo, pití a budou podobna duchovním bytostem, též nepotřebujícím ani pokrmy, ani nápoje. (andělé Mt 22, 30)

       Podobné věci, jako bude vzkříšení těla, vidíme všude svýma očima i tady na zemi. Na zimu listí žloutne na stromech, pak opadává a na zemi hnije. Všude přestávají růst rostliny, až konečně mráz všechno spálí, země je pokryta sněhem a je jako mrtvá. Jakmile na jaře zahřeje sluníčko přírodu,vyrůstá z ko­řenů a semen nový život, stromy pučí, ptactvo se probouzí k novému a veselému životu! Co se dříve zdálo jako zmařené, to se nyní všechno zase oživuje a křísí k novému životu. Tak to bude i s mrtvými těly při jich vzkříšení.[141]     

           Vlastnosti oslaveného těla podle sv. Pavla jsou:

l. Těla vstanou neporušená tj. nebudou podléhat smrti a nemocem, nebudou trpět horkem, zimou, žízní, hladem atd. „Do země se klade tělo, které podléhá zkáze, vstane však tělo, které zkáze nepodléhá.“ (1 Kor 15, 42)

2. Vstanou ve slávě, tj. budou nejen prosta všech chyb,navíc budou ozářena nebeským jasem a budou zářit jako slunce: „Do země se klade tělo, které budí ošklivost, vstane však tělo, které budí úctu.“ (1 Kor 15, 43)

3. Tělo vstane v moci, tj. vstane hbité, bude se moci rychle pohybovat z místa na místo, kam duše bude chtít. Bude rychlejší než světlo, rychlé jako myšlenka. „Do země se klade tělo slabé, vstane však tělo silné.“ (1 Kor 15, 43)

4. Vstane tělo duchovní. Naše těla jsou hmotná a jako každá hmota neprostupná. Na místě, kde je jeden, nemůže být současně druhý. – Ale těla vzkříšená budou tak jemná, že na stejném místě jich bude moci být více a současně budou prostupná. Vzpomeňme, že když Pán Ježíš vstal z mrtvých, jeho tělo bylo tak jemné, že prošel kamenem, jenž přikrýval hrob, přišel k apoštolům zavřenými dveřmi. Jeho oslavenému tělu budou podobná i naše vzkříšená těla. Proto je zbytečná otázka, kam se všichni vejdeme při posledním soudu.

Nemůžeme to všechno pochopit rozumem, ale Bůh může vykonat jistě mnohem více než my můžeme porozumět.

Až vstanou těla z mrtvých, promění se nynější podoba světa. Obloha i země již nebudou taková, jaká jsou nyní. (Mt 24, 15–35 a Lk 21, 25–33)

Přejete si jistě, abyste vstaly posledního dne s oslaveným tělem. Varujte se hříchů a mějte vždy na paměti, že naše tělo je chrám Ducha svatého, že vstane zase z mrtvých spolu s duší a bude odměněno v nebesích, nebo potrestáno v pekle. Mějte své tělo vždy v úctě, tato úcta nejvíce spočívá v tom, abyste se styděly před sebou i před jinými. Nermuťte se beznadějně, zemřou-li vám rodiče, příbuzní atd., ale veďte ctnostný život, abyste se s nimi shledaly. Nelitujte, že i vy máte umřít, vždyť nezůstanete v hrobě navždy. Jen o to dbejme, aby naše zmrtvýchvstání bylo slavné i radostné.

Poučení: Nezneužívej nikdy smysly a své tělo ke hříchu, abys jednou vstal z mrtvých k věčné blaženosti  a ne k věčnému zatracení.

Dvanáctý článek víry

Přechod. Učili jsme se, že vzkříšená těla budou nesmrtelná, budou věčně živá spolu s duší. O tom učí dvanáctý článek víry.

247. Jak zní dvanáctý článek víry?

         Dvanáctý článek víry zní: „Život věčný.“[142]

248. Čemu učí dvanáctý článek víry?

Dvanáctý článek víry učí, že po tomto po­zemském životě nastane život bez konce, ve kterém budou spravedliví dokonale blažení.

Když člověk zemře, přestává život časný neboli pozemský a nastává mu nový život, život bez konce, život věčný. V tomto životě věčném budou spravedliví dokonale blažení, tj. tak velmi šťastni a spokojeni, že si nebudou přát ani větší radost.

 249. Jak budou spravedliví dokonale blažení?

 Spravedliví budou dokonale blažení tím, že budou věčně vidět Boha, milovat jej a budou se ustavičně radovat.

                Spravedliví uvidí Boha věčně„tváří v tvář, tj. poznávat Boha tak, jako poznáváme člověka, když mu vidíme do tváře, hledíme mu do obličeje. Spravedliví budou Boha věčně milovat: Dokonalé poznání Boha roznítí v srdci spravedlivých velkou lásku jako k nejvyššímu dobru, neboť není ani možné, aby spravedliví Boha nemilovali, když jej poznali, jaký je skutečně.

V katechismu se píše dále, že spravedliví budou v Bohu užívat velkou radost a blaženost. Proč? Protože Bůh je nejvyšší dobro, nejvyšší krása. Zde na světě nepoznáváme Pána Boha jaký je, jenom něco poznáváme ze stvořených věcí. A přece mnozí zbožní a svatí lidé se již zde na zemi velmi radovali z Boha a měli v něm takové zalíbení, že je nic netěšilo kromě Boha. Co teprve bude v nebi! Tam ještě lépe poznávají svatí nekonečnou moc a Boží velebnost, jeho nevýslovnou krásu a blaženost, jeho mou­drost a dobrotivost, z toho poznání jim vyplývá blaženost a radost tak velká, že se jí nic na světě nevyrovná.

Sv. Pavel měl tu milost od Boha, viděl chvilkami, co je v nebi, nemohl to však popsat ve svých epištolách, ale řekl jenom: „… (my zvěstujeme) to, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno připravil Bůh těm ,kdo ho milují.“ (1Kor 2, 9) Tato slova znamenají: Nikdy žádný člověk na světě neviděl ani neslyšel, ani v srdci ne­pocítil, nikdo si ani pomyslet a představit nemůže něco tak radostného, krásného, milého, jako je blaženost a štěstí svatých

250. Budou i bezbožní mít věčný život?

I bezbožní budou mít věčný život, ale jejich život bude nanejvýš nešťastný, neboť budou trpět za své hříchy věčně v pekle.

Bezbožní jsou ti, co žili s Bohem v nepřátelství, tj. ti, co zemřeli ve smrtelném hříchu. I bezbožní budou mít věčný život, tj. nastane pro ně život bez konce: život věčný. „A půjdou (zlí) do věčného trápení.“ (Mt 25, 46)

Život bezbožných bude nešťastný, neboť budou na věky odloučeni od Boha. Považte jen, co to znamená! Před­stavte si, že by odebrali dítě dobrým rodičům[143]. Dokud bylo u rodičů, milovali je, starali se o ně. Ale když je rodiči opuštěno, všechno se změnilo, cizí lidé ho nemilují a necítí k němu lásku, nikdo k němu nemluví přívětivě, proto pláče a čeká den ze dne, dostane-li se zase k nim. Ale všechno je nadarmo, nemůže je už nikdy uvidět a nikdy, nikdy se s nimi potěšit.

Mnohem hůře je zavrženým v pekle. Ne zlí lidé, ale jejich hříchy je odloučily od Pána Boha. Dokud byli na světě, nevěděli, nerozuměli, že je Bůh miluje, pečuje o ně a dává jim vše dobré. Až potom poznali, že žádná smrt a žádné neštěstí nejsou tak strašlivé jako odloučení od Boha.

Budou trpět věčné tresty v pekle. Jeden pohanský císař, jménem Nero, vymyslel kruté mučení kře­sťanů. Dal je ve svých zahradách postavit ke sloupům, ovázat slámou, potom natřít smůlou, sírou a olejem a nakonec je poručil zapálit v noci. Smůla, síra a olej hoří velmi prudce, oheň rychle vzplál a ze všech stran pálil ubohé křesťany, kteří tu stáli přivázaní ke kůlům jako ohnivé sloupy. Jaké to asi byly ukrutné bolesti! Krutý Nero kráčel po osvětlené zahradě plné takových ohňů a smál se bolestem a trápení křesťanů. A podobně trpí zavržení v pekle. Prudký oheň je pálí a přece je všude kolem na všech stranách černá tma, křesťané byli vysvobozeni ze svého trápení smrtí za krátkou dobu: zavržení ale trpí věčně, bez úlevy, bez konce. Boháč a chudý Lazar. (Lk 16 19-31) Mnohý z vás již ucítil, jakou bolest dělá oheň, když se jím popálíme třeba jen něco málo na prstě. Jaká je to asi bolest, když je člověk celý v ohni, celý v pla­menech! A pekelný oheň pálí také duši. Je to jiný oheň než oheň na světe a oheň přece hoří a nikdy neuhasíná, hoří ustavičně a přece černá tma přikrývá celé peklo.

A to vše budou trpět zavržení bez konce, věčně. Až uplyne sto let, bude to jako by to za­čalo dnes, za 1000 let zase jako by to začalo až dnes.

Stůně-li člověk několik let, trpí mnoho, ale některé dny mu bývá lépe a jeho bolesti jsou mírnější,občas jej navštěvují dobří lidé, vyprávějí mu, obslu­hují ho, těší jej, a tím mu usnadňují jeho soužení. Ale nic z toho není v pekle, ani na chvíli nepolevuje trápení, nikdo nemůže potěšit zavržence, pro ně není žádné radosti, protože jsou odloučeni navěky od Boha.

A z toho poznáváme, že máme raději stokrát vytrpět smrt, než spáchat těžký hřích, pro který bychom se dostali do pekla.

251. Kterým slovem končíme apoštolské vyznání víry?

Apoštolské vyznání víry končíme hebrejským slovem „amen". 

Slovo „amen“ je hebrejského původu. (starožidovské). Kristus Pán užíval slovo „ amen“ zejména když něco důležitého chtěl potvrdit. Říkával: „ Amen, amen, pravím vám.“ 

252. Co znamená slovo „amen"?

Slovo „amen“ znamená: „Tak je“, potvrzujeme-li něco, nebo: „Staň se“, přejeme-li si, aby se něco stalo,

„Amen“ na konci apoštolského vyznání znamená to jako bychom řekli: Ano, tak je, tak věřím a vy­znávám. Je-li „amen“ – na konci modliteb, je jako bychom chtěli: „Staň se“, „Dej Bůh, ať dosáhneme toho, oč prosíme!“

253. Proč končíme apoštolské vyznání slovem „amen"?

Apoštolské vyznání víry končíme slovem „amen“, „tak je,“ abychom potvrdili, že všemu pevně věříme, co je v něm obsaženo.

Važte si této starobylé, apoštoly sestavené modlitby. Modlete se ji rády, zvláště ráno a večer, abyste se jí utvrzovaly ve víře. Budete-li pevně věřit a vždy vy­znávat to, co se modlíme v této modlitbě, promění se vaše víra, jak jsem uvedl v poučení, ve věčnou radost. Tam teprve poznáte, jak bylo dobře, že jste se pevně držely naší svaté víry a že jste se neřídily příkladem těch, kteří si neváží náboženství, ba i odpadli od svaté víry.

Píseň „Až pomine tento svět,

                až i zhasne slunka svit.“

 

Poučení: Nezakládej si štěstí na světských radostech, Vždyť tu nemáme místo k trvalému pobytu, to budoucí (místo) hledáme.“ (Žid 13,14) Blaze ti, věříš-li zde v pokoře, to věčnost změní tvou  víru na stavy blaženosti.

 

__________________


 

Část druhá

    O naději a modlitbě

Úvod:první části katechismu jsme se učili, kdo je a jaký je Bůh, co dobrého pro nás vykonal a stále koná, abychom měli již na tomto světě spokojený život a zasloužili si věčnou blaženost. Bůh Otec nás stvořil, pečuje o nás, dává nám to, co potřebujeme k životu. Syn Boží nás vykoupil z hříchu i pekla a založil církev svatou, ve které nás Duch Svatý posvěcuje a sílí, abychom sloužili Bohu a vede nás k blaženosti.

A slibuje též, budeme-li se za živa řídit svatým náboženstvím, kterému nás učil Pán Ježíš a stále vyučuje církev svatá, že nás po smrti vezme do nebeského krá­lovství.

Tak jak nám poroučí Bůh věřit, co zjevil a skrze katolickou církev k víře předkládá: tak i nařizuje, abychom v něho doufali, tj. abychom očekávali s důvěrou, že nám dá Pán Ježíš skutečně ze své vůle to, co slíbil. Křesťan, který pevně doufá v Boha, o tom říkáme, že má ctnost křesťanské naděje. O křesťanské naději vykládá katechismus v druhé části

Kdo křesťansky doufá v Boha, nemyslí si, že mu Pán Bůh musí dát to, oč prosí Pána Boha, jako děti prosí své rodiče, on se k Pánu Bohu modlí. Proto učení o křesťan­ské naději obsahuje také učení o modlitbě.

 

______________

    Oddělení první

     O křesťanské naději

První oddělení vykládá o křesťanské naději. Kdo má křesťanskou naději, ten doufá v Boha.

Doufat vůbec je asi tolik, jako oče­kávat jistě s důvěrou, co nám někdo slíbil. Slíbil-li otec svému synu, že mu dá pěknou knihu za pěkné vysvědčení, syn očekává, že ji dostane a bude se na ni těšit. Tedy vůbec doufat zna­mená očekávat něco dobrého, co nám někdo slíbil. Ale:

254. Co je „křesťansky doufat"?

       „Křesťansky doufat", je očekávat pevně a s důvěrou všechno to, co nám Bůh slíbil pro zásluhy Ježíše Krista.

Od Boha očekáváme všecko dobré, co nám Bůh slíbil pro zásluhy Ježíše Krista, tj. Pán Ježíš nám skrze umučení a svou smrt zasloužil všechno dobré, co nám Bůh slíbil. Bůh nám to slíbil jen pro zásluhy Ježíše Krista.

Slýcháte, že lidé říkají: „Ježíš naše naděje“, tj. bez Pána Ježíše bychom neměli žádnou naději, že se dostaneme do nebe a že nám Bůh dá to, co potřebujeme pro tělo a duši.

Křesťanská naděje se rozeznává od každé jiné tak, že:

 l. dobro, jež nám Bůh slíbil, neočekáváme od lidí, nýbrž od Boha,

2. to dobro neočekáváme s po­chybami nýbrž pevně a s důvěrou,

3. to očekáváme pro zásluhy Ježíše Krista.

            (To, co očekáváme od Boha, nazýváme předmětem naděje. To však, co nás nabádá, abychom očekávali, nazýváme pohnutkou naděje.)

255. Co nám slíbil Bůh pro zásluhy Ježíše Krista?

Bůh nám slíbil pro zásluhy Ježíše Krista věčnou blaženost a prostředky, kterými bychom jí dosáhli.

Křesťan doufá od Boha v nebe, neboli ve věčnou blaže­nost, protože nám ji Bůh slíbil pro zásluhy Ježíše Krista.

Dospělý a rozumný člověk nemůže přijít do nebe, jestliže nezachovává Boží přikázání. Jednoho dne se otázal Pána Ježíše jistý mládenec: „Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života?“ Pán Ježíš mu odvětil: „Chceš-li však vejít do života, zacho­vávej přikázání.“ (Mt 19 16)

Člověk nemůže zachovávat sám od sebe (jenom ze své síly) všechna přikázání, nemůže milovat vše vždy a všude a konat dobro, ale i nenávidět a varovat se všeho zlého. Bez Boží milosti ani nelze zachovával všecka Boží přikázání. A Bůh nám slibuje milost, abychom je mohli zachovávat.

Jsme lidé slabí, dopouštíme se hříchů. S těžkým hříchem nemůžeme přijít do nebe, jak jsme se to učili. (Ot. 174) Když tedy jsme všichni hříšní, nemůžeme se dostat s těžkým hříchem do nebe, a přece nám Pán Bůh slibuje nebe, slibuje také odpuštění hříchů, když konáme pravé pokání.

Potřebujeme Boží milosti a odpuštění hříchů, abychom přišli do nebe. Ony jsou prostředky k věčné blaženosti, to je poslední cíl, pro který Bůh stvořil lidi. (Ot. 92) Jen skrze Boží milost, která nás posvěcuje a pomáhá nám v dobrém a proti hříchu, můžeme přijít do nebe, proto i doufáme v Boží milost a odpuštění hříchů. (Opakuj Ot. 93)

Bůh nám slíbil nejen to, co potřebujeme k do­sažení věčné blaženosti, ale i to, co potřebujeme k živobytí. My můžeme doufat, že nám to dá.

Vyprávěl jsem vám, jak Bůh spravuje a řídí svět. Slíbil nám pokrm, nápoj, oděv, sliboval majetek, pokud to nutně potřebujeme k zachování života. Ne­slíbil nám však bohatství a hojnost všeho, proto by také nebylo křesťanské doufat, kdyby někdo očekával od Boha mnoho peněz a majetek a zapomínal na spásu duše a věčnou blaženost.

256. Proč očekáváme od Boha to, co nám slíbil?

Doufáme a očekáváme od Boha to, co nám slíbil, neboť je všemohoucí, nejvýš dobrotivý a věrný a proto může a chce splnit to, co nám slíbil.

 1. Bůh je všemohoucí, může učinit a splnit všechno to, co nám slíbil, proto můžeme od něho vždy očekávat s důvěrou to, co nám slíbil. Od lidí nemůžeme vždy čekat, že by splnili to, co slíbili.

Otec slíbil synu, že mu koupí k svátku nové šaty. Pak onemocněl, nemohl vydělat potřebné peníze a tak nemohl splnit to, co synu slíbil.

 

2. Doufáme u Boha v to, co nám slíbil, je přec nejvýš dobrotivý. Dá nám rád slíbené, miluje nás. Lidé jsou skoupí, lakomí: sliby neradi plní.

 

3. Bůh je nejvýš věrný. Vše, co říká, je pravda a co slibuje nebo čím hrozí, splní. Lidé sliby často porušuje a neplní je.

Prvním rodičům Bůh slíbil Vykupitele a dostál slibu. Izraelskému lidu sliboval, že mu bude ochráncem a dokázal to skutky. Nám slíbil věčný život a dal nám též prostředky, abychom ho dosáhli. Lidé naopak často něco slibují a potom to nesplní. Proto praví Písmo sv.: „Bůh není člověk, aby lhal, ani syn člověka, aby litoval. Copak on řekne, a neudělá, promluví a nesplní?“ (Nm 23, 19)

Od Boha můžeme očekávat to, co nám slíbil, jestli sami plníme to, co Bůh nařizuje, a varujeme se toho, co Bůh zapovídá.

Vzbuzujte často křesťanskou naději, tj. připomí­nejte si a v důvěře očekávejte od Boha to, co slíbil a očekávejte proto, že je všemohoucí, nejvýš dobrotivý a věrný. Naději máme vzbuzovat zejména jsme-li v pokušení k hříchu, přijímáme-li svátosti a blíží-li se nám smrt. (Hned ji vzbuď s dětmi!)

257. Čím pěstujeme nejvíce křesťanskou naději?

Křesťanskou naději pěstujeme nejvíce modlitbou:

Již jsme se učili: Kdo křesťansky doufá, nemyslí si, že mu Pán Bůh musí dát to, co chce, on prosí Pána Boha, modlí se k Pánu Bohu. Křesťanská naděje nás vede k modlitbě, která posiluje naši naději. Křesťanská naděje nás k modlitbě vede, po­bízí, a skrze modlitbu posiluje a tak to můžeme výstižně shrnout do věty: křesťanskou naději pěstujeme nejvíce modlitbou.

Poučení:Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději“ (1 Petr 1, 3), „k naději na  věčný život, který už před dávnými věky pravdomluvný Bůh slíbil.“ (Tit 1, 2)

 

 

Oddělení druhé

O modlitbě

         Druhé oddělení nás učí o modlitbě a to nejdříve o modlitbě vůbec, a pak o modlitbě Páně a o pozdravení andělském. Učení o modlitbě je tak velmi důležité a potřebné. Abychom mohli plnit Boží přikázání, potřebujeme milost. Milost uděluje Bůh  modlitbou a svátostmi. Proto se mo­dlitba a svátosti nazývají prostředky Boží milosti.

1.   O modlitbě obecně

258. Co je modlitba?

Modlitba je zbožné pozdvižení mysli k Bohu.

Slovem „mysl“ rozumíme nejen rozum, nýbrž i vůli, tedy celou duši. Modlitba je tedy pozdvižení duše k Bohu.

Mysl k Bohu pozdvihnout znamená: pozdvihnout k Bohu rozum i vůli.

Pozdvihnout rozum k Bohu je: myslet na Boha, čili mít zbožné myšlenky. Z toho vyplývá, že se nemodlí ten, kdo říká nábožná slova, ale přitom na Pána Boha nemyslí.

Pozdvihnout vůli k Bohu je: toužit po Bohu, čili vzbuzovat nábožné city. Z toho vyplývá, že se nemodlí ten, kdo myslí na Boha, mluví o něm jak to nyní činíme my, jestliže přitom zároveň nevzbuzuje zbožné city.

Slovo zbožné, neboli nábožné, pobožné již samo ukazuje, že v modlitbě myslíme na Boha nebo osoby a věci Bohu milé, toužíme po Bohu, po jeho milostech a darech, žádáme si je a očekáváme je s důvěrou od Boha.

Svatí otcové nazývají modlitbu rozmluvou s Bohem. Sv. Augustin praví: „Když se modlíš, rozmlouváš s Bohem.“ – Představte si syna, který musel odejít z domu rodičů do ciziny. Tam často myslí na rodiče, obrací svou mysl k rodičům. Častěji říká: „Kéž bych mohl být u svých rodičů! Kéž bych jim mohl poděkovat za vše, co mi dobrého prokázali! Kéž bych jim mohl říci, jak velice toho lituji, že jsem je často hněval!“ Ale to všechno jim nemůže sdělit, protože je od nich daleko. Ale Pánu Bohu můžeme vždy říci, jak velice ho milujeme, a jak je nám toho líto, že jsme ho urazili. Pán Bůh je vždy u nás, s ním můžeme vždy rozmlouvat, a rozmlouváme s ním, když se modlíme.

259. Proč se modlíme?

Modlíme se proto,abychom:

1. chválili Boha,

2. děkovali mu,  

3. prosili jej o dobrodiní a milosti, zvláště pak za odpuštění hříchů.

Ad l. Abychom chválili Boha neboli ctili, tj. uznávali a vyznávali Boží vlastnosti. Chválíme Boha, když myslíme nebo mluvíme o jeho vlastnostech a skutcích. Modlitba, kterou chválíme Boha, se nazývá modlitba chvály. Zní: „Sláva Otci, i Synu...“, „Svatý, svatý, svatý Hospodin ...“, „Bože, chválíme tebe...“, modlitba Zachariášova při Janově narození (Benediktus), „Velebí duše má Hospodina.“ (Magnifikat.) Chválíme-li zbožně Boha, přidáváme se k andělům, kteří ustavičně chválí a velebí Boha.

Ad 2. Abychom mu děkovali, tj. abychom uznávali dobrodiní, jež nám Bůh prokázal a bez přestání pro­kazuje a toto uznání také dávali najevo. Taková modlitba je modlitba díků. Bohu jsme povinni děkovat: ráno, v poledne, před jídlem a po jídle a večer. Každý dobrodinec zasluhuje díky, a protože Bůh je náš největší dobrodinec, zasluhuje největší díky. „Děkujte stále Bohu Otci za vše ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“ (Ef 5 20)

Příklady: Zbožné díky vzdával Bohu Noe po potopě, David za osvobození z rukou nepřátel, Tobiáš po návratu zraku. I sám Syn Boží často děkoval nebeskému Otci.

Ad 3. Abychom Boha prosili o pomoc, aby nám udělil dobrodiní a milosti pro tělo i ducha a odpustil nám hříchy.

Příklady: Otčenáš, modlitba Pána Ježíše na hoře Olivové.

260. Je modlitba potřebná?

Modlitba je potřebná, a to všem rozumným lidem.     

Rodiče učí modlit se i malé děti dosud nemající rozum, aby se uměly mo­dlit až ho nabudou. Modlit se musíme, až umíme rozlišit dobro od zla.

261. Proč je modlitba potřebná všem lidem?

          Modlitba je potřebná, protože:

1. Pán Ježíš výslovně přikázal, abychom se modlili a učil nás se modlit svým příkladem,

2. bez modlitby nedosahujeme potřebných milostí, abychom žili bohumilým způsobem života a setrvali v dobrém až do konce.

 Lidé se potřebují modlit, to poznáváme snadno. Bůh nás stvořil, je náš pán, jemu náležíme tělem a duší, jsme tedy povinni jej uznat za svého pána a vzdávat mu čest. Bůh je náš největší dobro­dinec, od něj máme vše dobré. Jsme tedy po­vinni děkovat mu za všechno a zároveň prosit za vše, co potřebujeme. Chválíme pak Boha, děkujeme mu, prosíme ho, když se modlíme.

Povinnost modlitby uznávali i pohané, který křesťan se nechce modlit, je horší než pohan a podobá se nerozumným tvorům.

   l. Jsme povinni se modlit, neboť to přikazuje sám Bůh. Již ve Starém zákoně přikazoval Bůh modlitbu: „Pak mě vzývej ve dni soužení, vysvobodím tě, a budeš mě chválit.“ (Ž 50 /49/ 15) Slyšeli jsme a četli, jak se modlí­vali sv. patriarchové a proroci, i všichni věřící židé. Modlili se nejen doma, putovali z celé země na velké svátky do Jeruzaléma, aby se modlili v chrámě.

Pán Ježíš přikázal modlitbu slovy: „Proste a dostanete, hledejte, a naleznete, tlučte, a otevře se vám! Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalezne.“ (Mt 7, 7 8) Pán Ježíš nás naučil modlit „Otče náš“.

A nejenže modlitbu přikazoval, on i svým příkladem se učil modlit. Písmo sv. vypravuje, že se Pán Ježíš často vzdálil od svých učedníků a modlil se dlouho, někdy se modlil i celé noci.

     Příklady. Když Pán Ježíš v Kafarnau konal mnoho zázraků, dokládá evangelista: „Druhého pak dne na úsvitě ode­šel Ježíš na pusté místo a tam se modlil.“ Než si vyvolil apoštoly, šel Pán Ježíš na horu a přes noc trval na modlitbě. Před zázračným nasycením 5000 mužů vzal Ježíš pět chlebů a dvě rybičky, vzhlédl k nebi, požehnal je, tj. modlil se. Když se loučil s apoštoly, modlil se chvalozpěv atd.

Pán Ježíš se nemusel modlit, ale modlil se za nás a také, aby nám dal dobrý příklad a vzor, jak se máme modlit.

   2. Máme se modlit také proto, že modlitbu potřebujeme ke spáse, protože bez modlitby nedosahujeme potřebné milosti, abychom žili bohulibě. A abychom se líbili Bohu a zasloužili si věčnou blaženost, musíme zachovávat Boží přikázání. Nemůžeme je zachovávat bez milosti Boží, „…neboť beze mne nemůžete dělat nic.“ (Jan 15, 5)

Máme se také proto modlit, abychom mohli setrvat v dobrém až do konce. Ke spáse potřebujeme, abychom až do konce svého života zachovávali Boží přikázání a byli ve stavu posvěcující milosti Boží v době své smrti. Všechny milosti, které jsme získali v době svého života, by nám nic nepomohly, kdyby­chom nebyli při umírání v milosti Boží. –„Kdo vytrvá až do konce, bude spasen,“ praví Pán Ježíš. (Mt 10, 22) Proto musíme prosit o tuto milost setrvání v dobrém až do konce. Sv. Alfons Liguori dodává: „Všichni svatí v nebi dospěli ke svatosti skrze modlitbu a všichni zavržení zahynuli proto, že se nemodlili.“

Abychom se rádi a často modlili, k tomu nás kromě Božího přikázání pobouzí i účinky, jež nám dává zbožná modlitba. účinky jsou její užitky.

262. Jaké jsou hlavní účinky modlitby?

Hlavní účinky modlitby jsou:

1. modlitba nás spojuje s Bohem,

2. osvěcuje nás a posiluje k dobrému,

3. těší nás v soužení a pomáhá nám v nouzi,

4. zjednává nám milost setrvat v dobrém až do konce.

1. Modlitba nás spojuje s Bohem. Kdo se dobře modlí, pozdvihuje mysl k Bohu, myslí na Boha, mluví s Bohem, a dobrotivý Bůh se k němu sklání, slyší jeho modlitbu a uděluje mu své milosti. Proto praví katechismus: spojuje nás s Bohem.

2. Osvěcuje nás a posiluje k dobrému. Milosti, které působí modlitba, jsou jako paprsky, které vycházejí od Boha, osvěcují duši, takže již snadno člověk roze­znává: co je dobré a co zlé, poznává Boha i duchovní věci lépe a lépe, nabývá moudrosti. Milosti, jichž nabýváme modlitbou, posilují duši tak, že člověk nejen rozeznává dobré od zlého, nýbrž i umí se va­rovat zlého. Kdo se dobře modlí, ten přemáhá pokušení a všechny obtíže, které ho odvádějí od konání dobra.

Příklady. Judita se připravovala modlitbou k zachránění své vlasti, Ester nalezla sílu v modlitbě, aby se odvážila prosit krále o milost pro izraelský lid. Svatí mučedníci se posi­lovali modlitbou, aby vydrželi utrpení a ukrutnou smrt.

3. Těší nás v soužení a pomáhá nám v nouzi. Trpíme, když je naše srdce naplněno velkým zármutkem z neštěstí, které nás postihlo. V každém soužení člověk potřebuje útěchu, aby se uklidnil, posilnil na duchu a občerstvil. Jsou na světě soužení, ve kterých se lidé nemohou potěšit nebo nechtějí, protože nemají soucitné srdce. Opravdu potěšit a vytrhnout ze soužení může jen Bůh a on také potěšit chce, protože je dobrotivý. Proto se nazývá třetí božská osoba Duch Svatý: Utěšitel. Bůh nás těší v nouzi, jestliže u něho hledáme útěchu skrze modlitbu. Proto píše sv. Jakub: „ Vede se někomu z vás špatně?Ať se modlí.“ (Jak 5, 13)

Příklady: Pán Ježíš byl na Olivové hoře v úzkosti tak velké, že zvolal: „Má duše je smutná až k smrti.“ (Mt 26, 38) V tomto soužení se modlil, a hle! anděl přišel z nebe a po­silnil ho.

Jsme v nouzi, když máme nedostatek potřebný k živo­bytí, nebo když nám hrozí nebezpečí. I v nouzi nejlépe pomáhá Bůh, který vždy může po­moci, protože je všemohoucí, a také chce vždy pomoci, protože je nejvýš dobrotivý. Bůh pomáhá, když ho prosíme v modlitbách. Říká: „Pak mě vzývej ve dni soužení, vysvobodím tě a budeš mě chválit.“ (Ž 50 /49/, 15) Ale hříšníkovi Bůh praví: „Proč odříkáváš má přikázání a bereš do úst mou smlouvu, ty, který nenávidíš kázeň a má slova házíš za sebe?“ (Ž 50 /49/, 16) Zbožná modlitba působí, že Bůh pomáhá v nouzi, jestliže se člověk také sám přičiňuje, pokud může. Dobré pravidlo života je: „Modli se a pracuj. Přičiň se, a Bůh ti pomůže.“

Příklady: Když se Jakub bál svého bratra Ezaua, volal: „Bože mých otců, vytrhni mne z ruky mého bratra“ Když zbožný král Ezechiáš byl obležen mocným asyrským králem v Jeru­zalémě, šel do chrámu a modlil se. I vzkázal mu Bůh skrze Izaiáše proroka: „Neboj se, Hospodin vyslyšel tvou modlitbu!“ A téže noci přišel Hospodinův anděl a porazil v asyrském ležení 185.000 mužů a ostatní z nich dali se na útěk. A týž král Ezechiáš se jednou na smrt rozstonal. V nouzi obrátil král svou tvář s důvěrou k chrámu a modlil se s pláčem. Bůh vzkázal skrze proroka Izaiáše: „Viděl jsem tvé slzy a slyšel jsem tvou modlitbu. Třetího dne vstoupíš uzdraven do chrámu, a přidám k tvým dnům ještě patnáct let.“ (Iz 38,1–8)  Též tři mládenci v ohnivé peci se modlili a byli zachrá­něni. I Daniel se modlil v jámě lvové a zůstal neporušen. Malomocný padl k nohám Ježíšovým a modlil se „Pane, chceš-li, můžeš mne očistit.“ I Ježíš vztáhl ruku a dotkl se jej, řka: „Chci, buď čistý!“, a stalo se. Jairos snažně Pána Ježíše prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel.

4. Modlitba nám zjednává milost setrvat v dobrém až do konce. Nejdůležitější milost je setrvat v dobrém až do konce. „Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mt 10,22) Tuto milost si můžem vyprosit modlitbou.  

Z toho všeho poznáváme, jak mocná je modlitba a jak velmi záleží na tom, abychom se modlili. Pán Bůh naši modlitbu nepotřebuje, ale my ano!

Abychom byli v modlitbách vyslyšeni, musíme se modlit náležitě, tj.:

263. Býváme vždy vyslyšeni, kdykoli se za něco mo­dlíme?

Býváme vždy vyslyšeni, kdykoli se za něco vroucně mo­dlíme.

Modlíme se náležitě vroucně, tj. tak, jak se sluší rozmlou­vat s Pánem Bohem. Nedává-li nám Bůh, oč prosíme (např. zdraví, nebo jiné časné dary), dá nám zato jistě chytře to, co nám prospěje více ke spáse naší duše.

Bůh někdy nedává to, oč prosíme, prosíme-li o věci, které neslouží ani ke cti a slávě Boží, ani ke spáse naší duše. Někdy nedostáváme též i tím, že se nemodlíme zbožně. Sv. apoštol Jakub píše o náležitě se nemodlících:

Prosíte a ( nic ) nedostáváte, protože prosíte špatně, chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše.“ ( Jak 4, 3)

264. Kdy se modlíme náležitě?

Náležitě se modlíme, když:

1. se modlíme za to, co je ke cti a chvále Boží a k naší spáse,

2. se modlíme „ve jménu Pána Ježíše“,

3. se modlíme zbožně, pokorně a s důvěrou, s odevzda­ností do Boží vůle a     vytrvale.

Ke cti Boží a k naší spáse slouží nejen věci duchovní, ale může sloužit všechno, když to užíváme podle Boží vůle. Učili jsme se, že nám slibuje Bůh to, co potřebujeme k živobytí, prosíme-li za pozemské věci, máme si myslet: Prosím o to, co potřebuji k zachování života a co by mi nepřekáželo k dosažení věčného života. Co by ale vedlo k nestřídmosti, pýše nebo jiným hříchům, o to nežádám a ani o to neprosím.

265. Kdy se modlíme ve jménu Pána Ježíše?

                Ve jménu Pana Ježíše“ se modlíme, když se dovoláváme při modlitbě zásluh Ježíše Krista a vkládáme do nich všechnu svou důvěru.

Ve jménu Pána Ježíše. Zásluhy Pána Ježíše jsou příčinou toho, že nám Bůh slíbil dát to, oč prosíme. My sami nejsme hodni, abychom na modlitbách rozmlouvali s Bohem a vyprosili si na něm něco. Všechny své zásluhy odevzdal Pán Ježíš církvi, tj. všem pravověrným křesťanům, proto pravověrní křesťané smějí připomínat stále Pánu Bohu, že zásluhy Pána Ježíše jsou také jejich a prosit, aby Bůh přijal milostivě jejich modlitbu pro tyto zásluhy. A když ve svých modlitbách spoléháme s důvěrou jenom na zásluhy Pána Ježíše, modlíme se ve jménu Pána Ježíše Krista. Pán Ježíš sám nás ujistil, že Bůh vyslyší naše modlitby, budeme-li prosit v jeho jménu a budeme se spoléhat na jeho zásluhy. „Budete-li prosit Otce v mém jménu, dám vám.“ Proto se všechny církevní modlitby uzavírají slovy: „Skrze (pro zásluhy) Pána, našeho Ježíše Krista.“…Amen

Příklady: V iberském národě u Černého moře žila velmi ctnostná křesťanská otrokyně. Ten divoký národ neměl lékaře, neduživé nosívali dům od domu a zjišťovali, zdali by někdo neznal nějaký prostředek na uzdravení nemocného. Jednou se ptali i otrokyně, ví-li o prostředku proti nemoci. „Neznám žádný lidský prostředek“ odpověděla, „ale Bůh, jemuž se klaním, může mrtvým vrátit život a proto může uzdravit i nemocné.“ Začala se modlit za nemocného ve jménu Ježíše, a ten se uzdravil. Pověst o tom zázraku došla až ke královně, postižené bolestným neduhem. Dala se donést k otrokyni a byla též skrze jméno Ježíš otrokyní zhojena. Po nějakém čase přišel sám král na lovu do velkého nebezpečí, vzýval jméno Ježíš a byl vysvobozen. Z vděčnosti přijal tento král křesťanskou víru s celým lidem a nábožnou otrokyni, kte­rá přispěla rozšíření víry Kristovy, nazvali potomci Kristýnou, tj. křesťanskou[144].

266. Kdy se modlíme zbožně?

Zbožně se modlíme, když při modlitbě myslíme na Boha a varujeme se pokud možno roztržitosti.

Abychom se modlili zbožně, musíme nejdříve zbožně myslet na Pána Boha, neboť: modlit se znamená zbožně pozvednout svou mysl k Bohu, zbožně se modlíme, když zároveň na to, oč prosíme, myslíme, a když to, co ústy pronášíme, vychází ze srdce. Písmo sv. praví: „Připrav se, než uděláš slib, a nebuď jako člověk, který Hospodina jen pokouší.“(Sir 18, 23)

Lze snadno poznat, zda se někdo modlí zbožně nebo roztržitě. Kdo se chce zbožně modlit, modlí se nejraději na místě, kde je sám, kde je ticho,(je-li to možné), klečí na kolenou, spíná ruce, obrací své oči ke kříži anebo nějakému sv. obrazu, říká modlitby pomalu, aby vyslovil každé slovo zřetelně a jasně. Kdo se však modlí roztržitě, ten se ohlíží, hraje si s rukama, myslí na jiné věci, chvátá s modlitbou, jen aby ji brzy odbyl. („Vypr. kat.“ p. 531.) Proti své vůli je roztržitý, a nikdo nezavinil, že mu přišly na mysl jiné myšlenky, ale odvrací se od roztržitosti hned, jak je zpozoruje. Kdo je schválné roztržitý, o tom platí slova písma Sv.: „Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě“. (Mt 15 8)

        K zbožné modlitbě je třeba se náležitě připravit. Dobře se připravíme, umíníme-li si nejprve cíl: chceme se pomodlit zbožně. Potom naše modlitby nekazí naše nedobrovolná roztržitost. A mezi modlitbou si potřebujeme často uvědomit, s kým mluvíme. Např. Eliáš přikryl svou tvář pláštěm, mluvil-li s Bohem. Ani sv. Bernard se nedal nijak vytrhnout z modlitby a dobrovolnou roztržitost svou měl za veliký hřích. „Velkou  křivdu bych činil Bohu, prosím-li jej, aby mne vyslyšel, kdybych neslyšel sám sebe.“

267. Kdy se modlíme pokorně?

         Pokorně se modlíme, když máme na mysli při modlitbě svou slabost a hříšnost.

Máme-li při modlitbě na paměti své slabosti, tj. uvědomíme-li si, že jsme žebráci, kterým Pán Bůh všechno dává, co potřebují, a máme-li zároveň při modlitbě na mysli svou hříš­nost, tj. že pro naše hříchy nejsme ani hodni s Bohem rozmlouvat, jeho prosit a být vyslyšeni, pak se modlíme pokorně. Písmo sv. praví: „Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde.“ (Sir 35, 17)

Příklad: Abrahám se modlil pokorně, když prosil za Sodomu a Gomoru: „ Když jsem jednou začal, budu mluvit dále ke svému Pánu , ačkoli jsem prach a popel, tj. i když jsem smrtelný, hříšný člověk, který není hoden, aby k Bohu, svému Pánu mluvil, nebo se modlil.“ A Jakub se dál modlil: „Bože mých otců, nejsem hoden tvých slitování, ani milostí, která jsi se mnou učinil.“ Šalomoun se modlil, když Hospodin k němu pravil: „Žádej, abych ti dal o cokoli prosíš.“ asi takto: „Hospodine, ty jsi učinil, abych kraloval nad tvým lidem, já však jsem ještě slabý a nezkušený mládenec. Dej mi tedy srdce schopné, abych uměl a abych mohl tvůj lid dobře soudit a roze­znat mezi zlým a dobrým.“  (pokorně se modlil celník v chrámě, římský setník v Kafarnaum)

268. Kdy se modlíme s důvěrou?

 S důvěrou se modlíme když očekáváme zcela jistě, že nás Pán Bůh vyslyší.

Očekávat s důvěrou znamená něco očekávat a s jistotou si myslet,  že obdržíme to, o co prosíme.

Modlíme se v důvěře, očekáváme-li pevně, že nám Bůh všechno dá, co nám slíbil a to, o co prosíme, bude-li to sloužit ke cti Boží a k naší spáse. Pán Ježíš slibuje, že modlitbu modlících se s důvěrou vy­slyší: „Věřte, že všechno, oč v modlitbě prosíte, jste už dostali a budete to mít.“ (Mk 11, 24) („Dostanu tolik, co si vyprosím!“. Vytrvalost v dobrém až do konce si můžeme pouze vyprosit.)

Příklady: Když Eliáš chtěl dokázat, že Hospodin je pravý Bůh a Baal nepravý, modlil se takto: „Hospodine, ukaž dnes, že jsi ty Bůh v Izraeli, a že jsem já, tvůj služebník, toto všecko udělal kromě Tvého přikázání! Vyslyš mne, Hospodine, vyslyš mne, aby poznal tento lid, že ty jsi Bůh, a aby se obrátil zase k tobě.“ I spadl oheň z nebe a spálil zápalnou oběť. Tak Zuzana, nábožná žena, byla obžalována zlomyslnými lidmi. Když přišla před soud, pohlédla se slzami v očích s důvěrou k nebi. Když ji nespravedliví soudci odsoudili k smrti, zvolala: „Bože věčný, který znáš skryté věci, který víš vše, dříve než se to stane, ty víš, že proti mně svědčili křivě.“ (Dan 13, 42) A Bůh vyslyšel její mo­dlitbu, kterou se modlila s důvěrou, a její nevina byla dokázána. Zuzanu osvobodili od trestu smrti a oba nespravedlivé soudce ukamenovali.

Ale i když s důvěrou očekáváme, že Bůh vyslyší naše prosby, přece jsme povinni nechat na Pánu Bohu, jak on bude chtít učinit, tj. jsme povinni odevzdat se do Boží vůle. (Důvěřujeme, že On chce pro nás to nejlepší.)

269. Kdy se modlíme s odevzdaností do Boží vůle?

S odevzdaností do Boží vůle se modlíme tehdy, když úplně ponecháváme nejsvětější Boží vůli kdy a jak nás vyslyší.

Odevzdán do Boží vůle je ten, kdo ponechává na Pánu Bohu, chce-li vyslyšet modlitbu, či ne. Mnozí kře­sťané se modlí zbožně, ale nepřichází-li Boží pomoc ihned, zmalomyslní, jejich víra a důvěra poklesá, a tak se děje to, že někteří až reptají proti Bohu. Zapomínají, že nejvýš moudrý Bůh co činí, to dobře činí a že i tehdy dobře činí, nedá-li člověku to oč prosí. Zbožní křesťané přidávají ke svým modlitbám obyčejně: „Bude-li to Boží vůle.“

Příklady: Judita: Jak asyrský vojevůdce Holofernes oblehl město Betulii a zavřel tok vody potrubím do města, starší města vynesli: nepřijde-li do pěti dnů odnikud pomoc, vzdají se dobrovolně nepříteli. Téměř jako by to nařizovali Pánu Bohu, nebyli ani zbla odevzdáni do vůle Boží. Bohabojná Judita jim vytkla to, že my lidé nemáme co diktovat Pánu Bohu kdy a jak nám má pomoci, ale že to máme zcela ponechat na jeho nejsvatější vůli v moudrosti. Nediktujte Hospodinu, našemu Bohu, jak má jednat. Boha nelze zastrašovat jako člověka, ani vynucovat rozhodnost jako na lidském synu. (Jdt 7,20,21,8 16,17) Kristus Pán nám dal nejlepší vzor odevzdání se do vůle Boží na hoře Olivové: Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich utrpení, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá.“ (Lk 22,42 ) Malomocný: „Pane, chceš-li, můžeš mne očistit.“

270. Kdy se modlíme vytrvale?

Vytrvale se modlíme, když se nepřestáváme modlit, i když nás Bůh ihned  nevyslyšel. (Nikoliv Pána Boha donutit, ale prosit jej jen.)

Vytrvale se modlit, znamená stále se modlit, od modlitby neustávat, i kdyby nás Bůh ihned nevyslyšel. Někteří křesťané si myslí, že Bůh nechce vyslyšet jejich modlitby, protože jim nedal v určité době to, oč prosili, přestávají pak prosit, a mají zato, že prosí nadarmo. Ale jako Pán Bůh nejvýš moudrý nedává vždy to, oč lidé prosí: tak i nedává vždycky v tu dobu, kdy žádáme. Nejsme-li hned vyslyšeni, nesmíme se přestat se modlit, ale máme se důvěrně modlit bez přestání a vytrvale.

Příklady: Abrahám se za Sodomu a Gomoru šestkrát přimlouval. To Zachariáš a Alžběta se modlili dlouhá léta, aby jim Bůh dal syna. I když oba zestárli a zdálo se, že již ne­budou vyslyšeny jejich prosby, modlili se neustále a Bůh je vyslyšel. Žena kananejská. A svatá Monika, zbožná matka svatého Augustina, modlila se mnoho let za jeho obrácení a Bůh ji vyslyšel. Podobenství o muži prosícím souseda o tři chleby.

Jsme povinni se modlit vytrvale, neboť Bůh je náš Otec a Pán, a tak jen na něm závisí, kdy nás vyslyší. Často zkouší naši trpělivost i dů­věru k němu a chce nám připomenout, že jsme slabí a máme se teď pokořit.

271. Kolika způsoby se můžeme modlit?

Modlit se můžeme dvojím způsobem:

1.  jen vnitřně,

2.  vnitřně i slovně – ústně.

272. Kdy se modlíme jen vnitřně?

Jen vnitřně se modlíme, když se modlíme pouze v myšlenkách, např. při rozjímání, a nepronášíme svou vnitřní modlitbu též slovy.

Vnitřní modlitbu koná jen srdce, myšlen­kově a beze slov. Duše sama vnímá Boha, svaté osoby, věci. Nejobvyklejší vnitřní modlitba je rozjímání.

273. V čem spočívá rozjímání?

Rozjímání spočívá v tom, že přemýšlíme o životě a utrpení Pána Ježíše, o posledních věcech člověka, nebo jiných pravdách víry a přitom vzbuzujeme zbožné city a spasitelná předsevzetí.

Prodléváme-li u některého článku víry nebo tajem­ství a uvažujeme, co se v něm praví a nakonec činíme dobrá předsevzetí, takové modlitbě říkáme rozjímání. Svatí učitelé vyhlašují rozjímání za modlitbu velmi užitečnou a Pánu Bohu velmi milou[145]. Nejlépe je rozjímat o životě a utrpení Pána Ježíše, o posledních věcech člověka, nebo také o životě svatých.

Zbožní křesťané užívají též kratičké modlitby, zbožné povzdechy či tzv. „střelné modlitby“. Konají je včas za poku­šení, nebezpečí, práce atd. Např. „Bože, přispěj mi k pomoci!“ „Vše ke cti a slávě Boží!“ „Ježíši, Maria, Josefe, stůjte při mně!“ „Bože, neopouštěj mě! „Bože, buď milostiv, mi hříšnému!“ „Ježíši můj, milosrdenství!“ (100 dní odpustků). „Nej­sladší Ježíši, nebuď mi soudcem, nýbrž Spasitelem!“ (50 dní odpustků.) „Ježíši tichý a pokorný srdcem, učiň srdce mé podle srdce svého“. (300 dní odpustků), atd. Takové krátké modlitby lze lehce vykonat neroztržitě a dost prospěšně.

274. Kdy se modlíme vnitřně a zároveň slovně?

Vnitřně a zároveň slovně se modlíme, když vnitřní modlitbu pronášíme  zároveň ústy.

         Modlitba slovní se nazývá také ústní, protože slova pronášíme ústy.

275. Má jen slovní modlitba před Bohem nějakou cenu?

Modlitba jen slovní nemá u Boha žádné ceny, vychází jen z úst.

Modlitba slovy je ta, při které přeříkáváme jen slova, ale nemyslíme na Boha, ani na to, co říkáme. Nelíbí se Bohu zvuk z úst, když je srdce při tom němé. „Bůh je duch a ti co ho uctívají, mají ho uctít v duchu a v pravdě.“ (Jan 4, 24) Modlí-li se více lidí společně, je to modlitba společná.

Povzbuzení, jak se máme při modlitbě chovat. 

 276. Máme se modlit také společně s jinými?

Máme se modlit také s jinými, protože Pán Ježíš společnou modlitbu zvláště doporučil a řekl: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18, 20)

Společná modlitba má velkou moc u Boha, jak učil Pán Ježíš: „Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve  jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,19) Modlíme-li se společně, Pán Ježíš je mezi námi a modlí se s námi. Proto se první kře­sťané rádi modlívali společně. Každého dne se scházeli jednomyslně v chrámě, chválili Boha a byli v lásce se všemi. (Ot. 82)

Povzbuzení, aby se děti účastnily společných služeb Božích a modliteb.

277. Kdy se máme modlit?

Podle napomenutí Ježíše Krista, máme sestále modlit a neustávat.“ (Lk 18, 1) Zvláště se máme modlit:

1. ráno a večer a když se zvoní k modlitbě,

2. před jídlem a po jídle,

3. před prací a po práci,

4. v pokušeních,

5. ve všech tísních a potřebách.

Pán Ježíš přikazuje, abychom se pořád modlili, neboli stále. Jak se můžeme stále modlit, vysvětluje následující věta:

278. Jak se můžeme stále modlit?

Modlit se můžeme stále, když často myslíme na Boha a obětujeme na dobrý úmysl všechny své myšlenky, slova i skutky, radosti i smutky.

Stále se můžeme modlit:

     a. vzpomínáme-li často ve dne na Boha, zvedáme-li mysl k němu, ke sv. kříži, některým svatým osobám, zvláště k Panně Marii a svému svatému patronu, nebo rozjímáme-li o ně­kterých pravdách svatého náboženství, modlíme-li se občas kratičké modlitby potichu nebo hlasitě.

Např.: „Všechno k větší cti a slávě.“ „Všechno z lásky k Bohu.“ „Sladké srdce Ježíšovo, dej mi tu milost, abych tě víc a více miloval.“ „Ó, Maria bez poskvrny hříchu dědičného počatá, pros za nás, kteří se k tobě utíkáme!“ (Viz Ot. 273)

    b. Dobrý úmysl spočívá v tom, že ve všech myšlen­kách, slovech i skutcích se chceme řídit svatým náboženstvím, že chceme užívat radostí mírně a bez hříchu, a že všechno utrpení chceme pokládat za na­pomenutí od Boha a za pokání, jež nám ukládá Bůh za naše hříchy. Kdo s dobrým úmyslem koná všechny práce, uctívá jimi Boha.  „Ať jíte, ať pijete, nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě .“(1 Kor 10, 31)

Ačkoli se takto máme modlit neustále, přece jsou některé části dne a jisté příležitosti, kdy se máme modlit více. Katechismus naznačuje toto.

1. Máme se modlit ráno, abychom Bohu poděkovali za ochranu, již nám v noci popřál, a jej prosili, aby nám ochranu a pomoc poskytoval po celý den. I ptactvo zpívá ráno nejvíce, jako by děkovalo Pánu Bohu za nový den. Vy pak máte rozum, víte, že Bůh je vaším ochráncem v noci a že vám daruje zase nový den, abyste se radovaly ze svého života, prospívaly v dobrém a usilovaly o věčný život.

Vypravuje se, že když Karel Veliký si dal brzy ráno zavolat biskupa Ludgera, ten mu vzkázal, že hned přijde, až dokončí svou modlitbu. Císař jej dal ještě tři­krát volat, ale biskup nešel, dokud svou modlitbu nedokončil. Když mu císař projevil svou nevoli, odpověděl: „Až dosud jsem tvou vůli, pane, ochotně plnil, neboť se shodovala s Boží vůlí, nebudeš mne však žádat, abych pro tvůj rozkaz na krále všech králů zapomenul a své povinnosti k němu zanedbal.“ Císař se tu nad tím zamyslel a za poučení mu poděko­val a zároveň jej poprosil, aby tak Bohu věrně sloužil, ale i na prosebníka, s celou jeho říší, pamatoval ve svých modlitbách[146].

Modlit se máme večer. Celý den nám Bůh dával dost dobrého, chránil nás od neštěstí a úrazu, nejsme tím za to povinni? A málokterý den uplyne, ano neuplyne snad ani jediný, abychom Boha neroz­hněvali nějakým hříchem. Proto je třeba litovat při večerní modlitbě spáchaných hříchů během dne, slibovat polepšení, prosit Boha za odpuštění. („Vypr. katech.“ p. 527)

Sv. Bernard povzbuzuje k večerní modlitbě takto: „Pomni, člověče, kdybys býval nemocný, slepý, hluchý, či chromý a jakýs lékař by tě šťastně uzdravil, jak za odchodu na lože bys mu děkoval. Ale jak bys mohl jít k odpočinku bez díkůvzdání tomu, jenž ti dává dnes a vždy zrak, sluch, řeč, život a zdraví, pokrm a výživu? Dal-li jsi žebráku kousek chleba, neodejde od tvých dveří, aby ti nepoděkoval: a dobrotivý Bůh tě po celý den živil, a ty bys šel na lůžko bez díků? Hle, tvá čeleď přeje ti dobrou noc, a ty děkuješ, ačkoli ti oni svým přáním nemohou dát pokoj: a Pánu Bohu, jenž ti dobré noci nejen přeje, ale i může dát, nechceš poděkovat? Ó ten nevděk! I hráč, či obchod­ník, svůj výdělek, či ztrátu, večer šetří, ač jim jde o časný uži­tek, či škodu. Tím spíše máš ty, ó člověče, každý večer vzdát úctu, neboť běží o tvou nesmrtelnou duši.“

Modlit se má křesťan, zvoní-li se k modlitbě. Katolická církev přikazuje, aby se zvonilo k modlitbě každý den: ráno, v poledne a večer, abychom si při­pomněli vtělení Syna Božího, máme se modlit Anděl Páně (3x denně).  Večer se zvoní na Anděl Páně i umíráčkem, to kvůli modlitbě za duše v očistci. Někde zvonění ve čtvrtek odpoledne, a to lid doprovází modlitbou na: „Památku smrtelných úzkostí“, v pátek se zvoní v 9 hodin ráno, či ve 3 hodiny odpoledne, na pa­měť smrti Páně. (viz katechismus)

Již v 13.století se zvonilo k večeru: šlo spíše o znamení, aby se v domech náležitě ochraňoval oheň (hora ignitegii). Tehdy ještě nebylo tak snadné rozdělat oheň jako v naší době. Bylo třeba starat se tedy, aby se oheň přes noc nerozšířil, a proto se zakrýval večer popelem. Zvoněním měli být lidé upozorněni k ostraze, aby se oheň nevzňal a nezpůsobil škodu. Ve 14.stol. nařídil papež Jan XXII., aby se věřící při tom zvonění třikrát modlili Zdrávas Maria, a tou modlitbou mohli získat 10 dní odpustků. Později nařizovali, aby se zvonilo i ráno o východu slunce a přitom se modlívali zbožní lidé pětkrát modlitbu Páně: uctili pět ran Krista Páně, či sedmkrát Zdrávas Maria, ke cti sedmera radostí Panny Marie. Nebo přeříkali třikrát Otčenáš i Zdrá­vas Maria.

V 15.století bylo nařízeno, aby se zvonilo též i za poledne. Bylo to z tohoto důvodu: již čtvrtý měsíc Turci roku 1456 obléhali město Bělehrad. Turecký císař nařídil, aby město vzali ze všech stran útokem. Dvacet hodin bojovali z obou stran udatně. Nakonec se obránci města již unavili tak, že nezbylo, než odevzdat město nepříteli. V tu chvíli vzmužil udatný a zbožný řeholník z řádu sv. Františka Jan Kapistrán, vojsko i zoufalé měšťany, v jejich čele modlitbou k Bohu, v ruce s křížem, o pomoc a vzýval i Pannu Marii o ochranu: „Mocná královno nebes“, volal, „mohla bys připustit, aby děti tvé padly do rukou nevěrců, pak se tvému Synu posmívajícím v úšklebku: Kdepak je nyní Bůh křesťanů?“ Za modlitby plakal. Křesťané zburcovaní jeho slovy se v zoufalství naposled na Turky vrhli a zvítězili. Slavné vítězství připsali ochraně Boží i zvláštní přímluvě Panny Marie. Na to vítězství papež Kalixt III. nařídil, aby se zvonilo každý den po celém křesťanském světě v době dobytého vítězství, tj. mezi 2. a 3. hodinou a aby se věřící modlili pozdravení andělské. Tak měli být posíleni vírou v přímluvu Panny Marie a v pomoc Boha: zvonění pak přešlo na poledne[147].

2. Máme se modlit před jídlem, abychom Bohu děkovali, že nám dal pokrmy. Po jídle se máme mo­dlit, abychom Bohu poděkovali, že nám dal jíst. Co by lidé řekli o žebrákovi, který by nepoděkoval za obdržený dar? Jistě by řekli, že je nevděčný, a že si nic nezaslouží. Kdo se najedl a nepoděkoval štědrému dárci, Pánu Bohu, ten byl nevděčný k němu.

Příklady: Sám Spasitel se modlil před jídlem a po jídle, jak známe z vypravování o zázračném nasycení 5000 mužů a z po­slední večeře. Též Daniel se modlil v jámě lvové, než snědl zázračným způsobem přinesený oběd. Volal: „Přece tedy rozpomenul ses na mne, o Bože, a ukázal jsi, že neopouštíš ty, kdo tě milují.“

3. Před prací a po práci (vyučování), aby nás Bůh osvítil, pomáhal nám, žehnal naší práci. (Viz katechismus)

4. V pokušeních. Co bys asi dělal, kdyby tě chtěl někdo zabít? Jistě bys volal, prosil bys o pomoc. A jsme-li pokoušeni ke zlému, je to také tak, jako by svůdce chtěl zabít naši duši. Když přemůžeme pokušení, zůstaneme bez hříchu a jen Bůh může pomoci, abychom nenašli zalíbení ve zlém. Musíme se v pokušení modlit, aby nám Bůh pomohl. „Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení.“    

5. Ve všech tísních a potřebách. Tísní-li nás zármutek, bolest, nemoc, nepohoda atd. Když nám něco schází, bez čeho nemůžeme být, nebo nás něco zlého tíží, říká se, že jsme v potřebě. V takových pří­padech je dobré se utéci k Bohu.

 Zvláště se má křesťan modlit v kostele, když přijímá svátosti, nebo je přítomen mše svaté.

Příklady: Ninive. Učedníci Páně při bouři na moři. Když byl sv. Petr v žaláři, modlila se celá církev.

Každý se má nejdříve modlit sám za sebe, ale protože máme milovat každého jako sebe samého, tedy modli se i za ty jiné.

279. Máme se modlit také za jiné?

Máme se také za jiné, ano i za všecky lidi modlit, za živé i za mrtvé, za rodiče, příbuzné, přátele i nepřátele, duchovní, i světské představené.

Za živé se máme modlit, aby sloužili Bohu a jednou byli spaseni, za mrtvé, aby byli vysvobozeni z očistce a přijati do nebe. Za rodiče, protože jsou po Bohu naši největší dobrodinci a prokázali nám nejvíce lásky. za příbuzné, tj. bratry, sestry atd., jelikož jsou hodní naší zvláštní lásky. I za přátele, aby Bůh odměnil jejich lásku k nám a požehnal jim, za nepřátele, aby jim Bůh odpustil a změnil jejich nepřátelské smýšlení k nám. Rovněž za duchovní i světské představené, protože bdí místo Pána Boha nad námi, a proto zasluhují naší zvláštní lásky a vděč­nosti.

280. Kde je krátce obsaženo všechno, za co se máme mo­dlit?

         Všechno, za co se máme modlit, je krátce obsaženo v modlitbě „Otče náš“ (neboli modlitbě Páně).